2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

5 A 230/2018- 41 - text 8 5 A 230/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudkyň JUDr. Evy Pechové a Mgr. Martiny Weissové a ve věci žalobkyně proti žalovanému S. K. zastoupená advokátkou JUDr. Irenou Strakovou, se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2 Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem nám. Hrdinů 1634, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2018, č. j. MV-97531-5/SO-2017, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se včasnou žalobou domáhala soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 19. 7. 2017, č. j. OAM-7681-17/ZM-2017, jímž byla žalobkyni zamítnuta žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty dle § 44a odst. 10 ve spojení s § 46e odst. 1 a § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). 2. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobkyně o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty bylo odůvodněno existencí závažné překážky pobytu na straně žalobkyně. Tuto závažnou překážku prvostupňový správní orgán spatřoval ve zjištění, že zaměstnáváním žalobkyně ve společnosti M. (dále též „zaměstnavatel“) bude porušován zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). S poukazem na výpověď svědkyně - jednatelky zaměstnavatele konstatoval, že žalobkyně bude ze strany svého zaměstnavatele přidělována k výkonu práce pro jiné společnosti. Tento stav posoudil dle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti jako zprostředkovávání zaměstnání. Vysvětlil, že zprostředkováním zaměstnání se rozumí zaměstnávání fyzických osob za účelem výkonu jejich práce pro uživatele, tj. pro jinou právnickou nebo fyzickou osobu, jenž práci přiděluje a dohlíží na její provedení. Zprostředkování dle shora citovaného zákonného ustanovení jsou oprávněny provádět na základě písemné dohody jen agentury práce. Zdůraznil, že dle § 66 odst. 1 zákona o zaměstnanosti je výslovně zakázáno, aby držitelé zaměstnanecké karty byli dočasně přidělováni k výkonu práce pro jiného uživatele. Prvostupňový orgán prostřednictvím Policie ČR prověřil sídlo zaměstnavatele a zjistil, že je pouze virtuální. Uvedl, že po shromáždění podkladů ve věci vyzval žalobkyni písemně dne 20. 5. 2017 k seznámení se s nimi a k podání vyjádření či k návrhu na jejich doplnění. Žalobkyně se dne 10. 7. 2017 ve věci vyjádřila tak, že upozornila na výměnu jednatelů ve společnosti zaměstnavatele a nesouhlasila s tím, že výslech svědkyně byl zaměřen jen na chod společnosti zaměstnavatele. Prvostupňový orgán tyto námitky zamítl s tím, že nemají žádnou souvislost s důvodem zamítnutí žádosti, tj. s tím, že zaměstnavatel agenturně vysílá své zaměstnance k výkonu práce k jiným společnostem. Taktéž posoudil rozhodnutí dle § 174a zákona o pobytu cizinců a konstatoval, že důsledky rozhodnutí jsou pro žalobkyni přiměřené. Z příslušných databází totiž vyplynulo, že žalobkyně nemá na území České republiky žádného rodinného příslušníka s povoleným pobytem, tudíž rozhodnutí nebude mít dopad do jejího rodinného života. Navíc žalobkyně si v zemi původu zajisté může najít zaměstnání jako ostatní občané. Upozornil, že v průběhu řízení nevyšly najevo žádné relevantní skutečnosti týkající se jejího zdravotního stavu či její ekonomické situace, jež by bránily jejímu vycestování. 3. Žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání ze dne 1. 8. 2017, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl. V odůvodnění podrobně popsal jednotlivé listinné důkazy, které měl prvostupňový správní orgán k dispozici před vydáním rozhodnutí. Žalovaný konkrétně akcentoval písemné sdělení Policie ČR ze dne 16. 11. 2016 o provedené pobytové kontrole v místě sídla zaměstnavatele a protokol o svědecké výpovědi ze dne 26. 4. 2017 I. N., který si správní orgán opatřil z jiného správního řízení. Svědkyně byla na základě plné moci oprávněna k zastupování zaměstnavatele (plná moc byla k protokolu připojena) a vypovídala o předmětu podnikání zaměstnavatele. Konkrétně svědkyně uvedla, že jeho předmětem podnikání jsou úklidové práce, kdy pokud nějaká společnost potřebuje pracovníky k úklidu, čištění atp., pak do této společnosti zaměstnavatel pošle/půjčí požadovaný počet pracovníků, kteří tam vykonávají pracovní činnost/brigády dle pokynů tamního vedoucího, který je zaškolí a předá jim pracovní pomůcky. Mzdy jim jsou vypláceny zaměstnavatelem. Žalovaný tak dospěl ke stejnému závěru jako prvostupňový správní orgán, a to že v řízení bylo na jisto postaveno, že zaměstnavatel pouze dodává své zaměstnance k výkonu práce jiným subjektům; výkon pracovních úkonů zaměstnanců je tedy plně v režii objednatele práce (ten jim přiděluje práci, pracovní pomůcky a kontroluje plnění pracovních povinností). Žalovaný proto uzavřel, že žalobkyně na území České republiky vykonává závislou práci způsobem, který právní předpisy neumožňují. Přidělování zaměstnance k výkonu práce pro jinou právnickou osobu mohou činit agentury práce na základě písemné dohody; nelze však takto postupovat v případě zaměstnance, jenž má vydáno povolení k zaměstnání či zaměstnaneckou kartu. Uvedené tudíž představuje porušování a obcházení právních předpisů, což představuje jinou závažnou překážku pobytu žalobkyně na území. K odvolací námitce, v níž se žalobkyně dovolávala dobré víry na své straně, žalovaný s odkazem na obecnou právní zásadu ignoratia legis neminem excusat, tj. neznalost práva neomlouvá, konstatoval, že v dané věci nelze k existenci dobré víry žalobkyně přihlédnout. Odmítl i odvolací námitku, že posouzení oprávněnosti výkonu práce prvostupňovým orgánem bylo nad rámec jeho kompetencí. Zdůraznil, že v případě posouzení žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, resp. zaměstnanecké karty, či prodloužení jeho platnosti, jsou správní orgány povinny zkoumat nejen formální naplnění podmínek udělení povolení k pobytu, nýbrž i skutečný obsah vykonávané činnosti. Opačný výklad měl za rozporný se smyslem a účelem zákona o pobytu cizinců. Závěrem žalovaný odkázal na čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod s tím, že není v zájmu České republiky, aby na jejím území pobývali cizinci porušující či obcházející právní předpisy České republiky. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobkyně v žalobě a jejím doplnění ze dne 19. 11. 2018 nejprve jen v obecné rovině namítla nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí pro rozpor s § 2, § 3, § 50 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“). 5. Dále žalobkyně správním orgánům vytkla nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, když ve věci vycházely toliko z výslechu zmocněné zástupkyně zaměstnavatele žalobkyně; z provedené kontroly Policie ČR v místě sídla zaměstnavatele; ze závazného stanoviska úřadu práce; z pobytové historie žalobkyně vyplývající z evidence cizinců s pobytem na území ČR. 6. Žalobkyně namítala, že se žalovaný nevypořádal s listinnými důkazy, a to konkrétně s fotografiemi dokumentujícími označení sídla společnosti. 7. Nesouhlasila s výkladem pojmu „závažná překážka“ pobytu cizince zaujatým správními orgány a s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 48 A 45/2015-42, zdůraznila, že skutkovou podstatu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců je třeba vykládat uvážlivě a nikoli svévolně. 8. Namítala zásadní procesní pochybení správních orgánů, neboť jí bylo odepřeno Listinou základních práv a svobod garantované právo na projednání věci v její přítomnosti a na vyjádření se k prováděným důkazům, když nebyla informována o výslechu svědkyně I. N. 9. Žalobkyně navrhla soudu zrušit žalobou napadené rozhodnutí. 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl veškeré žalobní námitky a odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Současně poukázal na značnou obecnost většiny žalobkyní uplatněných námitek. 11. Žalovaný navrhl nedůvodnou žalobu zamítnout. III. Posouzení žaloby 12. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání, neboť právní zástupkyně žalobkyně a žalovaný s tímto postupem soudu souhlasili. 13. Na základě podané žaloby přezkoumal Městský soud v Praze napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). 14. Žaloba není důvodná. 15. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy: 16. Podle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců: „[m]inisterstvo dále zruší platnost ví