9 Afs 33/2012 — Nejvyšší správní soud

15 Ad 10/2019- 27 - text 12 pokračování 15Ad 10/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., v právní věci žalobce: Ing. T. P., zastoupený JUDr. Mgr. Jiřím Johanou, advokátem sídlem Gen. Svobody 297/5, Horní Jiřetín, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 4. 6. 2019, č.j. MPSV-2019/76106-422/1 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 4. 6. 2019, č.j. MPSV-2019/76106-422/1 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hl. m. Prahu ze dne 18. 2. 2019, č.j. 305565/19/AB (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím úřad práce podle § 9 odst. 6 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 118/2000 Sb.“) zamítl žádost žalobce o uspokojení mzdových nároků. 2. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 7. 6. 2019, přičemž mezi účastníky řízení zůstává sporným, zda žalobci přísluší v žádosti uplatněné mzdové nároky podle zákona č. 118/2000 Sb., když tvrdí, že kromě obchodního vedení u téže obchodní společnosti A. T., a.s. (dále jen „společnost A.“), na jejíž majetek byl prohlášen dne 28. 11. 2018 Městským soudem v Praze konkurz, vykonával též závislou práci v pracovní pozici ředitele této společnosti. Zatímco žalobce je přesvědčen o existenci tvrzeného nároku z titulu existujícího pracovního poměru u společnosti A., žalovaný trvá na tom, že žalobce závislou práci u společnosti A. nevykonával, neboť stěžejní zůstával žalobcův obchodně-závazkový vztah založený smlouvou o výkonu funkce člena představenstva se společností A. II. Napadené rozhodnutí 3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí shrnul předchozí průběh správního řízení a závěry vyslovené v prvostupňovém rozhodnutí (str. 1 – 2 napadeného rozhodnutí). Následně sumarizoval odvolací námitky žalobce, k jejichž vypořádání obratem přistoupil. Žalovaný nepřisvědčil námitce, že správní orgán prvního stupně nijak nezkoumal, zda u žalobce skutečně docházelo k souběhu činností jak člena statutárního orgánu, tak zaměstnance společnosti A. Z výpisu z obchodního rejstříku ohledně společnosti A. vyplynulo, že žalobce od 20. 9. 2017 vykonával funkci předsedy představenstva této společnosti. Právě představenstvu náleželo obchodní vedení společnosti A., aniž by kdokoliv jiný mohl udělovat představenstvu pokyny ve vztahu k takovému obchodnímu vedení společnosti. Ze smlouvy o výkonu funkce mezi žalobcem a společností A. uzavřené dne 20. 9. 2017 (dále jen „smlouva o výkonu funkce“) vyplývalo, že se žalobce zavázal k obchodnímu vedení společnosti. Počínaje dnem 1. 10. 2017 pak žalobce na základě dohody o změně pracovní smlouvy jím dříve uzavřené se společností A., resp. s jejím právním předchůdcem, vykonával funkci ředitele společnosti, aniž však správním orgánům předložil popis takto smluvně dohodnuté pracovní pozice. Žalobce jako žadatel přitom neprokázal, že by výkon funkce ředitele společnosti představoval jiný druh práce, než která vyplývala z práv a povinností žalobce jako předsedy představenstva, jemuž příslušelo obchodní vedení společnosti. Pracovní poměr žalobci podle žalovaného nemohl vzniknout, a to s odvoláním na závěr rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č.j. 3 Ads 119/2010 – 58, protože pracovní poměr na výkon činnosti ředitele společnosti byl shodný s činností statutárního orgánu, čili pracovní náplň ředitele společnosti neobsahovala jiné činnosti než ty, které byl žalobce povinen vykonávat jako člen statutárního orgánu. 4. Žalovaný odmítl rovněž námitku žalobce, že by správní orgán prvního stupně vyšel z judikatury, která již nebyla se zřetelem na rekodifikaci soukromého práva aktuální, a proto bylo třeba, aby správní orgány aplikovaly rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 ve věci sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že tzv. souběh funkcí již možný byl, pokud se nejednalo o totožné činnosti. Žalovaný následně prostřednictvím citací ze žalobcem namítaného rozsudku Nejvyššího soudu neshledal, že by jeho závěry jakkoli kolidovaly se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č.j. 3 Ads 119/2010 – 58, o který se argumentačně opřelo odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. I žalobcem namítaný rozsudek Nejvyššího soudu konstatoval neplatnost pracovní smlouvy uzavřené na výkon týchž činností, které spadají do náplně funkce člena statutárního orgánu společnosti, a to pro rozpor se zákonem. Pracovní smlouva byla přípustná jen ohledně výkonu jiných činností, které nespadaly do působnosti statutárního orgánu, jinak nebyla způsobilá založit členovi statutárního orgánu nárok na mzdu. Stejně tak bylo ovšem možné vztáhnout právní režim zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) i na vztah mezi členem statutárního orgánu společnosti a touto společností ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, nicméně takové ujednání neučinilo ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní, neboť člena statutárního orgánu nebylo možné považovat za zaměstnance a obchodní korporaci za zaměstnavatele. Byla-li pak vedle smlouvy o výkonu funkce uzavřena rovněž „manažerská smlouva“ v režimu zákoníku práce ohledně výkonu části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, bylo nutné na takovou manažerskou smlouvu hledět jen jako na svého druhu dodatek ke smlouvě o výkonu funkce. Žalovaný konečně v návaznosti na takto žalobcem vznesenou odvolací námitku zdůraznil, že judikatura ohledně nepřípustnosti souběhu funkcí se kontinuálně vyvíjela již od roku 1992, kdy Vrchní soud v Praze poprvé dovodil v rozsudku ve věci sp. zn. 6 Cdo 108/92 zákaz souběhu dvou obsahově totožných náplní práce jak v obchodně-závazkovém, tak v pracovněprávním vztahu. 5. Námitce žalobce, že i po jmenování členem statutárního orgánu společnosti A. pro tutéž společnost a po uzavření dodatku ke své pracovní smlouvě vykonával práci projektového manažera a stavbyvedoucího, tedy jiné činnosti, které nespadaly do působnosti statutárního orgánu společnosti A. a představovaly výkon závislé práce, žalovaný oponoval tím, že žalobce v souladu s jím citovanou judikaturou uzavřel pracovní smlouvu způsobem, který byl neplatný, a touto pracovní smlouvou nebylo ani prokázáno, že pracovní náplň ředitele společnosti A. byla odlišná od činnosti předsedy představenstva téže společnosti. Naopak bylo možné z ní odvodit, že funkce ředitele společnosti bez dalšího spočívala v obchodním vedení, a nikoliv v projektování a vedení staveb, neboť funkce projektanta nebo stavbyvedoucího byly odlišné od funkce ředitele společnosti. Pokud měl žalobce vykonávat tyto druhy práce, pak je ani nedoložil v předložených pracovněprávních podkladech. O fakticitě výkonu takto žalobcem namítaných druhů závislé práce přitom podle žalovaného nesvědčily ani žalobcem předložené doklady obchodněprávního charakteru, především smlouvy o dílo s obchodními partnery společnosti A. Žalovaný tak uzavřel, že pracovní poměr mezi žalobcem a společností A. v předmětném období nevznikl. Dodal, že sám žalobce mohl mít z titulu zajišťování obchodního vedení společnosti A. podstatný podíl na jejím úpadku, přičemž účelem zákona č. 118/2000 Sb., je chránit zaměstnance při platební neschopnosti zaměstnavatele, a nikoliv přenášet neúspěchy soukromých subjektů v obchodní činnosti na stát. III. Žaloba 6. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce stručně rekapituloval dosavadní průběh správního řízení a deklaroval, že správní orgány obou stupňů v projednávané věci založily svá rozhodnutí na nesprávném výkladu existence a trvání pracovního poměru žalobce po jeho zvolení členem statutárního orgánu „jeho zaměstnavatele“. 7. Žalobce namítl, že před i po svém zvolení za člena představenstva společnosti A. a po uzavření dodatku k pracovní smlouvě na pozici ředitele vykonával funkci projektového manažera/stavbyvedoucího. Byl každodenně na stavbách, za které byl jako projektový manažer/stavbyvedoucí odpovědný. Toto tvrzení ve správním řízení prokázal doložením množství smluv, v nichž byl konstantně uváděn jako stavbyvedoucí nebo projektový manažer, tedy „jako osoba odpovědná za konkrétní vedení stavby a její realizaci jak vůči smluvním partnerům, tak i vůči orgánům veřejné správy“. Neexistence popisu pracovní pozice ředitele nemohla vést k paušálnímu odmítnutí nároků žalobce jako zaměstnance, neboť při výkonu své pracovní náplně byl váz