7 Afs 14/2010 — Nejvyšší správní soud

8 Af 13/2013- 32 - text 11 pokračování 8Af 13/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: MOTHANER s.r.o., se sídlem Praha 1, Vladislavova 51/13, IČ: 246 65 584, zast. Ing. Zdeňkem Urbanem, daňovým poradcem, se sídlem Jičín, Jungmannova 319, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 19.12.2012, č.j.: 19051/12-1500-100146, t a k t o : I. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 19.12.2012, č.j.: 19051/12-1500-100146 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 20.9.2012, č.j.: 489634/12/001934101197 s e z r u š u j í a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228,- Kč a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Ing. Zdeňka Urbana, daňového poradce. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, jímž bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 20.9.2012, č.j.: 489634/12/001934101197 a to tak, že text výroku: „ukládá daňovému subjektu MOTHANER s.r.o., aby s účinností od prvního dne měsíce následujícího po dni doručení tohoto rozhodnutí vedl kromě evidence stanovené obecně závaznými předpisy, zvláštní záznamy potřebné pro správné stanovení daňového základu a daně“ se mění na text: „ukládá daňovému subjektu MOTHANER s.r.o., se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, DIČ: CZ24665584, aby s účinností od 30. dne včetně, který následuje po dni nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, vedl, kromě evidence stanovené obecně závaznými předpisy, zvláštní záznamy potřebné pro správné stanovení daňového základu a daně“. Současně rovněž navrhoval zrušení i prvoinstančního rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 20.9.2012, č.j.. 489634/12/001934101197. V odůvodnění odvolací orgán uvedl, že správce daně Finanční úřad pro Prahu 1 rozhodnutím ze dne 20.9.2012, č.j.: 489634/12/001934101197 uložil žalobci, který obchoduje s mobilními telefony, záznamní povinnost dle ust. § 97 odst. 2 a 3 zákona č. 280/2009 Sb. (dále též „daňový řád“) k vedení záznamů o pohybu tohoto zboží tak, že k typu a výrobnímu číslu mobilního telefonu přiřadí při jeho nákupu název a identifikaci dodavatele a při jeho prodeji název a identifikaci odběratele. Odvolací orgán konstatoval ust. § 97 odst. 2 a 3 zákona č. 280/2009 Sb. s tím, že aplikace uvedeného ustanovení je vázána na podmínku, že řádné vedení evidencí stanovených právními předpisy nepostačuje pro správné zjištění a stanovení daně. Správce daně je oprávněn využít tento institut vždy, když bude posouzení daňové povinnosti vyžadovat podrobnější a odlišnou evidenci, než která je obecně stanovena, zejména zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a prováděcími předpisy. Podle odvolacího orgánu pro uložení záznamní povinnosti musí existovat racionální a o konkrétní skutečnost opřený důvod, přičemž současně musí správce daně postupovat v souladu se zásadou proporcionality zakotvenou v ust. § 5 odst. 3 daňového řádu. Odvolací orgán dále poukázal na skutečnost, že žalobce předložil správci daně v rámci postupů k odstranění pohybností vedených dle ust. § 89 a násl. daňového řádu doklady, z nichž je zřejmé, že daňový subjekt vede evidenci o nákupu a prodeji mobilních telefonů tak, že v příloze faktur je seznam IMEI. Správci daně byly rovněž v některých případech předloženy notářské zápisy vztahující se k předání zboží. Na základě těchto skutečností dospěl správce daně k závěru, že je třeba, aby daňový subjekt vedl zvláštní záznamy, neboť základní evidence stanovená obecně závaznými předpisy není dostačující pro správné stanovení daně. Odvolací orgán následně neshledal prvoinstanční rozhodnutí nepřezkoumatelným, když odůvodnění předmětného rozhodnutí obsahuje základní zákonný důvod, tedy že základní evidence stanovená obecně závaznými předpisy není dostačující pro správné a úplné stanovení daně. Odvolací orgán měl za to, že bez vedení podrobnější evidence než zákonné lze těžko ověřit, že se údaje tvrzené daňovým subjektem na základě vedeného účetnictví shodují s realitou. Podle odvolacího orgánu je nutné evidovat u každého mobilního telefonu údaje stanovené napadeným rozhodnutím o uložení záznamní povinnosti, tedy u každého nákupu a prodeje typ mobilního telefonu, IMEI, označení a číslo daňového dokladu na nákup nebo prodej mobilního telefonu, datum uskutečnění zdanitelného plnění, název dodavatele (odběratele), identifikační číslo dodavatele (odběratele). Bez jednoznačného identifikátoru (výrobního čísla mobilního telefonu-IMEI) nelze podle žalovaného nezpochybnitelně ověřit původ obchodovaného zboží, jeho faktickou existenci ani jeho pohyb, tedy skutečnost, od koho a kdy bylo konkrétní zboží nakoupeno a komu bylo prodáno. Odvolací orgán neměl rozsah požadovaného vedení evidence za nepřiměřené zatěžování daňového subjektu. Doplnil, že správcem daně stanovená evidence je co do členění a uspořádání údajů souladná s nároky, které jsou kladeny i na evidenci zákonnou a ve srovnání s doklady obsahujícími některé z požadovaných údajů předkládanými daňovým subjektem v rámci postupů k odstranění pochybností je přehlednější, což povede k efektivnějšímu a rychlejšímu vyhodnocování údajů. Odvolací orgán dospěl k závěru, že pro uložení záznamní povinnosti existují konkrétní a racionální důvody a měl za to, že záznamní povinnost uložená prvoinstančním rozhodnutím obstojí v testu proporcionality. Žalobce nezákonnost rozhodnutí a porušení svých práv spatřoval zejména v tom, že uložená záznamní povinnost jej nutí k opětovnému shromažďování a sepisování údajů, které jsou správci daně dostupné z evidencí vedených žalobcem na základě právních předpisů, především zákona č. 563/1991 Sb. a zákona č. 235/2004 Sb. Upozornil na skutečnost, že údaje, které správce daně požaduje, jsou s výjimkou čísla IMEI povinnou náležitostí účetního dokladu dle § 11 zákona č. 563/1991 Sb. a daňového dokladu dle § 28 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. Na základě údajů vedených žalobcem lze i bez záznamní povinnosti identifikovat obchodované zboží, jeho faktickou existenci i skutečnost, od koho a kdy bylo zboží nakoupeno a komu bylo prodáno. Podle žalobce uložení povinnosti opětovného zpracování údajů a soustředění těchto údajů na jeden formulář v podobě požadované správcem daně je v rozporu se základními zásadami správy daní, jelikož správce daně je oprávněn při správě daní použít jen takových prostředků, které daňový subjekt nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. Záznamní povinností dle § 67 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb. tedy nelze uložit duplicitní vedení údajů, již vedených dle obecně závazných právních předpisů. Žalobce v žalobě uvedl, že s ohledem na § 92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb. nese správce daně důkazní povinnost a musí zdůvodnit a prokázat, že žalobcem vedené evidence nepostačují ke správnému stanovení daně. V daném případě podle žalobce uložení záznamní povinnosti neslouží správci daně ke správnému zjištění a stanovení daně, ale ke zcela jiným účelům, a to ke zjednodušení činnosti správce daně, avšak neodůvodněně na úkor daňového subjektu. Žalobce nevyloučil možnost vedení evidence čísel IMEI, nicméně jen a pouze tohoto údaje a to v případě, že správce daně ve smyslu zásady proporcionality nutnost evidence tohoto údaje a tím i znevýhodnění daňového subjektu v rámci hospodářské soutěže řádně zdůvodnil. Podle žalobce ani správce daně ani odvolací orgán v rozhodnutí neuvedl žádné důvody, proč je nutné, aby právě žalobce sledoval pohyb každého konkrétního mobilního telefonu, tedy proč je nutné sledovat druhově určené věci jako věci určené jednotlivě. Z odůvodnění rozhodnutí správce daně není patrné, v čem správce daně spatřuje odlišnost žalobce od ostatních daňových subjektů s obdobným předmětem podnikání, a to odlišnost takové intenzity vyžadující uložení žalované záznamní povinnosti. Žalobce současně poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je možné uložit záznamní povinnost jen za předpokladu, že současně obstojí i v testu proporcionality. Žalobce v žalobě namítal, že správce daně ani odvolací orgán se nezabývali otázkou proporcionality stanovené záznamní povinnosti, a to ve vztahu k žalobci jako konkrétnímu daňovému subjektu v tom smyslu, že odvolací orgán přesvědčivým způsobem nezdůvodnil, proč vedení zvláštních záznamů je konkrétně zrovna u žalobce nezbytné pro správné stanovení daňového základu a daně. Podle žalobce správce daně ani odvolací orgán nevymezili, proč a zda vůbec u žalobce vzniklo podezření, že neodvádí daň v plné výši a to s ohledem na konkrétní chování žalobce ve stávajícím nebo předcházejících zdaňovacích obdobích, nebo že hrozí zvýšené nebezpečí,