2As 32/2009 — Nejvyšší správní soud

11 A 172/2017- 50 - text [OBRÁZEK]č. j. 11 A 172/2017- 50 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce: H. K. alias A. H., narozeného dne X, afghánského státního příslušníka, pobývajícího naposledy v X, t. č. pobývajícího v X, zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem v Praze 9, Kovářská 4, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 15. 8. 2017, č. j. MV-43473- 11/OAM-2017 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 15. 8. 2017, č. j. MV-43473- 11/OAM-2017, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky (dále též „žalovaný“), kterým bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti cizince uhradit náklady zajištění cizince za účelem předání podle § 176c zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců). Shodu s prvopisem potvrzuje H. P. 2 11 A 172/2017 2. Žalobce v podané žalobě nesouhlasí se závěrem, podle něhož žalovaný dovozuje povinnost žalobce hradit náklady zajištění za účelem předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie z ustanovení § 176c zákona o pobytu cizinců. Uvedené ustanovení uvádí, že při úhradě nákladů spojených se zajištěním cizince za účelem předání nebo průvozu podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného předpisu Evropské unie anebo zajištěním cizince za účelem průvozu leteckou cestou se postupuje obdobně jako při úhradě nákladů spojených se zajištěním cizince za účelem správního vyhoštění. 3. Žalobce v podané žalobě namítl, že správní orgán opomněl, že zákonná úprava předmětného ustanovení odkazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie. Jestliže správní orgán ukládá povinnost uhradit náklady zajištění cizince, musí se jeho rozhodnutí opírat i o přímo použitelný právní předpis Evropské unie. Ten však není na žádném místě odůvodnění napadeného rozhodnutí jakkoliv citován. Podle názoru žalobce jde o Nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kriteria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále též „Dublinské nařízení“). Článek 30 tohoto nařízení stanoví, že nutné náklady spojené s přemístěním žadatele nebo jiné osoby do příslušného členského státu hradí přemisťující členský stát. Pokud musí být dotyčná osoba přemístěna zpět do členského státu v důsledku chybného přemístění nebo chybného rozhodnutí o přemístění, které bylo v rámci odvolacího nebo přezkumného řízení zrušeno poté, co již bylo přemístění provedeno, nese náklady spojené s přemístěním dotyčné osoby zpět na své území členský stát, který původně přemístění provedl. Od osob, které mají být přemístěny podle tohoto nařízení, nelze náhradu nákladů na přemístění požadovat. 4. Žalobce namítl, že účelem zajištění žalobce bylo předání do jiného členského státu Evropské unie na základě citovaného nařízení, jež je přímo použitelným předpisem Evropské unie. Z ustanovení článku 288 Smlouvy o fungování Evropské unie vyplývá, že nařízení jsou přímo použitelná a jejich ustanovení mohou mít přímý účinek. 5. Citované Nařízení v článku 28 odst. 4 stanoví, že pokud jde o podmínky zajištění a záruky vztahující se na zajištěné osoby, použijí se na provádění přemístění do příslušného členského státu článek 9, článek 10 a článek 11 Směrnice č. 2013/33/EU. Tato Směrnice upravuje podmínky pro přijímání cizinců, kteří podali žádost o udělení mezinárodní ochrany. Režim zákona o pobytu cizinců je podle názoru žalobce v daném případě nepatřičný a náklady zajištění nelze po žadatelích o udělení mezinárodní ochrany požadovat, a to zejména s ohledem na jasné ustanovení článku 30 odst. 3 Dublinského nařízení, jež výslovně stanoví, že od osob, které mají být přemístěny podle tohoto Nařízení, nelze náhradu nákladů na přemístění požadovat. Zajištění cizince za účelem přemístění je jasnou součástí samotného procesu přemístění, a proto je zajištění za účelem správního vyhoštění součástí nákladů správního vyhoštění jako takového. 6. Žalobce v podané žalobě uzavřel, že správní orgán rozhodl nezákonně, jestliže opomněl ustanovení přímo použitelného právního předpisu Evropské unie. Úprava, jež stanoví vydávání rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů zajištění cizince, je účinná až ode dne 15. 8. 2017, tato problematika dosud není judikována. Z uvedeného důvodu žalobce, byť přesvědčen o důvodnosti své žaloby, požádal soud, aby v případě, že s argumentací žalobce nesouhlasí, podal v této věci předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. 7. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že oprávněnost podané žaloby popírá a má za to, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, které byly aplikovány správně a s respektem k právní úpravě stanovené Dublinským nařízením. 8. Ačkoliv žalobce požaduje zrušení celého napadeného správního rozhodnutí, jeho žalobní argumentace směřuje pouze do výroku I. Ve svém rozhodnutí správní orgán popsal skutečnosti, na jejichž základě rozhodl o povinnosti úhrady nákladů spojených se zajištěním cizince za účelem Shodu s prvopisem potvrzuje H. P. 3 11 A 172/2017 předání nebo průvozu podle § 176c ve spojení s § 123 zákona o pobytu cizinců, přičemž má za to, že na řádně zjištěný skutkový stav řádně aplikoval příslušnou právní normu, tedy v případě výroku číslo I. zákon o pobytu cizinců. Odůvodnění rozhodnutí má oporu ve shromážděném spisovém materiálu. 9. V případě žalobce bylo objektivně zjištěno, že o mezinárodní ochranu požádal před vstupem na zdejší území už v Bulharské republice a ve Spolkové republice Německo. Důvodnost jeho zajištění pro naplnění zákonných podmínek podle § 129 zákona o pobytu cizinců dokládá řádně odůvodněné rozhodnutí Policie České republiky ze dne 28. 3. 2017, č. j. KRPA-112792-13/ČJ- 2017-000022. V případě žalobce správní orgán důvodně dospěl k závěru, že je zde existence vážného nebezpečí útěku a proto odkázal výslovně jak na § 129 odst. 4, tak i na článek 28 Dublinského nařízení. 10. Náklady vyčíslené ve výroku I. napadeného rozhodnutí jsou jednoznačné a prokazatelně spojené se zajištěním žalobce za účelem předání nebo průvozu podle § 176c ve spojení s § 123 zákona o pobytu cizinců. Zahrnují součet položky za stravu a položky za pobyt v zařízení pro zajištění cizinců od 29. 3. 2017 do 15. 8. 2017, po odečtení částky 400 Kč, kterou žalobce ze svých prostředků již uhradil. Pokud nebylo rozhodnutí o zajištění žalobce zrušeno a žalobce podle § 129 zákona o pobytu cizinců na základě rozhodnutí o zajištění za účelem předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie skutečně pobýval v zařízení pro zajištění cizinců, pak žalovaný důvodně rozhodl o úhradě nákladů spojených se zajištěním. Vznik nákladů spojených s pobytem žalobce v zařízení pro zajištění cizinců žalovaný správní orgán dostatečně prokázal výkazem Správy uprchlických zařízení o vyúčtování nedoplatků ze dne 15. 8. 2017, který je součástí spisového materiálu. 11. Žalovaný v tomto směru poukázal na názor Nejvyššího správního soudu, vyjádřený v rozsudku ze dne 20. 10. 2009, č. j. 2As 32/2009 - 63, byť se toto rozhodnutí týkalo nákladů spojených se správním vyhoštěním. V posuzovaném případě nelze vzhledem ke spisovému materiálu zpochybnit, že pokud by žalobce setrval ve státě, kde poprvé na území Evropské unie o mezinárodní ochranu požádal, nebylo by nutné vynakládat prostředky na jeho zajištění v České republice a vést řízení za účelem jeho předání. Svévolný pohyb žalobce po území dalších států Evropské unie s postupným podáváním žádostí o mezinárodní ochranu dokládá minimálně absenci respektu k pravidlům a průběhu azylové procedury, a konkrétní projevy jednání žalobce pak svědčí o snaze označitelné jako forum, respektive azylum shopping. Protože žalovaný má za to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně uvedl důvody výroků, podklady pro vydání rozhodnutí i úvahy, kterými se řídil při rozhodování věci, má za to, že žaloba nebyla podána důvodně. 12. Ze spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé rozhodné skutečnosti: 13. Dne 28. 3. 2017 vydala Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Odbor cizinecké policie, rozhodnutí č. j.KRPA-112792-13/ČJ-2017-000022, týkající se zajištění žalobce podle § 129 odst. 1 ve spojen