4 Azs 55/2003 — Nejvyšší správní soud

9 A 164/2017- 52 - text 9 9A 164/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: Ing. Z. V., bytem [adresa] proti žalované: Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 4, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 7. 2017 č. j. 10177/2016-EKO-5, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva obrany (dále jen „ministerstvo“) ze dne 19. 4. 2016 č. j. 262001026/11/2016-1322, jímž byla zamítnuta jeho žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu (dále jen „zákon“), a prvoinstanční správní rozhodnutí potvrzeno. 2. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná poukázala na podklady shromážděné v průběhu řízení, které blíže specifikovala a ve shodě s ministerstvem dospěla k závěru, že v případě žalobce nebyla zjištěna činnost takového charakteru a intenzity, ve které by bylo možné spatřovat odboj a odpor proti komunismu podle § 2 písm. b) zákona. Účast žalobce ve dvou akcích, kdy při jedné z nich ve skupině s dalšími osobami poškodili státní vlajky SSSR, a při druhé psali různá hesla, namířená proti vojskům okupujícím od srpna 1968 Československo, zejména proti armádě Sovětského svazu, lze považovat za akce protestní, avšak primárně proti okupaci Československa vojky Varšavské smlouvy a proti Sovětskému svazu. Ničení státních vlajek Sovětského svazu a psaní protisovětských nápisů bylo namířeno především proti okupačním vojskům a tyto projevy patřily v roce 1969 poměrně častým projevům vlastenectví, přičemž primárně nemířily proti vládnoucímu komunistickému režimu v Československu s cílem jej odstranit, případně oslabit. Byť žalovaná takové projevy vlastenectví ocenila, samy o sobě, s ohledem na protisovětské zaměření, podle ní nenaplňují znaky odboje a odporu proti komunismu ve smyslu § 2 písm. b) zákona, a to především co do zákonem presumované subjektivní stránky. Navíc obecně hlavním cílem činnosti ve smyslu citovaného zákonného ustanovení musí být obnovení svobody a demokracie. To v daném případě ale neshledala. Také skutečnost, že žalobce byl po prověřování Státní bezpečností v roce 1980 nucen odejít ze svého tehdejšího zaměstnání v laboratoři Lékařské kybernetiky, nenaplňuje ustanovení § 3 odst. 4 zákona. K tomu by bylo v řízení nutné prokázat, že žalobce zastával aktivně a z vlastní vůle takové konkrétní veřejné, politické a společenské postoje, které bránily nástupu a udržení komunistické totalitní moci a že byl za takové své postoje uvězněn, internován nebo jinak omezen na osobní svobodě nebo nuceně vystěhován z místa svého bydliště anebo jinak obdobně závažně postižen. Pro přiznání statusu účastníka odboje a odporu proti komunismu dle § 3 odst. 4 zákona musí být v řízení prokázáno, že žalobce splňuje komulativně obě zákonem stanovené podmínky, tj. jak podmínku aktivní odbojové či odporové činnosti spočívající v jeho protikomunistických postojích, které účastník v řízení zastával aktivně z vlastní vůle a veřejně, tak podmínku zákonem presumovaného závažného postižení, ke kterému došlo v přímé souvislosti s takovými jeho postoji. V řízení nebyly prokázány konkrétní projevy účastníka řízení, které by takto mohly být hodnoceny. Navíc nebylo ani prokázáno, že by účastník byl za své projevy závažně postižen ve smyslu zákona. Pro úplnost žalovaná dále uvedla, že Laboratoř lékařské kybernetiky, v níž žalobce dříve pracoval, patřila pod Vojenský lékařský, výzkumný a doškolovací ústav, přičemž je skutečností obecně známou, že na zaměstnance takových orgánů a organizací byly, pokud jde o loajalitu ke komunistické totalitní moci, kladeny mnohem vyšší nároky než na zaměstnance pracující v jiných nevojenských odvětvích. Z toho žalovaná usoudila, že na takovém pracovišti by nebyla i sebemenší kritika tolerována a byla by považována za neslučitelnost s dalším působením zaměstnání v rámci vojenské správy, byť by jinak, resp. na jiném místě projevená, nebyla považována komunistickým režimem za nebezpečnou do té míry, aby činil konkrétní kroky vůči jejímu původci. Dále dodala, že i kdyby pracovní persekuce bez ohledu na přísnější režim tehdejšího zaměstnavatele žalobce byla zvažována, nelze ji ve smyslu zákona považovat za postižení obdobně závažné jako věznění atd. ve smyslu § 3 odst. 4 zákona. Také trestní stíhání, které bylo zahájeno proti žalobci v roce 1969, samo o sobě odboj a odpor proti komunismu nepředstavuje ani neprokazuje. Primární je vlastní aktivní jednání žalobce v době nesvobody, které by ve smyslu zákona muselo být namířeno proti komunistické totalitní moci s cílem ji odstranit, výrazně oslabit či narušit anebo jinak poškodit a obnovit svobodu a demokracii v Československu. Takové jednání, resp. jeho zaměření, však v případě žalobce prokázáno nebylo. Kromě toho obecně nelze při hodnocení jednání žadatelů o přiznání postavení účastníků odboje a odporu proti komunismu v žádném případě brát bez dalšího v potaz pouze hodnocení skutkového stavu věci co objektivní a subjektivní stránky, jak ho provedli v době nesvobody, konkrétně na konci 60. let 20. Století, orgány činné v trestním řízení, neboť tak nečinily v intencích zákona, neposuzovaly a ani posuzovat nemohly. Takový postup je zcela v souladu s platnou judikaturou Ústavního soudu ve věci sp. zn. PL.ÚS 42/02, tj. trvat při aplikaci „starého práva“ na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v rozhodnutích. 3. Žalobce v podané žalobě ze dne 17. 9. 2017, ve znění jejího doplnění ze dne 29. 10. 2017, se závěry žalované nesouhlasil a v prvním žalobním bodu tvrdil, že od roku 1921 byla KSČ členem bolševické internacionály, tj. byla řízena Komunistickou stranou bolševického centra, tj. imperiální mocností SSSR (poznámka soudu – Svaz sovětských socialistických republik), proto jakýkoliv projev odporu vůči imperialismu sovětskému byl napadením podstaty moci obecně komunistické. Zdůvodnění zamítnutí žádosti žalobce jeho odporem k okupaci ČSSR (poznámka soudu – Československá socialistická republika) je tak nesprávné. Stejně tak neodpovídá skutečnosti tvrzení žalované o poměrně častém projevu vlastenectví, jenž nemířil proti vládnoucímu režimu. Že se nejednalo o častý projev lze doložit počty trestně stíhaných osob, i tento malý počet trestně stíhaných pro obdobnou politickou trestnou činnost dokládá odpor proti stávající bolševické diktatuře. 4. Ve druhém žalobním bodu namítal, že pokud žalovaná bere v potaz i hákové kříže, jako překážku přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle § 4 odst. 4 zákona, pak netuší, že symbolika hákového kříže připomíná okupaci ČR nacistickou mocí, která je ekvivalentem moci komunistické. 5. Ve třetím žalobním bodu tvrdil, že Etická komise bagatelizovala jeho diskriminaci, spočívající v jeho propuštění ze zaměstnání. 6. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. 7. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná argumentovala obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí a navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. V replice ze dne 22. 12. 2017 k vyjádření žalované žalobce poukázal na preambuli zákona, kde je vyzdvižen ideál vlastenectví, cti a sebeobětování. Nadto je z historických dokumentů zjevné, že bolševizmus byl šířen ze svého centra, tj. SSSR. V srpnu 1969 byly protesty proti okupaci násilně potlačovány. V Kutné Hoře se jednalo o ojedinělou akci. Podle žalobce je okupace nacistická a bolševická obecně chápána jako ekvivalentní akt imperiálního násilí. K bagatelizaci jeho postižení znemožněním výkonu zaměstnání uvedl, že byl povinen souběžně vyklidit byt podle rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 1980 č. j. 10 C 1625/80. K podání připojil listiny, na něž v textu repliky odkazuje, a sice zachycenou vzpomínku svého děda „Věc: Smrt Jana Masaryka, Praha 14. ledna 2004“, fotografii vojáků s transparenty březen 1939 s hákovým křížem a srpen 1968 s pěticípou hvězdou a odkaz na dokument od Tomana Broda „Osudný omyl Edvarda Beneše“. Nad rámec dosud uplatněných žalobních bodů žalobce poukázal na rozhodnutí žalované v jiné věci, kdy shledala náležitým uznání Pavla Votického podle § 3 odst. 2 písm. a) zákona, ač byl trestně postižen za stejnou činnost, jako žalobce. 9. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobce k námitce rozdílné rozhodovací praxe žalované, uplatněné v replice ze dne 22. 12. 2017, tvrdil, že se tím žalovaná dopustila porušení ust. § 2 odst. 4 správního řádu. V závěrečném vyjádření pak žalobce shrnul sv