3 A 107/2017

Dne 21. 11. 2016 vydal ředitel inspektorátu České obchodní inspekce Středočeského a Hl. města Prahy (dále též „prvostupňový orgán“) rozhodnutí č. j. 10/1522/15/45, kterým byla žalobkyni uložena úhrnná pokuta ve výši 1 000 000 Kč za porušení ust. § 5 odst. 1 ve spojení s přílohou č. 2, bod I. písm. e) a g), ust. § 6 odst. 1 ve spojení s přílohou č. 3, odst. 1 písm. d), f), n), o) a ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“ nebo „ZSÚ“). Dále byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

Podanou žalobou se žalobkyně domáhala vyslovení nicotnosti, in eventum zrušení rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce (dále jen „odvolací orgán“), blíže specifikovaného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž odvolací orgán k odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí rozhodl tak, že - ve vztahu k výpočtu roční procentní sazby nákladů (dále jen „RPSN“) a celkové částce splatné spotřebitelem ze smlouvy č. 33584164 ze dne 29. 2. 2012, i posouzení schopnosti spotřebitele splácet, prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení o tomto skutku zastavil, - ve vztahu ke zboží a službám, které byly placeny bez využití spotřebitelského úvěru, prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení o tomto skutku zastavil, - změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že uloženou pokutu snížil na částku 900 000 Kč a pokud se jedná o neposkytnutí informací o RPSN a celkové částce splatné spotřebitelem před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, dopustil se žalobce správního deliktu nikoli podle ust. § 20 odst. 2 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ale podle § 153 odst. 1 písm. t) zákona č. 257/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, - potvrdil lhůtu k zaplacení uložené pokuty a lhůtu k zaplacení paušální částky nákladů řízení.

Soud jednotlivé námitky rozčlenil pro přehlednost jednak podle žalobních bodů formulovaných žalobkyní, jednak podle tématické souvislosti nebo logické návaznosti. Vzhledem k rozsahu žaloby a množství argumentů, které se často v textu žaloby opakují a překrývají, posuzoval soud žalobní námitky na základě principu, že povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument. Odpověď na základní námitky v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související (srovnej například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012-54; ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012-58; ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013-66; všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz).

Námitky žalobkyně lze shrnout do pěti hlavních okruhů, kterými jsou: A) nicotnost, B) nepřezkoumatelnost, C) vady řízení, D) nesprávné posouzení věci, E) nepřiměřenost pokuty a návrh moderace. Soud přistoupil k členění a vypořádání žalobních námitek v uvedeném pořadí, byť v tomto sledu nejsou v žalobě uvedeny, neboť byla-li by některá z námitek A) – C) shledána důvodnou, mohl by být věcný přezkum napadeného rozhodnutí znemožněn a soud by byl povinen napadené rozhodnutí zrušit či prohlásit za nicotné.

V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá nicotnost prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyně z ust. § 19 ZSÚ dovozuje, že pravomoc ukládat pokuty za porušení tohoto zákona je svěřena České obchodní inspekci, nikoliv řediteli jednoho z jejích inspektorátů. Ředitel Inspektorátu Středočeský a Hl. město Praha tedy neměl pravomoc prvostupňové rozhodnutí vydat. Stejně tak z daného ustanovení vyplývá, že ředitel inspektorátu ani neměl pravomoc uložit v daném řízení žalobkyni pokutu. Nicotnost žalobkyně namítá v žalobě opakovaně, konkrétně též v souvislosti s námitkou, která se týká nedodržení prekluzivních lhůt pro zahájení řízení a uložení pokuty.

Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí. Blíže žalobkyně uvádí, že v průběhu kontrol, na nichž žalovaná založila prvostupňové rozhodnutí (jednalo se o kontroly pod č. j.: ČOI 5800/14/1000, ČOI 134890/14/1000, ČOI 46941/15/1000 a ČOI 26883/15/1000), uplatnila řadu procesních i věcných námitek a výhrad ke zjištěním žalované. Zejména se jedná o námitku, že žalobkyně za účelem posouzení schopnosti klientů splácet poskytnutý úvěr učinila řadu úkonů, jež schopnost klientů splácet úvěr dokládají, dále uvádí, že neprovedení jednoho konkrétního úkonu ze strany žalobkyně nemůže vést k závěru o pochybení, a rovněž, že žalobkyně doložila prostřednictvím statistických údajů ohledně tzv. delikvencí v portfoliu poskytnutých úvěrů, že způsob posouzení schopnosti splácet je nastaven správně. Prvostupňový orgán se však s těmito námitkami nevypořádal a neuvedl důvody, pro které se s nimi neztotožňuje. Ze strany prvostupňového orgánu pak nebylo vysvětleno, proč jím dříve uznávaný způsob posuzování schopnosti splácet nyní shledává v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru a jakými úvahami se při tomto obratu v aplikaci ZSÚ řídil. Na podporu uvedeného poukazuje žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. 4 As 58/2005, dle nějž „z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí…“ Prvostupňové rozhodnutí neobsahuje řádné odůvodnění a je tedy nepřezkoumatelné.

Podle žalobkyně odůvodnění námitek vytvořil až odvolací orgán a v důsledku tohoto postupu se žalobkyně o úvaze správního orgánu dozvěděla až v rámci rozhodnutí o odvolání, čímž byl porušen princip dvojinstančnosti řízení a právo žalobkyně proti tvrzením správního orgánu brojit prostřednictvím řádného odvolání.

Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí druhého stupně. Stejně jako prvostupňový orgán, ani odvolací orgán se s celou řadou námitek žalobkyně v napadeném rozhodnutí nevypořádal, či vypořádal, avšak nedostatečně. Uvedený názor koresponduje s názorem vysloveným Nejvyšším právním soudem v rozsudku ze dne 7. 9. 2011, č. j. 6 Ads 99/2011-43, dle nějž „nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o odvolání se všemi odvolacími námitkami, zatíží tím své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.“

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně spatřuje vadu řízení v absenci dokazování ve správním řízení. Dle žalobkyně správní orgány jsou ve správním řízení povinny si opatřit a provést důkazy, avšak prvostupňový orgán ani odvolací orgán žádné dokazování neprováděli. Na podporu uvedeného žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 4 As 34/2014 a komentářovou literaturu. Žalobkyně rovněž namítá, že správní orgány svá tvrzení zakládají toliko na dokumentech opatřených v rámci předchozích kontrol (na kontrolních zjištěních ČOI). Správní orgány však žádný z těchto dokumentů neučinily předmětem standardního dokazování v rámci správního řízení, tedy nenařídili ústní jednání, ani neinformovaly žalobkyni, že by k dokazování mělo dojít mimo ústní jednání dle ust. § 51 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Tato kontrolní zjištění mohou být sice podkladem pro zahájení správního řízení, nezbavují však správní orgán povinnosti podrobit i tato zjištění standardnímu dokazování a postupovat v řízení tak, aby byl zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015, č. j. 9 As 98/2015-32). Správní orgány měly povinnost předmětem dokazování učinit i důkazy předložené žalobkyní zejména v rámci odvolacího řízení, které byly potřebné ke zjištění stavu věci, což však neučinily. Žalobkyně rovněž namítá, že správní orgány jsou povinny opatřit si podklady pro vydání rozhodnutí v průběhu správního řízení, nikoliv však před jeho zahájením.

V pátém žalobním bodu žalobkyně považuje za porušení povinnosti správních orgánů skutečnost, že za účelem prokazování nebylo nařízeno ústní jednání. Podle žalobkyně měly správní orgány ve smyslu ust. § 49 odst. 1 a § 51 odst. 1 správního řádu povinnost nařídit ústní jednání a žalobkyni tak umožnit uplatnit její procesní práva v plném rozsahu. Povinnost správních orgánů nařídit ústní jednání za účelem provedení dokazování byla dána již tím, že se jednalo o řízení sankční ve smyslu ust. čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v jehož rámci je nutné respektovat zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, což nelze splnit bez nařízení ústního jednání. Žalobkyně přitom žalovanou v průběhu správního řízení o nařízení ústního jednání žádala. K tomu žalobkyně na základě ust. § 51 odst. 2 správního řádu dovozuje povinnost správních orgánů umožnit žalobkyni být přítomna dokazování, přičemž zde není možné správní uvážení. I pokud by správní orgány prováděly dokazování mimo ústní jednání, bylo jejich povinností o tom dle ust. § 51 odst. 2 správního řádu informovat žalobkyni a sepsat protokol dle ust. § 18 odst. 1 správního řádu. Výše uvedené žalobkyně dovozuje i z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu (např. 9 As 139/2015 či I. ÚS 671/13). Žalobkyně v důsledku uvedeného neměla ve správním řízení možnost vyjádřit se k jednotlivým důkazům a uplatnit své námitky, připomínky či doplnění.

V šestém žalobním bodu žalobkyně namítá porušení zásady zakotvené ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci účinného do 30. 5. 2017 (dále jen „zákon o ČOI“), dle něhož lze řízení o uložení pokuty zahájit do jednoho roku ode dne, kdy se správní orgán o porušení povinnosti dozvěděl, nejpozději však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Pokutu nelze uložit, uplynuly-li od porušení 3 roky. Správní řízení bylo dle žalobkyně zahájeno a pokuta uložena v rozporu se zákonem, neboť žalovaná při vydání napadeného rozhodnutí nerespektovala větu druhou zmíněného ustanovení a uložila pokutu až po uplynutí zákonných prekluzivních lhůt. Správní orgány se přitom o způsobu aplikace zákona o spotřebitelských úvěrech žalovanou dozvěděly již 14. 5. 2014, tedy více než dva roky před zahájením správního řízení. Správní řízení tak bylo zahájeno po uplynutí prekluzivních lhůt.

V sedmém žalobním bodu žalobkyně namítá, že nebyla naplněna skutková podstata předmětného správního deliktu. Dle zákona o spotřebitelském úvěru se předmětného deliktu může dopustit pouze „věřitel nebo zprostředkovatel“. Spojka „nebo“ zde naznačuje, že delikt může spáchat jen jeden z těchto dvou subjektů. Jelikož však byly dané smlouvy uzavírány prostřednictvím zprostředkovatele, nedošlo tak k naplnění subjektivní stránky správního deliktu. Nebyla naplněna ani objektivní stránka posuzovaného deliktu, která spočívá ve skutečnosti, že spotřebiteli není poskytnuta informace či není poskytnuta písemně. V daném případě však informace poskytnuty byly a skutková podstata správního deliktu dle § 20 zákona o spotřebitelském úvěru tak nemohla být naplněna.

Žalobkyně rovněž uvádí, že princip ochrany spotřebitele není nadřazen základním zásadám spravedlivého procesu v oblasti správního práva. V rámci správního práva trestního je nezbytné uplatňovat základní zásady trestního práva, jako jsou Nullum crimen sine lege, Nulla poena sine lege či dodržovat princip ultima ratio. Těmto zásadám není princip ochrany spotřebitele nadřazen, neboť se nejedná ani o samostatné ústavní právo.

V osmém žalobním bodu žalobkyně namítá nejasnost hypotézy sankční normy a neuplatnění zásady in dubio pro reo. Žalobkyně při uzavírání spotřebitelských úvěrů postupovala vždy v dobré víře ve správnost výkladu zákona o spotřebitelském úvěru. V rozporu se zásadou in dubio pro reo je skutečnost, že žalovaná ve svých rozhodnutích zvolila výklad zákona pro žalobkyni nepříznivý. Při nejasnosti zákonných ustanovení (nadto trestních) měly správní orgány naopak volit výklad zákona pro žalobkyni příznivější. Na základě této zásady je pak nutno dovodit, že ze strany žalobkyně ke spáchání žádného správního deliktu nedošlo.

V devátém žalobním bodu žalobkyně namítá, že o správnosti výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN ve smlouvách žalobkyně již bylo soudy pravomocně rozhodnuto. Žalobkyně již dříve v řízení namítala, že otázka způsobu výpočtu celkové částky a RPSN byla již v minulosti předmětem soudního přezkumu a soudy pravomocně konstatovaly, že postup žalobkyně je v souladu se ZSÚ a že se nejedná o žádné protiprávní jednání. V této věci odkazuje žalobkyně zejména na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Cdo 227/2015-133. Žalobkyně k tomu doplňuje, že smlouva, jež byla předmětem daného řízení je co do způsobu výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN shodná s úvěrovými smlouvami, na nichž žalovaná založila svá rozhodnutí. Žalobkyně má tedy za prokázané a pravomocně soudně judikované, že jím aplikovaný výpočet celkové části a RPSN je správný.

V desátém žalobním bodu žalobkyně hájí správnost výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem. Žalobkyně považuje názor žalované, že údaje o celkové částce obsažené ve smlouvách zohledňují pouze sumu všech splátek, ale nezohledňují poplatek za uzavření smlouvy uhrazený započtením, za nesprávný. Žalobkyně považuje tento názor za nesprávný z důvodu, že na počátku úvěrového vztahu nedochází k žádné platbě mezi klientem a žalobkyní. Poplatek za sjednání úvěrové smlouvy se v celkové částce splatné spotřebitelem projevuje tak, že klient, který nemá dostatečnou hotovost na zaplacení poplatku, zažádá, aby mu ve vztahu k poplatku byl poskytnut úvěr. Dohoda mezi žalobkyní a klientem pak spočívá v tom, že klientovi je umožněno předmětný poplatek splatit v pravidelných splátkách spolu se splátkami části úvěru. Z tohoto důvodu nedochází k žádnému počátečnímu započtení poplatku. Započtení je nadto právním úkonem, jenž mimo jiné vyžaduje písemnou formu a nepostačí tak pouhé prohlášení žalované, že na počátku smluvního vztahu musí mezi žalobkyní a klienty k nějakému započtení docházet. Žalobkyně dále nesouhlasí s tvrzením žalované, že žalobkyně sice klientovi poskytne na poplatek úvěr, avšak částku ve výši poplatku mu reálně neposkytne. Dle žalobkyně lpění na tom, aby klient poplatek fyzicky obdržel, je nedůvodné, neboť jde o odloženou platbu, kdy úvěrovaný má za nějakou službu zaplatit, ale úvěrující tuto platbu odloží (za což inkasuje odměnu v podobě úroku) a rozloží do splátek. Logika žalované vychází z mylné úvahy, že výpočet celkové částky splatné spotřebitelem vychází z dvojitého dosazení poplatku za sjednání úvěrové smlouvy, tedy že spotřebitel zaplatí žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru dvakrát, přestože jej reálně platí pouze jednou, ve splátkách. Žalobkyně na několika příkladech v žalobě demonstruje, že není možné považovat poplatek za sjednání úvěrové smlouvy za náklad a zohlednit jej v celkové částce dvakrát – jednou jako část úvěru a podruhé jako náklad. Obdobná chyba je i ve výpočtu RPSN aplikovaném žalovanou.

Žalobkyně dále tvrdí, že výklad zastávaný žalovanou není ve prospěch spotřebitele. Dle žalobkyně by měl spotřebitel zaplatit pouze celkovou částku již zahrnující daný poplatek. Pokud by totiž celková částka splatná spotřebitelem obsahovala částku odpovídající poplatku dvakrát (jednou v jistině a jednou jako samostatný poplatek), znamenalo by to, že by byl spotřebitel povinen zaplatit vyšší částku, než na které se skutečně dohodl se žalobkyní. K prokázání správnosti shora uvedeného postupu žalobkyně při výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem žalobkyně již v průběhu správního řízení navrhla také důkaz znaleckým posudkem ze dne 7. 10. 2015 nazvaným „Znalecký posudek ve věci ekonomického posouzení nákladů na spotřebitelské úvěry č. 12/2015 a č. 03/2015“.

V jedenáctém žalobním bodu žalobkyně namítá, že výpočet RPSN byl proveden správně. I v tomto žalobním bodu žalobkyně rozporuje názor žalované, že by měl spotřebitel platit poplatek za sjednání úvěrové smlouvy dvakrát. Pravá část rovnice RPSN (jež je obsažena v příloze č. 5 k zákonu o spotřebitelském úvěru) musí přesně odpovídat položkám obsaženým v celkové částce splatné spotřebitelem a žádné nové platby nad její rámec nevytváří. Částka odpovídající poplatku tak musí být na pravé straně rovnice obsažena pouze jednou. Ohledně levé strany rovnice není mezi žalobkyní a žalovanou sporu, neboť ta má být představována celkovou výší úvěru, tj. součtem částky odpovídající části kupní ceny a částky odpovídající poplatku za uzavření smlouvy.

Dle žalobkyně tento logický postup při výpočtu RPSN byl jako správný dlouhodobě zastáván ze strany žalované. Odkazy na metodiku výpočtu RPSN uplatňovanou Finančním arbitrem, kterými se žalovaná snaží výsledky svých dříve provedených kontrol zlehčovat či rozporovat, žalobkyně odmítá. Stejně tak odmítá i odkaz žalované na komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru, jehož autorem je zaměstnanec kanceláře Finančního arbitra a jeho závěry se s praxí Finančního arbitra shodují. Blíže ke změně správní praxe se žalobkyně vyjadřuje v následujícím žalobním bodu. I zde způsob výpočtu RPSN žalobkyně opírá o již výše zmíněný znalecký posudek ze dne 7. 10. 2015.

Ve dvanáctém žalobním bodu žalobkyně namítá, že žalovaná nepřípustným způsobem a k tíži žalobkyně změnila svou dosavadní dlouhodobou správní praxi ohledně výkladu a aplikace ZSÚ. Žalobkyně předně konstatuje, že správní orgány jsou vázány vlastní správní praxí a jsou povinny zajistit, aby jejich činnost byla s touto praxí v souladu. Žalovaná nemůže tuto svou praxi překvapivě změnit bez dalšího napadeným rozhodnutím. Na podporu uvedeného žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 9 As 6/2014-41.

Žalovaná již od roku 2011 věděla, jakým způsobem je ZSÚ ze strany žalobkyně aplikován, přičemž nikdy nedospěla k názoru, že by ze strany žalobkyně mělo docházet k porušení ZSÚ. Žalovaná kontrolu, zahájenou na základě podnětu klienta žalobkyně ze dne 22. 5. 2013 ve věci dodržování ZSÚ a kontroly způsobu výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem, uzavřela konstatováním, že „Porušení výše uvedeného zákona nebylo zjištěno. Kontrola byla ukončena téhož dne bez opatření.“ V přípisu doručeném žalovanou klientovi bylo uvedeno, že žalovaná provedla výpočet RPSN dle údajů uvedených ve smlouvě o úvěru a provedenou kontrolou nebyl zjištěn rozdíl u RPSN uvedené ve smlouvě a skutečné zjištěné výpočtem. Rovněž v něm bylo uvedeno, že byla provedena celková kontrola smlouvy, přičemž nebylo zjištěno porušení právních povinností. Žalovaná tak prokazatelně od května roku 2013 věděla o způsobu výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem, tento způsob výpočtu podrobila vlastní kontrole, kterou uzavřela s tím, že způsob aplikace ZSÚ ze strany žalobkyně je správný. Žalobkyně tak postupovala v dobré víře, že její postup je v souladu se ZSÚ.

Žalobkyně namítá, že správní orgány překvapivě a bez odůvodnění změnily správní praxi, aniž by žalobkyni informovaly a tím jí umožnily tuto zásadní změnu odpovídajícím způsobem zohlednit ve své smluvní dokumentaci. Takový postup žalobkyně považuje za projev libovůle žalované, jež je v rozporu s principem právní jistoty, legitimním očekáváním a dobrou vírou žalobkyně. O změně správní praxe měla žalovaná povinnost informovat žalobkyni (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2014, č. j. 1 Afs 50/2009-233). Žalovaná nadto pro změnu neměla žádné relevantní důvody, jako např. změny v legislativě či změny ve způsobu aplikace zákona o spotřebitelském úvěru ze strany jeho adresátů. Žalobkyně dále doplňuje, že Česká leasingová a finanční asociace, jejímž členem je i žalobkyně, se v minulosti snažila aktivně předejít nedorozuměním, jež by mohly při aplikaci ZSÚ vznikat. Žalovaná však spolu s dalšími orgány se odmítli ke konzultaci sejít a žalobkyně tak nezbylo, než se spolehnout na skutečnost, že jí aplikovaný způsob výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN je správný.

Závěrem tohoto žalobního bodu žalobkyně konstatuje, že ke změně správní praxe lze při zachování určitých podmínek přistoupit, avšak pouze s účinností do budoucna. V daném případě však žalovaná novou správní praxi uplatňuje retroaktivně ve vztahu k historickým smlouvám uzavřeným již v období, které předcházelo okamžiku, kdy se mohla žalobkyně o změně správní praxe poprvé dozvědět. Žalovaná tak retroaktivní změnou správní praxe zasáhla do základních práv žalobkyně a z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nezákonné.

Ve třináctém žalobním bodu žalobkyně nesouhlasí s tvrzením, že neposoudila s odbornou péčí schopnost klientů splácet spotřebitelský úvěr. V předmětných případech žalobkyně učinila veškeré úkony spadající do posuzování schopnosti splácet ve fázích, jak popsala v žalobě. Zejména ověřila, že doklady totožnosti klientů jsou platné, že klienti nejsou, ani v minulosti nebyli v úpadku a není proti nim vedeno exekuční řízení. Žalobkyně ověřila i údaje o výši příjmu klientů. V průběhu procesu posuzování schopnosti splácet nebyly identifikovány žádné negativní skutečnosti. Žalobkyně dále upozorňuje, že při hodnocení je nutné vzít v potaz i konkrétní parametry daného úvěru, neboť požadavky na posuzování schopnosti splácet s odbornou péčí budou jiné v případě, kdy jistina úvěru bude v řádech stovek tisíc korun, a jiné v případě jistiny výrazně nižší. Dle žalobkyně je proces posuzování schopnosti splácet nutno posuzovat jako celek, nikoliv z tohoto komplexního procesu účelově vytrhávat pouze jeden či více jednotlivých úkonů a ty hodnotit zcela izolovaně a na základě takového hodnocení činit závěry.

Žalobkyně dále konstatuje, že dle statistických údajů míra tzv. delikvencí v portfoliu poskytnutých úvěrů (úvěry, u nichž dochází k prodlení s jejich splácením) má dlouhodobě sestupnou tendenci a je daleko nižší, než v případě jiných společností, které po spotřebitelích vyžadují potvrzení o příjmu, a to z důvodu, že žalobkyně množstvím úkonů stran posuzovaná schopnosti splácet jde daleko nad rámec zákona. Tato statistická data dokazují, že vyžádání fyzického předložení potvrzení o příjmu či o výši starobního důvodu není nezbytně nutné. Dle žalobkyně není na daný případ aplikovatelný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, neboť v něm šlo o posuzování situace, kdy společnost neprovedla žádný aktivní úkon v rámci posouzení úvěruschopnosti žadatele. Žalobkyně však provedla celou řadu aktivních úkonů a nelze tak její postup interpretovat způsobem, že povinnostem dle ust. § 9 odst. 1 ZSÚ nedostála. Proces posuzování schopnosti splácet nadto žalobkyně provádí i za účelem ochrany sebe sama, nikoliv pouze spotřebitele, tudíž řádné posouzení schopnosti klienta splácet je i v jejím zájmu. V dané věci klienti dosáhli vysokého kreditního skóre a nebylo tak nutné po nich požadovat předložení dalších dokumentů. Žalobkyně tak jednoznačně prokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Žalobkyně znovu upozorňuje, že správní orgány v období od účinnosti ZSÚ (roku 2011) až do roku 2015 žalobkyni nevytkly žádné nedostatky či pochybení při posuzování schopnosti splácet úvěr, z čehož dovozuje, že žalovaná tak postupovala v rozporu s dlouhodobou správní praxí (ke změně správní praxe viz dvanáctý žalobní bod).

Ve čtrnáctém žalobním bodu žalobkyně namítá, že v souladu s ust. § 50 odst. 3 správního řádu byla žalovaná povinna přihlédnout nejen k okolnostem svědčícím v neprospěch žalobkyně, ale i k okolnostem svědčícím v její prospěch. Žalovaná však zákonná pravidla pro ukládání sankcí vůbec, respektive nedostatečně a nesprávně zohlednila, v důsledku čehož uložila žalobkyni pokutu, která je s ohledem na skutkové okolnosti nepřiměřená. Mezi okolnosti svědčící v její prospěch náleží: (i) žalobkyně za účelem posouzení schopnosti klientů splácet spotřebitelský úvěr provedla celou řadu komplexních úkonů včetně kontroly a analýzy řady údajů, (ii) žalovaná nikdy v minulosti za dobu účinnosti ZSÚ žalobkyni nevytkla, že by jí uplatňovaný způsob posuzování schopnosti splácet byl v rozporu se ZSÚ, (iii) žalovaná již v minulosti tento způsob posuzování aprobovala, (iv) žalobkyně svým jednáním nezpůsobila klientům žádnou škodu a její jednání ani nebylo způsobilé způsobit jakýkoliv negativní následek. Odvolací orgán se však s těmito námitkami v odvolacím rozhodnutí nijak nevypořádal a zatížil tak rozhodnutí nepřezkoumatelností. Pokud by totiž tyto okolnosti zohlednil ve svém rozhodnutí, nikdy by žalobkyni nemohla být uložena pokuta v dané výši. I zde žalobkyně namítá, že nemožnost udělit sankci je dána i nutností aplikace zásady ultima ratio, dle níž jsou trestněprávní sankce pouze krajním prostředkem ochrany společenských hodnot, které nastupují pouze v případech, kde jsou jiné prostředky neúčinné nebo nevhodné.

V patnáctém žalobním bodu žalobkyně namítá, že správní orgány měly konat společné řízení a uložit úhrnný, případně souhrnný trest. Žalovaná se žalobkyní zahájila i další dvě správní řízení: správní řízení vedené pod sp. zn. 62644/14/2700, v němž byla za totožný správní delikt uložena pokuta ve výši 4 000 000 Kč (proti němuž žalobkyně rovněž brojila žalobou, která byla dne 18. 8. 2017 zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 30 A 84/2016-194, jenž byl následně potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 315/2017-94 – pozn. soudu), a správní řízení vedené pod č. j. 10/0373/15/45, v němž byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 80 000 Kč za nesprávný postup žalobkyně při posuzování schopností klientů splácet spotřebitelský úvěr. Předmět těchto dvou řízení tak spolu věcně souvisí. Pokud se žalobkyně dle žalované dopustila porušení zákona o spotřebitelském úvěru ve více případech, pak měla být tato jednání posuzována ve vzájemném vícečinném souběhu a pro všechny tvrzené správní delikty mělo být zahájeno jedno společné správní řízení a v něm vydáno taktéž jedno rozhodnutí a uložena jedna sankce podle absorpční zásady. Současný postup žalované vede mimo jiné k umělému navyšování (kumulaci) sankcí, což by mohlo v krajním případě vést k situaci, kdy by za jednotlivé spotřebitelské smlouvy mohly být žalobkyni uloženy pokuty, jež by ve svém úhrnu převyšovaly maximální přípustnou výší pokuty dle zákona o spotřebitelském úvěru. I pokud by nebylo možné vést společné řízení, správní orgány měly postupovat analogicky podle principů trestního práva a uložit žalobkyni pouze jeden souhrnný trest za všechny sbíhající se delikty.

Žalobkyně pak v samém závěru žaloby navrhuje, aby soud v případě, že rozhodnutí neshledá nicotným či nezákonným, uplatnil své moderační právo a v souladu s ust. § 78 odst. 2 s. ř. s. snížil pokutu udělenou napadeným rozhodnutím.

Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby a současně odkázala na napadené rozhodnutí, v němž se řádně vypořádala se všemi odvolacími námitkami, jež jsou obdobné jako argumentace vyjádřená v žalobě.

Žalovaná nadále trvá na tom, že postup žalobkyně při výpočtu RPSN byl nesprávný. RPSN představuje celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele vyjádřené jako procentní podíl z celkové výše spotřebitelského úvěru. Postup při výpočtu RPSN vychází z přílohy č. 5 k zákonu o spotřebitelském úvěru, dle níž základní rovnice odpovídá celkové současné hodnotě čerpání na jedné straně a celkové současné hodnotě splátek a plateb poplatků na straně druhé. Již v napadeném rozhodnutí žalovaná poukázala na dva přístupy k výpočtu RPSN, které oba vedou ke shodnému a jedinému správnému výsledku. Z obou vyplývá, že je spotřebiteli poskytnuta finanční částka zahrnující i částku nákladů úvěru. Ze smluv žalobkyně č. 33588807, č. 33604887 a č. 33594348 je zřejmé, že spotřebitel částku rovnající se výši poplatku na uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nikdy neměl k dispozici, spotřebitel uhradil poplatek již na počátku úvěrového vztahu, v měsíčních splátkách spotřebitel splácel již uhrazený poplatek. Obdobně u výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem, která představuje součet celkové výše spotřebitelského úvěru a celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Výpočet prováděný žalobkyní nezohledňoval poplatek za uzavření smlouvy uhrazený na počátku úvěrového vztahu. Žalovaná tak má za to, že porušení informačních povinností bylo jednoznačně prokázáno.

Dále se žalovaná vyjádřila ke změně správní praxe. Dle žalované v době spáchání správních deliktů nebyla praxe správního orgánu ustálená, ale teprve se postupně prováděním systematických kontrol vytvářela. Ne vždy je při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru hrazen poplatek za její uzavření a ne vždy bylo RPSN počítáno způsobem aplikovaným žalobkyní. Ačkoliv správní orgán uzavřel kontrolu smlouvy č. 33581089 ze dne 12. 12. 2011 s tím, že nedošlo k porušení zákona, nemohla tato odpověď v žalobkyni vzbuzovat legitimní očekávání, že se jedná o ustálenou praxi správního orgánu a že budou obdobné případy posuzovány daným způsobem, a to již z důvodu, že tato odpověď nebyla žalobkyni v době uzavření tří ze čtyř nyní posuzovaných smluv známa. Aby bylo možné považovat správní praxi za ustálenou, musí vykazovat určité vlastnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132).

Stran posuzování úvěruschopnosti spotřebitele žalovaná nekonstatovala, že by žalobkyně měla tento proces nastaven nesprávně, naopak některé jeho součásti byly vyhodnoceny jako okolnosti svědčící ve prospěch žalobkyně. Ve třech případech však žalobkyně posoudila úvěruschopnost spotřebitele nedostatečně, neboť neprověřila zejména výdaje spotřebitele, vycházela především ze statistických údajů a nezabývala se konkrétními skutečnostmi vztahujícími se k jednotlivým spotřebitelům. Statistické ověření nemůže zcela nahradit ověřování individualizovaných informací o spotřebiteli. Žalobkyně vycházela pouze z tvrzení spotřebitelů a nepožadovala doložení jakýchkoli dokladů o jejich majetkové situaci. Žalovaná v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnila, proč posouzení úvěruschopnosti považuje za nedostatečné. Hodnota předmětu, kterým je úvěr zajištěn, je nepodstatná. Neposuzuje se, zda bude možné uspokojení spotřebitele v případě prodlení spotřebitele s placením splátek úvěru, nýbrž skutečnost, zda bude spotřebitel schopen splátky řádně hradit. Žalovaná se řádně vypořádala i s předloženým znaleckým posudkem.

Skutečnost, že v minulosti nebylo u žalobkyně zjištěno porušení ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neznamená, že by správní orgán změnil svoji praxi. Žalovaná posuzuje každý případ individuálně a ve třech případech shledala, že došlo k nedostatečnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů, což žalobkyně v obdobných případech sankcionuje.

K námitce žalobkyně, že nedošlo k naplnění skutkových podstat správních deliktů, spočívajících v „nesplnění povinnosti“ či „neposkytnutí informace“, žalovaná uvádí, že u povinnosti dané ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že úvěruschopnost spotřebitele musí být posouzena v souladu s požadavky odborné péče a není dostatečné jakékoli zjišťování informací o spotřebiteli. Správní řízení v daném případě netrpí vadami, které by měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

K provádění důkazů odkazuje žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 1 As 80/2016-30.

Nenařízení ústního jednání není dle žalované vadou řízení. V daném případě zákon nestanoví povinnost nařídit ústní jednání v souladu s ust. § 49 odst. 1 správního řádu, a ani k uplatnění práv žalobkyně nebylo ústní jednání nezbytné. Žalobkyni bylo umožněno vyjádřit se k věci a uplatňovat práva, která jí jako účastníku řízení náleží. Žalobkyně tak nebyla zkrácena na svých právech.

Námitka nicotnosti není důvodná, neboť rozhodnutí bylo vydáno příslušným správním orgánem, přičemž ředitel inspektorátu nerozhoduje jako fyzická osoba, ale jako osoba k tomu oprávněná z titulu své funkce v čele správního orgánu.

Žalovaná upozorňuje, že zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální úpravu lhůt pro zánik odpovědnosti za správní delikt a lhůty dle zákona o ČOI se proto nepoužijí. Správní řízení bylo zahájeno před uplynutím subjektivní lhůty a rozhodnuto bylo dříve, než uběhla objektivní lhůta pro zánik odpovědnosti za správní delikt s výjimkou řízení ohledně smlouvy č. 33584164, které bylo zastaveno z důvodu uplynutí lhůty podle ust. § 21 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru.

V posuzovaném případě byly naplněny skutkové podstaty předmětných správních deliktů, jednání žalobkyně naplnilo jejich formální i materiální stránku. Výši uložené pokuty považuje žalovaná za přiměřenou, odpovídající okolnostem případu a dostatečně naplňující represivní i preventivní účinky sankce, v řízení byly zohledněny okolnosti ve prospěch i v neprospěch žalobkyně.

U ústního jednání, které se u Městského soudu v Praze konalo dne 17. 5. 2018, zástupce žalobkyně odkázal na písemné vyhotovení podané žaloby a zdůraznil základní námitky. Zástupce žalované s poukazem na písemné vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Soud k návrhu žalobkyně na provedení důkazů uvedených v žalobě konstatoval, že nebude opakovat důkazy (Oznámení o zahájení řízení, posuzované úvěrové smlouvy, napadená rozhodnutí, znalecké posudky), které jsou součástí správního spisu a které již byly posouzeny správními orgány. Návrh na výslech svědka L. H., který žádost o úvěr posuzoval, vzala žalobkyně zpět. Soud zamítl provedení důkazu úvěrovou smlouvou ze dne 12. 12. 2011 č. 33581089 a úvěrovými podmínkami, které byly podkladem pro rozhodnutí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 11 C 807/2013, pro nadbytečnost, neboť tyto doklady nebyly podkladem pro předmětné řízení. K provedeným důkazům se soud vyjádří následně při posouzení jednotlivých žalobních námitek.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Městský soud v Praze vyšel z následující právní úpravy:

Podle ust. § 5 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel poskytne spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat informace uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu. Učiní tak s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, nebo před tím, než spotřebitel učiní závazný návrh na uzavření takové smlouvy. Všechny informace musí být stejně výrazné. Jiné informace než uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu poskytne věřitel v samostatném dokumentu.

Podle ust. § 6 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Je-li část smlouvy určena odkazem na obecné podmínky, musí připojit věřitel ke smlouvě jen takovou část obchodních podmínek, která se týká uzavírané smlouvy. Použitá velikost písma nesmí být menší než ve smlouvě. Jedno vyhotovení smlouvy musí obdržet spotřebitel v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat.

Podle ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

Podle ust. § 20 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru se věřitel se dopustí správního deliktu tím, že nesplní některou z povinností stanovených v § 5 odst. 1, 2 nebo 4.

Podle ust. § 20 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru se věřitel nebo zprostředkovatel dopustí správního deliktu tím, že nesplní některou z povinností podle § 6 odst. 1.

Podle ust. § 20 odst. 2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru se věřitel dopustí správního deliktu tím, že nesplní některou z povinností podle § 9 odst. 1.

Podle ust. § 20 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru se za správní delikt uloží pokuta do 20 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1, odstavce 2 písm. a), b), e), g), l) až s) nebo odstavce 3.

Podle ust. § 21 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.

Městský soud v Praze posoudil věc takto:

Soud shledává vhodným nejprve upozornit, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je, co do šíře odůvodnění, spjat s otázkou hledání míry, proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-13), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, což připouští i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011-72, atd.). Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu z 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, neboť si je vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

Lze dodat, že samotnou okolnost, že soud nepřisvědčí argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch. Není rovněž smyslem soudního přezkumu podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130).

Soud se nejprve zabýval námitkami nicotnosti a nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí, protože tyto vady by vylučovaly další věcný přezkum rozhodnutí.

K jednotlivým žalobním okruhům námitek soud uvádí:

V prvním žalobním bodu namítá žalobkyně nicotnost prvostupňového rozhodnutí, kterou dovozuje z absence pravomoci ředitele inspektorátu pro rozhodnutí o uložení pokuty. Pochybnost žalobkyně o pravomoci rozhodnout ve věci vyplývá z použitého výrazu „ukládám“ v úvodu prvostupňového rozhodnutí, v kombinaci s tím, že rozhodnutí podepsal Ing. J. Š., ředitel České obchodní inspekce, Inspektorátu Středočeského a Hl. m. Praha.

Ze záhlaví prvostupňového rozhodnutí lze seznat, že rozhodnutí o uložení pokuty je ukládáno s odkazem na § 19 a § 20 zákona o spotřebitelském úvěru. Je tedy jednoznačné, že prvoinstanční správní orgán, který je vydal, si byl vědom, že v daném případě se nejedná o rozhodnutí dle § 9 zákona o ČOI, ale o rozhodnutí dle zákona o spotřebitelském úvěru. Tedy nikoliv o rozhodnutí ředitele inspektorátu, ale o rozhodnutí inspektorátu coby správního orgánu I. stupně dle § 19 zákona o spotřebitelském úvěru. Jedinou formální vadou vydaného rozhodnutí je pouze použití slovesa „ukládám“. Byť by byla vhodnější např. formulace v podobě trpného rodu „se ukládá“, tato skutečnost nicméně nemůže mít za následek nicotnost prvoinstančního rozhodnutí pro žádný z důvodů tak, jak jsou vymezeny v § 77 správního řádu. Jedná se o drobnou formální vadu nemající žádný vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí, natož způsobující jeho nicotnost. Z celého obsahu rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nepochybné, že bylo v souladu s § 19 zákona o spotřebitelském úvěru vydáno inspektorátem Středočeského a Hl. m. Prahy, a z tohoto důvodu jej v souladu s § 15 odst. 2 správního řádu podepsal ředitel tohoto inspektorátu. Soud zde poukazuje na napadené rozhodnutí, jež bylo též podepsáno ústředním ředitelem České obchodní inspekce, byť je v záhlaví uvedeno, že o odvolání rozhodl ústřední inspektorát.

Nicotné je takové správní rozhodnutí, jež trpí tak zásadními vadami, že jej pro ně nelze za rozhodnutí vůbec považovat. Takovou vadou nemůže být formálně nesprávné uvedení slova „ukládám“, když z obsahu rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že rozhodoval správní orgán a nikoliv jeho ředitel. Městský soud v Praze tak prvostupňové rozhodnutí neshledal nicotným a první žalobní bod je tedy nedůvodný.

Ve druhém a třetím žalobním bodu žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného a prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyně námitku nepřezkoumatelnosti učinila součástí celé řady žalobních námitek, zejména v souvislosti s tvrzeními, že se správní orgány řadou jejích argumentů a názorů vznesených v průběhu správního řízení nezabývaly nebo zabývaly zcela nedostatečně.

Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li správní orgán rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.

Stran nepřezkoumatelnosti obou rozhodnutí pro nedostatek důvodů (na čemž žalobkyně výlučně zakládá námitky nepřezkoumatelnosti), se typicky jedná o případy, kdy správní orgány opřely rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Žádné takové pochybení soud ve správních rozhodnutích neshledal. Ohledně zjišťování skutečností v rozporu se zákonem se soud blíže vyjadřuje v žalobním bodu, který se týká dokazování v řízení.

V posuzovaném případě dospěl soud k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí správní orgány obou stupňů uvedly dostatečnou a vnitřně ucelenou argumentaci, jejímž prostřednictvím se snažily vyvrátit veškeré námitky žalobkyně zpochybňující jejich závěr o jí spáchaném správním deliktu. Pokud žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně z důvodu, že k celé řadě otázek se teprve žalovaná prvně vyjádřila, zdejší soud upozorňuje, že správní řízení, tedy jak řízení před správním orgánem I. stupně, tak řízení před odvolacím orgánem, tvoří jeden celek. Úkolem odvolacího orgánu je samozřejmě reagovat zejména na odvolací námitky (§ 89 odst. 2 věta druhá správního řádu), ale z hlediska procesní ekonomie řízení není vyloučeno, aby odvolací orgán argumentaci prvoinstančního správního orgánu doplnil a rozvinul (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25). Tímto postupem není narušen princip dvojinstančnosti řízení.

Pokud jde o námitku žalobkyně, že se žalovaná v napadeném rozhodnutí nevypořádala s důkazními návrhy žalobkyně, Městský soud v Praze znovu poukazuje na skutečnost, že se správní orgán nemusí vždy vypořádat jednotlivě s tou kterou námitkou účastníka správního řízení, pokud vytvoří vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.

Městský soud v Praze tak neshledal napadené ani prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelnými, ať už pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů. Druhý a třetí žalobní bod tedy shledal nedůvodnými.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně spatřuje vadu řízení v absenci dokazování ve správním řízení. Správní orgány jsou si ve správním řízení povinny opatřit a provést důkazy, avšak prvostupňový orgán ani žalovaná žádné dokazování neprováděli.

Z obsahu správního spisu soud zjistil, že inspektorát Středočeský a Hl. m. Prahy zahájil dne 15. 1. 2015 kontrolu ve věci smlouvy č. 33594348, uzavřené dne 14. 9. 2012 a dne 17. 3. 2015 vyhotovil Protokol o kontrole, dne 30. 4. 2015 vyhotovil sdělení o vyřízení námitek. Následně dne 5. 6. 2015 vyhotovil Dodatek k Protokolu o kontrole. Dále dne 3. 3. 2015 prvostupňový orgán zahájil kontrolu ve věci smlouvy č. 33588807, uzavřené dne 23. 5. 2012 a dne 29. 5. 2015 vyhotovil Protokol o kontrole, dne 13. 7. 2015 vyhotovil sdělení o vyřízení námitek. Dále prvostupňový orgán zahájil dne 22. 4. 2015 kontrolu ve věci smlouvy č. 33604887, uzavřené dne 31. 5. 2013 a dne 15. 6. 2015 vyhotovil Protokol o kontrole, dne 31. 7. 2015 vyhotovil sdělení o vyřízení námitek. Dále prvostupňový orgán zahájil dne 10. 12. 2014 kontrolu ve věci smlouvy č. 33619362, uzavřené dne 25. 5. 2014 a dne 30. 7. 2015 vyhotovil Protokol o kontrole, dne 23. 9. 2015 vyhotovil sdělení o vyřízení námitek.

Správní řízení o všech výše zmíněných správních deliktech zahájil prvostupňový orgán přípisem ze dne 29. 7. 2016, které bylo dne 1. 8. 2016 doručeno žalobkyni a tímto okamžikem zahájeno. Prvostupňový orgán dále v oznámení ze dne 16. 8. 2016, jež bylo žalobkyni doručeno dne 17. 8. 2016, poučil žalobkyni mimo jiné, o tom, že jí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu stanoví lhůtu 10 dnů od doručení oznámení, v níž má možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Této možnosti žalobkyně využila, a dne 26. 8. 2016 zaslala žalované vyjádření účastníka řízení ke sdělení o zahájení správního řízení. Rozhodnutí o uložení pokuty za výše uvedené delikty bylo vydáno dne 21. 11. 2016. Z obsahu správního spisu plyne, že v mezidobí správní orgán nenařídil ústní jednání a neprovedl ani důkazy mimo jednání dle § 51 odst. 2 správního řádu. Z obsahu odůvodnění prvoinstančního správního rozhodnutí je zřejmé, že důkazy, na základě nichž prvostupňový orgán vydal rozhodnutí o uložení pokuty, byly výhradně důkazy opatřené v průběhu kontroly. Městský soud v Praze zde pouze doplňuje, že správní řízení bylo prvostupňovým orgánem zahájeno i vzhledem ke smlouvě č. 33584164. V této části však bylo žalovanou zastaveno a soud jej tak neprojednával.

Žalobkyně se mýlí, tvrdí-li, že správní orgány mohou ve správním řízení vycházet pouze z důkazů obstaraných v daném správním řízení a nikoliv z důkazů obstaraných před jeho zahájením. Pro řadu správních řízení (ať už v oblasti daňové nebo právě v řízení o správních deliktech) je typické, že jejich případnému zahájení předchází kontrola ze strany k tomu příslušných správních orgánů. Právě podklady získané v rámci těchto kontrol tvoří podstatu důkazů, na základě nichž poté správní orgány rozhodují. Nelze tedy připustit, že by tyto důkazy opatřené před zahájením řízení nemohly být použity v následném správním řízení. K neprovedení důkazů se soud vyjadřuje v následujícím žalobním bodu.

V pátém žalobním bodu žalobkyně považuje za porušení povinnosti správních orgánů skutečnost, že nebylo nařízeno ústní jednání ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 věty prvé správního řádu za účelem projednání správního deliktu. Dle tohoto ustanovení „ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné“. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015-29, kde uvedl, že na řízení o správním deliktu sice dopadá čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek. Z této judikatury dovodil, že správním orgánům projednávajícím obvinění ze správního deliktu neplyne jednoznačná povinnost nařídit vždy ústní jednání. V tomto směru uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, že: „soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“

Nejvyšší správní soud se v posledně citovaném rozsudku zabýval i otázkou, zda povinnost nařídit jednání v řízení o správním deliktu vyplývá z vnitrostátní právní úpravy, k čemuž uvedl, že „podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (…). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (…). V usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010-82, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem, od kterého se ale lze odchýlit v odůvodněných případech; v takovém případě správní orgán vyhotoví o provedení dokazování protokol podle § 18 správního řádu.“

Z uvedeného vyplývá, že v případě, kdy je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné, musí se ústní jednání ve správním řízení o správním deliktu nařídit. Není-li tomu tak, ústní jednání nařízeno být nemusí. Neplatí tedy, že by v řízení o správním deliktu muselo být ústní jednání nařizováno vždy. Soud konstatuje, že jsou-li všechny podklady potřebné pro posouzení věci v písemné podobě shromážděny v rámci kontroly, není třeba nařizovat ústní jednání. Všechny podklady byly žalobkyni známy a žalobkyně měla možnost se k nim před vydáním rozhodnutí vyjádřit, což také dne 26. 10. 2016 učinila. Za této situace správní orgány nepovažovaly nařízení ústního jednání za potřebné a nutné.

Žalobkyně v žalobě uvádí, že žádala o nařízení ústního jednání, součástí správního spisu však tato žádost není. K tomu lze dodat, že z výše zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že i žádosti o nařízení ústního jednání nemusí být vyhověno, má-li správní orgán za to, že shromáždil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno, žalobkyně využila možnosti a seznámila se s poklady shromážděnými správním orgánem. Z výzvy dle § 36 odst. 3 správního řádu muselo být žalobkyni zřejmé, že správní orgán považuje podklady pro vydání rozhodnutí za dostatečné a má v úmyslu ve věci rozhodnout. Pokud v daném případě správní orgán nenařídil ve věci ústní jednání, postupoval plně v intencích § 49 odst. 1 správního řádu.

Žalobkyně dále namítala, že správní orgány neprovedly důkazy mimo jednání, jak předvídá § 51 odst. 2 správního řádu, podle něhož musí být účastníci o provádění důkazů mimo ústní jednání včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Na toto ustanovení reaguje Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 12. 2015, č. j. 2 As 187/2015-35, v němž se soud rovněž zabýval řízením o správním deliktu, jemuž předcházela kontrola ze strany příslušného správního orgánu. V posuzovaném případu byl dotčený subjekt seznámen s podklady pro rozhodnutí správního orgánu a poučen o možnosti se k těmto podkladům vyjádřit; v mezidobí mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již nedošlo k doplnění správního spisu o další podklady rozhodnutí. I ve věci projednávané Nejvyšším správním soudem protokoly o kontrole správní orgán jako důkaz neprovedl, dotčený subjekt však s nimi byl seznámen již v průběhu kontroly s možností podat námitky, které prvostupňový orgán řádně vyřídil. Soud nemá pochybnost o tom, že žalobkyně byla s protokoly o kontrolách řádně seznámena. Nejvyšší správní soud za popsané situace dospěl k závěru, že formální neprovedení protokolů o kontrole sice představuje procesní pochybení, nicméně tato procesní vada neznamená ztížení možnosti účinné obrany účastníka řízení a neměla a nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Tento závěr je plně aplikovatelný i na projednávanou věc. Žalobní námitka o neprovedení důkazů mimo ústní jednání tak nemůže být úspěšná.

Žalobkyni nelze přisvědčit, že neměla ve správním řízení možnost vyjádřit se k jednotlivým důkazům a uplatnit své námitky, připomínky či doplnění, neboť po nahlédnutí do spisové dokumentace tak před vydáním prvostupňového rozhodnutí učinila přípisem ze dne 26. 8. 2016. Nenařízení ústního jednání a neprovedení důkazů mimo ústní jednání nejsou vadami, pro něž by bylo nezbytné napadené rozhodnutí rušit. Pátý žalobní bod je tedy nedůvodný.

V šestém žalobním bodu žalobkyně namítá porušení zásady, že řízení o uložení pokuty lze zahájit do jednoho roku ode dne, kdy se správní orgán o porušení povinnosti dozvěděl, nejpozději však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo a pokutu nelze uložit, uplynuly-li od porušení 3 roky.

Žalobkyně se nesprávně dovolává porušení ust. § 9 odst. 4 zákona o ČOI. Na daný případ je třeba aplikovat zvláštní právní úpravu stanovenou v zákoně o spotřebitelském úvěru, konkrétně v ust. § 21 odst. 3 (výše citovaném v 50. bodu tohoto rozsudku). Dle tohoto ustanovení odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán nezahájil řízení do dvou let od doby, kdy se o něm dozvěděl, potažmo do pěti let od jeho spáchání. Jedná se o speciální právní úpravu k zákonu o ČOI, která má při její aplikaci před právní úpravou v tomto zákoně přednost. Nejde zde tedy o dvě konkurující si ustanovení na stejné úrovni.

Jedná-li se o subjektivní prekluzivní lhůtu, je třeba nejprve určit, co lze rozumět dnem, kdy se správní orgán o správním deliktu dozvěděl. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2008, č. j. 9 As 42/2008-98 vyplývá, že zjištění porušení zákona jako okamžik počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt musí být založeno na objektivní skutečnosti, tj. např. dni, kdy příslušný správní orgán rozhodl o zahájení správního řízení, či dni, kdy jiným dostatečným způsobem zachyceným ve správním spise vyjádřil své důvodné podezření, že došlo k porušení zákona. Pro bližší pojednání k určení počátku běhu subjektivní lhůty lze odkázat také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2013, č. j. 7 As 95/2011-108 či usnesení ze dne 18. 9. 2012, č. j. 7 Afs 14/2011-115.

Pro doplnění soud poukazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 315/2017-94, odstavec 85: „Krajský soud uvážil relativně stručně o případné konkurenci obou lhůt a pozornost věnoval především tomu, kdy se správní orgán dozvěděl o možném porušení zákona a kdy počala plynout subjektivní lhůta k uložení sankce (strana 35 a 36 rozsudku). Ve výsledku však o věci rozhodl správně, pokud dospěl k závěru o aplikační přednosti příslušného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Jak § 21 odst. 3 zákona, tak § 9 odst. 4 zákona o ČOI svazují lhůty pro vedení řízení o uložení pokuty, resp. lhůty zániku odpovědnosti za správní delikt se specifikovaným porušení zákona, které tyto předpisy samy předpokládají. Zákon o České obchodní inspekci předpokládá porušení ostatních podmínek stanovených zvláštními právními předpisy pro činnosti uvedené v § 2 odst. 1 a 2 zákona o České obchodní inspekci, kam patří též oprávnění ČOI kontrolovat, zda jsou dodržovány povinnosti stanovené právním předpisem upravujícím sjednávání spotřebitelského úvěru (tímto předpisem je zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru pak spojuje § 21 odst. 4 s konkrétními skutkovými podstatami správních deliktů, jak je vymezuje v § 20. Právě s konkrétním zákonem předpokládaným porušením právních povinností je třeba spojovat úvahu, která právní úprava má aplikační přednost.“