1 Afs 147/2005 — Nejvyšší správní soud

8 A 129/2014- 75 - text 8 pokračování 8A 129/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a JUDr. Hany Pipkové ve věci žalobce: J. H., zast. JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou, AK Litoměřice, Sovova 709/5, proti žalovanému: Policie České republiky, Policejní prezidium, se sídlem Praha 7, Strojnická 27, o žalobě proti rozhodnutí policejního prezidenta Policie ČR ve věcech služebního poměru ze dne 21. 9. 2009, č.j.: PPR-20321-9/ČJ-2008-99KP, t a k t o: Rozhodnutí policejního prezidenta Policie ČR ve věcech služebního poměru ze dne 21. 9. 2009, č.j.: PPR-20321-9/ČJ-2008-99KP, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí policejního prezidenta, jímž bylo změněno rozhodnutí ředitele Policie České republiky správy Severočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 15. 12. 2006, č.j. PSV-8-862/FPO-26-2006. Tímto rozhodnutím žalovaný nahradil část výroku prvostupňového rozhodnutí ve znění: ,,podle § 155 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků PČR (dále též ZSP), ve spojení s § 253 odst. 2 a § 256 odst. 1 a 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále i ZP), zaplatit České republice-Ministerstvu vnitra, územní pracoviště: Policie ČR-Správa Severočeského kraje, Ústí nad Labem, Lidické nám. 899/9 (dále též „policie“) 12% úroky z prodlení z částky 1.033.800,- Kč za dobu ode dne 4.9.1999 do 8.10.2006, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.“ výrokem: „podle § 95 zákona č. 361/2003 Sb. ve spojení s § 14 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, zaplatit České republice-Ministerstvu vnitra, organizační složce státu Krajskému ředitelství policie Severočeského kraje Ústí nad Labem částku 880.968,- Kč jako úroky z prodlení ve výši 12% z částky 1.033.800,- Kč za dobu ode dne 2.9.1999 do 8.10.2006 a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“ 2. Městský soud v Praze (dále jen ,,soud“) rozhodl o žalobě rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, č.j. 8 Ca 318/2009-39, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. 3. Takto soud rozhodl o žalobě, již žalobce podal pro nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřoval v nesprávném hodnocení skutkového stavu a jeho nesprávném právním hodnocení. 4. Jak žalobce v podané žalobě vylíčil, dne 25. 6. 1996 mu bylo sděleno obvinění [§160 odst. 1 zákona 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, (trestní řád), (dále jen ,,tr.ř.“)], pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2, později podle § 248 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (dále jen ,,tr. zák.“). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21.6.2006, č.j. 5To 32/2006, doručeném obhájkyni žalobce dne 6. 9. 2006, byl žalobce uznán vinným a podle § 228 odst. 1) tr.ř. bylo žalobci uloženo zaplatit poškozenému jako náhradu škody částku 1 033 800,-Kč, se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 5. Přípisem ze dne 20. 11. 2006 žalovaný oznámil žalobci, že proti němu zahajuje řízení ve věcech služebního poměru: úroky z prodlení z částky 1 033 800,-Kč představující náhradu škody přiznanou České republice – Policii ČR, Správě Severočeského kraje se sídlem v Ústí nad Labem, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, č.j. 5To 32/2006. Rozhodnutím ze dne 15. 12. 2006, č.j. 8-862/FPO -26-2006, bylo žalobci uloženo zaplatit 12% úrok z prodlení z částky 1 033 800,-Kč za dobu od 4. 9. 1999 do 8. 10. 2006. Proti rozhodnutí žalobce podal odvolání a rozhodnutím policejního prezidenta Policie ČR ze dne 2. 7. 2007, bylo napadené rozhodnutí změněno tak, že úrok z prodlení činí 11%. Proti rozhodnutí žalobce brojil podáním správní žaloby o níž soud rozhodl dne 30. 4. 2009, rozsudkem č.j. 9 Ca 267/2007-76, tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí policejního prezidenta Policie ČR ve věcech služebního poměru ze dne 21. 9. 2009, č.j.: PPR-20321-9/ČJ-2008-99KP. Tímto rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí ředitele Policie České republiky správy Severočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 15. 12. 2006 č.j. PSV-8-862/FPO-26-2006, tak, že žalobci bylo uloženo podle § 95 zákona č. 361/2003Sb., ve spojení s § 14 odst. 5 zák. č. 219/200Sb., zaplatit České republice – Ministerstvu vnitra, organizační složce státu Krajskému ředitelství policie Severočeského kraje Ústí nad Labem (dále jen ,,poškozená policie“, nebo ,,poškozená Policie ČR“), částku 880 968,-Kč jako úrok z prodlení ve výši 12% z částky 1 033 800,-Kč. 6. Žalobce vznesl námitku promlčení nároku na zaplacení úroku z prodlení s tím, že došlo k uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí lhůty, pokud žalovaný k důvodně vznesené námitce promlčení nepřihlédl, nemůže napadené rozhodnutí jako nezákonné obstát a žalobce se proto domáhal jeho zrušení. 7. Žalovaný nesouhlasil s podanou žalobou s tím, že poškozený se s nárokem na náhradu škody připojil řádně a včas dne 10. 6. 1999, o náhradě škody bylo pravomocně rozhodnuto, žalobce jistinu uhradil až dne 9. 10. 2006. O požadavku poškozeného na úhradu úroku z prodlení se žalobce dozvěděl dne 2. 9. 1999, tímto dnem se ocitl v prodlení a prodlení trvalo až do dne 9. 10. 2006. Povinnost platit úrok z prodlení vzniká dnem, kdy se dlužník v prodlení octne a povinnost žalobce zaplatit již dospělé úroky z prodlení je dána. 8. Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti žalovaného proti shora uvedenému rozsudku soudu ze dne 23. 5. 2013, č.j. 8Ca 318/2009-39, rozsudkem ze dne 10. 7. 2017, č.j. 3 Ads 56/2013-25, jímž napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. 9. Nejvyšší správní soud vyslovil ve věci pro soud závazný právní názor, který vyplývá z toho, že v projednávané věci se žalovaný domáhá úroků z prodlení sice z přiznané částky, avšak za dobu předcházející právní moci rozsudku, jímž byl hlavní nárok (náhrada škody) policii přiznán. Takový nárok, jak Nejvyšší správní soud konstatuje, může obstát, ale také nemusí. 10. Jak dále uvádí Nejvyšší správní soud, náhrada škody byla pravomocně přiznána policii rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 32/2006. O uplatněném nároku policie na úroky z prodlení však zároveň rozhodnuto nebylo (nárok nebyl ani zamítnut) a policie byla ohledně zbývající části uplatněných nároků (tedy i dříve uplatněného nároku na úrok z prodlení) odkázána na občanskoprávní řízení. Jelikož služební zákon obsahuje v ust. § 206 odst. 2 úpravu stavení běhu promlčecí lhůty pro případy, kdy příslušník bezpečnostního sboru uplatní právo tam uvedeným způsobem, avšak nezakotvuje obdobné právo ve prospěch bezpečnostního sboru je třeba, podle závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem, analogicky aplikovat nejbližší příslušná ustanovení občanskoprávní úpravy. 11. Nejvyšší správní soud vyslovil, že: ,,policie se v trestním řízení připojila s nárokem na náhradu škody (sdělením č. j. PSV-14-54/E-05-99 ze dne 10. 6. 1999), jakož i na úroky z prodlení (sdělením PSV-14-74/E-05-99 ze dne 25. 8. 1999). Prvá podmínka stavení běhu promlčecí doby u obou nároků byla tedy splněna a je třeba připustit, že nebylo-li právo policie na úroky z prodlení promlčeno v době, kdy je policie uplatnila v adhezním řízení, došlo od uplatnění tohoto nároku ke stavění promlčecí lhůty. Běh promlčecí lhůty pak pokračoval až po pravomocném skončení trestního řízení rozsudkem Vrchního soudu v Praze. Pokud nebyla v adhezním řízení uložena povinnost nahradit poškozenému celou uplatněnou náhradu škody, může poškozený uplatnit nárok v občanském soudním řízení v promlčecí době, jejíž běh pokračoval po skončení (po právní moci rozhodnutí) trestního řízení.“ 12. Skutečnost, že žalovaný, resp. poškozená Policie ČR nepodala opravný prostředek proti rozhodnutí o náhradě škody, není případem, kdy by účastník v řízení řádně nepokračoval. Druhou zásadní podmínku dle § 112 obč. zák. představuje řádné pokračování v řízení. 13. Nejvyšší správní soud dále vyslovil, že ke stavení běhu promlčecí doby k uplatnění nároku policie na úrok z prodlení mohlo dojít jen po specifikovanou dobu pokračování trestního řízení před Vrchním soudem v Praze. Rozhodnutí soudu sice zakládá běh nové promlčecí doby pro nárok na náhradu škody i úroky z prodlení, avšak jen počínaje dnem právní moci rozhodnutí o přiznání hlavního nároku. Běh promlčecí doby v předcházejícím období je ve vztahu k úrokům z prodlení třeba posuzovat samostatně, přičemž samostatné promlčení nároku na úroky z prodlení již v době před přiznáním náhrady škody vyloučené není. 14. Jak soud zjistil z obsahu správního spisu, žalobce byl uznán vinným spácháním trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., trestné činnosti se dopustil v období od 24. 4.