2As 32/2009 — Nejvyšší správní soud

11 A 217/2017- 39 - text 6 11A 217/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce: K. S. S., narozeného dne ..., nigerijského státního příslušníka, pobývajícího naposledy v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Tis u Blatna, zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem v Praze 9, Kovářská 4, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 13. 11. 2017, č. j. MV-117916-7/OAM-2017 takto: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění 1. Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky (dále též „žalovaný“), kterým bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti cizince uhradit náklady zajištění cizince za účelem předání podle § 176c zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). 2. Žalobce v podané žalobě namítl, že žalovaný dovozuje povinnost žalobce hradit náklady spojené se zajištěním cizince za účelem předání nebo průvozu z ustanovení § 176c zákona o pobytu cizinců, jež stanoví, že při úhradě nákladů spojených se zajištěním cizince za účelem předání nebo průvozu podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného předpisu Evropské unie anebo zajištěním cizince za účelem průvozu leteckou cestou (§ 152 a § 153 zákona) se postupuje obdobně jako při úhradě nákladů spojených se zajištěním cizince za účelem správního vyhoštění. 3. Podle názoru žalobce správní orgán opomněl, že zákonná úprava předmětného ustanovení odkazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie. Jestliže tedy správní orgán ukládá povinnost uhradit náklady ze zajištění cizince, musí se jeho rozhodnutí opírat i o přímo použitelný právní předpis Evropské unie. Tento předpis však není ani na jednom místě odůvodnění napadeného rozhodnutí uveden. 4. Podle názoru žalobce jde o nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále též „Dublinské nařízení“). Článek 30 tohoto nařízení stanoví, že nutné náklady spojené s přemístěním žadatele nebo jiné osoby do příslušného členského státu hradí přemísťující členský stát. Pokud musí být dotyčná osoba přemístěna zpět do členského státu v důsledku chybného přemístění nebo chybného rozhodnutí o přemístění, které bylo v rámci odvolacího nebo přezkumného řízení zrušeno poté, co již bylo přemístění provedeno, nese náklady spojené s přemístěním dotyčné osoby zpět na své území členský stát, který původně přemístění provedl. Od osob, které mají být přemístěny podle tohoto nařízení, nelze náhradu nákladů za přemístění požadovat. 5. Žalobce namítl, že účelem zajištění žalobce bylo předání do jiného členského státu Evropské unie na základě výše citovaného nařízení, jež je přímo použitelným předpisem Evropské unie. Z ustanovení článku 288 Smlouvy o fungování Evropské unie vyplývá, že nařízení jsou přímo použitelná a jejich ustanovení mohou mít přímý účinek. 6. Citované Dublinské nařízení v článku 28 odst. 4 stanoví, že pokud jde o podmínky zajištění a záruky vztahující se na zajištěné osoby, použijí se na provádění přemístění do příslušného členského státu článek 9, článek 10 a článek 11 Směrnice č. 2013/33/EU. Tato směrnice upravuje podmínky pro přijímání cizinců, kteří podali žádost o udělení mezinárodní ochrany. Režim zákona o pobytu cizinců je podle názoru žalobce v daném případě nepatřičný a náklady zajištění nelze po žadateli o udělení mezinárodní ochrany požadovat, zejména pak s ohledem na jasné ustanovení článku 30 odst. 3 Dublinského nařízení. To výslovně stanoví, že od osob, které mají být podle tohoto nařízení přemístěny, nelze náhradu na přemístění požadovat. Zajištění cizince za účelem přemístění je jasnou součástí samotného procesu přemístění, proto je zajištění za účelem správního vyhoštění součástí nákladů správního vyhoštění jako takového. 7. Žalobce v podané žalobě uzavřel, že správní orgán rozhodl nezákonně, pokud opomněl ustanovení přímo použitelného právního předpisu Evropské unie. Úprava, jež stanoví vydávání rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů zajištění cizince, je účinná až ode dne 15. 8. 2017, tato problematika dosud není judikována. Z uvedeného důvodu žalobce, byť přesvědčen o důvodnosti své žaloby, požádal soud, aby v případě, že s argumentací žalobce nesouhlasí, podal v této věci předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. 8. Závěrem podané žaloby uvedl, že postup správního orgánu v napadeném rozhodnutí a výroky tohoto rozhodnutí jsou v rozporu se zákonem o pobytu cizinců. Žalobce měl u sebe v čase svého zajištění určitou hotovost, přesnou sumu si nepamatuje, údajně přesahovala 300 Euro (€), přičemž z této sumy žalovaný žalobci nevrátil po jeho propuštění nic. Podle § 146 zákona o pobytu cizinců je provozovatel oprávněn použít uschované peněžní prostředky zajištěného cizince, jsou-li české nebo jiné volně směnitelné měně, k úhradě byť i částečné výdajů spojených s jeho správním vyhoštěním. Při použití uschovaných peněžních prostředků postupuje provozovatel tak, aby cizinci při jeho propuštění ze zařízení bylo z jeho uschovaných peněžních prostředků vydáno alespoň 400 Kč. Má-li cizinec uschované peněžní prostředky v nižší částce, vydá se mu celá uschovaná částka a provozovatel cizinci poskytne peněžní prostředky v takové výši, aby součet vydaných uschovaných peněžních prostředků a provozovatelem poskytnutých peněžních prostředků odpovídal částce 400 Kč. Nemá-li cizinec uschované žádné peněžní prostředky, poskytne mu provozovatel při propuštění ze zařízení částku 400 Kč. V nyní posuzované věci nebylo žalobci správním orgánem v okamžiku jeho propuštění odevzdáno 400 Kč ani formou ekvivalence téže sumy v měně Euro, správní orgán v napadeném rozhodnutí vůbec neuvedl, zda k takovému postupu přistoupil a z napadeného rozhodnutí nelze ani zjistit, jaká částka byla žalobci odebrána v okamžiku jeho zajištění, jakým způsobem došlo k použití těchto peněz a není tak zřejmé, proč měl žalobce uhradit z nákladů na zajištění právě sumu 5 913 Kč. Postupem správního orgánu byl žalobce vystaven problémům, když byl deportován dne 16. 11. 2017 do Milána, které je vzdálené místu jeho pobytu v Itálii. Předání žalobce na území Italské republiky bez finančních prostředků mu značně zkomplikovalo možnost dopravit se domů. 9. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že oprávněnost podané žaloby popírá a má za to, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, které byly aplikovány správně a s respektem k právní úpravě stanovené Dublinským nařízením. Správní orgán prvého stupně ve svém rozhodnutí popsal skutečnosti, na jejichž základě rozhodl o povinnosti úhrady nákladů spojených se zajištěním cizince za účelem předání nebo průvozu podle § 176c ve spojení s § 123 zákona o pobytu cizinců, přičemž na řádně zjištěný skutkový stav řádně a správně aplikoval příslušnou právní normu, tedy v případě výroku č. I zákona o pobytu cizinců. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného má oporu ve shromážděném spisovém materiálu. O důvodnosti zajištění žalobce pro naplnění zákonných podmínek podle § 129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců svědčí rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 8. 10. 2017, jímž byl žalobce zajištěn podle § 129 odst. 1 a v návaznosti na § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců na dobu 60 dnů. V případě žalobce správní orgán dospěl důvodně k závěru o existenci vážného nebezpečí útěku, v této souvislosti proto výslovně odkázal jak na ustanovení § 129 odst. 4, tak na článek 28 odst. 2 Dublinského nařízení. 10. Náklady vyčíslené v napadeném rozhodnutí jsou jednoznačné a prokazatelně spojené se zajištěním žalobce za účelem předání nebo průvozu podle § 176c zákona o pobytu cizinců. Žalovaný do úschovy převzal od žalobce částku 310 €, což po výměně činilo 7 630 Kč. Na potřeby – nákupy byla vynaložena částka 1 717 Kč, na ubytování částka 5 070 Kč a na stravu žalobce částka 4 368 Kč. Položka na ubytování v částce 5 070 Kč byla uhrazena v plné výši z uschovaných prostředků žalobce, položka za stravování byla uhrazena jen zčásti ve výši 843 Kč. Položka 5 913 Kč proto představuje součet částek již žalobcem uhrazených. Z celkové částky na stravování po odečtení již uhrazených 843 Kč zbývá uhradit ještě 3 525 Kč, jak je formulováno ve výroku napadeného rozhodnutí. 11. Žalovaný poukázal na názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 20. 10. 2009, č. j. 2As 32/2009 - 63, byť se tot