1 Afs 1/2012 — Nejvyšší správní soud

11 A 104/2020- 46 - text [OBRÁZEK] pokračování 11A 104/2020 Číslo jednací: 11A 104/2020 - 46 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudkyň JUDr. Hany Veberové a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce: obchodní společnost PURUM s. r. o., IČ 62414402, se sídlem v Praze 1, Národní 961/25 zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5 proti žalovanému: Ministerstvu životního prostředí se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 18. 8. 2020, č. j. MZP/2020/500/1191, sp. zn. ZN/MZP/2020/500/301 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále jen „žalovaný“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha, ze dne 27. 2. 2020, č. j. ČIŽP/41/2020/834, ZN/ČIŽP/41/7389/2019. Uvedenými rozhodnutími bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobce spáchal přestupek podle ustanovení § 37 odstavec 4 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o integrované prevenci“), za který mu byla uložena pokuta ve výši 4 000 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Žalobní body 2. Žalobce v podané žalobě namítl, že správní orgány obou stupňů vydáním napadených rozhodnutí porušily zásadu zákonnosti podle ustanovení § 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zásadu proporcionality podle § 2 odst. 3 správního řádu, zásadu materiální pravdy podle § 3 správního řádu a dopustily překročení meze volného hodnocení důkazů. Konečně správní orgány podle názoru žalobce porušily i zásadu právního slyšení podle § 36 správního řádu. 3. K argumentaci správních orgánů o přímém poškození a ohrožení životního prostředí žalobce namítl, že mu nebylo žádným z rozhodujících správních orgánů vytýkáno přímé poškození životního prostředí, ale jeho ohrožení. V případě vytýkaného otvoru ve zdi Hard provedl žalobce zaslepení otvoru a o této skutečnosti vyrozuměl žalovaného, zároveň oložil jeho stavebně technické provedení fotografií přiloženou k odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. K tomuto faktickému opatření však žalovaný nepřihlédl, naopak uvedl, že samotné čerpání nebezpečných odpadů průrazem ve zdi důkazem potvrzeno nebylo. Nicméně část výroku napadeného rozhodnutí nevytýká žalobci samostáčení odpadů, ale to, že žalobce uvedenou nevhodnou technickou úpravou umožnil takové stáčení, což je bezpochyby pravda. Ukazuje to na rozpor s provozním řádem, který takové technické řešení nepředpokládá. Žalobce má ovšem za to, že k zabránění další existence protiprávního stavu přijal jednoduché opatření, přičemž uložená sankce ve výši 4 000 000 Kč je v tomto směru zcela v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 zákona o integrované prevenci a s ustanoveními právních předpisů ukládajícím správnímu orgánu povinnost přihlédnout k polehčujícím okolnostem, zásadou proporcionality i zásadou zákonnosti, které jsou zakotveny ve správním řádu. 4. K dočasnému uložení rtuti žalobce zdůraznil, že Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 2017/852, o rtuti, bylo přijato až v roce 2017 a obsahuje závazné lhůty, během nichž se členské státy, respektive konkrétní právnické osoby se sídlem na území členských států musejí vypořádat s povinností ukončit používání rtuti v průmyslové výrobě a výrobcích a zajistit jejich trvalé uložení. V České republice však žádné zařízení na trvalé uložení nebo likvidaci tohoto typu odpadu neexistuje a vývoz a likvidace takového typu odpadu na území jiného členského státu EU jsou fakticky nemožné. Na základě uvedeného vyslovil žalobce domněnku, že je namístě pochybovat o správnosti závěru, že žalobce nepřekročil dobu dočasného skladování povolenou na základě citovaného nařízení, svědčí i ustanovení § 66 odst. 4 zákona o odpadech, podle něhož se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že prozatímně uloží odpadní rtuť v rozporu s článkem 13 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 2017/852. Znamená to, že i kdyby se v případě tohoto skutku jednalo o porušení podmínek integrovaného povolení, je žalobce přesvědčen o tom, že správní orgány obou stupňů postupovaly v rozporu se zásadou materiální pravdy podle správního řádu a se zásadou zákonnosti, když konkrétní okolnosti nyní posuzované věci zcela pominuly a nevzaly je v úvahu nejméně jako polehčující okolnost při rozhodování o výši ukládané sankce. 5. Žalobce odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nepovažuje za nic jiného než za výraz arogance veřejné moci vůči subjektům, které jsou povinny plnit podmínky právních předpisů přijatých veřejnou mocí. Ustanovení § 37 písm. c), § 38 písm. a) a b) a § 39 zákona č. 250/2016 Sb., o přestupcích a o řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), definují zásadní podmínky pro upuštění od prohlášení činností jinak trestné za přestupek. Touto podmínkou je, že výsledku nelze dosáhnout jinak. Podle názoru žalobce v daném případě odůvodnění napadeného rozhodnutí je jednoznačným důkazem porušení zásady proporcionality, zásady zákonnosti, zásady materiální pravdy i zásady právního slyšení ze strany žalovaného, neboť žalobce v roce 2004 nemohl vědět, že v roce 2017 příjme Evropský parlament a Komise EU nařízení, které se bude zabývat dočasným a trvalým uložením rtuti, včetně stanovení závazných lhůt aplikovatelných v každém členském státu EU, a tedy i povinnost včas se ucházet o změnu integrovaného povolení. 6. Pokud jde o skladování kontejnerů, žalobce poukázal na to, že skutečně provedl stavebně-technické opatření spočívající ve stavebním oddělení prostoru ke skladování rtuti. Žalovaný však netuší, zda je k takovému opatření nutná změna integrovaného povolení či pouze změna provozního řádu, či zda lze takové opatření provést bez těchto změn dokumentace. Prvoinstanční orgán (inspektorát České inspekce životního prostředí – poznámka soudu) provedené opatření posuzoval výhradně na základě fotografie, aniž se jím blíže zabýval. Tomuto postupu žalovaný odvolací orgán přisvědčil jako postupu správnému. Žalobce má za to, že opět, stejně jako ve všech výše popsaných případech, provedl relevantní opatření odpovídajícímu následku ohrožení životního prostředí a žalovaný k těmto skutečnostem nepřihlédl, ať už ve vztahu k ustanovení § 38 odst. 1 zákona o integrované prevenci, nebo ve vztahu k povinnosti přihlížet k polehčujícím okolnostem. Podle názoru žalobce jde o porušení zásady zákonnosti, zásady materiální pravdy, zásady proporcionality, zásady právního slyšení i zásady nestrannosti podle správního řádu. 7. K porušení oznamovací povinnosti, což byl další skutek, který byl žalobci vytýkán, žalobce nesouhlasil s názorem vyjádřeným žalovaným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, když žalobce měl k dispozici informaci v podobě sdělení zasahující jednotky Hasičského záchranného sboru o tom, že požár byl telefonicky oznámen na Městském úřadu v Černošických. Proto nedává žádný smysl, že by měl být žalobce povinen vyrozumět orgány inspekce ještě jednou, a neučinil-li tak, porušil svoji povinnost uloženou mu vydaným integrovaným povolením. Není pravdou, že by orgány inspekce životního prostředí nebyly informovány v řádném termínu, protože orgán inspekce byl informován ještě v den vzniku požáru Hasičským záchranným sborem a žalobce si této skutečnosti byl vědom. 8. Pokud jde o výši sankce a úvahu ohledně hospodářských výsledků žalobce, je žalobce přesvědčen o tom, že při ukládání sankce a rozhodování o její výši v této věci správní orgány nepostupovaly v souladu se zákonem. Žalovaný nesprávně vyhodnotil, že žalobcem byla přijata opatření k odstranění následků ohrožení životního prostředí a nepřihlédl k polehčujícím okolnostem, proto je žalovaným uložená sankce v rozporu se zákonem a její výše vede k nepřiměřené tvrdosti. Žalovaný vychází z výkazu zisku a ztráty ke dni 31. 12. 2018, ve kterém lze snadno dohledat, že hospodářský výsledek žalobce před zdaněním v daném účetním období představoval ztrátu 71 800 000 Kč. „Obrat“ totiž neznamená totéž co „zisk“, a spekulacemi nad budoucími zisky žalobce se správní uvažování o výši uložené sankce řídit nemůže. 9. Pokud jde o následné kontroly žalobce, žalovaný zcela odmítá úvahy žalovaného o nevhodnosti stavebních úprav z hlediska manipulace s úložnými tanky BOMETANK jako zcela nepodložené a spekulativní. Tvrzení žalovaného totiž nemají žádnou oporu ve spisovém materiálu a naopak je skutečností, že dočasně uložená rt