9 Ads 228/2015 — Nejvyšší správní soud

11 A 39/2013- 89 - text 8 pokračování 11A 39/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudkyň JUDr. Jitky Hroudové a JUDr. Evy Rybářové v právní věci žalobce: H.C., zastoupen JUDr. Františkem Vojákem, advokátem se sídlem Nová cesta 2063/38, Praha 4, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.1.2013, č.j. 4333/1.30/12/14.3 t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16.1.2013, č.j. 4333/1.30/12/14.3, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro hlavní město Prahu ze dne 4.10.2012, č.j. 11032/3.30/303272/12/14.3. Uvedeným prvoinstančním rozhodnutím bylo rozhodnuto o tom, že se žalobce dopustil správního deliktu na úseku náhrad podle ustanovení § 27 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, nesplněním povinnosti vyplývající z ustanovení § 208 v návaznosti na ustanovení § 38 a § 141 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Za uvedené jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč. Žalobce uvedl, že v roce 2006 zaměstnankyně žalobce J. R. tvrdila, že utrpěla pracovní úraz, který žalobce jako zaměstnavatel za pracovní neuznal. Na základě podání uvedené zaměstnankyně probíhá více soudních sporů týkající se náhrady škody na zdraví, náhrady mzdy, náhrady škody na věcech a odškodnění za psychickou újmu. Další podání zaměstnankyně bylo učiněno na Policii České republiky, která prováděla opakované prověřování ve věci podezření ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241/1 trestního zákoníku a toto prověřování skončilo usnesením o odložení věci ze dne 30.10.2012. Na základě podání jmenované zaměstnankyně zahájil kontrolu i Oblastní inspektorát práce pro hlavní město Prahu, který u žalobce provedl ve dnech 3.4. a 11.4.2012 kontrolu dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů, z nichž vznikají zaměstnancům práva a povinnosti, včetně právních předpisů o odměňování zaměstnanců. Žalovaný dne 2.5.2012 doručil žalobci zprávu o kontrole, ve které u čtyř kontrolovaných osob nekonstatoval porušení povinností zaměstnavatele s výjimkou páté kontrolované osoby, J. R., kde shledal porušení § 208 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2011). Žalobce na zprávu o kontrole reagoval vyjádřením ze dne 3.5.2012, ve kterém uvedl, že pokud se zaměstnanec nedostavuje na pracoviště, nelze mu práci přidělovat a nejedná se tedy o překážku na straně na straně zaměstnavatele, ale na straně zaměstnance. Zejména v případě, kdy je zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným a nekoná žádnou práci, zaměstnavatel není povinen mu platit mzdu nebo náhrad mzdy. Jmenovaná zaměstnankyně byla neustále v pracovní neschopnosti, s krátkým přerušením ve dnech 18.6. a 19.6.2007, tedy se zaměstnavatel domníval, že toto období podléhá zákazu výpovědi dané zaměstnavatelem podle § 53 odst. 1 zákoníku práce upravující zákaz dát zaměstnanci výpověď v ochranné době. Žalovaný při přezkoumání protokolu uznal pouze některé, nikoli však podstatné skutečnosti a znění protokolu ponechal v platnosti. Žalovaný i nadále trval na tom, že se žalobce dopustil správního deliktu a uložil mu pokutu ve výši 25.000,- Kč. Žalobce se domnívá, že pracovní poměr s J. R. byl rozvázán okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, protože zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, které tato zaměstnankyně převzala dne 21.8.2012. V řízení u Policie České republiky zaměstnankyně uvedla, že ode dne 28.2.2008, kdy na provozovně U. C. předala ukončení pracovní neschopnosti, již do této provozovny nevstoupila. Tuto skutečnost potvrdil rovněž žalobce, který současně uvedl, že mu tato zaměstnankyně ani nedala nijak na vědomí, zda je i nadále v pracovní neschopnosti. Pokud tedy již v pracovní neschopnosti nebyla, byla povinna chodit do svého zaměstnání a vykonávat svoji práci tak, jak je uvedeno v pracovní smlouvě. Žalobce byl zkrácen na svých právech, když se žalovaný nedostatečně vypořádal s argumenty žalobce a zavinění klade za vinu výhradně žalobci jako zaměstnavateli a nezohledňuje právní povinnosti předmětného zaměstnance. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že setrvává na svém rozhodnutí, že se žalobce dopustil správního deliktu na úseku náhrad podle ustanovení § 27 odst. 1 zákona o inspekci tím, že jako zaměstnavatel u zaměstnankyně J. R., pracovní poměr od 1.9.2006, v období od 19.2.2008 do data zahájení kontroly dne 3.4.2012 bez toho, aniž by došlo k jakémukoliv písemnému ukončení pracovního poměru, učinil kroky s tímto aktem související, jako je vydání potvrzení o zaměstnání a odhlášení zaměstnankyně ze zdravotního a sociálního pojištění. Protože zaměstnankyni nebyla žalobcem přidělována práce dle pracovní smlouvy, nemohla práci konat pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v ustanovení § 207 zákoníku práce. Žalobce jí za výše uvedené období neposkytl náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, a nesplnil tak svoji povinnost vyplývající z ustanovení § 208 v návaznosti na ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) a ustanovení § 141 a 144 zákoníku práce. Žalovaný uvedl, že pracovní poměr mezi žalobcem a uvedenou zaměstnankyní skončil dne 21.8.2012, tedy čtyři měsíce po provedené kontrole dodržování pracovněprávních předpisů. J. R. byla zaměstnankyní až do 21.8.2012, přestože jí žalobce nepřiděloval práci, avšak odhlásil ji ze zdravotního a sociálního pojištění. Skutečnost, že jmenovaná zaměstnankyně nevykonávala v období od 19.2.2008 do 3.4.2012 pro žalobce práci, nebyla ve správním řízení spornou. Podle názoru žalovaného se jednalo o překážku v práci na straně zaměstnavatele, což žalobce nevyvrátil. Je zřejmé, že žalobce nepřítomnost zaměstnankyně v zaměstnání neřešil, nevedl tuto nepřítomnost jako neomluvenou, žádným prokazatelným způsobem zaměstnankyni nekontaktoval, aby se dostavila do zaměstnání a vykonávala práci v souladu s uzavřenou pracovní smlouvou. Žalobce naopak bez předcházejícího ukončení pracovního poměru bezdůvodně zrušil zdravotní a sociální pojištění této zaměstnankyně. Žalovaný považuje domněnku žalobce, že nedostavuje-li se zaměstnanec na pracoviště, nelze mu práci přidělovat a nemůže se tak jednat o překážku na straně zaměstnavatele, ale na straně zaměstnance, zejména pokud se jedná o dočasně práce neschopného zaměstnance, za úvahu nad rámec dikce zákoníku práce. Pokud se zaměstnanec nedostavuje na pracoviště, může zaměstnavatel tuto situaci řešit jinými způsoby v souladu s pracovněprávními předpisy. Není ovšem možné, dle názoru žalovaného, přijmout takovou okolnost, že zaměstnavatel řádným způsobem neukončí pracovní poměr se zaměstnancem, neumožní mu pracovat dle pracovní smlouvy a nevyplatí mu náhradu mzdy za překážky na straně zaměstnavatele. Protože žalobce bezdůvodně zaměstnankyni nepřiděloval práci, jednalo se o jinou překážku na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce, za kterou jí náležela náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Žalovaný odmítá námitku žalobce, že se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami, a podle žalovaného bylo žalobou napadené rozhodnutí i rozhodnutí jemu předcházející řádně odůvodněno. Skutečnost, že žalobce se závěry žalovaného nesouhlasí, a priori neznamená, že byl žalobce ve správním řízení krácen na svých právech. Žalobce ani nespecifikoval, jaká práva byla takto zasažena. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 8.9.2015 zástupce žalobce uvedl, že na podané žalobě trvá a odkázal na její písemné vyhotovení. Uvedl, že podle dosud vydaných soudních rozhodnutí není úraz zaměstnankyně pracovním úrazem, a proto jí nenáleží příslušná finanční náhrada. Vzniklý stav nebyl způsoben výlučně zaviněním či pochybením na straně žalobce, ovšem správní úřady řádně neposoudily konkrétní jednání zaměstnankyně, když dospěly k závěru, že se jedná o překážku v práci výlučně na straně zaměstnavatele. Zástupce žalovaného navrhl zamítnutí žaloby s odkazem na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a na písemné vyjádření k žalobě. Poukázal na protichůdnost argumentace žalobce, když na jedné straně poukazuje na pracovní neschopnost a z ní vyplývající zákaz výpovědi zaměstnankyně, na druhé straně ovšem po ukončení pracovní neschopnosti nečiní žádné kroky směřující k vyřešení celé situace a fakticky koná tak, jako by pracovní poměr jmenované platně skončil. Uvedené sporné okolnosti žalovaný promítl do výše uložené sankce, která v jiných obdobných případech bývá nepoměrně vyšší. Žalobce na dotaz soudu, kdy a jakým způsobem skončil pracovní poměr zaměstnankyně, uvedl, že z