7 As 79/2012 — Nejvyšší správní soud

3 A 77/2016- 56 - text 15 3A 77/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Ludmily Sandnerové ve věci žalobkyně: J. N., rozená H., narozená dne X bytem X zastoupená advokátem Mgr. et Bc. Josefem Václavem Martinkem sídlem Bryksova 818/48, 198 00 Praha 9 proti žalované: Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu sídlem nábř. Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 1. 2016, č. j. 1396/2016-EKO, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu (dále též „žalovaná“ nebo „Etická komise“) ze dne 29. 1. 2016 č. j. 1396/2016-EKO, kterým Etická komise potvrdila rozhodnutí Ministerstva obrany (dále jen „správní orgán I. stupně“ či „ministerstvo“) ze dne 30. 3. 2015, č. j. 262001889/11/2015-7542. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žadatelky, nyní žalobkyně, ze dne 16. 12. 2011 o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu (dále též „Osvědčení“) podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZÚO“). 2. V podané žalobě v prvním žalobním bodu žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za vydané v rozporu se ZÚO, neboť byly splněny podmínky pro vydání Osvědčení za činnost dostatečně prokázanou rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne ze dne 1. 8. 1958, sp. zn. T 13/58. Trestný čin pohlavního zneužití nemůže být překážkou vydání Osvědčení podle § 4 odst. 4 ZÚO, jelikož odsouzení bylo účelové a smyšlené. Žalobkyně konstatuje, že ZÚO za účastníka odboje a odporu proti komunismu nepovažuje občana, jehož účast na odboji a odporu proti komunismu byla vedena zavrženíhodnou pohnutkou, anebo který se při této činnosti dopustil zavrženíhodného jednání směřujícího k popření hodnot svobody a demokracie či zvlášť zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních lidských práv a tomuto jednání se v rámci akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu bylo možné vyhnout; dále nepovažuje za něj občana, jehož činy byly vedeny pohnutkou nastolit režim, který by pošlapával hodnoty svobody a demokracie obdobně jako komunistický režim. Podle žalobkyně, i kdyby bylo uvedené jednání spolehlivě prokázáno žalobkyni, pak nesouviselo s její účastí na odboji a odporu proti komunismu. 3. Podle žalobkyně překážkou podle § 4 odst. 1 písm. b) ZÚO nemůže být ani to, že byla evidována jako spolupracovník či tajný spolupracovník v materiálech bezpečnostních složek v NPT Pardubice od března 1960 do listopadu 1963, svazek o tom byl zničen. Důkazní hodnotu svazku považuje žalobkyně za bezvýznamnou vedle její činnosti proti komunismu. Bez bližší konkretizace jednání, které mělo vytvořit překážku vydání Osvědčení, tak nebylo spolehlivě prokázáno, že žalobkyně spolupracovala s bezpečnostními složkami. Ačkoli správní orgán byl povinen podle § 4 odst. 3 ZÚO posoudit intenzitu, rozsah a délku účasti žalobkyně na odboji a odporu proti komunismu a porovnat převahu této činnosti s účastí na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci, toto porovnání neprovedl, nýbrž uzavřel, že činnost žalobkyně na odboji a odporu proti komunismu nebyla prokázána. 4. Podle žalobkyně o její spolupráci s bezpečnostními složkami je nutno pochybovat i z důvodu, že po propuštění z výkonu trestu v roce 1960 na amnestii presidenta, byla režimem perzekvována; pokaždé, když si našla zaměstnání, byla z něj následující den po přijetí propuštěna. Např. v Geodézii, Gumokovu a Tesle jí sdělili, že je to na příkaz režimu. Po několika pokusech si našla práci přes známého v chemickém průmyslu v podniku Fotochemna, zde se za ni postavil závodní výbor ROH, aby ji nepropustili. Tento podnik měl návštěvu z NDR a následně měli být zaměstnanci podniku vysláni do NDR, včetně žalobkyně. Žalobkyně dostala zákaz poté, co StB volala do fabriky, aby žalobkyni nepouštěli, že by tam zůstala. Žalobkyni bylo také zablokováno konto, na kterém byly uloženy peníze z pardubického lágru. 5. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítá, že správní orgán I. stupně v rozporu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), nerozhodl o žádosti žalobkyně do 30 dnů od podání žádosti, nýbrž až po uplynutí této lhůty dne 22. 3. 2012 přerušil řízení do doby, než obdrží odborná stanoviska příslušných institucí ve smyslu § 6 odst. 3 ZÚO. 6. Žalobkyně dále konstatuje, že svá tvrzení žádala doplnit svědeckými výpověďmi, které správní orgán I. stupně odmítl provést. Přitom od navrženého svědka pana M. V., nar. X, bytem X, má informaci, že důkaz byl proveden. Jmenovaný byl žákem žalobkyně, ta byla jeho učitelkou, a na její popud se jmenovaný zapojil do protistátní činnosti, za kterou sám získal Osvědčení. 7. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě odkazuje na napadené rozhodnutí. Obecně při hodnocení jednání žadatelů o přiznání postavení účastníků odboje a odporu proti komunismu konstatuje, že nelze brát bez dalšího v potaz hodnocení skutkového stavu objektivní a subjektivní stránky, jak jej v době nesvobody v 50. letech 20. století provedl v daném případě Krajský soud v Hradci Králové. Trestněprávní posouzení věci ze strany soudu v době nesvobody není pro posouzení jednání žalobkyně z hlediska případného přiznání či nepřiznání statusu účastníka odboje a odporu proti komunismu podle ZÚO relevantní, neboť soudy jednání žalobkyně v intencích ZÚO tehdy ani posuzovat nemohly. K tomuto odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (č. 106/2003 Sb.), a doplňuje, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že Krajský soud v Hradci Králové v usnesení o rehabilitaci žalobkyně ze dne 15. 3. 1991, č. j. Rt 194/91-13, zastavil žalobkyni trestní stíhání pro trestný čin podvracení republiky. Toto usnesení je veřejnou listinou ve smyslu § 53 odst. 3 správního řádu a potvrzuje pravdivost toho, co je v ní obsaženo; tedy potvrzuje, že se žalobkyně dopustila trestného činu pohlavního zneužití. 8. Žalovaná konstatuje, že žalobkyně na jedné straně tvrdí, že odsouzení pro spáchání trestného činu pohlavního zneužití bylo účelové a smyšlené a na druhé uvádí, že i kdyby bylo prokázáno, pak nesouviselo s účastí na odboji a odporu proti komunismu. Podle žalované z logiky věci vyplývá, že pouze jedno z tvrzení může být pravdivé. 9. Žalovaná k tvrzení žalobkyně, že odsouzení pro spáchání trestného činu pohlavního zneužití bylo účelové a smyšlené, uvádí, že takové tvrzení nemá oporu ve shromážděném spisovém materiálu. Žalobkyně na podporu svého tvrzení nepředložila žádné důkazy, jak vyžaduje § 6 odst. 1 ZÚO, ani takové důkazy neoznačila podle § 52 správního řádu, nadto žalobkyně uvedené tvrzení v průběhu správního řízení ani neuplatnila, v odvolání nerozporovala své odsouzení pro spáchání uvedeného trestného činu, resp. se nijak k němu nevyjádřila. Krajský soud v Hradci Králové v usnesení o rehabilitaci žalobkyně ze dne 15. 3. 1991, sp. zn. Rt 194/91-13, uložil žalobkyni za trestný čin pohlavního zneužití zbytkový trest v délce 1 roku, neboť na takovýto trestný čin se rehabilitace nevztahovala. Jednání žalobkyně spočívající v pohlavním zneužití S. Č. zakládá překážku přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle § 4 odst. 4 ZÚO, žalobkyně se tím dopustila zvlášť zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních lidských práv. Žalovaná v řízení i zvažovala, zda obvinění z pohlavního zneužívání nebyl konstrukt tehdejších bezpečnostních orgánů, avšak vzhledem k tomu, že A. B., druhý odsouzený v procesu se žalobkyní pod sp. zn. T 13/58, byl v dalším samostatném řízení vedeném Lidovým soudem v Trutnově uznán vinným dne 2. 9. 1958 pod sp. zn. 1 T 219/38, mimo jiné ze spáchání trestného činu pohlavního zneužití, že jako vedoucí turistického oddílu pohlavně zneužil cca 70 chlapců, za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let. Vzhledem k množství poškozených a s přihlédnutím k věrohodné výpovědi poškozeného S. Č. v případě žalobkyně i k výpovědi žalobkyně v původním trestním řízení, se možnost účelového konstruktu bezpečnostních orgánů komunistického režimu jevila žalované jako velmi nepravděpodobná. 10. K námitce žalobkyně, že „ i kdyby bylo [pohlavní zneužití] spolehlivě prokázáno, by totiž v žádném případě nesouviselo s účastí na odboji a odporu proti komunismu, “ žalovaná uvádí, že trestného činu pohlavního zneužití se žalobkyně dopustila na S. Č., členovi turistického kroužku založeného v H. M. žalobkyní, kde měla žalobkyně používat prvky pionýrské výchovy, a zároveň byl žákem žalobkyně na škole v H. M. Právě svoji činnost i v rámci tohoto turistického kroužku považuje žalobkyně za jednání, kterým měla naplnit některé ze znaků for