6 Ads 164/2012 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 12/2015- 41 - text 11 8 Ad 12/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce: Ing. P. C. zastoupen advokátkou Mgr. Lucií Sabolovou sídlem Hybernská 1271/32, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na poříčním právu 376/1, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 30. 3. 2015, č. j. 2015/15041 – 422/1. takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 30. 3. 2015, č. j. 2015/15041 – 422/1, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11.228 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce. Odůvodnění: Rozhodnutí žalované (napadené rozhodnutí) 1. Žalobce se včasně podanou žalobou domáhal u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, ze dne 30. 3. 2015, č. j. 2015/15041 – 422/1 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hl. m. Prahu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 181437/15/AB (dále jen „provostupňové rozhodnutí), kterým bylo dle § 9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, přiznány žalobci mzdové nároky za měsíc březen 2014 ve výši 5.854 Kč a za měsíc duben 2014 ve výši 5.854 Kč a podle § 9 odst. 6 zákona č. 118/2000 Sb., byla žádost žalobce o uspokojení mzdových nároků za měsíc květen 2014 zamítnuta. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že spisovou dokumentací úřadu práce je prokázáno, že žalobce dne 2. 1. 2014 uzavřel se zaměstnavatelem pracovní smlouvu na funkci „ředitel dealerství“ se smluvní měsíční mzdou ve výši 90.000 Kč. Dne 3. 12. 2014 požádal žalobce o uspokojení mzdových nároků za měsíc březen až květen r. 2014. K žádosti žalobce dodatečně doložil pracovní smlouvu, okamžité zrušení pracovního poměru a potvrzení výše mzdových nároků p. M. B.. Dále žalovaný uvedl, že pracovní smlouva je dokladem potvrzující vznik pracovního poměru, nikoliv, že mzda nebyla žalovanému zaměstnavatelem vyplacena. Ve zmíněném potvrzení p. B. se pouze konstatuje, že žalobce uzavřel se společností zaměstnavatele dne 1. 1. 2014 pracovní smlouvu (ve skutečnosti 2. 1. 2014) na dobu neurčitou s fixní hrubou měsíční mzdou 90.000 Kč. Tento doklad rovněž neprokazuje, že žalobci nebyla zaměstnavatelem vyplacena mzda. Žalobce nedoložil ani doklad o výši jeho výdělku za uplatněné měsíce. V žádosti žalobce vychází pouze z částky uvedené v pracovní smlouvě. Zaměstnavatel na výzvu úřadu práce ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb., nereagoval a požadovaný seznam dlužných mzdových nároků žalobce nepředložil, proto úřad práce rozhodl o přiznání mzdových nároků žalobce za měsíc březen a duben r. 2014 podle § 9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb. Tímto ustanovením zákon č. 118/2000 Sb. stanoví, jak má úřad práce postupovat v případě, když zaměstnanec požádá úřad práce o uspokojení mzdových nároků, aniž by prokázal, že mu nebyly zaměstnavatelem skutečně vyplaceny a zaměstnavatel přes výzvu úřadu práce výši nevyplacených mzdových nároků zaměstnance nevykáže. Odvolací správní orgán proto neakceptoval námitku žalovaného uvedenou v odvolání, že „nečinnost zaměstnavatele, jenž úřadu práce nedoložil potřebné dokumenty, nemůže být na újmu zaměstnanci, neboť zákon č. 118/2000 Sb. přímo ukládá úřadu práce, aby v takovém případě vyplatil zaměstnanci mzdové nároky ve výši částky rovnající se minimální mzdě. Žalobce dodatečně doložil výpisy z bankovního účtu jako důkaz, že mu mzda za leden až duben r. 2014 nebyla vyplacena, k čemuž žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že ani v tomto případě se nejedná o doklad ve smyslu § 9 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb., kterým by žalobce prokazatelně osvědčil, že mu mzda nebyla zaměstnavatelem vyplacena, neboť k její výplatě mohlo dojít jinou formou, a dále k tomu dodal, že je obecně známo, že zaměstnavatel, který je insolventní, si nechává své pohledávky uhrazovat v hotovosti a vyplácí své zaměstnance také v hotovosti, protože jakékoliv finanční prostředky doručené na jeho účet mohou být zadrženy bankou, případně proplaceny ve prospěch jiných věřitelů. 3. K potvrzení žalobce, že mzdu nepřijal ani v hotovosti, ani na žádný jiný bankovní účet apod., žalovaný uvedl, že toto tvrzení žalobce, které lze považovat za jeho čestné prohlášení, není dokladem, kterým by bylo možné prokázat nevyplacení mzdových nároků. § 53 odst. 5 správního řádu stanoví, že předložení listin je v případech a za podmínek stanovených zvláštním zákonem možné nahradit čestným prohlášením účastníka nebo svědeckou výpovědí. Vzhledem k tomu, že žádné ustanovení zákona č. 118/2000 Sb., který je v tomto případě zvláštním zákonem, nezmiňuje, že by doklad prokazující nevyplacení mzdy mohl být nahrazen čestným prohlášením, nemůže odvolací správní orgán k zmíněnému prohlášení žalobce přihlédnout. Skutečnost, že mzdové nároky nebyly zaměstnanci vyplaceny, musí být ve smyslu § 9 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb. prokazatelně osvědčeno, což se v tomto případě nestalo. 4. K námitce žalobce, že náhrada mzdy, na kterou mu vznikl nárok rozvázáním pracovního poměru jeho okamžitým zrušením, se váže k měsícům květnu a červnu r. 2014, žalovaný sdělil, že při okamžitém zrušení pracovního poměru, končí pracovní poměr okamžitě a nikoliv až po uplynutí tzv. výpovědní doby a nemohly proto žalobci v následujících měsících vzniknout další mzdové nároky. Zaměstnanec má nárok na výplatu náhrady mzdy při skončení pracovního poměru a nikoliv až po uplynutí výpovědní doby, podle které se v případě § 56 zákoníku práce stanoví výše náhrady a nemá vliv na době jejího vyplacení. Sám žalovaný v odvolání uvedl, že splatnost náhrady mzdy nastala již dříve (než uplynutím výpovědní doby). Stručný obsah žaloby 5. V žalobě žalobce namítl, že výše mzdových nároků plyne již z pracovní smlouvy, kde je sjednána. Dále namítl, že hlavním a (jediným) důvodem zamítnutí odvolání byl odkaz na § 9 odst. 4 zákona o ochraně zaměstnanců. Žalovaný svůj názor, že žalobce nepředložil doklady prokazatelně osvědčující mzdové nároky, opřel pouze o závěr, že výpisy z bankovních účtů žalobce jako důkaz nestačí, neboť k výplatě mohlo dojít jinou formou a je obecně známo, že zaměstnavatel, který je insolventní, si nechává své pohledávky uhrazovat v hotovosti a vyplácí své zaměstnance také v hotovosti, protože jakékoliv finanční prostředky doručené na jeho účet mohou být zadrženy bankou, případně proplaceny ve prospěch jiných věřitelů. Čestné prohlášení žalobce o tom, že neobdržel výplatu mzdy v hotovosti, žalovaný nepřijal, neboť zákon nikde výslovně neumožňuje, že by doklad prokazující nevyplacení mzdy mohl být nahrazen čestným prohlášením. Uvedenou argumentaci žalovaného shledává žalobce za vadnou z následujících důvodů. 6. Zaměstnanec není při nečinnosti zaměstnavatele schopen předložit žádný „doklad prokazující nevyplacení mzdy“. Takovým dokladem by mohly být snad jen účetní dokumenty zaměstnavatele, v nichž by absentovala zmínka o výplatě mzdových nároků. Doklady se ale obecně vydávají o tom, že určitá skutečnost nastala (předávací protokoly, pokladní doklady apod.), nikoliv o tom, že skutečnost nenastala. Pokud nějaká skutečnost nenastala, zpravidla o ní nebude žádný doklad, což platí i v posuzovaném případě. 7. Nelze argumentovat tím, že je obecně známo, že zaměstnavatel, který je insolventní, si nechává své pohledávky uhrazovat v hotovosti a vyplácí své zaměstnance také v hotovosti. Navíc rozhodně nelze říci, že by takovýto postup zaměstnancům prospíval, neboť jejich pohledávky jsou postaveny na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, a jsou tak uspokojovány přednostně. Obecný postřeh, že některé subjekty v úpadku jednají protiprávně, nemůže být přičítán k tíži zaměstnance, který by z takového protiprávního jednání ani neprofitoval. Žalobce je přesvědčen, že předložil veškeré myslitelné doklady o tom, že mu jeho mzdové nároky nebyly vyplaceny. Pokud by tyto důkazy nebyly pro přiznání práva na uspokojení dostatečné, pak by to de facto vždy vylučovalo uspokojení zaměstnanců v situaci, kdy je zaměstnavatel nečinný. Účelem tohoto zákona je ale chránit zaměstnance v úpadkových situacích, kdy následná pasivita zaměstnavatele bude spíše pravidlem než výjimkou. 8. K nároku za měsíc květen 2014, žalobce uvedl, že setrvává na své dřívější argumentaci, která je obsažena v odvolání proti rozhodnutí úřadu práce. Náhrada mzdy se v posuzovaném případě váže k měsícům květnu a červnu 2014, kdy by plynula výpovědní doba, rozhodl-li by se žalobce namísto okamžitého zrušení volit mírnější cestu výpovědi. Skutečnost, že splatnost náhrady mzdy nastává již dříve, na tom nic nemění. Názor, který vyslovil úřad práce a žalova