— Nejvyšší správní soud

9 Af 55/2012- 39 - text 5 pokračování 9Af 55/2012 U S N E S E N Í Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobců: a) J. P., nar., bytem V. B. L. 522, F. R. NW 11 8 DD, b) J. H. M. S., nar., bytem V. B., N., U. T. NE2 2LE, oba zastoupeni prof. JUDr. Zbyňkem KIESWETTEREM, Dr.Sc., advokátem, se sídlem Zavadilova 22, Praha 6 proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí (sdělení) ministra financí ze dne 5. 10. 2012, č. j. MF – 88932/2012/03 takto: I. Žaloba se o d m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění I. Vymezení sporu Žalobci se podanou žalobou domáhali přezkoumání v záhlaví uvedeného sdělení ministra financí, které považovali za rozhodnutí ministra financí ve věci jejich nároků dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů, jímž byla k jejich žádosti ze dne 1. 9. 2012 potvrzena stanoviska Ministerstva financí sdělená žalobcům dopisy ze dne 26. 2. 2010, č. j. 908/17866/2010 a ze dne 10. 11. 2011, č. j. 44/86922/2011 ve věci mimosoudních rehabilitací. Uvedenými dopisy bylo žalobcům sděleno, že nesplňují zákonné požadavky na přiznání finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb. za odnětí nemovitého majetku firmy „ S. - Pumpy, Bratři S., Lutín, Olomouc“. Žalobci následně ve své žádosti ze dne 1. 9. 2012 obhajovali legitimitu svých restitučních nároků a s odkazem na příslušnou dokumentaci požadovali, aby ministr jejich restituční nároky posoudil. Napadeným rozhodnutím (sdělením) ministra financí bylo potvrzeno stanovisko Ministerstva financí, sdělené žalobcům v dopisech ze dne 26. 2. 2010 a 10. 11. 2011, s tím, že jde o relevantní a řádně odůvodněná stanoviska o zamítnutí žádosti žalobců. Ministr uvedl, že důvodem negativního stanoviska je skutečnost, že nemovitý majetek právních předchůdců žalobců byl odňat v r. 1941 bez následného řádného uplatnění tzv. poválečné restituce a následně byl převeden do vlastnictví státu mimo tzv. rozhodné období vymezené zákonem č. 87/1991 Sb., tedy před 25. 2. 1948, a to na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ve znění pozdějších předpisů a vyhláškami ministra průmyslu č. 184/1945 Sb. ze dne 27. 12. 1945 a č. 1092/1946 ze dne 7. 3. 1946. Ministr současně naznačil, že žalobci mohou být odškodněni za dodatečně znárodněný majetek po r. 1951, případně za majetek odňatý dle jiného právního titulu. II. Žaloba Žalobci se v podané žalobě domáhali zrušení rozhodnutí (sdělení) ministra financí a s ním souvisejících rozhodnutí (dopisů) Ministerstva financí ze dne 26. 2. 2010 a 10. 11. 2011, které obsahově považovali za rozhodnutí ve věci jejich nároků na finanční odškodnění ve věci mimosoudních rehabilitací dle zákona č. 87/1999 Sb. V podané žalobě uvádějí skutkové a právní okolnosti provázející odnětí majetku jejich právních předchůdců a dokumentací dokládají, že k odnětí majetku došlo v rozhodném období bez právního důvodu, tj. z jiného restitučního titulu, než jak posoudil žalovaný. Namítají, že negativní rozhodnutí ministerstva a ministra v napadeném rozhodnutí je v rozporu s uvedenou realitou, za níž došlo k odnětí majetku a že jejich restituční nároky na finanční odškodnění jsou oprávněné. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě odkázal na ust. § 10 zákona č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů ČR v mimosoudních rehabilitacích s tím, že z formy i obsahu žalobou napadených sdělení Ministerstva financí vyplývá, že nejde o rozhodnutí vydané v řízení správním. Uvedl, že správnost tohoto názoru podporuje usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6A 15/92-5 ze dne 28. 5. 1992, ze kterého vyplývá, že projednání žádosti o finanční náhradu je institutem předběžného projednání nároku a výsledek projednání nemá účinky, které by zaručily nezaměnitelnost a zavazující moc, neboť je na vůli účastníka, aby se svého práva domáhal u soudu v řízení podle norem občanského práva procesního. Sdělení Ministerstva financí je tak aktem předběžné povahy a není způsobilé vyvolat právní účinky a není přezkoumatelné ani dle části V., o.s.ř. ani ve správním soudnictví. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu odmítl. IV. Posouzení žaloby městským soudem Po uvážení o povaze sporu mezi účastníky řízení a s ohledem na vyjádření žalovaného se soud nejprve zabýval tím, zda jsou dány podmínky řízení pro projednání žaloby před správním soudem. Soud vyšel z následující právní úpravy: Podle ust. § 2 s.ř.s. ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Podle ust. § 68 písm. b) s.ř.s. žaloba je nepřípustná také tehdy, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Podle ust. § 46 odst. 2 s.ř.s. soud návrh odmítne také tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu. Městský soud v Praze, specializovaný senát pro správní soudnictví dospěl na základě shora uvedených ustanovení s.ř.s. k závěru, že není k projednání věci soudem věcně příslušným. Podle ust. § 2 s.ř.s. soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům. Z uvedeného vyplývá, že soudy ve správním soudnictví nejsou oprávněny poskytovat ochranu v soukromoprávních věcech. Toto ostatně vyplývá i z ust. § 68 písm. b) s.ř.s., jenž stanoví, že žaloba je nepřípustná také tehdy, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. V případě žalobců je předmětem sporu finanční náhrada za odňatý majetek, konkrétně náhrada za odnětí nemovitého majetku firmy „S. - Pumpy, Bratři S., Lutín, Olomouc,“ náležející předchůdcům žalobců. Z podané žaloby je zřejmé, že spor je veden o okamžik a způsob odnětí majetku, tj. o restituční titul, jednoznačné však je, že žalobci svůj nárok uplatňují podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Z tohoto právního základu vychází předmětný spor o náhradu a odškodnění, proto toto právo má soukromoprávní charakter, neboť jeho účelem je dosáhnout obnovení narušené rovnováhy v majetkových vztazích prostřednictvím nástrojů soukromého práva. Otázkou postupu ve věcech finančních náhrad, na které vznikl nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. se zabýval již Nejvyšší soud ve svém rozsudku 30 Cdo 4637/2010 v návaznosti na rozhodnutí správního senátu Nejvyššího soudu ve věci pod sp. zn. 6A 15/92. Uvedl, že tak, že postup ve věcech finančních náhrad, na které vznikl nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. upravuje v části I. zákon č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích. Dle ustanovení § 10 zákona č. 231/1991 Sb. postupuje příslušný ústřední orgán při projednání žádosti přiměřeně podle původního zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Odkazem na přiměřené použití zákona č. 58/1969 Sb. je myšlena úprava povinného předběžného projednání nároku u ústředního orgánu podle ustanovení § 9 až 11 cit. zákona. Teprve neuspokojil-li ústřední orgán nárok poškozeného do šesti měsíců ode dne podání žádosti, mohl se poškozený domáhat přiznání nároku nebo jeho neuspokojené části u soudu. Jinými slovy, předběžné projednání nároku u ústředního orgánu bylo procesní podmínkou pro případné další uplatnění nároku u soudu. Smyslem této právní úpravy byl především akcent na mimosoudní vyřešení věci, jak je tomu i v případě současné právní úpravy zákona č. 82/1998 Sb. Bývalý Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 5. 1992, sp. zn. 6 A 15/92, uvedl, že zákonodárce tím zamýšlel upravit neformální postup ústředního orgánu, při němž tento orgán hodnotí žádost samu a k ní připojené doklady, a na základě jejich posouzení se rozhodne, zda požadovaný nárok uspokojí či ne. Žadatele vyrozumí toliko přípisem, který je pouze předběžné povahy a není způsobilý nabýt právní moci. Je poté na vůli žadatele, zda se svého práva bude domáhat žalobou u soudu v klasickém nalézacím řízení. (citované usnesení Nejvyššího soudu bylo publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 25/1994, dostupné je rovněž v ASPI pod číslem JUD4488CZ) K vypořádání vztahů mezi účastníky mohlo dojít pouze tehdy, uzavřeli-li dohodu dle ustanovení § 11 zákona č. 58/1969 Sb. Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu vych