8 As 100/2011 — Nejvyšší správní soud

3 A 29/2012- 148 - text 18 pokračování 3A 29/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Evy Rybářové v právní věci žalobce: D+P REKONT s. r. o., se sídlem Areál bývalých kasáren, č. p. 674, Strašice, IČ 61774456, zastoupen JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou, se sídlem Lazarská 1718/3, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2012, č. j. 62/520/12, 5842/ENV/12, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 2. 2012, č. j. 62/520/12, 5842/ENV/12, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 24 868 Kč, a to do rukou jeho zástupkyně JUDr. Radky Konečné, advokátky. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět sporu a předcházejí řízení Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 2. 2012, č. j. 62/520/12, 5842/ENV/12, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Plzeň (dále jen „inspekce“), ze dne 14. 12. 2011, č. j. ČIŽP/43/OOO/SR01/1112616.005/10/ZLZ. Inspekce uložila tímto rozhodnutím žalobci pokutu ve výši 30 000 Kč za porušení ustanovení § 31 odst. 5 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, kterého se dopustil tím, že v období kalendářního roku 2011 do dne 25. 8. 2011 v prostorách firmy D+P REKONT s. r. o., EcoElectroRecycling, Areál bývalých kasáren Strašice, při znovuzískávání regulovaných látek a fluorovaných skleníkových plynů z chladicích zařízení při úpravě v I. stupni na zařízení pro recyklaci chladicích zařízení Strašice nebyl olej z chladicího okruhu řádně odkapáván a vyřazené kompresory obsahovaly zbytkové množství oleje. Tím, že nedošlo k řádnému odsátí a odkapání oleje z kompresorů, nebyl dodržen závazný postup znovuzískávání regulovaných látek a fluorovaných skleníkových plynů z chladicích zařízení při úpravě v I. stupni uvedeném v příloze č. 5 vyhlášky č. 279/2009 Sb., o předcházení emisím regulovaných látek a fluorovaných skleníkových plynů. Inspekce vycházela zejména z kontroly ze dne 25. 8. 2011, kterou provedla u žalobce na základě žádosti žalovaného v souvislosti s oznámením o podezření na nedovolený vývoz odpadu do Pákistánu. Oznámení učinil německý správní orgán na základě kontroly uvedených odpadních kompresorů v Hamburku, přičemž je posoudil jako nebezpečný odpad, který byl nesprávně zařazen do zeleného seznamu. Žalovaný při přezkumu odvolacích námitek dospěl k závěru, že § 31 odst. 5 zákona o ochraně ovzduší a vyhláška č. 279/2009 Sb. stanoví kategorickou povinnost odsátí regulovaných látek a fluorovaných skleníkových plynů a olejů z chladícího okruhu a dále navazující povinnost nakládání s takto upravenými chladicími zařízeními či jejich částmi a s oddělenými regulovanými látkami tak, aby bylo vyloučeno riziko uvolnění těchto látek do ovzduší. Žalovaný vycházel z dílčího protokolu inspekce ze dne 25. 8. 2011, č. j. ČIŽP/43/000/1112616.001/11/ZLZ, v němž inspekce popsala kontrolu a postup zpracování vyřazených chladicích zařízení v provozovně účastníka řízení. Při kontrole inspekce zjistila, že ze čtyř namátkově vybraných kompresorů, které byly součásti zpracovaných zařízení, i nadále vytékal při jejich položení na stůl zbytkový olej, ve kterém mohla být nepochybně obsažena i zbytková množství sledovaných chladiv; ke stejnému výsledku dospěla i kontrola vyřazených kompresorů uložených ve skladovací hale provozovny žalobce. Žalovaný se neztotožnil s námitkou ohledně neodborně provedené kontroly ze strany inspekce, protože uvedená zjištění sama o sobě dostatečně prokazovala, že žalobce nedodržel závazný postup zpracování chladicích zařízení podle vyhlášky č. 279/2009 Sb. Zadržení zásilky ve Spolkové republice Německo (dále jen „Německo“) a její vrácení zpátky do České republiky bylo pouze prvotním důvodem, pro který inspekce přistoupila k posuzované kontrole žalobce. Samotný vývoz kompresorového šrotu do země mimo ES nemusí představovat nedovolené jednání, pokud je realizován v souladu s platnými pravidly. Nicméně, v tomto případě bylo porušení těchto pravidel kontrolou na území Německa zaznamenáno (Umweltbundesamt, Section III 1.5, Postfach 14 06, 06813 Dessa-Rosslau). Podle sdělení uvedeného správního orgánu byla zásilka doprovázena dokladem podle přílohy VII nařízení ES č. 1013/2006, v němž byly zasílané odpadní kompresory označeny kódem B1010 podle přílohy III tohoto nařízení a kódem 17 04 07 směsné kovy podle vyhlášky č. 381/2001 Sb. Zmíněný správní orgán dospěl na základě provedené kontroly k závěru, že vyvážené odpadní kompresory byly z důvodu nadlimitního výskytu dichlorethanu, 1,2-dichlormethanu, dichlorfluorethanu (freon 141) a dichlordifluormethanu (freon 12) nebezpečným odpadem, a proto jejich označení – odpad zařazený do zeleného seznamu – bylo nesprávné. Vývoz nebezpečného odpadu do třetích zemí je totiž dle čl. 36 ve spojení s přílohou V nařízení ES č. 1013/2006 zakázán. Žalovaný ale uvádí, že uvedené zjištění nebylo předmětem správního řízení; jednalo se o prvotní podnět, na jehož základě inspekce přistoupila ke kontrole, při které dospěla k vlastním závěrům o porušení příslušného právního předpisu. Žalovaný k ostatním námitkám uvedl, že nezpochybňuje tvrzení žalobce o modernosti jeho recyklačního zařízení; to však nijak nevyvrací zjištění inspekce. Stejně tak žalovaný nevyvrací, že k zaslání kompresorového odpadu došlo na základě řádně doloženého smluvního vztahu a že žalobce tuto zásilku opatřil příslušnými doklady. Žalovaný rovněž nerozporuje postup, jakým žalobce zajistil návrat předmětné zásilky. Žalovaný ale považuje za nepodstatný argument žalobce, že po návratu zásilky nechal dne 3. 10. 2011 provést měření hladiny CFC plynů oprávněnou osobou s negativním výsledkem, protože otevření kontejneru mohlo vést k úniku a odvětrání všech těkavých látek, a tedy ovlivnění výsledku provedeného měření. Žalobcem provedené výsledky proto nemají vliv na správnost a směrodatnost výsledků měření zjištěných německým správním orgánem a vůbec nezpochybňují zjištění inspekce učiněné dne 25. 8. 2011. Kontrolní závěr inspekce totiž vyplynul ze samotného vizuálního posouzení vyřazených a skladovaných kompresorů, které nepocházely ze zásilky zadržené v Německu, nikoli z výsledků měření hladiny CFC plynů v nich obsažených. Žalovaný se rovněž neztotožnil s námitkou žalobce, že mu nebyly známy výsledky kontroly provedené v Německu, protože ve správním spise inspekce byla obsažena kopie protokolu Inspektions – Bericht Nr. 213662 ze dne 15. 8. 2011 o výsledcích zmíněného měření, se kterou se mohl žalobce při nahlížení seznámit. Závěrem se žalovaný zabýval přiměřeností sankce podle kritérií stanovených v § 41 odst. 3 zákona o ochraně ovzduší. Shledal, že inspekce se vypořádala s dobou trvání vytýkaného protiprávního jednání (období kalendářního roku 2011 do dne provedení kontroly dne 25. 8. 2011), a žalovaný tuto dobu hodnotil jako poměrně dlouhou. Dále se pak ztotožnil se závěry ohledně závažnosti deliktu, když inspekce konstatovala, že chlorfluoruhlovodíky jsou zodpovědné za poškozování ozonové vrstvy Země, přičemž důležitost stratosférického ozónu spočívá v jeho schopnosti pohlcovat sluneční ultrafialové záření typ UV-B. Zvýšená expozice UV-B záření totiž obnáší rizika pro lidské zdraví. Inspekce sice neprokázala žádnou přímo vzniklou škodu či následek protiprávního stavu, protože nemohla objektivně změřit míru případného dopadu uniklých regulovaných látek na stav stratosférického ozonu, ale žalobcem zapříčiněný protiprávní stav jistý ohrožující potenciál vykazoval (kritérium hrozící škody). Žalovaný proto shledal výši pokuty uloženou inspekcí na úrovni 1,5% horní zákonné sazby jako přiměřenou. Pokuta zároveň nevybočovala z obdobné správní praxe a jevila se i jako přiměřená ohledně citelnosti dopadů do majetkové sféry žalobce. Žalovaný také konstatoval, že inspekce dodržela dle § 41 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší prekluzivní lhůty pro zahájení řízení. Žalobou podanou dne 16. 3. 2012 u zdejšího soudu napadl žalobce rozhodnutí žalovaného a domáhal se jeho zrušení. Uvedenou žalobu doplnil žalobce podáním ze dne 19. 6. 2012 doručeným zdejšímu soudu dne 21. 6. 2012. Dne 22. 10. 2014 proběhlo před Městským soudem jednání. Městský soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 3 A 29/2012-110, žalobu zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne 5. 1. 2015 kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu a domáhal se zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 1 As 2/2015-38, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 3A 29/2012-110, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň zavázal městský soud svým právním názorem pro další řízení. Nejvyšší s