5 A 150/2017

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo k odvolání žalobce částečně změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) ze dne 23. 1. 2017, č. j. ČIŽP/47/OOV/SR01/1511985.013/17/BJK. Změna rozhodnutí spočívala ve změně výroku č. 1, který po úpravě zněl tak, že se žalobci dle § 125d odst. 7 písm. d) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), ukládá pokuta ve výši 50 000 Kč za správní delikt dle § 125d odst. 4 písm. a) vodního zákona, kterého se žalobce dopustil tím, že podle zjištění ČIŽP nesplnil povinnosti stanovené § 59 odst. 1 písm. a) vodního zákona, neboť dne 2. 9. 2015 nedodržel podmínky a povinnosti, za kterých bylo vodní dílo – malá vodní elektrárna ve Skalici nad Svitavou povoleno a uvedeno do provozu, především za nedodržení minimálního zůstatkového průtoku 0,4 m3/s ve vodním toku Svitava v ř.km 51,786 pod vzdouvacím stavidlem ve Skalici nad Svitavou, stanoveného rozhodnutím OkÚ Blansko, RŽP č. j. RŽP 844/99-Ba ze dne 26. 5. 1999 a Manipulačním řádem schváleným rozhodnutím MěÚ Boskovice, č. j. DMBO 3395/2013 ze dne 14. 3. 2013, neboť průtok zjištěný úředním měřením Českého hydrometeorologického ústavu (dále jen „ČHMÚ“) v uvedeném místě byl dne 2. 9. 2015 v čase 10:25 – 10:50 hod. SEČ pouze 0,1672 m3/s. Ve zbytku, tj. ve výroku 2, kterým byla žalobci dle § 79 odst. 2 a 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) a v souladu s § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, uložena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 2 000 Kč, neboť řízení ve věci bylo vyvoláno porušením právní povinnosti žalobce a jednalo se o zvlášť složitý případ, ke kterému byl přibrán znalec z jiného oboru než psychiatrie, bylo rozhodnutí ČIŽP potvrzeno.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný k námitkám žalobě uvedl:

K námitce „Nenaplnění skutkové podstaty vymezeného správního deliktu“ žalovaný konstatoval, že v řešeném případě bylo možné použít pro sankcionování správního deliktu jak § 125d odst. 4 písm. a) vodního zákona, tak i § 125c odst. 1 vodního zákona. ČIŽP zvolila v tomto případě pro sankcionování § 125d odst. 4 písm. a) vodního zákona, a to proto, že byla v tomto konkrétním případě porušena jak podmínka č. 2, za které bylo vodní dílo povoleno ve vodoprávním rozhodnutí vydaném Okresním úřadem Blansko č. j.: RŽP 844/99-Ba, vyhotovené dne 26. 5. 1999, tak i schválený manipulační řád tohoto vodního díla. Konstatoval, že „Podmínky a povinnosti, za kterých bylo vodní dílo povoleno“, jsou vždy stanoveny v rozhodnutí (povolení) vodoprávního úřadu, které spojuje v jednom rozhodnutí jak nakládání s vodami, tak i povolení stavby nebo její změny. V tomto konkrétním případě vydal Okresní úřad Blansko rozhodnutí č. j. RŽP 844/99-Ba vyhotovené dne 26. 5. 1999, kde v podmínce č. 2 vodoprávní úřad stanovil, že minimální zůstatkový průtok (dále jen „MZP“) pod vzdouvacím stavidlem na řece Svitavě musí být u předmětné malé vodní elektrárny (dále jen „MVE“) zachován v min. množství 0,400 m3/s. V podmínce č. 3 bylo dále také stanoveno, že ke kolaudaci bude předložen Provozní a manipulační řád MVE. V něm bude mimo jiné řešeno převádění MQ do toku pod odběrným místem a způsob kontroly jeho dodržování, manipulace pro normální provoz a pro převedení velkých vod. Ve schváleném manipulačním řádu předmětné MVE je pak v části C nazvané: „Základní požadavky, zásady a pokyny pro manipulaci s vodou na vodním díle“, minimální zůstatkový průtok a jeho dodržování na předmětné MVE detailně řešeno na str. 8 až 9, kde je uvedeno mimo jiné, že: − „C1. Primárně je nutné zachovat veškeré říční průtoky do výše minimálního zůstatkového průtoku QMZ = 0,40 m3. s-1 v korytě řeky Svitavy…“ − Dále bod „C5. Při opadávání povodně se klapka postupně vztyčuje až do konečné (vztyčené) polohy – přitom je nutné v korytě řeky Svitavy pod jezem ponechat průtoky až do výše QMZ = 0,40 m3 . s-1; současně je nutno dbát, aby celý průtok nebyl stažen do náhonu.“ − Konečně bod „E3. Při kritickém nedostatku vody při poklesu průtoků ve Svitavě pod Qcelk ≤ 0,9 m3 . s-1 (tj. Qt ≡ 0,5 m3 . s-1 + QMZ = 0,4 m3 . s-1) je nutné MVE odstavit; střídavé vypínání a zapínání turbíny po krátkém čase (cyklování) je nepřípustné.“ Podrobněji viz ve spisu – „Manipulační řád jez a MVE Skalice nad Svitavou v ř.km 51,786“.

Jak vyplývá z citací z předmětného schváleného manipulačního řádu, tak v této části došlo k dalšímu naplnění skutkové podstaty pokutovaného správního deliktu týkající se § 125d odst. 4 písm. a) vodního zákona a MZP, když nebyl dodržen schválený manipulační řád žalobcova vodního díla, tj. MVE Skalice nad Svitavou v ř. km 51,786.

Předmětná MVE nebyla povolena a uvedena do provozu pouze kolaudačním rozhodnutím vydaným Okresním úřadem Blansko dne 11. 12. 2001, ale také i výše uvedeným vodoprávním povolením, kde žalobce nedodržel podmínky a povinnosti za kterých bylo vodní dílo povoleno. Skutková podstata sankcionovaného správního deliktu podle § 125d odst. 4 písm. a) vodního zákona tak byla podle žalovaného jednáním žalobce dostatečně naplněna.

K námitce, spočívající v „porušení principu legitimního očekávání“ ohledně výše sankce, žalovaný uvedl, že žalobce uvádí s odkazem na internetovou stránku https://www.novinkv.cz/ekonomika/396894-za-suche-iezv-u-elektraren-padlv-pokutv-ve- vvsi-750-tisic.html, že výše udělené pokuty je nepřiměřená, s ohledem na ostatní obdobné pokuty udělené ČIŽP v roce 2015. Žalovaný tak dal v této námitce žalobci za pravdu, protože jemu udělená pokuta ve výši 100 000 Kč patří skutečně mezi nejvyšší udělené pokuty v tomto přehledu. To byl také jeden z důvodů, proč žalovaný tuto výši pokuty změnil a snížil na 50 000 Kč.

K námitce označené jako „Likvidační výše pokuty“ žalovaný uvedl, že při správní úvaze o likvidační výši pokuty se řídí nejen zákonem předepsanými kritérii, ale také základními principy správního rozhodování, včetně jeho předvídatelnosti. Žalovaný jako ústřední vodoprávní úřad na úseku ochrany vod dbá na vytváření jednotného právního prostředí pro všechny provozovatele. Při sankcionování je tak uplatňován princip postihování shodných skutkových podstat v obdobných případech srovnatelnou výší pokut, s důrazem na zachování preventivního účinku ukládaných sankcí. Uloženou změněnou výši pokuty (50 000 Kč), která činí pouze 5 % z maximální možné výše pokuty u tohoto druhu správního deliktu (1 000 000), pak žalovaný považoval za odpovídající okolnostem a druhu spáchaného správního deliktu. Uložená pokuta pak svou výší nijak nevybočuje z obdobných výší pokut na úseku vodního hospodářství, uložených ČIŽP za obdobné správní delikty v nedávné době (v posledních 2 obdobných řešených případech na MŽP byly sankce uloženy ČIŽP ve výši 60 000 a 80 000 Kč). Žalovaný považoval za rozhodné hledisko porušení zákonné povinnosti, kdy se jedná o naplnění materiální stránky tohoto správního deliktu prokázaným nedodržením stanoveného MZP v přirozeném toku řeky Svitavy. Žalobce, jako provozovatel MVE, tímto porušil své základní povinnosti stanovené mu platným povolením k nakládání s vodami.

Pro srovnání dopadů udělované výše pokuty do hospodaření právnické osoby, žalovaný odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1400/10 ze dne 31. 10. 2012, kdy uloženou sankci ve výši 50 000 Kč nepovažuje Ústavní soud za likvidační pro jednotlivou fyzickou osobu. Analogicky tedy pro právnickou osobu se z tohoto úhlu pohledu sankce ve výši 50 000 Kč nejeví být také sankcí likvidační. To ostatně vyplývá i z majetkových dokladů doložených žalobcem v první instanci. K tomu žalovaný doplnil, že ukládaná pokuta nesmí mít v konečném důsledku pro pokutovaný právní subjekt ani povahu sankce bagatelní, neboť jako taková by nemohla splnit svou preventivně výchovnou funkci a ani svůj sankční účel. K tomu žalovaný poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19.3.2013, č. j. 8 Ca 226/2009 – 47, podle kterého „Preventivní prvek postihu chování kontra legem pak spočívá nejen v tom, že samého delikventa odradí od opakování nezákonného jednání, ale i ostatní subjekty vázané týmiž povinnostmi vede k jejich řádnému plnění. Výše postihu proto obecně nemůže být tak nízká, že by tohoto preventivního účinku vůči všem ostatním naprosto pozbyla, resp. dokonce avizovala, že se jim takové jednání vzhledem k přínosu z takové aktivity dokonce vyplatí.“

V tomto konkrétním případě se jedná o tzv. správní delikt, u něhož je zákonem zakotvena objektivní odpovědnost za jeho spáchání (za výsledek), která není vázána na zavinění (úmysl, nedbalost). Správní orgán se tak omezil na zjištění, zda následek, ve skutkové podstatě správního deliktu formulovaný, způsobil svou provozní činností příslušný právní subjekt. Není přitom ponecháno na libovůli správního orgánu, zda toho, kdo se správního deliktu na úseku vodního hospodářství dopustil, potrestá pokutou, ale je to jeho úřední povinností. K problematice objektivní odpovědnosti za správní delikty, vyplývající z příslušných ustanovení vodního zákona, odkázal žalovaný v této souvislosti na konzistentní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na judikát Nejvyššího správního soudu 1 As 51/2008-72 ze dne 10. 7. 2008.

K námitce týkající se podjatosti úřední osoby – Ing. J. K. žalovaný odkázal na text odůvodnění rozhodnutí č. j. 2557/560/16; 76383/ENV/16, vyhotoveného dne 15. 12. 2016, kde jsou uvedeny důvody, proč nevyloučilo oprávněnou úřední osobu ČIŽP – Ing. J. K. z projednávání a rozhodování ve správním řízení vedeném pod sp. zn. 1511985/16 a o odvolání žalobce ze dne 1. 11. 2016 proti opravnému usnesení ČIŽP č. j. ČIŽP/47/OOV/SR01/1511985.009/16/BJK vyhotovenému dne 19. 10. 2016, o opravě data v odůvodnění usnesení ČIŽP č. j. ČIŽP/47/OOV/SR01/1511985.006/16/BJK vyhotoveném dne 20. 9. 2016.

Dále žalovaný k tvrzení o podjatosti, které žalobce dovodil z neprovedení důkazů vylučujících odpovědnost žalobce, uvedl, že dikce § 125l odst. 1 vodního zákona vyžaduje, aby přesvědčivé důkazy vylučující odpovědnost předložil obžalovaný ze správního deliktu a nikoliv správní orgán. Žalobce, ale přesvědčivé důkazy vylučující jeho odpovědnost v tomto případě podle § 125l odst. 1 vodního zákona nepředložil a ČIŽP sama nemusela provádět za žalobce důkazy, vylučující odpovědnost žalobce, jak se mylně domnívá žalobce.

K námitce „Neprovedení navržených důkazů“ žalovaný uvedl, že příspěvková organizace ČHMÚ je jeden z autorizovaných subjektů pro výkon úředního měření průtoku na vodních tocích, a to rozhodnutím Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví vyhotoveným dne 14. 12. 2001 pod č. j. 986/01/20. Předmětem činnosti ČHMÚ je mimo jiné také zřizování a provozování monitorovací a pozorovací sítě pro sledování kvantitativního a kvalitativního stavu hydrosféry se sledováním množství a jakosti povrchových a podzemních vod v ČR, a to na základě zřizovací listiny příspěvkové organizace ČHMÚ. Podle ČSN 75 14 00 Hydrologické údaje povrchových vod (str. 5 bod 4.2.1) je ČHMÚ jediná odborně způsobilá osoba, uvedená ve Věstníku MŽP č. 2/1997, k vydávání hydrologických dat jako jsou mimo jiné dlouholeté hydrologické řady, které se dále používají pro další účely jako je plánování v oblasti vod, stanovování a výpočet MZP atd. ČHMÚ je také zmocněn jako jediná odborně způsobilá osoba k oprávnění vydávat pro žadatele, kteří plánují odběry povrchových vod nebo stavbu MVE ve vodním toku nebo na derivačním kanále, závazné hydrologické podklady, tj. hlavně tzv. m – denní a n – leté vody. Údaje z provozu vodoměrných stanic dalších právních subjektů, jako jsou např. vodoměrné stanice státního podniku Povodí Moravy zmiňované žalobcem, slouží pouze k jeho interní potřebě, případně k nezávazným informacím pro veřejnost na webových stránkách, protože nemají žádná pověření k vydávání závazných hydrologických podkladů z provozovaných stanic. Takže nelze mluvit o nějakém rozporu důkazů u naměřených hodnot na vodoměrných stanicích ČHMÚ (státní vodoměrná síť) a vodoměrné stanici patřící státnímu podniku Povodí Moravy (vodoměrná stanice byla zřízena pouze k interní potřebě Povodí Moravy s.p.), jak tvrdí žalobce v této námitce.

Z hlediska měření MZP pracovníky ČHMÚ, pak ČIŽP poukazovala na to, že uvedený úřad je certifikovaným úřadem pro měření průtoku vody ve vodních tocích na základě rozhodnutí Úřadu pro technologickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví č. j. 986/01/20 ze dne 14. 12. 2001 a ČIŽP není oprávněna zpochybňovat udělenou autorizaci. Žalobce nepředložil žádné relevantní důkazy pro toto zpochybnění. Poznamenal, že primárně je důkazní břemeno vždy na správním orgánu, pokud je však tvrzením obviněného z přestupku (nebo ze správního deliktu) některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (srov. § 52 správního řádu). Názor žalobce by v podstatě totiž znamenal, že jakékoli jeho tvrzení musí dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 – 35). ČIŽP v prvostupňovém rozhodnutí uvedla a zdůvodnila, že výroba el. energie nemusí korespondovat se skutečným průtokem vody v toku (náhonu), neboť MVE vykáže pouze výrobu el. energie na základě skutečně odebrané vody proteklé turbínou, avšak nezohledňuje průtok a odvedení nevyužité vody, např. jalovým přepadem, nebo nevyužité proteklé vody způsobené netěsností lopatek turbíny. Ke konstatování žalobce, zda průměrný průtok náhonem cca 120-250 l/s není z důvodu ochrany přírody a krajiny prospěšnější, než úplné uzavření náhonu, ČIŽP konstatovala, že naopak, úplné uzavření náhonu by pro vodní tok bylo prospěšnější, neboť v hlavním toku řeky Svitavy by byl dostatek vody pro migraci ryb a obojživelníků a nedocházelo by k promrzávání nebo naopak prohřívání vodního toku způsobené nízkým vodním stavem. S tímto názorem ČIŽP se žalovaný ztotožnil.

ČIŽP odmítla povolit výslech navržených svědků žalobcem a jejich konfrontaci, protože považovala tento navržený důkaz za nadbytečný. S odkazem na § 50 odst. 4 správního řádu jí žalovaný dal za pravdu. Další podrobnosti a důvody proč ČIŽP neprovedla všechny důkazy navržené žalobcem, jsou uvedeny na str. 17 až 21 prvoinstančního rozhodnutí. Protože rozhodnutí první a druhé instance tvoří jeden celek, tak žalovaný na tuto část odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal.

K námitce nazvané „Absence ústního jednání“ žalovaný sdělil, že podle dosud platné legislativy na úseku správního trestání do konce června 2017 není ústní jednání pro řešení správních deliktů jejich obligatorní částí, jako tomu je u přestupků. Tato námitka žalobce je tedy lichá.

K námitce nazvané jako „Nevypořádání se s alternativní skutkovou podstatou“ žalovaný provedl základní vysvětlení problematiky MZP. Uvedl, že MZP je poměrně mladý právní institut, zavedený do vodního zákona teprve od 1. 1. 2002, kdy vstoupil v účinnost § 36 vodního zákona. Účel stanovení MZP uvedl zákonodárce v § 36 odst. 1 vodního zákona. MZP je průtok povrchových vod, který ještě umožňuje obecné nakládání s povrchovými vodami a ekologické funkce vodního toku. Obecně tedy platí, že při odvádění vody z hlavního koryta vodního toku do náhonu na MVE je vždy nutné nejprve zajistit a zachovat v hlavním přirozeném korytě vodního toku pod vzdouvacím objektem (jezem) na vodním toku stanovený MZP, a pak je teprve možné zbývající množství vody odvádět do náhonu na MVE, a to proto, že z tohoto ustanovení vodního zákona je zřejmé, že zákonodárce považuje za prioritní zachovat dodržením MZP kontinuitu průtoku povrchové vody v hlavním přirozeném korytě vodního toku, a pak teprve dovoluje odvést zbývající množství v řece prostřednictvím náhonu na MVE. To je tedy smyslem stanovení MZP. Z § 36 odst. 2 vodního zákona je zřejmé, že každý MZP musí být vždy ze zákona stanoven v rozhodnutí k nakládání s vodami, v tomto konkrétním případě pak v rozhodnutí vyhotoveném místně a věcně příslušným vodoprávním úřadem Okresním úřadem Blansko pod č. j. RŽP 844/99-Ba, vyhotoveným dne 26. 5. 1999.

Žalovanému je z jeho dlouholeté vodoprávní úřední činnosti, tj. z agendy řešených odvolání provozovatelů MVE proti sankcím uloženým ČIŽP, dobře známo, že nedodržování stanovených minimálních průtoků v korytě přirozeného vodního toku pod vzdouvacím objektem MVE, kterým je směřována povrchová voda na umělý derivační kanál (náhon), a dále na MVE, je jedním z nejčastějších porušení právních předpisů na úseku vodního hospodářství provozovateli těchto MVE. Provozovatele MVE k tomu pravděpodobně vede hlavně ekonomický stimul, tj. snaha, pouštět pokud možno veškerou povrchovou vodu z vodního toku přes MVE, a provozovat tak MVE pokud možno vždy maximálně možně vytíženou, a to za všech okolností, tj. nejenom v období vysokých průtoků ve vodním toku, ale také v období průměrných a nízkých průtoků, kdy provozovatelům MVE „vadí“, že vypouští povrchovou vodu formou MZP bez energetického využití zpět do řeky, když by mohli toto množství energeticky využít, a vytížit tak více svou MVE. Toto jsou zkušenosti žalovaného z jeho vlastní sankčně správní i kontrolní praxe získané na druhé instanci za posledních více než 22 let. Žalovanému je také známo, že je tento nešvar provozovatelům MVE pracně a těžce dokazován, a že jedna z mála možností jak to prokázat - je jednorázové autorizované měření MZP prostřednictvím autorizované odborně způsobilé osoby, jako je např. ČHMÚ. Kontrola dodržování MZP pak nemůže být provozovateli MVE oznámena dopředu. V okamžiku oznámení měření MZP kontrolujícím správním orgánem v časovém předstihu před plánovaným měřením provozovateli MVE, by totiž mohl být účel tohoto měření lehce zmařen. Provozovateli kontrolované MVE totiž pak stačí, aby po oznámenou dobu měření pustil povrchovou vodu jinak energeticky využívanou v MVE do koryta řeky v dostatečném množství a po měření opět pokračoval v zaběhlém režimu nedodržování MZP na stanoveném měrném profilu v toku. Provozovatel MVE má povinnost dodržovat stanovený MZP v přirozeném korytě vodního toku a při nedostatku vody ve vodním toku musí svoji MVE odstavit mimo provoz.

Dále žalovaný upozornil na nepřesnosti uvedené žalobcem u času a výroby el. energie vzhledem k popisu a zjištění ČIŽP. ČIŽP neuvedla v napadeném rozhodnutí, že v čase úředního měření tj. 10:25-10:50 vyráběla MVE cca 7-8 kW, ale uvedla, že došlo k postupnému zvýšení výkonu MVE z 2 kWh na 7 kWh mezi 10:00-12:00 hod., přičemž v čase 11:00 hod byla zvýšena výroba na 4 kWh. Uvedené zvýšení bylo vztaženo k výrobě 2 kWh v čase 10:00 hod. Žalobce zde dále také uvedl, že „Verzi ČIŽP tak lze snadno vyvrátit pohledem na fotografii P9021948.JPG pořízenou v 9:42, kde evidentně není průtok 1000 litrů za sekundu.“ K uvedenému tvrzení žalovaný uvedl, že pořízená fotografie zachycuje stav vody protékající přes vzdouvací objekt, pod kterým bylo provedeno měření MZP v čase 9:42 hod., tedy před začátkem měření MZP, a žalobce tak svým odvoláním potvrdil, že přes vzdouvací objekt nemohlo protékat množství 1000 l/s. Z uvedeného tak lze odvodit, že větší část vody protékala náhonem na MVE. V další části odvolání se žalobce neztotožnil s tím, že by dovolil bez užitku protéct vodu jalovým odpadem. K tomuto žalovaný podotkl, že protečení vody jalovým odpadem nemuselo být účelové, ale mohlo být způsobeno nedovřením nebo netěsností stavidla jalové propusti. Žalovaný se ve své dlouholeté praxi často setkal s tím, že stavidla nebyla často dovřena z důvodu překážek, které ulpěly pod stavidly - jako jsou větve, usazeniny, trámy apod., nebo příčinou bylo to, že stavidla byla v dolní části mechanicky porušena.

K námitce označení jako „Neexistující přitěžující okolnost“ žalovaný konstatoval, že ČIZP přihlédla k těmto přitěžujícím skutečnostem:¨ − K nedodržování stanoveného průtoku vody v hlavním korytě řeky Svitavy v profilu pod vzdouvacím stavidlem v ř. km 51,789 došlo dne 2. 9. 2015 k významnému ovlivnění průtoku a stavu vody v úseku hlavního toku řeky Svitavy v délce cca 670 m, neboť odpad z MVE zaúsťuje do Svitavy až v ř. km 51,116. V době úředního měření byl v hlavním korytě průtok vody odpovídající necelým 42 % MZP, při kterém je ještě možný život vodní fauny a flóry. Uvedená skutečnost nedostatku vody pod vzdouvacím stavidlem a v uvedeném úseku tak v letním období způsobuje značné prohřívání vody spojené s úbytkem kyslíku ve vodě, což může způsobit úhyn ryb a ostatních vodních živočichů žijících v daném, poměrně dlouhém úseku vodního toku. Jak je ČIŽP známo, uvedený úsek řeky Svitavy je úsekem, v němž se vyskytují lososovité ryby a do kterého mají v době tření tyto ryby snahu vytahovat. Nedostatek vody v hlavním korytě řeky Svitavy pod vzdouvacím stavidlem v cca 670 m dlouhém úseku zabraňuje migraci ryb a ostatních vodních živočichů, v zimním období může nedostatek vody způsobit totální promrznutí toku v daném úseku, což může mít za důsledek totální likvidaci veškerého života ryb a vodních organismů.

Dále sdělil, že žalobce v této námitce účelově tvrdí nepravdu, když uvádí, že „Většina MVE je vytvořena tak, že z hlavního toku se odvede část vody novým korytem a po využití energetického potenciálu se vrátí zpět - např. Čertovka v Praze apod. MVE Skalice nad Svitavou, ale je v místě bývalého mlýna. Před několika staletími došlo k přehrazení přirozeného toku a v tomto místě stojí MVE. To co je v napadeném rozhodnutí uvedeno jako „hlavní koryto" řeky je naopak umělý úzký kanál, který historicky sloužil jen v případě větších průtoků. I na mapě je zřetelné, že náhon navazuje na tok, naproti roku „hlavní koryto" je odbočka z přirozeného toku. Popis tohoto stavu je i v povolení s nakládání s vodami. OkÚ Blansko, RŽP č.j. RŽP 844/99-Ba ze dne 26.5.1999, který je součástí spisu. Teprve toto rozhodnutí zvýšilo minimální zůstatkový průtok umělým korytem na 400 l/s místo původních 200 l/s. Mlýn spotřebovával veškerou vodu z řeky a teprve v případě, že byl průtok tak velký, že by snižoval výkon, použilo se „hlavní koryto" řeky.“ Žalovaný argumentoval proti tomuto účelově použitému a nepravdivému tvrzení doslovnou citací ze str. 3 odůvodnění rozhodnutí Okresního úřadu Blansko vydaného pod č. j. RŽP 844/99-Ba a vyhotoveného dne 26. 5. 1999 „Při výpočtu byly zohledněny místní podmínky. Jedná se zejména o tyto skutečnosti. − Koryto řeky Svitavy v tomto úseku je podstatně menší (téměř poloviční ve srovnání s normálním korytem Svitavy) než koryto náhonu k vodní elektrárně. Dle doložených výpočtů je při průtoku 0, 400 m3/s hloubka vody v korytě vyšší než 0,4 m, což zaručuje vodohospodářskou a ekologickou funkci vodního toku. − Koryto řeky Svitavy v uvedeném úseku bylo historicky vytvořeno pouze pro malé průtoky, větší protékaly přes náhon MVE a vysoké inundovaly a protékaly nivou“.

K tvrzení žalobce žalovaný označil diplomovou práci Ing. L. M. jako důkaz v tomto správním řízení za irelevantní, protože nezkoumala vůbec hlavní přirozený tok řeky Svitavy, o který se jedná v prvoinstančním rozhodnutí, protože ten trpěl nedodržením stanoveného MZP nedostatkem vody, ale diplomová práce zkoumala pouze umělý kanál (náhon) – (viz str. 43 až 45), této práce, kde je uveden ichtyologický průzkum náhonu. Z hydrologického režimu řeky Svitavy a předmětného náhonu popsaného v tomto správním řízení pak jasně vyplývá, že ryby se přirozeně z hlavního toku, kde byl podkročen MZP stahovaly tam, kde instinktivně vnímaly vyšší průtok vody a větší proud vody, tedy do umělého náhonu. Žalobce zde zapomněl uvést jeden důležitý fakt, a to ten, že se jim pak do cesty v umělém náhonu postavila nepřekonatelná bariéra – stavba MVE, přes kterou se nedostaly ryby ani žádní vodní živočichové dál proti proudu řeky Svitavy. Stavba MVE na umělém náhonu jim tak spolehlivě zabránila v další migraci. Kdyby byl dodržen stanovený MZP v hlavním přirozeném toku řeky Svitavy, tak by i ryby zůstaly převážně v tomto hlavním přirozeném korytě. Uvedená tvrzení žalobce o přínosu umělého náhonu uvedená v této části námitky, tak bere žalovaný spíše jako další přitěžující okolnost, než jako přednost, jak uvádí žalobce. Tvrzení ČIŽP, že „Nedostatek vody v hlavním korytě řeky Svitavy pod vzdouvacím stavidlem v cca 670 m dlouhém úseku zabraňuje migraci ryb a ostatních vodních živočichů.“ je tedy faktem, ne pouhou domněnkou. Úsek hlavního přirozeného koryta řeky Svitavy v délce 670 m je velmi dlouhý úsek přirozeného koryta řeky Svitavy, kde byl prokazatelně v době měření ČHMÚ dne 2. 9. 2015 podkročen MZP. Žalovanému je z jeho dlouholeté praxe právníka a zároveň i stavebního inženýra se specializací na vodní stavby a vodní hospodářství dobře známo, že z komplexního pohledu životního prostředí je každá MVE ze své podstaty cizorodým prvkem v přirozeném vodním toku a jejím působením dojde vždy k zjevnému narušení celého biotopu (a to kvality a kvantity všech složek vodní bioty). Otázkou je pouze to, co lze ještě zákonným způsobem těmto MVE tolerovat. V tomto předmětném případě pak nelze nijak tolerovat nedodržení MZP v hlavním přirozeném toku řeky Svitavy stanovené vodoprávním rozhodnutím. Žalobce také dále v textu této námitky účelově podle potřeby zaměňuje hlavní přirozené koryto řeky Svitavy a umělý náhon tak, jak bylo shora podrobně vysvětleno.

K námitce nazvané jako „Nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem“ žalovaný uvedl, že žalobce nemá pravdu v tom, že by ČIŽP vůbec nepřihlédla k polehčujícím okolnostem, protože ČIŽP uvedla, že přihlédla k tomu, že se území, kde došlo ke správnímu deliktu, nenachází v chráněné oblasti, a ČIŽP bylo také dále zohledněno i to, že v úseku hlavního toku řeky Svitavy v délce cca 670 m nedošlo k úhynu rybí obsádky ani jiných vodních živočichů.

K námitce nazvané jako „Okolnosti vylučující odpovědnost“ žalovaný uvedl, že dikce § 125l odst. 1 vodního zákona, na které žalobce tímto textem poukazuje, vyžaduje, aby přesvědčivé důkazy vylučující odpovědnost předložil obžalovaný ze správního deliktu a nikoliv správní orgán. Žalobce, ale přesvědčivé důkazy vylučující odpovědnost v tomto případě podle § 125l odst. 1 vodního zákona nepředložil a ČIŽP sama nemusela provádět za žalobce důkazy, vylučující odpovědnost žalobce, jak se mylně domnívá žalobce.

K námitce nazvané „Chybějící materiální stránka správního deliktu“ žalovaný uvedl, že považuje za rozhodné v tomto případě především hledisko porušení zákonné povinnosti, kdy se jedná o naplnění materiální stránky tohoto správního deliktu prokázaným nedodržením stanoveného MZP v přirozeném toku řeky Svitavy. Žalobce tímto porušil své základní povinnosti stanovené mu platným povolením k nakládání s vodami a schváleným manipulačním řádem. V tomto případě došlo nedodržením platného povolení k nakládání s povrchovými vodami (v tomto případě hlavně stanoveného MZP) a porušením schváleného manipulačního řádu MVE k ohrožení životního prostředí - flóry a fauny, ve vodním toku řeky Svitavy. Následek ohrožovacího deliktu (má způsobit újmu v budoucnu) spočívá ve vyvolání reálného nebezpečí (následek ve formě poruchy obvykle chybí), že chybí jen málo k tomu, aby nastala porucha vedoucí k poškození chráněného zájmu. K naplnění skutkové podstaty deliktu ohrožujícího životní prostředí, a tím i k naplnění materiální stránky správního deliktu dojde vždy, když nejsou ze strany subjektu nakládajícího s vodami dodržovány právní předpisy týkající se tohoto nakládání, neboť tím je vyvoláno nebezpečí vzniku poruchy. K tomu odkázal na rozsudek NSS č. j. 6 As 2/2007 – 95 ze dne 26. 9. 2007, podle kterého „Lze důvodně předpokládat, že zákonodárce se rozhodl sankcionovat pouze taková porušení právních předpisů, která sama o sobě představují určitou nebezpečnost a hypotetickou možnost ohrožení životního prostředí“. Dle žalovaného formální i materiální stránka sankcionovaného správního deliktu byla v tomto případě naplněna.

K námitce „Nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí“ žalovaný uvedl, že ČIŽP přihlédla implicitně k § 125l odst. 2 vodního zákona, i když výslovně toto ustanovení v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedla. Způsob spáchání byl proveden provozní činností žalobce při jeho podnikání na úseku výroby elektrické energie. Dále uvedl, že na str. 8 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je slovně ČIŽP popsán stav v době měření MZP dne 2. 9. 2015 prostřednictvím odborně způsobilé osoby ČHMÚ. Není zde potřeba žádného dalšího výpočtu, posudku nebo rekonstrukce, jak tvrdí žalobce. Rovněž sdělil, že ČHMÚ je jeden z autorizovaných subjektů pro výkon úředního měření průtoku na vodních tocích, a to rozhodnutím Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví vyhotoveným dne 14. 12. 2001 pod č. j. 986/01/20. Předmětem činnosti ČHMÚ je mimo jiné také zřizování a provozování monitorovací a pozorovací sítě pro sledování kvantitativního a kvalitativního stavu hydrosféry se sledováním množství a jakosti povrchových a podzemních vod v ČR, a to na základě zřizovací listiny příspěvkové organizace ČHMÚ. Podle ČSN 75 14 00 Hydrologické údaje povrchových vod (str. 5 bod 4.2.1) je ČHMÚ jediná odborně způsobilá osoba, uvedená ve Věstníku MŽP č. 2/1997, k vydávání hydrologických dat jako jsou mimo jiné dlouholeté hydrologické řady, které se dále používají pro další účely jako je plánování v oblasti vod, stanovování a výpočet MZP atd. Příspěvková organizace ČHMÚ je také zmocněna jako jediná odborně způsobilá osoba k oprávnění vydávat pro žadatele, kteří plánují odběry povrchových vod nebo stavbu MVE ve vodním toku nebo na derivačním kanále, závazné hydrologické podklady, tj. hlavně tzv. m – denní a n – leté vody. Údaje z provozu vodoměrných stanic dalších právních subjektů, jako jsou např. vodoměrné stanice státního podniku Povodí Moravy, slouží pouze k jeho interní potřebě, případně k nezávazným informacím pro veřejnost na webových stránkách, protože nemají žádná pověření k vydávání závazných hydrologických podkladů z provozovaných stanic. Takže nelze mluvit o nějakém rozporu důkazů u naměřených hodnot na vodoměrných stanicích ČHMÚ (státní vodoměrná síť) a vodoměrné stanici patřící státnímu podniku Povodí Moravy (vodoměrná stanice byla zřízena pouze k interní potřebě Povodí Moravy s.p.) jak tvrdí žalobce.

Žalobcem navrhované zpracování znaleckého posudku na základě dostupných údajů, který by určil průtok v celém korytu řeky Svitavy v průběhu měření, průtok elektrárnou a provedl rekonstrukci toho, co se v době měření dne 2. 9. 2015 skutečně událo, je prakticky nemožné, protože se nelze vrátit v čase o cca 2 roky zpět a nasimulovat stejné podmínky, počasí, průtoky v řece Svitavě a manipulace na vodních dílech jako tomu bylo v době měření. Protože rozhodnutí první a druhé instance tvoří jeden celek, tak žalovaný tuto informaci doplňuje a odůvodňuje za ČIŽP do odůvodnění svého rozhodnutí.

K námitce nazvané jako „Porušení práva na spravedlivý proces“ žalovaný uvedl, že respektuje, že čl. 6 Úmluvy o lidských právech, je obecně platný, tzn. garantuje nejen ochranu v trestním řízení, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale týká se všech právních rozhodovacích procesů. Dané ustanovení se tedy aplikuje i na civilní řízení podle občanského soudního řádu a na správní řízení podle správního řádu. Tento respektovaný výklad vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Ten definoval, že se tento princip vztahuje na všechna řízení, jejichž výsledek je určující pro práva a závazky soukromé povahy. Není tedy rozhodné, v jakém řízení se o věci rozhoduje (civilním, trestním, správním), ale zda je dotčeno soukromé právo.

Dále žalovaný odkázal na rozhodnutí ze dne 31. 8. 2016, č. j. 1923/560/16; 54997/ENV/16 , a na § 36 odst. 1 a 3 správního řádu a uvedl, že z doslovné citace zákona je zřejmé, že správní řád v § 36 odst. 1 skutečně umožňuje správnímu orgánu určitou omezenou koncentraci správního řízení, a to v zájmu průběhu tohoto řízení (pochopitelně ne na úkor procesních práv účastníka řízení, jde však o to, aby řízení proběhlo a rozhodnutí bylo vydáno ve stanovené lhůtě § 6 odst. 1 a § 71 správního řádu, i když někteří účastníci mohou mít zájem na tom, aby rozhodnutí bylo vydáno v době co nejdelší, popř. nebylo vydáno vůbec). Správní řád zde tedy obsahuje faktickou možnost, aby správní orgán usnesením prohlásil, dokdy mohou účastníci řízení činit své návrhy. Usnesení podle § 36 odst. 1 správního řádu je totiž zvláštním typem obecného § 39 odst. 1 správního řádu, tj. určení lhůty k provedení úkonu. Proti usnesení vydanému podle § 36 odst. 1 správního řádu lze podat odvolání, ale odvolání proti usnesení nemá podle § 76 odst. 5 správního řádu odkladný účinek a účinky usnesení nastávají již okamžikem jeho oznámení účastníku řízení. Navazující § 36 odst. 3 správního řádu ukládá správnímu orgánu povinnost dát účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, a ve spojení s § 4 odst. 4, a dále i § 36 odst. 1 téhož zákona také popř. navrhnout jejich doplnění. Z citovaných ustanovení jednoznačně vyplývá, že správní orgán byl v dané věci povinen poskytnout žalobci možnost vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí v okamžiku, kdy měl za to, že shromáždil všechny potřebné podklady a další dokazování již není třeba provádět, což také v předmětném případě ČIŽP učinila.

Poskytnutí možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům rozhodnutí je třeba přitom chápat jako možnost, která je dána účastníkovi správního řízení v jeho závěrečné fázi před vydáním rozhodnutí, poté, co jsou shromážděny všechny podklady pro rozhodnutí. Smyslem citovaného ustanovení je totiž umožnit účastníkovi řízení, aby mohl uplatnit své výhrady, příp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Správní řád ukládá přitom správním orgánům povinnost vycházet ze zjištěného stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, i v ustanovení § 3.

Dále k této problematice žalovaný odkázal na rozsudek NSS č. j. 8 Afs 21/2009 ze dne 26. 2. 2010 kde je mimo jiné uvedeno, že: „Není samo o sobě porušením § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004, pokud správní orgán souběžně s oznámením o zahájení správního řízení stanoví jednak lhůtu, ve které lze navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, a rovněž následnou lhůtu, ve které se účastníci mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Vždy je třeba zkoumat, zda poté, kdy účastník v souladu s poučením postupoval, byl správní spis následně doplňován či nikoli, a zda tak účastník měl faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit.“

Ze shora uvedených důvodů posoudil žalovaný námitky žalobce týkající se stanovení lhůty žalobci od ČIŽP podle § 36 odst. 1 správního řádu (ve spojitosti s § 36 odst. 3 a § 39 odst. 1 správního řádu) jako liché. K tomu žalovaný dále doplnil, že žalobcem citované judikáty Nejvyššího správního soudu v jeho odvolání ze dne 4. 7. 2016 uvedené spolu s vybranými citacemi z těchto judikátů se netýkají předmětného § 36 odst. 1 a 3 správního řádu použitého v napadeném usnesení o lhůtě ČIŽP. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 96/2008 ze dne 22. 1. 2008 se týká § 73 odst. 2 zákona o přestupcích a § 50 odst. 2 správního řádu. Rozsudek č. j. 1 As 136/2012 – 23 ze dne 27. 11. 2012 se týká § 82 odst. 4 správního řádu a konečně rozsudek č. j. 9 As 58/2008 – 63 ze dne 11. 6. 2009 se týká předvolání a výslechu svědka.

Podotkl, že ČIŽP pochybila v tom, když podle obsahu podání vyhodnotila první odvolání žalobce pouze jako žádost o prodloužení stanovené lhůty 15 dnů ode dne doručení usnesení o lhůtě a nepostoupila tak toto první usnesení spolu se spisovým materiálem žalovanému. Na druhé straně vydáním nového usnesení o lhůtě ze strany ČIŽP byla původní lhůta 15 dnů ode dne doručení usnesení žalobci prodloužena na celých 71 dnů (do 31. 8. 2016), takže tímto novým usnesením o lhůtě (prodloužením původní lhůty), které navazovalo na původní usnesení o lhůtě, nebyl na svých procesních právech žalobce nijak poškozen, ba naopak. To byl také jeden z důvodů, proč žalovaný tato usnesení o lhůtě nezrušil, ale ponechal je v platnosti.

Z toho, co je shora k napadeným usnesením ČIŽP uvedeno v odůvodnění rozhodnutí žalovaného č. j. 1923/560/16; 54997/ENV/16, vyhotoveném dne 31. 8. 2016 je zřejmé, že se v předmětném případě nejednalo o nějaké zkrácení lhůty pro předkládání důkazů žalobcem, ale o běžný postup ve správním řízení podle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu.

Žalovaný tak byl na toho právního názoru, že v předmětném správním řízení nebylo porušeno právo na spravedlivý proces.

Závěrem žalovaný uvedl, že při posuzování výše pokuty vzal v úvahu všechny skutečnosti zjištěné ve správním řízení. Výše pokuty byla stanovena i s ohledem na majetkové poměry účastníka řízení a také vzhledem k závažnosti porušení vodního zákona, ke způsobu spáchání, k následkům a okolnostem daného případu, ve vztahu k ochraně významného vodního toku řeky Svitavy, a také s ohledem na obdobně řešené správní delikty v nedávné době. Na základě těchto úvah pak odvolací orgán snížil předmětnou výši uložené pokuty na částku 50 000 Kč, což činí pouhých 5 % z maximální možné výše pokuty (1 000 000 Kč). Prvostupňové rozhodnutí vychází podle žalovaného ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, je srozumitelné a přezkoumatelné.

Konstatoval, že je věcí žalobce, aby své další hospodaření přizpůsobil předmětnému mimořádnému výdaji. Uložená pokuta je nepochybně citelným finančním zásahem, proto žalovaný upozornil v souvislosti s placením pokuty také na rozsudek NSS č. j. 1 As 9/2008 – 156 ze dne 17. 6. 2010, který se mimo jiné zabývá otázkou splátkového kalendáře. Pokud by pravomocně uloženou pokutu žalobce nemohl zaplatit jednorázově, je řešením situace podání žádosti správci daně (tj. věcně a místně příslušnému celnímu úřadu) ve smyslu § 156 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, o možnosti zaplatit dlužnou částku ve splátkách. Platební kalendář je nutno přizpůsobit § 160 téhož zákona, podle něhož nedoplatek nelze vybrat a vymáhat po uplynutí lhůty pro placení daně, která činí 6 let. Lhůta pro placení daně začne běžet dnem splatnosti daně.

Uzavřel, že ve výroku č. 2 byla žalobci uložena povinnost dle § 79 odst. 2 a 5 správního řádu a v souladu s § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení - uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 2 000 Kč, neboť řízení ve věci bylo vyvoláno porušením právní povinnosti účastníkem ve smyslu výroku 1. tohoto rozhodnutí a jednalo se o zvlášť složitý případ, ke kterému byl přibrán znalec z jiného oboru než psychiatrie. Výši takto zákonně uložené paušální částky nákladů řízení žalovaný potvrzuje, neboť nelze od takto uložené paušální částky nákladů řízení upustit, protože se stanovuje obligatorně.

V podané žalobě žalobce v prvním žalobním bodu, označeném jako nezákonná kvalifikace správního deliktu, tvrdil, že z výroku napadeného rozhodnutí není zřejmě a určitě vymezeno konkrétní jednání žalobce, které je ve správním řízení postihováno. I přes to lze uvažovat, že konkrétní skutek je výše průtoku dne 2. 9. 2015 v čase 10:25-10:50 hod. SEČ v jalovém kanále MVE. Žalobce v odvolání konstatoval, že nedodržení MZP nemělo být kvalifikováno jako § 125d odst. 4 písm. a) vodního zákona, ale jako správní delikt podle § 125c odst. 1 vodního zákona. Dle žalobce se jedná o jednočinný nestejnorodý souběh správních deliktů, který měl být vyřešen tak, že skutek měl být kvalifikován pouze jako správní delikt podle § 125c odst. 1 vodního zákona.

Uvedl, že v náležitostech manipulačního řádu (dle § 59 vodního zákona a vyhlášky č. 216/2011 Sb.) není uveden MZP. Manipulační řád tak nemůže MZP stanovit, k tomu slouží povolení k nakládání s vodami upravené v § 8 až 13 vodního zákona. MZP stanovuje jen a pouze povolení k nakládání s vodami (viz § 36 odst. 2 vodního zákona). Žalobce tak nemohl porušit povinnost, která mu nebyla manipulačním řádem stanovena, zejména proto, že tento dokument takovou povinnost ani ze zákona stanovit nemůže. Manipulační řád stanoví zásady a pokyny pro manipulaci na díle a tedy mj. i jakým způsobem má zajistit MZP stanoveným povolením o nakládání s vodami, nikoli však samotný minimální průtok. Jsou v něm uvedeny konkrétní povinnosti, jak manipulovat s dílem při různých situacích.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí sice cituje začátek bodu C1 Manipulačního řádu, ale pak zcela účelově citaci ukončí. Podstatné je, že pro spáchání správního deliktu podle §125d odst. 4 písm. a) vodního zákona nemá význam, zda byl nebo nebyl dodržen MZP, ale že s dílem nebylo manipulováno podle manipulačního řádu. Pouze ze samotného nedodržení MZP nelze bez dalšího vyvodit porušení manipulačního řádu, lze snadno najít situace, kdy je dodržen manipulační řád a není dodržen MZP – v nejjednodušším případě situaci, kdy přitéká řekou méně, než MZP.

Dále žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí citaci z pasáže C5, která stanovují žalobci povinnosti během povodní a nemá žádný vztah k projednávanému řízení, a část, která se týká povinností žalobce při poklesu průtoku pod 0,9 m3/s. Napadené rozhodnutí je založeno mj. na tom, že průtok ve stanici v Letovicích, která se nachází proti proudu, byl v době měření 1,06 m3/s. Takže ani tuto část manipulačního řádu nelze aplikovat.

Tvrdil, že v řízení ani v napadeném rozhodnutí není prokázáno a ani uvedeno, jakým způsobem měl žalobce konkrétně porušit Manipulační řád, které jeho konkrétní ustanovení a jakým způsobem. Manipulační řád uvádí konkrétní jednání, jak s dílem manipulovat – kdy a jak otevřít jaké stavidlo, klapku, turbínu apod. nikoli obecnou povinnost dodržovat MZP – ten stanovuje povolení k nakládání s vodami a Manipulační řád stanovuje konkrétní povinnosti jak toho dosáhnout. Pro stíhání porušení Manipulačního řádu je nutné přesně stanovit, co měl konat dle Manipulačního řádu a nekonal nebo co nekonal a měl konat. Jediná zmínka v napadeném rozhodnutí uvádí jen neaplikovatelné citace z Manipulačního řádu. Povinnost C5 nemohl žalobce porušit, protože dle 2. 9. 2015 nebyla povodeň, povinnost E5 nemohl porušit, protože dle žalovaného byl v řece Svitavě větší průtok, než 0,9 m3/s a pro bod C1 nejsou ve spise žádné důkazy týkající se výšky hladiny měřené 0,5 m protiproudně před klapkou ani jaká výška hladiny v době spáchání správního deliktu měla být. Pouze ze samotného nedodržení MZP nelze bez dalšího vyvodit porušení Manipulačního řádu a v rozhodnutí není nikde uvedeno, které konkrétní ustanovení Manipulačního řádu měl žalobce porušit a jakým jednáním nebo nekonáním. V případě kvalifikace podle §125d odst. 4 vodního zákona je nutné považovat nedodržení MZP za faktickou konzumpci skutkových podstat, protože se jedná o vedlejší produkt nedodržení Manipulačního řádu. V případě, že ale v řízení není prokázáno porušení Manipulačního řádu, ale pouze nedodržení MZP, je nutné takový skutek podle zásady lex specialis derogat legi generali posuzovat podle § 125c odst. 1 vodního zákona, kde je mj. o polovinu nižší maximální výše sankce. Ustanovení §125d odst. 4 vodního zákona je mnohem širší a obecnější skutková podstata.

Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal porušení principu legitimního očekávání ohledně výše sankce. Žalobce považoval udělenou pokutu i po snížení žalovaným za nepřiměřeně vysokou a neodpovídající principu legitimnímu očekávání. Žalovaný sice pokutu snížil, ale jako zdůvodnění konstatoval pouze, že musel dát v této námitce žalobci za pravdu, protože jemu udělená pokuta ve výši 100 000 Kč patřila skutečně mezi nejvyšší udělené pokuty v tomto přehledu. Dle žalobce je uvedené odůvodnění naprosto nedostatečné a způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný neuvádí např., které přitěžující a které polehčující okolnosti vzal v úvahu, jakým způsobem vyložil pojmy závažnost porušení zákona, způsob spáchání, následky, okolnosti apod. Žalobce se této problematice věnoval podrobně v odvolání a založil do spisu seznam sankcí udělených ČIŽP v roce 2015, které se mu podařilo zjistit včetně uvedení výše a toku, na kterém byla udělena, a odkazy na novinové články, kde jsou uvedeny statistiky ČIŽP. Tabulka pokut, kterou založil žalobce do spisu, zahrnuje pravděpodobně všechna řízení, která ČIŽP v roce 2015 zahájila vůči provozovatelům MVE. Ze zprávy zveřejněné na webu www.cizp.cz dne 7. 12. 2016 vyplývá, že v roce 2016 bylo uděleno pravomocně 7 pokut v celkové výši 91 000 Kč, průměrná výše pokuty je tedy 13 000 Kč. Za období 2010-2016 bylo uloženo celkem 86 pokut v celkové výši 1 882 509 Kč. Průměrná výše v dlouhodobém období pokuty je tedy 21 889 Kč. Žalobce uvedl kromě případů i konkrétní příklady udělených pokut i s detaily. Snížení pokuty s ohledem na legitimní očekávání je nutno řádně odůvodnit. Např. pokuta udělená v roce 2015 p. N. byla na elektrárně o 2/3 větší, jednalo se o elektrárnu v chráněné krajinné oblasti (dále jen „CHKO“), naměřený průtok odpovídal 15 % MZP a byla mu uložena pokuta 50 000 Kč. Žalobce měl průtok cca 42 % MZP, mimo CHKO a menší elektrárnu, pokuta žalobci by tedy měla být menší. Žalovaný měl srovnat podobně pokutu s dalšími případy a z toho dovodit, že legitimní očekávání výše pokuty je cca 10 000 – 15 000 Kč. Tedy někde okolo průměru, protože správní delikt patří mezi méně závažné ve srovnání s uvedenými případy a jedná se o menší elektrárnu, mimo CHKO, přírodní rezervaci či národní park. Od velikosti elektrárny se odvíjí i obohacení z nezákonného jednání a je jistě vhodné, aby výše sankce byla vyšší, než zisk, které provozovatel správním deliktem získá. V opačném případě se vyplatí zákon porušovat. Horní zákonná hranice sankce musí být vysoká, protože i elektrárna s výkonem 10 MW je pořád MVE, ale má více než dvěstěnásobně vyšší tržby, než elektrárna žalobce. Z porovnání výkonu plyne, že velká MVE má na tržbách za 45 minut to, co MVE Skalice nad Svitavou za týden. Výkon MVE Skalice nad Svitavou je 45 kW a odpovídá 4,5 promile maximálního výkonu MVE 10 MW. Výkon elektrárny by měl být jeden z parametrů pro stanovení výše pokuty. Nízká pokuta pro velkou elektrárnu neplní svojí funkci, naopak vysoká pokuta pro malou elektrárnu může působit až likvidačně. Původní pokuta ve výši 10 % maximální možné pokuty i snížená, je ve srovnání se 4,5 promile výkonu elektrárny naprosto neadekvátní.

Ve třetím žalobním bodu žalobce namítal likvidační výši pokuty. Uvedl, že doložil, že od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2016 bylo vyrobeno celkem 192 MWh elektrické energie, což představuje tržbu za zelený bonus cca. 350 000 Kč v součtu za posledních 24 měsíců, tedy průměrně 175 000 Kč za rok. Jedná se o tržbu, nikoli zisk. Z této částky je nutné hradit náklady na provoz, údržbu, pojištění, odpisy apod. Pokuta není nákladem na dosažení příjmu a je nutné ji hradit ze zisku po zdanění a tedy je ještě de facto o 19 % vyšší. Likvidační pokutou přitom rozšířený senát v rozsudku sp. zn. 1 As 9/2008 rozumí sankci, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty. Toto žalovaný částečně uznává a navrhuje žalobci požádat správce daně o splátkový kalendář místo toho, aby pokutu snížil tak, aby pokuta nebyla tak nepochybně citelným finančním zásahem, stanovil ji s ohledem např. i na tržby za vyrobenou elektřinu. Žalovaný argumentuje, že sankce nesmí být bagatelní, aby mohla plnit svoji funkci. Žalobce k uvedenému argumentu sdělil, že udělená sankce je ve výši několikanásobku průměrné pokuty udělované za obdobné správní delikty v roce 2015, roce 2016 i dlouhodobý průměr. Protože ČIŽP uděluje i pokuty vyšší, než průměr, musí logicky udělovat i pokuty menší, než průměr. I pokud by pokuta byla několikanásobně menší, nelze je považovat za bagatelní, protože je ve výši, ve které se v jiných případech běžně uděluje.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce namítal podjatost úřední osoby Ing. J. K. Uvedl, že Ing. J. K., který řízení vedl, je členem rady Moravského rybářského svazu, z.s. Moravský rybářský svaz, z.s. je spolek, kterému provoz malých vodních elektráren způsobuje velké hospodářské škody, je účastníkem řízení v případě stanovení MZP, vyjadřuje se k povinnostem provozovatelů MVE jako jsou instalace plašičů ryb, vybudování rybích přechodů, aby docházelo alespoň k zmírnění škod. MVE jsou ve výroční zprávě Českého rybářského svazu za roky 2015-16 uvedeny na prvním místě jako negativní faktor ovlivňující životní prostřední ryb, až pak následují úpravy toků, rybožraví predátoři či vodohospodářské havárie. Moravský rybářský svaz, z.s. má podle svých webových stránek přes 60 tisíc členů. Rada je výkonným orgánem, předseda rady jedná samostatně za spolek na venek. Ing. J. K. není řádový člen spolku s šedesáti tisíci členy, ale právě jeho vrcholným představitelem - člen rady je druhou nejvyšší funkcí v celém spolku.

Ve správním řízení bylo prokázáno, že Moravský rybářský svaz, z.s. má zájem na výsledku řízení, což bylo uznáno i správními orgány. V odvolání proti usnesení o nepodjatosti bylo namítáno, že správní orgán I. stupně nezkoumal, zda existuje finanční plnění od subjektu, u kterého je prokázán zájem na výsledku řízení. Žalovaný se touto námitkou v rámci odvolacího řízení vůbec nezabýval. Přitom pro posouzení podjatosti je naprosto zásadní, jaký vztah má Ing. J. K. k Moravskému rybářskému svazu, z.s. Pro posouzení tohoto vztahu je důležité, že kromě toho, že je vrcholným představitelem je i na něm finanční závislý. Stejným způsobem nereagoval ani žalobce na stejnou námitku v odvolání proti meritornímu rozhodnutí. Finanční závislost na subjektu, který má zájem na výsledku řízení je důvodem k podjatosti.

Ing. J. K. úmyslně porušil povinnosti vyplývající z § 77 odst. 1 písm. b), i), t) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, neboť dle citovaných ustanovení byl jako státní zaměstnanec povinen vykonávat službu nestranně, v mezích svého oprávnění a zdržet se při výkonu služby všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v její nestrannost, zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, zejména nezneužívat informací nabytých v souvislosti s výkonem služby ve prospěch vlastní nebo jiného, jakož i nezneužívat postavení státního zaměstnance, dodržovat pravidla etiky státního zaměstnance vydaná služebním předpisem. Žalobce v odvolání uvedl i další důvody, proč měl být Ing. J. K. vyloučen a na které žalovaný nereagoval ani v řízení o námitce podjatosti ani v napadeném rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je v tomto bodě nepřezkoumatelné.

Dle žalobce je typická ukázka systémové podjatosti, pokud vedoucí představitel spolku, který má přímo ve stanovách ochranu rybářství před škodlivými zásahy lidí, mezi které ve výroční zprávě na prvním místě považuje MVE, vede správní řízení o správním deliktu s provozovatelem vodní elektrárny. O tom, že jeho vztah k věci je zkřiven, svědčí i skutečnost, že v seznamu pokut z roku 2015 je naprosto zřejmé výjimečně vysoký počet kontrol na řece Svitavě a výjimečně vysokých pokut udělovaných na řece Svitavě oproti zbytku ČR. Pro doplnění lze svědecky doložit i rybaření Ing. K. na řece Svitavě. K tomu žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), zabývající se podjatosti úředních osob.

V pátém žalobním bodu, který žalobce označil jako neprovedení navržených důkazů, žalobce uvedl, že předložil jako důkaz průtoky, které zaznamenalo Povodí Moravy, s.p. v Letovicích a v Bílovicích nad Svitavou a poukazoval na rozdíly, které uvádí ČHMÚ na stejných stanicích ve stejnou dobu. Správní orgány opakovaně nebyly s to pochopit, že Povodí Moravy, s.p. a ČHMÚ nemají každý svoji vlastní měřící stanici, ale existuje fyzicky pouze jedna stanice, ze které odečítají data dva subjekty najedou. Jestliže tedy dva subjekty na fyzicky stejném měřidle ve stejnou dobu zaznamenaly různou hodnotu, je potřeba tento rozpor v řízení vysvětlit, zvlášť když velikost průtoku v řece je nutná pro objasnění skutkového děje. ČIŽP si rozpor vysvětlila tak, že „ČIŽP si telefonicky ověřila, že vlastníkem obou měrných stanic, tj. v Letovicích a Bílovicích nad Svitavou je ČHMÚ. Naměřené hodnoty ČHMÚ jsou pro ČIŽP rozhodné, neboť jsou měřeny certifikovanými přístroji a jak již ČIŽP uvedla, ČHMÚ provádí měření a vystavuje doklady o výsledku měření na základě získaného osvědčení Českého metrologického institutu. Předložená hrubá data z měření průtoku vody Povodím Moravy, s.p., který nemá na měření průtoku vody příslušnou certifikaci není pro ČIŽP tudíž rozhodující, ale může mít pouze informační charakter“. Tvrdil, že ČHMÚ v žádném případě není oprávněn vystavovat doklady o výsledku měření na základě získaného osvědčení Českého metrologického institutu pro stanice Letovice či Bílovice nad Svitavou, jak uvedla ČIŽP. Tato autorizace platí pouze pro metodu hydrometrování, jehož princip spočívá v tom, že konkrétní osoba měří proudění v různých místech přímo v toku po dobu řádově až desítek minut a na základě těchto dat se výpočtem stanoví průtok. Vodoměrné stanice jsou klasické limnigrafy (měření výšky hladiny na definovaném profilu toku), z právního hlediska je důležité, že takto získané údaje od ČHMÚ nejsou získány na základě autorizace od ÚNMZ a nemají charakter veřejné listiny. Protože se jedná o fyzicky totožné měřidlo, je jeho případné ověření ve smyslu zákona o metrologii totožné, jestli vůbec limnigrafy ověření podléhají. Z výše uvedeného vyjádření je vidět, že ČIŽP odborně problematice metrologii nerozumí – měřidla se ověřují ve smyslu zákona o metrologie nikoli certifikují, mezi měřením průtoku hydrometrováním a limnigrafem je principiálně rozdíl – limnigraf je průběhové nepřesné měření, hydrometrování je mnohem přesnější, pokud jsou splněny podmínky jako setrvalý průtok po dobu apod. Podobně k úřednímu měření se vydává autorizace na základě zákona, nikoli certifikace. Ani žalovaný v napadeném rozhodnutí nepochopil, že se nejedná o dvě různá měřidla a dovodil správnost měření ČHMÚ z toho, že je zřízena žalovaným a Povodí Moravy, s.p. provádí měření pouze pro svoji potřebu. Tvrdil, že pokud by bylo nařízeno ve věci ústní jednání, zřejmě by k nedorozumění nedošlo. Žalobce nikdy v celém řízení ani písmenkem nezpochybňoval autorizaci ČHMÚ, jak mu podsouvá žalovaný. Pouze upozornil, že se autorizace vztahuje pouze na metodu hydrometrování, nikoli na limnigrafické měření. Žalobce zpochybnil tvrzení správních orgánů, že v době měření ve Skalici nad Svitavou (pomocí hydrometrování) protékalo v Letovicích množství tvrzené ČHMÚ (měřeno limnigrafem). Jako důkaz předložil data Povodí Moravy, s.p., která na fyzicky stejném měřidle naměřila ve stejnou dobu jiný průtok. Správní orgány ale důkaz daty Povodní Moravy, s.p. neprovedly.

Dalším důležitým neprovedeným důkazem bylo vyjádření Povodní Moravy, s.p. ze dne 24. 4. 2004, kde je výslovně uvedeno, že vlivem řady dalších MVE na toku Svitavy dochází ke značnému kolísání hladiny v toku (často vícekrát během dne), a neprovedení dalšího důkazu, kde byla data ČHMÚ ze dne 14. 9. 2015 (tedy 12 dní po správním deliktu), kde byl takový prudký pokles zachycen měřící stanicí ČHMÚ. Oba důkazy byly správními orgány odmítnuty s tím, že první se týká jiné MVE a druhý se týká jiného dne. Smyslem navržených důkazu ovšem bylo prokázat skutečnost, že se tyto prudké poklesy hladin na řece Svitavě běžně vyskytují Důkaz nelze odmítnout provést jen proto, že se jedná o stanovisko orgánu veřejné moci v jiné věci, lze důvodně předpokládat, že orgán veřejné moci by se k naprosto stejné záležitosti (zda se běžně vyskytují prudké poklesy hladiny na řece Svitavě) vyjádřil stejně, kdyby byl osloven žalovaným nebo ČIŽP. V souladu se zásadou efektivity toto vyjádření dle názoru žalobce postačí, nicméně nic nebránilo správním orgánům, pokud měly o existenci těchto poklesů pochybnosti, aby si nové stanovisko zajistily samy. Podobně lze přistupovat i k důkazu, kde byl jeden konkrétní takový pokles zachycen ČHMÚ. Byl sice o několik dni později, nicméně data z 2. 9. 2015 nejsou na stránkách ČHMÚ volně dostupná, byla dostupná pouze z 14. 9. 2015. I tak je nutné považovat výskyt těchto prudkých poklesů v řízení za prokázaný. K tomu žalobce poukázal na rozsudek sp. zn. 1 As 136/2012 a zásadu, která správnímu orgánu velí činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, a to bez ohledu na míru procesní aktivity, či naopak procesní lhostejnosti účastníka řízení. V projednávané věci tedy měl správní orgán provést důkaz buď vyžádáním vyjádření Povodí Moravy, s.p. a vyžádáním dat z ČHMÚ a nebo žalobcem předloženými listinami obsahujícími prohlášení Povodní Moravy, s.p. a dat ČHMÚ ze dne 14. 9. 2015.

Žalobce navrhoval zpracovat znalecký posudek, který by ze všech údajů, které jsou známé – od ČHMÚ, Povodí Moravy, s.p., výroby elektřiny, úředního měření, svědeckých výpovědí apod., určil, jak se celý skutek odehrál, tak aby byl celý děj konzistentní, příp. možné varianty. Současně navrhoval provést rekonstrukci, kdy lze ověřit výstupy z posudku nebo naopak provést různé manipulace s dílem a získaná data použít pro vytvoření posudku. Pokud není známo, co se přesně událo, není možné přijmout opatření, aby se v budoucnu takovému stavu předešlo. Znalecký posudek se vyhotovuje běžně i v případu dopravních nehod, kde jsou sankce i škody řádově nižší. Navíc správní orgány obou stupňů prokázaly odborné neznalosti v základních věcech, když pracovaly s termíny jako certifikace místo autorizace, certifikovaný přístroj místo ověřené měřidlo, nebyl jim zřejmý rozdíl mezi limnigrafem a hydrometrováním, žalovaný nevěděl, že i na jalovém kanále je jez apod. ČIŽP se k navrženým důkazem nevyjádřila ani je neprovedla, žalovaný uvedl, že zpracovaní posudku je prakticky nemožné. Konstatoval, že u dopravních nehod se také vytváří znalecké posudky, jak se děj odehrál také až po nehodě na základě dostupných údajů, také se provádějí rekonstrukce a také nikdy nejde nasimulovat stejné počasí, situace a stejná vozidla (pok