8 As 5/2005 — Nejvyšší správní soud

8 A 61/2011- 178 - text 8 pokračování 8A 61/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: Česká televize, IČ: 00027383, se sídlem Praha 4, Kavčí hory, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 2, Škrétova 44/6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 11. 2010, sp. zn./Ident.: 2010/1153/LOJ/ČES, č. j. LOJ/4030/2010, t a k t o: I. Pokuta uložená rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 2. 11. 2010, sp. zn./Ident.: 2010/1153/LOJ/ČES, č. j. LOJ/4030/2010 se snižuje na 100.000 Kč. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se podanou žalobou dne 22. 3. 2011 domáhal zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání sp. zn./Ident.: 2010/1153/LOJ/ČES, č. j. LOJ/4030/2010, ze dne 2. 11. 2010, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 300.000 Kč za porušení čl. IV bod 12 zákona č. 304/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s dokončením přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání, ve spojení se zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť dne 30. 9. 2010 na programu ČT4 Sport, překročil denní limit reklamy, který na programu ČT1 nesmí přesáhnout 0,75 % denního vysílacího času, na ostatních programech (tedy ČT2, ČT24 a ČT4 Sport) nesmí přesáhnout 0,5 % denního vysílacího času, což představuje denní limit 432 sekund, o 43 sekund, neboť v sedmi reklamních blocích bylo celkem odvysíláno 475 sekund reklamy. Z obsahu správního spisu vyplývá, že je zde založeno upozornění vydané žalobci na porušení ustanovení § 50 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. ze dne 1. 8. 2007, oznámení o zahájení správního řízení pro porušení zákona ze dne 8. 10. 2010, dále vyjádření žalobce k zahájení řízení ze dne 19. 10. 2010. Žalobce se svým podáním domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a namítal, že nedošlo k prokázání překročení limitu reklamy a to z toho důvodu, že blok, který byl odvysílán, nenaplňoval znaky reklamy, dále namítal zkrácení svých práv v řízení, když nebyl seznámen s podklady pro rozhodnutí, když ani z rozhodnutí samotného nelze seznat, jaké podklady Rada ke svým závěrům použila. Dále namítal, že není zřejmé, jak žalovaná dospěla k závěru, že došlo ke spáchání deliktu, když vychází jen z faktu, že se žalobce přiznal, když dle jeho názoru samotné přiznání potencionálního pachatele deliktu nestačí. Dále namítal nesrozumitelnost a nezákonnost hodnocení jednotlivých kritérií pro stanovení výše pokuty, které považuje jednak za svévolné, a jednak z nich nevyplývá, proč Rada dospěla právě k takové výši, v jaké pokutu uložila. Pokud jde o otázku upozornění na dřívější porušení zákona, žalobce namítal, že Radou argumentované v napadeném rozhodnutí není typově shodné s aktuálním projednávaným deliktem, když je nutno přihlédnout k tomu, že podle dřívější úpravy žalobce sčítal celkovou dobu reklam, zatímco dnes má limity stanovené pro každý svůj program samostatně. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 11. 4. 2011 navrhl žalobu zamítnout s tím, že odkázal na odůvodnění svého žalobou napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání, které se konalo dne 31. 5. 2011 a 7. 4. 2015, při nichž účastníci řízení setrvali na svých dříve písemně vyjádřených stanoviscích. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítnul rozsudkem ze dne 31. května 2011, č. j. 8A 61/2011-31. Tímto rozsudkem současně rozhodl tak, že pokuta uložená rozhodnutí napadeným Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 2. 11. 2010 se snižuje na 1.000 Kč, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná Rada pro rozhlasové a televizní vysílání tento rozsudek napadla kasační stížností, které Nejvyšší správní soud vyhověl rozsudkem ze dne 14. června 2012, č. j. 7 As 121/2011-58, tak, že výroky II. a III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil zpět Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nicméně výrok vynesený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2011, č. j. 8A 61/2011-31, o zamítnutí žaloby, který nabyl právní moci dne 30. 6. 2011, zůstal rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 121/2011-58 nedotčen. Ve věci tedy bylo zdejším soudem meritorně pravomocně rozhodnuto. V novém řízení proto rozhodoval Městský soud v Praze pouze o možnosti moderace uložené pokuty a náhradě nákladů řízení. Rozsudkem ze dne 27. srpna 2012, č. j. 8 A 61/2011-70, rozhodl tak, že pokuta uložená rozhodnutí napadeným Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 2. 11. 2010 se snižuje na 10.000 Kč, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. července 2013, č. j. 7 As 142/2012-27, byl však i tento rozsudek Městského soudu v Praze zrušen. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 7 As 142/2012-27 dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů jak v části týkající se otázky zjevné nepřiměřenosti uložené pokuty, tak i v části zabývající se určením konkrétní výše městským soudem moderované pokuty. Jedním z důvodů, které vedly Městský soud v Praze k moderaci uložené pokuty, byl rozpor výše pokuty se správní praxí stěžovatelky. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí sp. zn. 2008/54/HOL/ČTV. Tvrdil–li, že pokuta byla citovaným rozhodnutím uložena pro identický skutek, nelze toto tvrzení ověřit, neboť toto rozhodnutí není obsaženo ani ve správním, ani v soudním spise. Pokud by se skutečně jednalo o skutek identický, jak uvedl Městský soud v Praze, jednalo by se o flagrantní porušení zásady ne bis in idem, což by bylo důvodem pro zrušení napadeného správního rozhodnutí. Z kontextu odůvodnění napadeného rozsudku, ze skutečnosti, že Městský soud v Praze napadené správní rozhodnutí nezrušil, i z obsahu napadeného správního rozhodnutí, je sice možné usuzovat, že ve věci vedené pod sp. zn. 2008/54/HOL/ČTV bylo předmětem správního řízení porušení stejné zákonem stanovené povinnosti, tj. jednalo se o typově stejný správní delikt, nikoliv o identický skutek, jako v nyní posuzované věci, nicméně s ohledem na absenci citovaného rozhodnutí ve spise jde pouze o domněnku, jejíž správnost nelze verifikovat. Pokud jde o správní praxi stěžovatelky v případech správních deliktů spočívajících v překročení denního limitu pro reklamu, lze ze správního spisu pouze zjistit, že Česká televize byla na toto porušení zákona upozorněna (upozornění vydané pod sp. zn. 2007/433/vav/ČTV) a že jí byly uloženy pokuty ve výši 50.000 Kč za překročení denního limitu reklamy o 17 s (rozhodnutí sp. zn. 2007/44/had/ČTV) a ve výši 200.000 Kč ze překročení denního limitu reklamy o 61 s (rozhodnutí sp. zn. 2008/54/HOL/ČTV). Na tato rozhodnutí a upozornění je totiž odkazováno v analýze, jež sloužila jako podklad pro zasedání stěžovatelky konané ve dnech 2. a 3. 11. 2010. Citované upozornění na porušení zákona a rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 2008/54/HOL/ČTV je rovněž zmiňováno v napadeném správním rozhodnutí. Součástí správního spisu je však pouze upozornění na porušení zákona ze dne 9. 8. 2007, sp. zn. 2007/433/vav/ČTV, stejně jako v soudním spise. Závěr o ustálené správní praxi nelze opřít o jediné rozhodnutí správního orgánu. Městský soud v Praze však takto postupoval, neboť v napadeném rozsudku v této souvislosti pouze odkázal na rozhodnutí sp. zn. 2008/54/HOL/ČTV, u něhož jsou navíc důvodné pochybnosti, zda jej měl při svém rozhodování k dispozici. Za důležitou pro závěr o zjevné nepřiměřenosti uložené pokuty považoval Městský soud v Praze skutečnost, že ve věci vedené pod sp. zn. 2008/54/HOL/ČTV byl denní limit reklamy překročen na sledovanějším programu ČT1. K tomu je nutno zopakovat, že citované rozhodnutí není součástí spisu. Nelze tedy ověřit, zda se skutečně jednalo o program ČT1 nebo o program jiný (ve správním rozhodnutí Rada v této souvislosti žádný program neuvádí), a není možné ani provést srovnání skutkových okolností citovaného a nyní posuzovaného případu. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že v odůvodnění správního rozhodnutí Rada uvedla, že „vzala v potaz uznání pochybení účastníka řízení a jeho snahu o nápravu. Bohužel i přes tento pozitivní fakt, jiný správní delikt byl prokazatelně a nesporně spáchán a Rada je ze zákona povinna za něj uložit sankci.(…)Protože účastník řízení uznal své pochybení a ve svém vyjádření vysvětlil, že k němu došlo na základě tzv. „lidského faktoru, a uvedl opatření, jež přijal, aby se si