5 As 51/2009 — Nejvyšší správní soud

5 A 119/2015- 54 - text 15 pokračování 5A 119/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Milana Taubera a Mgr. Gabriely Bašné ve věci žalobce: proti žalovanému: za účasti: N. A. M. B., narozen X, statní příslušnost Egyptská arabská republika bytem X zastoupen Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2 Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 L. B. bytem X zastoupená Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 6. 2015, č. j. MV-159922-8/SO-2014 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 6. 2015, č. j. MV-159922-8/SO-2014, zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 10. 2014, č. j. OAM-13260-27/TP-2014 (dále též „rozhodnutí I. stupně“), jímž ministerstvo dle § 87k odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „cizinecký zákon“), zamítlo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu, kterou žalobce podal dle § 87h odst. 1 písm. a) cizineckého zákona. 2. Žalobce podal dne 22. 7. 2014 žádost o vydání povolení k trvalému pobytu po 5 letech nepřetržitého přechodného pobytu na území České republiky. Žalovaná se ztotožnila se závěry rozhodnutí I. stupně, že byly splněny podmínky pro zamítnutí žádosti, neboť žalobce byl od roku 2000 opakovaně odsouzen pro spáchání trestných činů. V posledních 5 letech se jednalo o trestné činy krádeže, neoprávněného držení platební karty a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. 3. Žalovaná nesouhlasila s tím, že by se nemělo přihlížet k zahlazeným odsouzením. Jelikož Ministerstvo vnitra musí v řízení o povolení k trvalému pobytu posuzovat závažnost hrozby, jakou cizinec představuje pro veřejný pořádek České republiky, jsou pro posouzení relevantní i odsouzení, která byla zahlazena, neboť se neposuzuje trestní zachovalost žalobce. Navíc ministerstvo si dle § 165a odst. 2 cizineckého zákona může vyžádat nejen výpis ale i opis z evidence rejstříku trestu. Bylo by proto nelogické, pokud by ministerstvo nemohlo v kontextu tohoto oprávnění přihlížet k zahlazeným odsouzením, což reflektuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012-34. Žalovaná hodnotila jednání žalobce jako zvlášť závažné narušení veřejného pořádku v kontextu čl. 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady 22004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále též „pobytová směrnice“), i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS. 4. Žalovaná vedle toho poukázala i na skutečnost, že žalobce v posledních 5 letech páchal trestnou činnost proti majetku, ale v minulosti páchal i trestné činy proti lidské důstojnosti, životu a zdraví a trestné činy hrubě narušující občanské soužití, ačkoli je legitimní požadovat, aby jednání uchazeče o povolení k trvalému pobytu nevykazovalo po relativně dlouhou dobu žádné excesy. Absolvovaná trestní řízení přitom nemají na žalobce žádný nápravný účinek. 5. Závěrem žalovaná uvedla, že ministerstvo nadbytečně hodnotilo přiměřenost dopadu svého rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života žalobce, neboť cizinecký zákon takovou povinnost při aplikaci § 87k odst. 1 písm. a) neukládá. Námitkami, kterými žalobce tvrdil zásah do soukromého a osobního života, se proto žalovaná nezabývala. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 6. Žalobou podanou u soudu dne 11. 7. 2015 napadl žalobce nadepsané rozhodnutí žalované. Žalobce nesouhlasí s jeho důvody a setrvává na svých odvolacích námitkách, na které odkazuje. Napadené rozhodnutí je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, je nepřezkoumatelné a vychází z nezákonného výkladu pojmu narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Rovněž se řádně nevypořádalo se všemi námitkami, které žalobce uplatňoval v odvolání. 7. Správní orgány ohodnotily žalobce paušálně jako rizikového s ohledem na jeho odsouzení, aniž by vzaly v potaz, že žalobce je zejména manželem a otcem svého syna, kterého řádně vyživuje vychovává. Správní orgány jsou si vědomy skutečnosti, že pokud žalobcovu žádost zamítly, přijde 10leté dítě o otce, neboť žalobce nemá žádnou jinou možnost reálně svůj pobyt na území legalizovat. Napadené rozhodnutí je tak likvidační, nepřiměřené a nezákonné. 8. Žalobce se dále domnívá, že skutková zjištění ve správních rozhodnutích jsou pouze spekulativní a nepopisují existenci skutečné a aktuální hrozby. Navíc rozhodnutí obsahuje nepravdivý závěr, že správní orgány nemají povinnost přezkoumávat přiměřenost dopadů svých rozhodnutí. 9. Ohledně výkladu pojmu veřejný pořádek odkazuje žalobce na § 36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice. Uvedený článek vylučuje aplikaci výhrady veřejného pořádku v cizineckém zákoně z důvodu generální prevence a dokonce jednání osoby kvalifikované jako trestný čin samo o sobě nelze považovat za porušení veřejného pořádku. Žalobce ohledně výkladu pojmu veřejný pořádek odkazuje i na čl. 3 odst. 1 směrnice 64/221 a rozsudky Soudního dvora C-441/02, C-503/03, C-348/96, C-482/01 a C-493/01 Z existence odsouzení pro trestný čin lze vycházet pouze tehdy, pokud okolnosti, které vedly k odsouzení, ukazují na osobní chování, které představuje trvající ohrožení veřejného pořádku Výhrada veřejného pořádku je navíc výjimkou, kterou je třeba vykládat restriktivně a již nemohou členské státy určovat jednostranně. Restriktivní výklad pojmu přitom umožňuje respektovat soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 10. Žalobce apeluje na soud, aby vykládal národní harmonizované právo v kontextu práva unijního. Za závažné narušení veřejného pořádku je nutné v kontextu unijních pramenů práva vnímat takové protiprávní jednání, které zásadním způsobem překračuje intenzitu jednání popsaného v některé ze skutkových podstat trestných činů. Podle tuzemské právní úpravy se musí jednat o narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Pod tento pojem tak nespadají veškeré trestné činy, ale trestné činy mimořádné závažnosti. Závažný způsob narušení veřejného pořádku musí být přiměřený nebo srovnatelný s ohrožením bezpečnosti České republiky. 11. Žalobce uvádí, že ani opakované porušení zákonů České republiky nemusí nutně znamenat porušení veřejného pořádku a samo o sobě nemusí znamenat ohrožení veřejného pořádku (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 51/2009). Žalobce namítá, že veřejný pořádek není neurčitý právní pojem, který je možné aplikovat podle libovůle správního orgánu, ale definuje jej unijní právo i četná soudní judikatura. Pro dokreslení žalobce cituje ze sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě (COM/2009/3136/F) o pokynech pro lepší provádění a uplatňování pobytové směrnice 12. Pokud správní orgán vyhodnotí povahu hrozby jako skutečnou, aktuální a dostatečnou, i na základě takové analýzy přistupuje k otázce přiměřenosti vydaného omezení. Žalobce poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí obou stupňů neobsahují odůvodnění přiměřenosti, ačkoli jejich následkem je rozdělení rodiny. 13. Žalobce dále namítá, že pro komplexní posouzení spáchané trestné činnosti jsou potřeba vedle trestního rozsudku i další související podklady, bez nichž nelze posoudit míru hrozby. Žalovaná nesprávně posoudila naplnění předmětných ustanovení a nesprávně vyložila pojem veřejný pořádek. Nebyl zjištěn skutečný stav věci a reálné jednání žalobce i ve vztahu k jeho rodinnému životu. 14. Žalobce také nesouhlasí s tím, že správní orgány nebyly povinny zkoumat otázku přiměřenosti. Jejich povinnost posoudit přiměřenost jejich rozhodnutí vyplývala jak z judikatury, tak skrz § 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, i z čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále i z § 174a cizineckého zákona a Úmluvy o právech dítěte. Napadené rozhodnutí je v rozporu i s § 3, § 50 odst. 3 a § 68 odst. 3 správního řádu. 15. Žalobce proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. 16. V nedatovaném vyjádření, které bylo přiloženo k žalobě, uvádí zúčastněná osoba, že jako manželka žalobce a matka jejich syna žádá, aby jí bylo povoleno vyjádřit se u soudu k otázce pobytu žalobce na území České republiky. Její rodina má řadu starostí. Ona i syn jsou závislí na žalobci. Žalobce se napravil a žije řádný rodinný život jako zodpovědný otec. Žalobce má 2 zaměstnání a 17 let nebyl v rodné zemi. Zúčastněná osoba si není schopna představit, že by ji žalobce opustil z