4 As 28/2015 — Nejvyšší správní soud

8 A 367/2011- 51 - text 6 pokračování 8A 367/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: B.V., IČ: 11290471, se sídlem Krakovany 240, zast. JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Revoluční 3, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem Praha 1, Kozí 4, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Miroslava Šafránková, MBA, se sídlem Praha 5, Bellušova 1846, správkyně konkursní podstaty úpadce KAVEX – GRANIT HOLDING a.s., IČ: 25183435, se sídlem Plzeň, Lobezská 41, zast. JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem Plzeň, Sady 5. května 36, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.10.2011, č.j. SBS/30068/2011/ČBÚ-22 t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno usnesení Obvodního báňského úřadu v Kladně ze dne 16.8.2011 č.j. SBS/24586/2011/OBÚ-02/1 o odložení určení právního vztahu podle § 142 správního řádu. Předmětem rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byl návrh žalobce na určení právního vztahu podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „s.ř.“), a to určení, že žalobce je držitelem oprávnění k dobývání výhradního ložiska v dobývacích prostorech Solopysky a Štětkovice, evidovaných v evidenci vedené Českým báňským úřadem v Praze pod evidenčními čísly 7/0130 a 7/0045. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně postupoval správně, když řízení dle § 142 s.ř. nezahájil a věc odložil. Argumentoval tím, že dle § 43 odst. 1 písm. b) s.ř. správní orgán věc usnesením odloží v případě, že k vyřízení podání není věcně příslušný žádný správní orgán, přičemž v dané věci orgán státní báňské správy, ani žádný jiný správní orgán, nemůže nahrazovat projev vůle nezbytný ke smluvnímu převodu dobývacího prostoru podle § 27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., horního zákona. Poukázal na skutečnost, že předchozí souhlas Obvodního báňského úřadu v Příbrami převod dobývacího prostoru nezakládá. Souhlas je pouze nutnou podmínkou k uskutečnění převodu, přičemž záznamy v evidenci dobývacích prostorů nemají konstitutivní charakter. Dále žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil povahu potvrzení obvodního báňského úřadu o zaevidování dobývacích prostorů, konkrétně potvrzení č.j. 11767/2011/02/001 a č.j. 11767/2011/02/0002 ze dne 2.5.2011, jež jsou ve své podstatě důvodem, pro který žalobce usiloval o řízení dle § 142 s.ř., neboť obsahují sdělení, že okresní báňský úřad dobývací prostory „převedl“ na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 22 Cm 71/2003-382 ze dne 18.2.2010, ve znění pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17.2.2011, č.j. 15 Cmo 129/2010-512. Žalovaný uvedl, že se nejedná o faktický „převod“, ale o „převod“ ve významu pouze evidenčním. Žalobce v žalobě uvedl, že je evidován jako držitel oprávnění k dobývání výhradního ložiska v dobývacím prostoru Solopysky a Štětkovice v evidenci vedené Českým báňským úřadem pod evidenčními čísly 7/0130 a 7/0045, avšak Obvodní báňský úřad v Kladně potvrzeními ze dne 2.5.2011, čj. 11767/2011/02/001 a čj. 11767/2011/02/0002 převedl na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni čj. 22 Cm 71/2003-382 ze dne 18.2.2010, ve znění pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17.2.2011, č.j. 15 Cmo 129/2010-512 dobývací prostory z žalobce na úpadce, kterým je společnost KAVEX- GRANIT HOLDING a.s. a jehož konkursní správkyní byla ustanovena Miroslava Šafránková, MBA. Žalobce spatřoval ve vydání shora uvedených potvrzení svévolný akt jímž byla porušena jeho práva, a proto se cestou § 142 s.ř. domáhal určení, že je držitelem oprávnění k dobývání výhradního ložiska v již citovaných dobývacích prostorech. Přípustnost návrhu opíral o tvrzení, že potvrzení nejsou osvědčeními ve smyslu ust. § 154 s.ř. Odložení věci a nezahájení řízení o jeho žádosti pokládal žalobce za nezákonné rozhodnutí, kterým byl zkrácen na svých právech vyplývajících ze správního řádu, konkrétně právu žalobce na určení právního vztahu, s tím, že proti svévolnému zápisu ze strany správního orgánu do evidence dobývacích prostor a svévolnému vydání potvrzení o oprávnění k určitému dobývacímu prostoru nebo sdělení, že určitý dobývací prostor převedl, by se za daného výkladu žalovaným nebylo možno bránit. Dále žalobce namítal, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí druhostupňové jsou zmatečnými správními akty, neboť ač byla věc odložena, žalovaný se jí přesto meritorně zabýval, když potvrdil závěr správního orgánu prvního stupně, že žalobce „nemůže být držitelem dobývacích prostorů“. Žalobce tvrdil, že vydáním shora citovaných potvrzení žalovaný přestoupil své kompetence, čímž porušil zásadu legality a ochranu práv nabytých v dobré víře. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že správní orgán prvního stupně při změně v příslušné evidenci nezahájil žádné řízení, v němž by žalobci byl dán prostor k uplatnění jeho procesních práv. Ve vyjádření k žalobě žalovaný setrval na argumentaci obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že práva a povinnosti držitelů dobývacích prostorů neplynou z jejich evidence, nýbrž z rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru; údaje v evidenci dobývacích prostorů nemají konstitutivní charakter a nevkládají se rozhodnutím. Zdůraznil, že dobývací prostory Solopysky a Štětkovice byly vyňaty z dispozičního oprávnění žalobce na základě pravomocného soudního rozhodnutí, podle něhož byly smlouvy o převodu uvedených dobývacích prostorů na žalobce neplatné, a proto potvrzením o zaevidování uvedených prostorů nemohl být žalobce ve svých zákonných právech zkrácen. V replice ze dne 3.4.2012 žalobce zopakoval část své argumentace ze žaloby a zdůraznil, že evidence by měly odpovídat skutečnému stavu a nikoliv svévolnému uvážení správních orgánů. Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření k žalobě odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 17.3.2015 č.j. III. ÚS 3465/14, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce jako stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18.2.2010 č.j. 22 Cm 71/2003-382, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17.2.2011 č.j. 15 Cmo 129/2010-512, jimiž byla zamítnuta excindační žaloba žalobce o vyloučení oprávnění k dobývání v dobývacích prostorech Solopysky a Štětkovice z konkursní podstaty úpadce. Ve správním spise se pak pro tuto věc nacházejí tyto důležité dokumenty a rozhodnutí: návrh žalobce na určení právního vztahu dle ust. § 142 s.ř. ze dne 29.7.2011 adresovaný Obvodnímu báňskému úřadu v Kladně, usnesení Obvodního báňského úřadu v Kladně ze dne 16.8.2011, zn.: SBS/24586/2011/OBÚ-02/1, odvolání žalobce ze dne 24.8.2011, rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 20.10.2011, č.j. SBS/30068/2011/ČBÚ-22, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18.2.2010, č.j. 22 Cm 71/2003-382, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17.2.2011, č.j. 15 Cmo 129/2010-512, potvrzení o zaevidování dobývacího prostoru ze dne 2.5.2011 č.j. 11767/2011/02/001 a č.j. 11767/2011/02/002. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.) a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud posoudil předmětnou věc takto: V projednávané věci není mezi účastníky pochyb o skutkových okolnostech, jde v podstatě jenom o spor, o právní posouzení, zda báňský úřad měl pravomoc rozhodnout tak, jak rozhodl, tedy s využitím ust. § 43 s.ř., když vlastně o návrhu žalobce podle § 142 s.ř. nerozhodl, tedy vůbec o něm nejednal. V daném případě bylo tedy podstatné, zda rozhodnutí žalovaného, jímž potvrdil postup Obvodního báňského úřadu v Kladně, který věc odložil a řízení dle § 142 s.ř. nezahájil, bylo v souladu se zákonem či nikoli. Dle ust. § 142 odst. 1 s.ř. správní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo. Námitkami žalobce, jež se týkaly porušení zásady legality a ochrany práv nabytých v dobré víře v souvislosti s vydáním předmětných potvrzení včetně absence správního řízení týkajícího se změny v příslušné evidenci, v němž by žalobce mohl uplatnit svá procesní práva, se soud nezabýval, neboť je vyhodnotil jako pouhou polemiku žalobce s dřívějším postupem Českého báňského úřadu, která sice osvětluje motiv žalobce k podání této žaloby, není však