2 As 48/2013 — Nejvyšší správní soud

10 A 72/2013- 86 - text 21 pokračování 10A 72/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: SOLUS, zájmové sdružení právnických osob, sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4, zast. Mgr. Marií Janšovou, advokátkou, sídlem Václavská 316/12, Praha 2, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, za účasti: Mgr. R. L., bytem R., P., o žalobě proti výrokům I. - VII. a IX. - XI. rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 12. 2. 2013, č. j. INSP2-4684/12-38 takto: I. Žaloba proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 12. 2. 2013, č. j. INSP2-4684/12-38, se v části, v níž se žalobce domáhá zrušení výroků I. – VII. napadeného rozhodnutí, odmítá. II. Žaloba proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 12. 2. 2013, č. j. INSP2-4684/12-38, se v části, v níž se žalobce domáhá zrušení výroků IX. – XI. napadeného rozhodnutí, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhá zrušení všech výroků rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 12. 2. 2013, č. j. INSP2-4684/12-38, s výjimkou výroku VIII. Výroky I.-VII. napadeného rozhodnutí nebylo vyhověno žalobcovým námitkám proti kontrolním zjištěním uvedeným v kontrolním protokolu žalovaného ze dne 30. 10. 2012, zn. INSP2-4684/12-33 (dále jen „kontrolní protokol“); tyto výroky žalobce dle svých slov napadá jen „z důvodu procesní opatrnosti“. V kontrolním protokolu byla žalobci uložena též čtyři opatření k nápravě. Výrokem VIII. napadeného rozhodnutí, který žalobou napaden není, bylo zrušeno opatření k nápravě č. 1, jímž bylo žalobci uloženo, aby zlikvidoval osobní údaje J. R. evidované v registru Solus. Výroky IX. a XI., jež žalobce napadl, byly zamítnuty námitky proti opatření k nápravě č. 2, jímž bylo žalobci uloženo informovat J. R. o likvidaci jejích osobních údajů, a proti opatření k nápravě č. 4, jímž bylo žalobci uloženo informovat o likvidaci jejích osobních údajů zúčastněnou osobu. Konečně žalobce brojí též proti výroku X. napadeného rozhodnutí, jímž bylo změněno opatření k nápravě č. 3 tak, že bylo žalobci uloženo, aby zlikvidoval osobní údaje zúčastněné osoby v negativním registru SOLUS, které byly vloženy společností Home Credit, a.s. V prvním žalobním bodu žalobce uvádí, že souhlas subjektu osobních údajů, který byl udělen dobrovolně na dobu určitou, je neodvolatelný. V právním řádu lze nalézt řadu případů, kdy je jednou daný souhlas neodvolatelný, například souhlas vlastníků sousedních nemovitostí s ohlášením stavby ve stavebním řízení. Za nepřiléhavou žalobce považuje argumentaci žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2280/2009. Zatímco souhlas se zpracováním osobních údajů je úkon předvídaný zákonem, uvedené rozhodnutí se týkalo k neformálním a časově neomezeným souhlasům k užívání bytu. Pokud by souhlas udělený na dobu určitou bylo možné vzít zpět, nebyl by nijak odlišný od souhlasu uděleného na dobu neurčitou. Ostatně na základě názoru žalovaného vysloveného při předchozí kontrole žalobce zkrátil dobu, na niž je souhlas udělován, z pěti let na tři roky, což je doba kratší než u konkurenčních registrů. Závěr o neodvolatelnosti souhlasu na dobu určitou plyne z historického vývoje ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“ nebo „zákon“). Po novele provedené zákonem č. 177/2001 Sb. umožňoval § 5 odst. 5 zákona o ochraně osobních údajů subjektu údajů kdykoliv svůj souhlas se zpracováním odvolat, avšak novelou č. 439/2004 Sb. byla možnost odvolání souhlasu ze zákona odstraněna. Pokud by zákonodárce chtěl umožnit subjektu údajů souhlas odvolat, vyjádřil by to výslovně, jak to učinil například v ustanovení § 7 odst. 3 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o službách informační společnosti“). Obdobnou argumentaci žalobce uplatňuje ve vztahu ke směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 95/46/ES, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (dále jen „směrnice o ochraně osobních údajů“), z níž podle jeho názoru nevyplývá oprávnění subjektu údajů odvolat souhlas se zpracováním. V novém nařízení o ochraně osobních údajů (v době podání žaloby připravovaném) již taková možnost výslovně zakotvena bude, čímž evropský zákonodárce dává najevo do budoucna změnu. Dále žalobce upozorňuje, že možnost subjektu odvolat svůj souhlas se zpracováním svých údajů v negativním registru klientských informací by zcela popřela smysl takového registru. Pokud mají tyto registry plnit roli, již jim přisuzuje ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), je nutné, aby věřitelé měli možnost najít v nich příslušné informace. Tento účel by možnost dlužníka domoci se výmazu svých údajů z registrů mařila. Žalobce tvrdí, že jeho praxe, kdy nepřipouštěl odvolání souhlasu se zpracováním údajů, byla již dříve předmětem kontrolní činnosti žalovaného, a to bez připomínek. Například v roce 2005 inspektorka žalovaného RNDr. B. při kontrole společnosti CETELEM ČR, a.s., jež je členem žalovaného, zjevně věděla, že souhlasy pro zpracování osobních údajů žalobcem jsou shromažďovány jako neodvolatelné, avšak tuto skutečnost žádným způsobem nezpochybnila. Ředitel odboru kontroly žalovaného JUDr. M. ve svém vyjádření ze dne 28. 6. 2005 taktéž potvrdil žalovanému, že souhlas se zpracováním údajů lze pro stanovený účel a dobu odvolat jen v době, než je doručen druhé smluvní straně. Ani Mgr. P., vedoucí odboru správního rozhodování žalobce nesdělil k praxi žalobce negativní stanovisko, ačkoliv o ní byl již v roce 2008 informován. Subsidiárně žalobce v druhém žalobním bodu uvádí, že je oprávněn osobní údaje zpracovávat i bez souhlasu subjektu. Je totiž přesvědčen, že se v případě registru dlužníků aplikuje ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, dle nějž je správce oprávněn data zpracovávat i bez souhlasu údajů, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotřené osoby. Toto pravidlo je zakotveno též v čl. 7 písm. f) směrnice o ochraně osobních údajů. Žalobce odmítl názor žalovaného, že nemohl mít legitimní očekávání ohledně svého oprávnění zpracovávat údaje bez souhlasu jejich subjektů, neboť si souhlasy opatřoval. Podle žalobce se jednalo pouze o vstřícný postup vůči zákazníkům srovnatelný se situací, kdy se osoba, která má ze zákona právo vstupu na cizí pozemek, přesto ze slušnosti dotáže na souhlas jeho vlastníka. Skutečnost, že si žalobce souhlasy opatřoval, tedy ještě nevede k závěru, že by nebyl oprávněn osobní údaje zpracovat i bez souhlasu subjektů. Žalobcův postup je ostatně pochopitelný s ohledem na několikrát změněnou právní úpravu, neboť v některých obdobích žalobci právo zpracovávat osobní údaje bez souhlasu svědčit nemuselo. Žalobce tedy v praxi získávání souhlasů pokračoval z důvodu opatrnosti, a to navzdory svému legitimnímu očekávání založenému sdělením žalovaného, že tyto souhlasy nepotřebuje. Třetí žalobní bod obsahuje tvrzení, že databáze úvěruschopnosti subjektů slouží ke splnění obecné povinnosti odborné péče, kterou členové žalobce mají dle § 66 odst. 2 a § 567 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“). Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1726/2006 zahrnuje odborná péče mimo jiné povinnost ověřit z nezávislých zdrojů informace sdělené potenciálním smluvním partnerem při jednání o uzavření smlouvy. Jediným reálným způsobem, jak lze tuto povinnost splnit, je vedení příslušných databází, jakým je registr žalobce. Žalobce se neztotožňuje s názorem žalovaného, že uvedenému požadavku lze dostát i prostřednictvím veřejně dostupných údajů nebo údajů, které nelze považovat za údaje osobní, neboť se většinou jedná o nahodilé informace s omezenou obsahovou hodnotou. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce argumentuje, že registr slouží k plnění povinnosti věřitele plynoucí z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle nějž je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to i nahlédnutím do příslušných databází, je-li to nezbytné. Dle žalobce z tohoto ustanovení plyne, že za určitých okolností je povinen nahlédnout do databáze dlužníků, a tedy taková databáze musí existovat. Aby tedy žalobce mohl plnit své povinnosti plynoucí ze zákona o spotřebitelském úvěru, musí vést registr dlužníků, a to i bez souhlasu subjektů, o nichž jsou údaje shromažďovány. Toto stanovisko zaujalo též Ministerstvo průmyslu a obchodu ve s