3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

7 A 99/2010- 89 - text 15 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: M.O., zast. Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 14, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra- Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/4, poštovní schránka 155/SO, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22.4.2010, č.j. MV-14415-2/VS-2010, t a k t o : I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22.4.2010, č.j. MV-14415-2/VS-2010 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14.1.2010, č.j. OAM-37508- 9/MC-2009 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.200,-Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jana Boučka, advokáta. O d ů v o d n ě n í Žalobou podanou Městskému soudu v Praze 29.4.2010 se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. 4. 2010 sp.zn. MV-14415-2/VS-2010 (doručeno 28.4.2010 žalobci), kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 1. 2010 č.j. OAM-37 508-9/MC-2009. Tímto rozhodnutím bylo žalobci podle ust. § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušeno povolení k trvalému pobytu a zároveň mu byla stanovena dle § 77 odst. 3 téhož zákona lhůta k vycestování. V bodě II žaloby žalobce navrhl, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek, a v souvislosti s tímto návrhem se žalobce dovolával ochrany proti zásahu do jeho základních práv, a to jednak práva na ochranu rodiny a rodičovství a práva na soudní ochranu. V této části žaloby (byť se nejde přímo o žalobní bod) žalobce poukazuje na to, že je manželem paní D.M. a otcem nezletilého syna O.A.r, jeho rodina žije dlouhodobě na území České republiky v K.V. Odkazuje na čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ( dále jen“Listina“) ve spojení s čl. 32 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny s tím, že rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu je faktickým zásahem do soukromého a rodinného života, i do práva dítě na rodičovskou výchovu a péči. Dále se dovolává ustanovení č. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu občanských a politických právech a ustanovení čl. 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod( dále jen“ Úmluva“). Vedle manželky a syna na území České republiky žije celá ostatní bližší rodina, vyjma bratra, který žije v P., bydlí tak celá rodina pohromadě, a to už se matky žalobce v K.V., kde žije i jeho sestra se svými dětmi ve vedlejším domě. Rodinná pouta jsou velice silná, všichni členové rodiny jsou nábožensky založení a praktikují muslimskou víru, žalobce se tak stará o svou matku i o svou sestru, která je rozvedená, matka má dlouhodobě zdravotní problémy a proto žalobce se rovněž v rámci péče o matku stará i o její podnikatelské aktivity. V řízení, které trvalo jen 1 měsíc, navrhl důkazy především k prokázání rodinných vztahů a správní orgán se však jimi nezabýval, nepodroboval své rozhodnutí testu proporcionality. Práva na soudní ochranu se žalobce dovolával s ohledem na spor u Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci zadostiučinění ve smyslu zákona 82/1998 Sb., kdy převážná tíha důkazního břemene spočívá na něm, jako na žalobci, včetně nutného účastnického výslechu. Ve smyslu čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny je jeho právem, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti; realizací napadeného rozhodnutí by došlo k vyloučení tohoto základního práva žalobce. Vlastní žalobní body žalobce vymezil takto: V bodě III. namítl, že řízení předcházející vydání rozhodnutí je vadné a tyto vady mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Postup správního orgánu prvního stupně byl zcela formalistický a jen formálně bylo žalobci poskytnuto právo obrany, správní orgán neprovedl žádné z důkazů, které účastník na svou obranu navrhoval a nevypořádal se s žádným z tvrzení žalobce, která uvedl poté, co mu okolo 12. 12. 2009 bylo oznámeno, že bylo zahájeno řízení ve věci. Žalobce na to 14. 12. 2009 zaslal plnou moc svého zástupce, správní orgán dne 17. 12. 2009 vyzval žalobce, aby se vyjádřil k věci před vydáním rozhodnutí, a to do sedmi dnů od doručení. Na tuto výzvu žalobce dne 29. 12. 2009 reagoval tak, že se seznámil s podklady založenými ve spise a požádal o prodloužení lhůty k předložení vyjádření; tato mu byla prodloužena do 13. 1. 2010. Žalobce se dne 12. 1. 2010 elektronickým podáním vyjádřil, do dispozice správního orgánu se tak toto vyjádření dostalo uvedeného dne a dne 14. 1. 2010 bylo vydáno rozhodnutí orgánu prvního stupně, které však nijak nereaguje na vyjádření žalobce ani na žádný z jeho důkazních návrhů. Je tak zjevné, že správní orgán v daném řízení vytvořil jen formální podmínky pro zdánlivé spravedlivé řízení, rozhodnutí bylo připraveno však již předem, nebylo ovlivněno jakýmkoliv návrhem žalobce na obranu. Uvedený postup je v rozporu s materiálním principem spravedlnosti a zásadou materiální pravdy ( § 2 odst. 4 a § 3 zákona č. 500/2004Sb., dále jen „správní řád“.) Rozhodnutí, které v meritu věci řeší otázku jeho trvalého pobytu je rozhodnutím zásadním a závažným, které představuje zásah do jeho rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy, proto není adekvátní, že řízení proběhlo v rámci jednoho měsíce, a to způsobem, při kterém nejsou prověřovány žádné relevantní skutečnosti, které dotčený účastník uvedl a na nichž staví svou obranu. To platí i pro odvolací orgán, neboť ten dospěl k názoru, že práva žalobce porušena nebyla. V bodě IV žalobce tvrdí, že v písemném vyjádření před vydáním rozhodnutí orgánu prvního stupně brojil proti zrušení povolení k trvalému pobytu s tím, že na území České republiky žije dlouhodobě, území neopouští na delší dobu a především, že na území žije jeho nejbližší rodina, na kterou má úzký a pozitivní vztah. K tomu navrhl i provedení důkazů v podání 12. 1. 2010, které zůstalo bez povšimnutí. Tvrzené skutečnosti nebyly žádným způsobem ověřeny, správní orgán se ani formálně procesně nevypořádal s navrženými důkazy. Nejenom, že je neprovedl, ale ani nezamítl jejich provedení natož, aby se vůbec zabýval otázkou důvodu, proč tyto důkazy neprovedl. Tento postup zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. V tom pokračoval i odvolací orgán, který jen nad rámec rozhodnutí orgánu prvního stupně konstatoval, že orgán prvního stupně ověřil existenci rodinných vazeb nahlédnutím do příslušných databází. Žalobce namítá, že je však podstatný rozdíl mezi nahlédnutím do příslušných databází a prověřením faktického stavu rodinných vazeb. I z tohoto konstatování vyplývá zjevný formalismus správních orgánů a despekt k základnímu právu účastníků řízení. Správní řízení je založeno na základním principu volného hodnocení důkazů, který se projeví v odůvodnění rozhodnutí, kde je povinen správní orgán rozebrat jednotlivé důkazy samostatně a ve vzájemné souvislosti. Žalobce poukazuje na princip proporcionality výjimky ze základního práva na respektování rodinného a soukromého života (čl. 8 Úmluvy), kdy každý zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života musí splňovat 3 podmínky (podmínku legality, podmínku legitimity a podmínku proporcionality). Zásah, který nesplňuje současně tyto tři podmínky je porušením základních práv a svobod, k tomu pak odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ani jedno z vydaných rozhodnutí nereaguje na námitky účastníka zaměřené na jeho rodinné vazby existující na území ČR, nevypořádává se s nimi, je proto nepřezkoumatelné. Dále se žalobce dovolává právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí Ústavního soudu v nálezu č.j. III.ÚS 151/2006 a dalších ohledně práva na spravedlivý proces, resp. požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci. Byť se tento nález týká rozhodovací činnosti soudů, lze jej logicky vztáhnout i na rozhodování jiného orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.Uvedeným požadavkům kladeným na přezkoumatelnost rozhodnutí především z hlediska absence jakéhokoliv logického zdůvodnění rozhodnutí ohledně tvrzení a důkazních návrhů žalobce, správní orgány v daném případě vůbec nedostály, ačkoliv je rozhodnutí datováno 14. 1. 2010 a žalobci uplynula lhůta stanovená k předložení jeho vyjádření do 13. 1. 2010, kterou dodržel. V bodě V žalobce je napadá nesprávný výklad ust. § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a to především v části „opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek“, k tomu poukazuje na Směrnici Evropské rady č. 2003/109/ES (dále jen „Směrnice“), která definuje podmínky pobytu cizinců třetích zemí na území členských států. Součástí Směrnice je i stanovení podmínek pro odnětí pobytu na území členského státu tak, aby toto odnětí bylo kvalifikované, neboť má dosah nejen na