7As 46/2005 — Nejvyšší správní soud

9 A 77/2011- 25 - text 6 pokračování 9A 77/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobkyně: V. Z., bytem X, zast. Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor všeobecné správy, oddělení státního občanství a matrik, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2011, č. j.: VS-1071/511/2-2009, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 29. 6. 2010, č. j. JMK 50810/2009 (dále též „prvoinstanční správní rozhodnutí“ nebo „ministerstvo“) ve věci nevyhovění její žádosti o vydání osvědčení o státním občanství České republiky podle § 20 odst. 2 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“) a prvoinstanční správní rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze zjištěného skutkového stavu, podle kterého žalobkyně nabyla státní občanství ČR narozením podle § 28 Obecného zákoníku občanského (zákon č. 946/1811 ř. z., dále jen „o. z. o.“), dne 2. 10. 1948 uzavřela manželství s italským státním občanem, nabyla italského státního občanství a pozbyla ke dni 2. 10. 1948 své dosavadní státní občanství Československé republiky. Lustrací ústřední evidence fyzických osob, které nabyli státní občanství československé, resp. české státní občanství, ministerstvo nedohledalo žádný záznam, který by prokazoval, že by žalobkyně po dni 2. 10. 1948 opětovně nabyla československé, resp. české státní občanství. Žalovanému tak nezbylo než konstatovat, že v době, kdy žalobkyně uzavřela sňatek s italským státním občanem a zároveň tímto nabyla italské státní občanství, byla v platnosti taková právní úprava, která jí dávala dostatečný prostor, aby na základě vlastního uvážení sama rozhodla, zda podnikne úkony směřující k zachování si československého státního občanství, či zda takové úkony nepodnikne a československé občanství tak, v souladu s tehdy platnou právní úpravou, pozbude. Žalobkyně v žalobě napadla rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu pro nezákonnost a nesprávné právní posouzení věci. Namítla, že ustanovení § 2 zákona č. 102/1947 Sb. o nabývání a pozbývání československého státního občanství (dále jen „zákon č. 102/1947 Sb.“) bylo aplikováno formalisticky. Tvrdila, že projevy vůle jednotlivců v době nesvobody je třeba vždy hodnotit v kontextu této doby a je nutno zkoumat, zda se jednání jednotlivce nevymyká běžnému rozumnému chování v dané době či zda nenese znaky jednání či opomenutí, které není výsledkem svobodného projevu vůle. Žádost podle § 2 zákona č. 102/1947 Sb., nepodala z politických důvodů, jak již uvedla v průběhu správního řízení. Její otec i žalobkyně odmítli vstoupit do KSČ a proto pociťovala represivní dopad doby nesvobody. Opomenutí podat uvedenou žádost bylo nepochybně jejím projevem vůle. Podle stanoviska Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV ÚS 97/96 se však jedná o projev vůle ke svému neprospěchu, který žalobkyně jinak neměla důvod činit. Učinila tak krok, který osoby ve skutečném právním státě zpravidla dobrovolně nečiní, když si neponechala státní občanství, které neměla žádný důvod pozbýt či se ho vzdávat. Tento projev vůle je proto třeba vnímat jako vadný a nesvobodný. Skutečnost, že nepodala žádost podle § 2 zákona č. 102/1947 Sb., by proto neměla být brána v potaz a ustanovení by nemělo být aplikováno. Žalovaný ke zmiňovanému nálezu Ústavního soudu nevysvětlil, proč by obecné úvahy Ústavního soudu o úkonech v době nesvobody nemohly být vztaženy i na veřejnoprávní oblast. Podle žalobkyně je tomu právě naopak. Právě ve vztahu k veřejné moci se nejvíce projevil tlak totalitního režimu na svobodnou vůli jednotlivce. I v případě citovaného nálezu byla druhou smluvní stranou, v jejíž prospěch se dotčená osoba zbavovala majetku, veřejná moc, a ani zde proto nešlo o čistě soukromo-právní vztah. Východiska citovaného nálezu Ústavního soudu lze analogicky aplikovat i na její případ. Uzavřela sňatek s italským občanem, nicméně měla záměr v Československu nadále žít, oba manželé Z. zde žili až do roku 1952, když komunistický režim ještě přitvrdil. Žalobkyně rozhodně měla zájem zůstat československou občankou. Žalobkyně žádala, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uváděl obdobně, jako v odůvodnění svého rozhodnutí. Poukázal na ustanovení § 1 odst. 2 zákona o státním občanství s tím, že ustanovení nevyjímá žádné státo-občanské předpisy jako podklad ke zjišťování státního občanství, ať byly vydány a platné v kterékoli době; naopak uvádí, že se uplatní všechny, pokud byly platné v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství. Zákony č. 88/1990 Sb. a 193/1999 Sb. lze označit za rehabilitační právní normy v otázkách státního občanství. Ani ty nezpochybnily platnost státo-občanských norem, vydaných za komunistického režimu a úkonů učiněných na jejich základě, ale snažily se napravit některé jejich negativní důsledky, tzn. nikoli všechny negativní důsledky. Zmínil rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 30. 6. 2006 ve věci sp. zn. 7As 46/2005, který tvrzení stěžovatele, že rodič měl pouze teoretickou možnost dosáhnout souhlasu s udělením československého státního občanství dítěti, neboť byla vyloučena politickou realitou dané doby, považoval za ničím nepodloženou domněnku, pokud žádost nebyla nikdy podána, a nelze proto spekulovat, jaké by bývalo bylo stanovisko příslušného státního orgánu, v případě jejího podání. Ústavní soud se v usnesení ze dne 3. 4. 2007 ve věci sp. zn. IV ÚS 580/06 s tímto názorem NSS ztotožnil. K nyní projednávané věci žalovaný konstatoval, že pokud žalobkyně úkon k ponechání československého státního občanství před či po uzavření manželství s cizincem, v zákonem stanovené lhůtě neučinila, lze po více jak 60 letech pouze spekulovat, proč se tak stalo a jaké důvody k tomu ve skutečnosti vedly. Nepopiratelným faktem však zůstává, že žádost o ponechání československého státního občanství před nebo po uzavření manželství s cizincem nepodala, takže o ní ani nemohl být příslušným správním orgánem rozhodováno. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl. Soud o věci jednal bez nařízení ústního jednání postupem podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci řízení takový postup soudu akceptovali. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není opodstatněná. Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy: Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 102/1947 Sb. v rozhodném znění státní občanka československá pozbývá svého státního občanství sňatkem s cizincem, nabývá-li sňatkem státní příslušnosti svého manžela podle právního řádu jeho vlasti, ačli ministerstvo vnitra nevysloví na její žádost podanou buď před sňatkem nebo nejpozději do tří měsíců po něm, že se jí ponechává československé státní občanství. I když došlo k příznivému vyřízení žádosti po sňatku, jest míti za to, že ztráta československého státního občanství nenastala. Podle ust. § 1 odst. 2 zákona o státním občanství v rozhodném znění zákona o státním občanství v rozhodném znění při posuzování, zda je fyzická osoba státním občanem České republiky, popřípadě do 31. prosince 1992 byla státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, se postupuje podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby. Podle ustanovení § 20 odst. 2 osvědčení o státním občanství České republiky vydává úřad příslušný podle místa trvalého pobytu osoby, o jejíž státní občanství se jedná. Pokud osoba trvalý pobyt na území České republiky nikdy neměla, vydává osvědčení o státním občanství České republiky Úřad městské části Praha 1. Podstatou sporu je posouzení, zda bylo ustanovení § 2 zákona č. 102/1947 Sb. správními orgány aplikováno formalisticky a mělo být přihlédnuto k tomu, že žalobkyně nepodala žádost o ponechání si československého státního občanství nedobrovolně, ke svému neprospěchu, který neměla důvod činit, či nikoli. K tomu z obsahu spisového materiálu, odůvodnění rozhodnutí správního orgánu obou stupňů, jakož i písemného vyjádření žalovaného k podané žalobě vyplynul mezi účastníky nesporný skutkový stav, a sice, žalobkyně požádala dne 6. 4. 2009 prostřednictvím Městského úřadu Blansko Krajský úřad Jihomoravského kraje o zjištění státního občanství České republiky a o vydání osv