Městský soud v Praze 9 Af 7/2014 – Kompetenční výluky

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci v právní věci

žalobce: Metropolitní spořitelní družstvo v likvidaci,

sídlem Balbínova 404/22, Praha 2,

zastoupen advokátem Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou

sídlem Na Příkopě 23, Praha 1,

proti

žalované: Česká národní banka,

sídlem Na Příkopě 28, Praha 1,

o žalobě proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 17. 12. 2013, č. j. 2013/5212/110,

takto:

O d ů v o d n ě n í:

Bankovní rada se ztotožnila se správním orgánem prvního stupně, že s poskytováním úvěrů jednoúčelovým společnostem jsou spojena specifická rizika, která je nezbytné příslušným způsobem řídit. Bankovní rada se dále ztotožnila se správním orgánem prvního stupně, že skutečnost, že žadatelem o úvěr je osoba, která je využívána účelově, ještě není důvodem, aby její žádost byla odmítnuta. Podstatou výtky správního orgánu však je úvaha, že vůči různým osobám (a různým typům úvěrových obchodů) musí být využívány různé (vhodné) nástroje řízení úvěrového rizika. Nástroje, které se dají využít při posuzování žadatelů s historií, nejsou využitelné v případě žadatelů, kteří žádnou historii nemají. Správní orgán prvního stupně podrobně popsal, v čem spatřuje rizika poskytování úvěrů žadatelům o úvěr, kteří vykazují znaky osob založených pouze za účelem realizace určitého podnikatelského záměru, tzv. ready made společností (dále též „SPV“). Nabytí obchodního podílu krátce před poskytnutím úvěru nelze posuzovat pouze jednostranně s tím, že cílem nabytí ready made společnosti je výlučně realizace deklarovaného podnikatelského záměru. Z hlediska nabyvatele obchodního podílu je nepochybně ekonomicky racionální pořídit si ready made společnost, získat co nejlevněji a s minimálními náklady finanční prostředky, které budou použity na jiný než deklarovaný účel, a úvěr nesplatit. Přehlížení takto zjevného rizika úvěrovou institucí je příkladem elementárního nedostatku řídicího a kontrolního systému. Takové riziko musí vzít úvěrová instituce v úvahu. Žalobce zakládá svoji argumentaci na mylném předpokladu, že ready made společnosti je ekonomicky racionální pořizovat pouze za účelem naplňování deklarovaných podnikatelských záměrů. Pokud se jedná o okruh osob, které se měly podílet na zakládání více subjektů figurujících v úvěrových vztazích, správní orgán prvního stupně z veřejně dostupných zdrojů zjistil, že stejným okruhem osob bylo založeno 14 dlužníků, kterým byly poskytnuty úvěry ve výši přes 1 mld. Kč. Dosahovalo-li úvěrové portfolio žalobce ke dni 24. 7. 2013 objemu 11,9 mld. Kč, nelze již tuto skutečnost považovat za ojedinělou. Dlužníci založení stejným okruhem osob tvoří téměř 10 % úvěrového portfolia žalobce. Přestože do jisté míry lze považovat okruh osob, jejichž předmětem činnosti je zakládání ready made společností, za omezený, existuje natolik široký výběr, že pravidelný výskyt ready made společností založených stejným zakladatelem by měl být důvodem zvýšeného zájmu žalobce, neboť by mohl signalizovat propojení dalších osob.

K námitce žalobce, že správní orgán prvního stupně nedoložil v žádném případě personální propojení dlužníka a zprostředkovatele, bankovní rada konstatovala, že v odstavci 24 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí jsou popsány relevantní vazby mezi osobami vystupujícími v různých úvěrových vztazích. Správní orgán prvního stupně neshledal nepřirozeným, že SPV mají virtuální kanceláře a jsou zakládány s minimálním kapitálem. Podstatou výtky správního orgánu prvního stupně nebyly znaky SPV, ale nedostatečná obezřetnost žalobce vůči specifickým rizikům takových společností. Správní orgán prvního stupně nevytýkal žalobci samotnou skutečnost, že poskytoval úvěry SPV, avšak důvodně poukazoval na konkrétní nedostatky, které vyhodnocení SPV jako subjektů vhodných pro poskytnutí úvěru doprovázely. Z výtek správního orgánu prvního stupně lze vysledovat zcela elementární požadavky na schvalování úvěru a řízení rizika v průběhu vztahu žalobce s dlužníkem. Tyto požadavky spočívají ve fázi před poskytnutím úvěru v tom, aby se žalobce důkladněji seznámil s osobou žadatele o úvěr, obeznámil se s jeho záměry. Dále aby zjistil, zda je záměr realizovatelný, zda úvěr bude řádně zajištěn a zda budou mít všechny články podílející se na schvalovacím procesu takové informace, aby bylo o poskytnutí úvěru řádně rozhodnuto. Poté, co byl úvěr schválen, požadoval správní orgán prvního stupně, aby žalobce řádně sledoval, zda dlužník používá finanční prostředky v souladu s deklarovaným účelem, zda řádně úvěr splácí a zda nevyvstaly jiné okolnosti, které by mohly splacení úvěru ohrozit. Žalobce však nepostupoval tak, jak by očekával ve stejné situaci správní orgán prvního stupně, a jak by se standardně postupovat mělo, nepostupoval ani jiným způsobem, ze kterého by bylo možné usuzovat, že příslušná rizika byla identifikována a žalobce přijal efektivní opatření k jejich zmírnění.

Dle žalované je nedůvodná též námitka žalobce, že po něm správní orgán prvního stupně vyžaduje stejné postupy jako od velké banky, když naopak právě skutečnost, že se žalobce zaměřuje na segment klientů, kterým by takové banky úvěr neposkytly, by jej měla vést k vyšší obezřetnosti.

b) K jednotlivým znakům úvěrových obchodů:

Dle žalované žadatele o úvěr nediskvalifikuje jeho krátká existence či sídlo ve virtuální kanceláři. Každý z těchto znaků jednotlivě i ve svém souhrnu však předpokládá specifický přístup. Pokud žalobce pravidla zvláštního zacházení s takovými žadateli nedodržoval, jednalo se o nedostatky spojené s těmito znaky, což ve svém souhrnu vede k závěru o rezignaci na řízení úvěrového rizika.

c) K pořizování nespecifikovaných aktiv:

Správní orgán prvního stupně vytýkal žalobci skutečnost, že nepoužíval takové postupy, které zajistí řádné ošetření rizik obchodu při neznalosti spekulativně nabývaného majetku, irelevantní jsou proto námitky žalobce, že konkrétní nemovitosti, které mají být pořízeny za finanční prostředky získané úvěrem, neznal ani dlužník a že nemovitosti nemohly být specifikovány v úvěrové smlouvě. Správní orgán prvního stupně výslovně uvedl, že poskytování úvěrů ke spekulativním obchodům s nemovitostmi ještě neznamená porušení obezřetnostních pravidel, vytýkal však žalobci, že jedinou specifikací nákupu nemovitostí byla výše žadatelem požadované částky úvěru, která měla být použita k nabytí blíže nespecifikovaných nemovitostí, a údaj, že se má jednat o nemovitosti na území České republiky nebo Slovenské republiky. Z odstavců 45 a 49 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že žalobce při posuzování žádosti příslušné informace neznal a znát nemohl, z tohoto důvodu pak nemohl dostatečně vyhodnotit rizika úvěru a tato rizika řídit. Ustanovení § 27 a Přílohy 1 vyhlášky č. 123/2007 Sb. ukládá úvěrovým institucím povinnost v rámci systému pro provádění obchodů posuzovat v závislosti na druhu produktu, typu protistrany a v časovém horizontu zohledňujícím splatnost expozice, zejména účel provedení obchodu a podmínky, za kterých má být obchod uskutečněn. V tomto ohledu vymezení úvěru jako úvěru poskytnutého na nákup nemovitostí nemůže být považováno za dostatečné. Žalobce na jedné straně paušálně uvádí, že podnikatelský záměr byl podrobně diskutován s žadateli o úvěr, na druhé straně popírá, že by tomu tak bylo s poukazem na skutečnost, že sami žadatelé v době čerpání úvěru neznali konkrétní nemovitost.

Bankovní rada konstatovala, že o trestněprávních důsledcích použití úvěru na jiné než deklarované účely není sporu a není rovněž sporu o tom, že podvodnému jednání čelí i jiné úvěrové instituce, tyto námitky žalobce ovšem nemají vztah k vytýkanému jednání a k zákonnosti a správnosti prvostupňového rozhodnutí. K dalším námitkám žalobce žalovaná uvedla, že vyšším úrokem a zajištěním úvěrů není možné substituovat postupy, které mají prověřit schopnost dlužníka dostát svým závazkům. Tento požadavek je jasně obsažen v ust. § 27 vyhlášky č. 123/2007 Sb., resp. v příloze č. 1 část 1. písm. B. bodu I. odst. 5 a 6 vyhlášky č. 123/2007 Sb.

Bankovní rada poukázala na to, že účel úvěrů byl nejasný, především ve vztahu k termínům realizace záměrů dlužníka a finančním tokům, takže monitorovat, zda dlužník skutečně využívá získané finanční prostředky v souladu s deklarovaným záměrem, bylo nemožné nebo možné jenom s velkými obtížemi. Tyto okolnosti se nepochybně mohly projevit ve výskytu pohledávek de facto splňujících podmínky pro kategorizování jako pohledávky se selháním dlužníka, které však vzhledem k nedostatku příslušných informací nemusely být de iure řádně kategorizovány.

Dle žalované nebylo možné přehlédnout prudký nárůst úvěrů v selhání, který se u žalobce objevil v době mezi 31. 3. 2013 a 31. 7. 2013. V této době však dlužníci, žalobce a ani správní orgán prvního stupně nemohli vědět, že nedostatky zjištěné u žalobce povedou k odejmutí povolení. Naopak v té době již probíhala u žalobce kontrola na místě zaměřená na úvěrový proces, což žalobce zřejmě vedlo k zreálnění jeho výkazů kategorizace pohledávek. Pokud by však skutečně veškeré pohledávky byly kvalitně zajištěny, jak tvrdí žalobce, není pravděpodobné, že by dlužníci riskovali realizaci zástavního práva. To samozřejmě platí za podmínky, že skutečně, jak uvádí žalobce, hodnota zástav vysoce převyšuje hodnotu úvěru. Nesplácení úvěrů by nebylo pro dlužníky ekonomicky racionální. Žádný dlužník nemůže předpokládat, že svoji pohledávku koupí sám za výhodných podmínek, zejména v případě, že je kvalitně zajištěna a není jisté, zda věřitel nebude dále svoji činnost vyvíjet a neuplatní proti dlužníkovi smluvní sankce. Uspokojit pohledávku ze zajištění ostatně může i likvidátor. Žalobcem nastíněný scénář by byl možný pouze v případě, že by dlužníci byli přesvědčeni, že věřitel svoji pohledávku v celém rozsahu neuspokojí, a to ani při realizaci zajištění. V této souvislosti bankovní rada upozornila, že úvěry přestalo splácet mimo jiné 24 dlužníků, u kterých byla kategorizace pohledávky zpochybněna kontrolními pracovníky.

K námitkám žalobce, že kroky, které jsou proti němu podnikány, jej ochromují, BR je shledala příliš obecnými, aniž by bylo současně zřejmé, jak by se žalobcem zmiňované okolnosti měly projevit v zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí.

d) K pořizovacím cenám nemovitostí:

Bankovní rada se ztotožnila se správním orgánem prvního stupně, že v rámci řízení úvěrového rizika měl žalobce vzít v úvahu veškeré relevantní skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnosti o správnosti znaleckého ocenění předmětu zástavy, tím spíše, že tržní cena zástavy měla být v řadě úvěrových případů jedinou zárukou řádného splacení úvěru. Samo o sobě není rozhodné, zda byly nemovitosti, které slouží jako zajištění úvěru, pořízeny krátce před čerpáním úvěru. Podstatné však je, že byly za určitou cenu pořízeny a tuto cenu měl žalobce zjistit. Pokud byla nemovitost pořízena zástavcem za cenu nižší, než odhadnutá tržní cena, měl by žalobci být znám důvod tohoto rozdílu. Rozdíl může skutečně znamenat, že zástavce nabyl nemovitost výhodně, avšak může to rovněž znamenat, že došlo k chybnému ocenění předmětu zástavy. Není přitom zapotřebí zvláštních odborných znalostí, aby žalobce rozdíl zjistil a obstaral si případně vysvětlení.

Bankovní rada se sice ztotožnila s argumentem žalobce, že za řádné vypracování posudku je odpovědný znalec, v každém případě však úmyslné či nedbalostní selhání znalce nelze vyloučit a úvěrová instituce je primárně osobou, která ponese náklady tohoto selhání. Požadavek kontroly kvality zpracování znaleckého ocenění je proto požadavkem opodstatněným a lze konstatovat, že za řádné ocenění předmětu zajištění je odpovědná úvěrová instituce. Opatření spočívající v obstarávání příslušných podkladů a s tím souvisejícím kritickým přístupem ke znaleckým posudkům nelze považovat za přemrštěná a úvěrové instituce nadměrně zatěžující. Správní orgán prvního stupně žalobci vytýkal zejména neporovnání ocenění zástavy s cenou, za kterou byly nemovitosti obstarány. Poslední uvedená informace však byla pro žalobce snadno dostupná, pokud si od zástavce nebo dlužníka vyžádal smlouvu o pořízení příslušné nemovitosti. V této souvislosti žalovaná konstatovala, že žalobce fakticky nepřijal ani jiná opatření, která měla minimalizovat riziko nesprávného ocenění, jako například výběr znalců ze seznamu předem prověřených znalců. Rozdíl ocenění a ceny, za kterou byla nemovitost v období krátce předcházejícím poskytnutí úvěru pořízena, pak musí být zřejmý každému. Správní orgán prvního stupně nepožadoval nic více, než aby v průběhu schvalování úvěru byly tyto rozpory vysvětleny a aby na ně žalobce odpovídajícím způsobem reagoval. Absenci jakékoliv reakce na zjevné indicie vyvolávající pochybnosti o správném ocenění předmětu zástavy nelze uznat jako standard řízení úvěrového rizika.

e) K záměrům žadatelů o úvěr:

Správní orgán prvního stupně důvodně neprovedl výslech pracovníků žalobce podílejících se na schvalovacím procesu. I v případě, že by obstarávání podkladů od žadatele o úvěr probíhalo tak, jak naznačuje žalobce, bylo by nereálné, aby měly jednotlivé organizační články spolehlivé informace, které by jim umožnily kvalifikovaně rozhodnout, případně alespoň ověřit, zda příslušné informace byly opravdu vyžádány a v jakém rozsahu. Zjištěný nedostatek nespočívá pouze v nevedení příslušné dokumentace, jedná se o selhání řídicího a kontrolního systému, neboť je zjevné, že příslušné organizační články žalobce podílející se na schvalovacím procesu vůbec nemohly mít informace, které by jim umožňovaly kvalifikované rozhodnutí.

f) K posuzování reálnosti záměrů:

Jak bylo zjištěno správním orgánem prvního stupně, žalobce nemohl objektivně vyhodnotit řadu podnikatelských záměrů, neboť k tomu neměl relevantní a ověřitelné informace. Pokud se jedná o odmítnuté žadatele o úvěr, bankovní rada konstatovala, že dokumentace předložená žadatelem neobsahuje důvody, pro které byl žadatel o úvěr odmítnut, což znemožňuje s takovým podkladem dále pracovat. Z evidence nemůže být zřejmé, zda žadatel opakovaně nežádá o úvěr na stejný účel a za stejných podmínek, který mu může být napodruhé na návrh jiného pracovníka poskytnut, a není tedy zajištěn konzistentní přístup k žadatelům o úvěr.

g) K prověřování žadatelů o úvěr, k vlastním zdrojům financování záměrů:

Bankovní rada konstatovala, že s totožnými námitkami žalobce se vypořádal správně a úplně správní orgán prvního stupně v odstavcích 85 až 88 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Zdroje splácení úvěru závisí primárně (výhradně nebo téměř výhradně) na peněžních tocích vytvářených projektem a na hodnotě aktiv projektu, která slouží jako majetkové zajištění. Riziko projektového financování se snižuje, pokud je splácení závislé primárně na zavedených, diverzifikovaných, úvěruhodných a smluvně zajištěných koncových uživatelích. I v případě, že by se některé úvěry mohly považovat za projektové financování, žalobce nevyvrátil argumentaci správního orgánu prvního stupně, že standardem projektového financování je spolufinancování projektu žadatelem o úvěr tak, jak to požadují ostatní úvěrové instituce. Správní orgán prvního stupně na podkladech, na které odkázal žalobce, dokumentoval, že žalobce příslušné standardy nedodržoval, jakož ani nepromítl obdobné požadavky do svých úvěrových obchodů, a to ani s přihlédnutím k principu proporcionality.

h) K posuzování finanční situace žadatelů o úvěr:

Bankovní rada se ztotožnila s výtkou správního orgánu prvního stupně žalobci ohledně skutečnosti, že v některých úvěrových případech akceptoval žalobce výhled finanční situace zpracovaný dlužníkem, aniž by úvěrová dokumentace obsahovala dokumenty, ze kterých data vycházejí, přičemž za takové situace nemohl žalobce objektivně ověřit správnost údajů předkládaných žadatelem o úvěr. Správní orgán prvního stupně nepožadoval po žalobci, aby sám zpracovával finanční plány žadatelů o úvěr, ale aby po žadatelích vyžadoval takové informace, které mu umožní získané informace podrobit kritické analýze a aby sám údaje poskytnuté žadateli o úvěr analyzoval. Pokud by žalobce skutečně prováděl příslušné analýzy, avšak nečinil o tom záznamy, mělo by být součástí dokumentace vysvětlení, z jakého důvodu žalobce pominul dosavadní hospodářské výsledky a upřednostnil predikované výsledky. Žalovaná se tak při posouzení této námitky ztotožnila se závěry správního orgánu prvního stupně a ve stručnosti odkázala na odstavce 89 až 94 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí.

ch) K vyhodnocování situace společníků žadatelů o úvěr:

Bankovní rada konstatovala, že prověřování ekonomické situace společníků žadatelů o úvěr je významné především v případech, kdy žadatelem o úvěr je osoba, která byla ustavena pouze za účelem realizace určitého záměru a nedisponuje vlastním majetkem v rozsahu, který by poskytoval záruky splacení úvěru, k tomu navíc v řadě projektů, které žalobce financoval poskytnutými úvěry, je jedním ze standardů finanční spoluúčast. Správní orgán prvního stupně tak důvodně vytýká žalobci, že finanční situaci společníků nevyhodnocoval ani v případě, kdy společníci byli zároveň jedinými jednateli žadatele o úvěr a současně směnečnými rukojmími, když navíc nabytí obchodního podílu krátce před podáním žádosti o úvěr je významným faktorem z hlediska hodnocení bonity klienta. Smyslem řádného řízení úvěrového rizika přitom není předcházení nedobytnosti finančních prostředků pouze v souvislosti s trestnou činností, ale také v souvislosti se selháním dlužníka z jiných důvodů tak, aby nebyla ohrožena stabilita družstevní záložny a tím i návratnost vkladů jí svěřených. Podstatou výtek tedy je, že žalobce v rámci volby druhu zajištění úvěru dostatečně neprověřil kvalitu zajištění (směnečného ručitele), případně nezvolil další opatření ke snížení rizika, které se standardně nabízelo (spolufinancování záměru dlužníkem).

i) K sestavování ESSO:

Správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí netvrdil, že by vnitřní předpisy žalobce byly v rozporu s právními předpisy a stanovisky České národní banky, jak nepřesně uvedl žalobce, nýbrž žalobci vytýkal, že jeho vnitřní předpisy oproti nim nijak nekonkretizovaly postupy žalobce. S námitkou žalobce, že k sestavování ESSO používá systém CREDITINFO, se správní orgán prvního stupně vypořádal v odstavci 110 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Žalobcem zmiňovaný systém, obchodní rejstřík a informace od žadatele o úvěr však neumožnily vyhodnotit další vazby významné z hlediska sestavování ESSO. Žalobce tak ESSO sestavoval zpravidla pouze na základě personálního propojení, což je nedostatečné i s ohledem na ust. § 2 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 123/2007 Sb. Správní orgán prvního stupně pak v prvostupňovém rozhodnutí uvádí řadu případů, ve kterých měly být vazby zkoumány a sestaveny ESSO.

Pokud se jedná o propojení společností BASE TRADE, s.r.o., Montone Invest, s.r.o., a Ordoroko SE prostřednictvím pana M. M., správní orgán prvního stupně vytýkal žalobci, že nezachytil vazbu mezi společností BASE TRADE, s.r.o. a Montone Invest, s.r.o. Vazbu pana M. M. ke společnosti Ordoroko SE uvedl správní orgán prvního stupně pouze pro dokreslení. Argumentace správního orgánu prvního stupně vyvrací tvrzení žalobce, že žalobce důsledně zkoumal všechny informace významné pro sestavení ESSO. Pokud by tak skutečně učinil, měl by v dokumentaci žalobce být záznam, že správním orgánem prvního stupně zjištěné vazby byly zjištěny samotným žalobcem a byly řádně vyhodnoceny. Žalovaná tak shledala námitky žalobce neopodstatněnými a v podrobnostech odkázala na argumentaci správního orgánu prvního stupně uvedenou v odstavcích 104 až 112 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, se kterou se zcela ztotožnila.

j) Ke znaleckému ocenění předmětu zástavy:

Bankovní rada se již výše vypořádala s námitkami, že znalci jsou odborníci zapsaní v seznamech příslušných ministerstev a jsou odpovědní za správnost znaleckého posudku, avšak odpovědnost za řízení úvěrového rizika má úvěrová instituce (žalobce). Správní orgán prvního stupně poukázal na skutečnost, že by znalec neměl stavět svoje závěry pouze na podkladech získaných od žadatele o úvěr, ale též na ostatních veřejně dostupných zdrojích, a podklady od žadatele o úvěr by měl podrobit kritické analýze.

Námitku žalobce týkající se zpracování oponentských posudků rovněž neshledala BR opodstatněnou, neboť u případů posuzovaných správním orgánem prvního stupně nebylo zjištěno, že by byly oponentské posudky zpracovány. Nelze vyloučit, že v jiných případech byly takové posudky zadány, žalobce však žádný takový posudek ani nepředložil, ani neoznačil, ve kterých případech byl oponentský posudek obstarán.

Správní orgán prvního stupně vytýkal žalobci, že zástavy oceňovali znalci, kteří nebyli zapsáni v seznamu znalců. Námitka žalobce, že seznamy se vyvíjejí a znalci mohou být do seznamů dopisováni dodatečně, se proto míjí s podstatou výtky. Zároveň se tím žalobce připravil o další z jednoduchých a účinných nástrojů pro eliminaci rizika, že předmět zástavy nebude řádně oceněn. Namítl-li žalobce, že příslušný úvěrový pracovník měl podle vnitřních předpisů přezkoumat ocenění provedené znalcem, v úvěrové dokumentaci o takové činnosti není záznam. Námitka je pak v rozporu s jinou námitkou žalobce, konkrétně, že úvěroví pracovníci nejsou dostatečně odborně vybaveni, aby kriticky posuzovali činnost znalce, proto to nedělali. Navíc ani zjevné nesrovnalosti ve znaleckém ocenění předmětů zástavy nebyly ze strany zaměstnanců žalobce nijak identifikovány a případně řešeny. Žalovaná proto konstatovala, že pokud vnitřní předpisy družstevní záložny uloží zaměstnancům povinnost, k jejímuž splnění je třeba určitého stupně odbornosti, je přirozené, že příslušnou činnost mohou zastávat pouze pracovníci, kteří mají takové odborné předpoklady, aby tuto povinnost splnili. Žalobce v převážné míře využíval k zajištění úvěrů zástavní práva k nemovitostem, měl tedy výkon souvisejících činností odpovídajícím způsobem personálně zabezpečit tak, aby bylo vyhověno vnitřnímu předpisu, případně přijmout jiná opatření, která by snížila riziko akceptace posudků vykazujících nedostatky, včetně hodnot v nich uvedených. Podle ust. § 15 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb. je navíc součástí zásad povinné osoby požadavek, aby veškeré činnosti vykonávali kvalifikovaní zaměstnanci s odpovídajícími znalostmi a zkušenostmi.

U znaleckých posudků zpracovaných Ing. S. P. správní orgán prvního stupně především vytýkal žalobci, že z úvěrové složky není patrné, proč se žalobce nesnažil o vysvětlení skutečnosti, že znalec posuzoval pozemky vymezené v té době platným územním plánem jako orná půda jako pozemky určené pro výstavbu. Referenční nemovitosti pak vykazovaly jiné charakteristiky než nemovitosti oceňované a korekce základní ceny byla provedena na základě stejných kritérií, jako vykazovaly referenční nemovitosti. Tyto konkrétní nedostatky však žalobce nerozporoval a pouze obecně namítal, že znalec použil správnou metodu ocenění. Za takových okolností však není zřejmé, v čem měl správní orgán prvního stupně pochybit, přičemž bankovní rada sama pochybení správního orgánu prvního stupně neshledala. Není vyloučeno, že by znalec svůj posudek dokázal obhájit, podstata pochybení žalobce však spočívá v tom, že se správnost ocenění, o němž zjevně panují pochybnosti, nepokusil ověřit. Praxe žalobce tak neodpovídala praxi, kterou by bylo možné považovat za obezřetné řízení úvěrového rizika ze strany žalobce, BR proto námitky žalobce odmítla jako nedůvodné.

k) Ke zprostředkovatelům:

Bankovní rada konstatovala, že správní orgán prvního stupně v odstavci 134 prvostupňového rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, proč nepovažoval za potřebné vyslechnout pracovníky žalobce podílející se na úvěrovém procesu. Výskyt zprostředkovatele v úvěrovém vztahu zdaleka nebyl tak ojedinělý, jak žalobce naznačoval, neboť tento zprostředkovatel se vyskytoval v 7, resp. 8, z 33 posuzovaných případů. Vzhledem k tomu, že zprostředkovatelé byli osobami, kterým dlužníci převáděli podstatnou část objemu úvěru, a to de facto bez jakéhokoliv zajištění, nelze považovat za přemrštěný požadavek správního orgánu prvního stupně, aby žalobce ověřoval předpoklady zprostředkovatele dostát svým závazkům. Prostředky z úvěrů byly s vědomím žalobce převáděny do dispozice třetích osob, které označuje správní orgán prvního stupně za zprostředkovatele. V takovém případě již nepostačí pouze ověření osoby zprostředkovatele z veřejných zdrojů. Žalovaná se ztotožnila se závěrem správního orgánu prvního stupně, že majetkovým poměrům a dalším předpokladům zprostředkovatelů dostát svým smluvním závazkům musí být věnována mimořádná pozornost. Formální ověření existence takových osob, jejich orgánů a předmětu činnosti se jeví jako nedostatečné vzhledem k pozici, kterou v obchodním vztahu zaujímaly. Žalovaná tak konstatovala, že ověření předpokladů řádného splacení úvěru nemůže být nahrazeno očekáváním splacení formou realizace zajištění a shledala tak i tuto námitku žalobce jako nedůvodnou.

l) K určování přijatelné hodnoty zajištění:

Bankovní rada zhodnotila, že výslech příslušných pracovníků žalobce přesahuje potřeby dokazování, neboť je zjevné, že i v případě, že by pracovník oddělení řízení rizik skutečně měl stanovovat akceptovatelnou hodnotu zajištění, pak k tomu neměl žádné ověřitelné údaje. O takové činnosti oddělení řízení rizik neexistuje ani žádná písemná stopa, která by se měla projevit i v dalších stadiích schvalovacího procesu. Od členů úvěrové komise a představenstva by však bylo možné očekávat, že by měli mít alespoň podklady k tomu, jakým způsobem byla hodnota zajištění stanovena a zda byly dodrženy všechny potřebné procedury.

m) K rychlosti posouzení a schválení úvěrových návrhů:

Bankovní rada z rozhodnutí správního orgánu 1. stupně zjistila, že rychlost úvěrového procesu je pouze částí výhrad správního orgánu prvního stupně k postupům žalobce. Správní orgán prvního stupně žalobci především vytýkal, že v rámci schvalovacího procesu nebyly v úvěrových složkách zachyceny žádné připomínky či návrhy na modifikaci podmínek poskytnutí úvěru, které by vzneslo místo podílející se na schvalovacím procesu, a to i v případech, ve kterých by bylo možné oprávněné výhrady očekávat. Podle názoru správního orgánu prvního stupně nedostatky úvěrového procesu indikuje také rychlost, s jakou měly být jednotlivé návrhy úvěru schváleny. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí nevyžadoval od žalobce, aby žádosti o úvěr schvaloval na počkání. Pracovníci úvěrového oddělení údajně veškeré potřebné informace získávali, vyhodnocovali a konzultovali se všemi příslušnými útvary. Vzhledem k rozsahu informací, které podle svého tvrzení žalobce měl na osobních schůzkách získávat a předávat dále, označila žalovaná takovéto uspořádání za vyloučené. Odůvodněná byla výtka, že členové úvěrové komise byli zároveň pracovníky úvěrového oddělení, kteří připravovali návrh úvěru. Úvěrové oddělení má za úkol připravit návrh úvěru a podklady pro jednání úvěrové komise. Úvěrová komise má funkci rozhodující a kontrolní, jejím úkolem je zkontrolovat správnost podkladů a schválit poskytnutí úvěru. Členové úvěrové komise rozhodovali o návrzích úvěrů, které sami jako pracovníci úvěrového oddělení připravovali. Pracovníci připravující návrh úvěru tak nejsou motivováni k předložení správných a úplných podkladů úvěrové komisi, což je důsledkem toho, že jako členové úvěrové komise sami nemají zájem na tom, aby jakkoliv revidovali závěry, ke kterým dospěli v rámci přípravy návrhu úvěru. Tím je vyloučen prvek nezávislosti úvěrové komise, což ve svém důsledku vede k tomu, že je řídicí a kontrolní systém žalobce o jeden článek ochuzen. Takové uspořádání je ryze formální, neboť pracovníci, kteří mají návrhy zpracovat, mají současně svoji práci kontrolovat. Takovou kontrolu však má provést orgán nezávislý na zpracovatelích úvěrového návrhu. Neobstojí ani argument, že členy úvěrové komise schválila sama ČNB. Pokud totiž navrhovaní členové úvěrové komise splňují zákonem stanovené podmínky, ČNB musí v souladu se zásadou legality souhlas udělit. Pracovní zařazení v úseku poskytování úvěrů v téže družstevní záložně pak není zákonem uznaným důvodem pro neudělení souhlasu ČNB. Tím však není dotčena povinnost žalobce udržovat svůj řídicí a kontrolní systém funkční. Námitka žalobce, že seznam členů úvěrové komise schvalujících některé úvěrové případy je nepřesný, nevyvrací podstatu skutkového závěru správního orgánu prvního stupně, že členové úvěrové komise schvalovali úvěrové případy, na nichž se podíleli jako zpracovatelé úvěrového návrhu. Žalobce nedokládá, že by se schvalováním úvěrového návrhu v úvěrové komisi zabývaly jiné osoby, než osoby, které návrhy schvalovaly i v úvěrových případech, jejichž správnost žalobce nenapadá, BR tak shledala také tyto námitky žalobce neopodstatněnými.

n) K čerpání úvěru na běžné účty dlužníků v jiném peněžním ústavu

Bankovní rada se ztotožnila se správním orgánem prvního stupně, že čerpání celých nebo podstatných částí úvěrů na účty dlužníků představuje zvýšené riziko, které by mělo být kompenzováno přiměřenými opatřeními. Dále se ztotožnila s tím, že riziko spojené s takovým čerpáním úvěru podstatně zvyšuje riziko, že finanční prostředky nebudou využity v souladu s účelem deklarovaným dlužníkem. Argumentace žalobce, že se má jednat o konkurenční výhodu, neboť se jedná o flexibilní uspořádání a dlužníci mají možnost okamžitě nakládat s finančními prostředky, nemění nic na tom, že žalobce ztrácel převodem peněz kontrolu nad využitím uvolněných finančních prostředků. Ačkoliv lze pochopit snahu úvěrových institucí získat konkurenční výhody, nelze tomuto cíli podřídit rozmělňování standardů řízení úvěrového rizika. Získání konkurenční výhody nesmí ohrozit stabilitu úvěrové instituce. Správní orgán prvního stupně nevytýkal žalobci samotnou skutečnost, že finanční prostředky na účty dlužníků převáděl, ale vytýkal mu skutečnost, že riziko s tím spojené nekompenzoval jiným opatřením (např. podmíněné čerpání po prokázání konkrétní potřebné částky dlužníkem, výpisy z účtu dlužníka, jehož prostřednictvím byl úvěr čerpán apod.) V případě společnosti Varoxa, s.r.o. a VERACOR TRADE, s.r.o., již v době vydání napadeného rozhodnutí žalovaným bylo zřejmé, že významná část prostředků uvolněných jako úvěr byla během téhož a následujícího dne převedena prostřednictvím řetězce společností do Hong Kongu, aniž by bylo zřejmé, jakým způsobem by se měla částka deponovaná v Hong Kongu použít na realizaci podnikatelského záměru společnosti Varoxa, s.r.o. Majitel společnosti Varoxa, s.r.o. pak ani nebyl schopen vysvětlit, z jakého důvodu mu žalobce peníze poukázal. V případě společnosti VERACOR TRADE, s.r.o. je obdobný osud peněžních prostředků rovněž zřejmý, a není zapotřebí vyčkávat na konečné stanovisko orgánů činných v trestním řízení.

o) K prověřování využití úvěrových prostředků a průběžnému monitoringu:

Podle zjištění správního orgánu prvního stupně žalobce u úvěrů poskytovaných na nákupy nespecifikovaných nemovitostí nevyužíval mechanismy umožňující sledování naplnění nekonkrétně vymezeného účelu úvěrového obchodu. Bankovní rada uvedla, že s totožnými námitkami se vypořádal správní orgán prvního stupně v odstavcích 181 až 191 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a žalovaná se s těmito závěry plně ztotožnila. Správní orgán prvního stupně na jednotlivých případech totiž doložil, že žalobce neověřoval vynaložení finančních prostředků v souladu s deklarovaným účelem úvěru. Informační povinnost dlužníků nebyla zakotvena ve smlouvách, a pokud byla, žalobce plnění této povinnosti od dlužníků nevyžadoval. Úvěrové složky neobsahují takové dokumenty, které by umožnily objektivně a jednoznačně posoudit způsob využití finančních prostředků. Pokud se jedná o písemné výstupy, z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zjevné, že je žalobce v rozporu se svým tvrzením nepořizoval ani v případech, kdy negativní indikace existovaly. To vedlo žalovanou k nepochybnému závěru, že žalobce deklarované činnosti vůbec neprováděl. U 28 dlužníků žalobce nedisponuje smlouvami či fakturami potvrzujícími využití úvěrových prostředků v souladu s úvěrovými smlouvami. Z úvěrových dlužníků prověřovaných správním orgánem prvního stupně pak žalobce provedl během dvou let dohlídku na místě pouze u dvou dlužníků, přičemž ze záznamů není zřejmé, zda u těchto dlužníků skutečně přezkoumal využití finančních prostředků v souladu s deklarovaným účelem. Čerpání úvěru na účty notářské nebo advokátní úschovy nedokladuje, že by se žalobce sám aktivně zajímal o využití finančních prostředků dlužníky. Finanční prostředky měli uvolňovat v souladu se smluvními podmínkami advokáti nebo notáři, což nemůže monitoring úvěrových případů ze strany úvěrové instituce nahradit. Do úschov byly navíc převedeny finanční prostředky pouze ve dvou případech z úvěrových obchodů zkoumaných správním orgánem prvního stupně. Ani v případě, kdy jsou prostředky úvěru uvolňovány na účet dodavatelů, není jisté, že poskytované plnění odpovídá smlouvám a je využíváno na účely deklarované dlužníkem. Bankovní rady se ztotožnila se správním orgánem prvního stupně, že další dokazování nemůže přinést nové skutečnosti, které by vyvracely závěry o nedostatečnosti prověřování využití úvěrových prostředků a průběžném monitoringu úvěrového vztahu, shledala tudíž i v tomto případě námitky žalobce neopodstatněnými.

p) Ke způsobu splácení úvěrů:

Bankovní rada konstatovala, že správní orgán prvního stupně nevytýkal žalobci skutečnost, že poskytoval úvěry, jejichž jistina byla splatná na konci doby splatnosti úvěru. Tvrzení žalobce, že se jedná o konkurenční výhodu, parametry tak mají být akceptovatelné vzhledem ke krátké době, na kterou jsou úvěry poskytovány, a takovéto splácení jistiny vede k vyšším úrokovým výnosům, se tedy míjejí s podstatou vytýkaného jednání. Stejně je tomu s argumentací žalobce, že tuto konstrukci úvěrového obchodu využívá s ohledem na specifikum trhu, na který se zaměřuje, a riziko je vyváženo vyšší prémií. Dle žalované je podstatou vytýkaného jednání skutečnost, že žalobce uvolněním finančních prostředků úvěru, aniž by ověřil použití těchto prostředků v souladu s deklarovaným účelem, mohl umožnit dlužníkovi využívat finanční prostředky jinak, mimo jiné i na splácení úroků z úvěru. Tato skutečnost mohla ohrozit splacení jistiny zejména v případech, ve kterých měla být návratnost finančních prostředků vázána k příjmům získaným realizací projektu. Současně se žalobce připravil o možnost jednoduchého a efektivního monitoringu finanční situace dlužníka. Závěr správního orgánu prvního stupně, že okamžik projevu selhání dlužníka se může posunout až k datu konečné splatnosti úvěru, tedy označila žalovaná za logický a opodstatněný. K námitkám žalobce, že konstrukce úvěrových obchodů byla ČNB známa a pokud by byl žalobce předem upozorněn, mohl by přijmout příslušná opatření, žalovaná zopakovala, že konstrukce úvěrového obchodu (úvěry na projektové financování, úvěry na pořizování nemovitostí za účelem jejich dalšího prodeje apod.) není obvykle sama o sobě nedostatkem. Jako u ostatních výše uvedených skutečností se projeví jako zásadní nedostatek až s ostatními okolnostmi, které zde nastaly. Je proto nerozhodné, zda obdobně jako žalobce koncipují úvěrové obchody i jiné úvěrové instituce, či nikoliv. Podstatné je, jakým způsobem daná úvěrová instituce řídí riziko, které je s takovým uspořádáním spojeno, a jaký má případný nedostatek v řízení tohoto rizika dopad na stabilitu dotčené úvěrové instituce a návratnost vkladů jí svěřených. K otázce prolongace úvěrů žalovaná odkázala na hodnocení jednotlivých úvěrových případů.

Bankovní rada shledala zásadní nedostatky řízení úvěrového rizika v popsaném úvěrovém obchodě. V daném případě nebylo možné považovat poskytnutí vysokého úvěru nově vzniklé společnosti bez podrobnějších a ověřených informací o zúčastněných osobách a podrobnostech plánovaného projektu za obezřetné. Žalobce byl v zásadě žadatelem o úvěr informován pouze o skutečnosti, že plánuje nákup nijak blíže nespecifikovaných nemovitostí a za tímto účelem převede na zprostředkovatele finanční částku 199 mil. Kč. Již na počátku úvěrového vztahu tedy bylo žalobci zřejmé, že veškeré finanční prostředky poskytnuté jako úvěr se dostanou mimo dispozici dlužníka. Požadavek správního orgánu prvního stupně, aby žalobce znal další podrobnosti o osobě dlužníka a zprostředkovatele, je proto plně opodstatněný, stejně jako požadavek, aby dokumentace obsahovala mechanismy zajištění vrácení finančních prostředků převedených zprostředkovateli. Důvodné jsou též výtky správního orgánu prvního stupně, že žalobce neměl žádné nástroje, aby ověřil, zda dlužník používá finanční prostředky v souladu s účelem, na který byly poskytnuty. Správní orgán prvního stupně žalobci nevytýkal úvěrování obchodů s realitami, ale způsob, jakým úvěry poskytoval. Obecná námitka žalobce, že k obchodům s realitami není zapotřebí zvláštní kvalifikace, neobstojí. Správní orgán prvního stupně se pozastavil nad skutečností, že žalobce nijak nehodnotil předpoklady konkrétního zprostředkovatele pro výkon činnosti podle konkrétní smlouvy. Pokud se jedná o námitku žalobce, že osobu zprostředkovatele prověřoval z veřejně dostupných zdrojů, úvěrové složky takovou činnost nezachycují. Žalobce neuvedl, kdo tyto činnosti konkrétně prováděl a na základě jakých kritérií. Je zjevné, že pokud například žalobce ověřil výpisem z obchodního rejstříku existenci zprostředkovatele a jeho předmět činnosti, nelze to považovat vzhledem k povaze úvěrového obchodu za dostatečné. V takovém případě by bylo možné očekávat, že se žalobce bude zajímat například o historii zprostředkovatele, počet realizovaných projektů, jeho finanční zázemí apod. Žalobce neuvedl, z jakých důvodů byl záměr jako reálný vyhodnocen, i když dlužník nijak nespecifikoval nemovitosti, jejichž pořízení plánoval. Je zjevné, že správní orgán prvního stupně neměl na mysli specifikaci konkrétních nemovitostí, ale alespoň upřesnění druhů nemovitostí, lokality, případně jiné údaje, které by umožňovaly lépe dlužníkův záměr vyhodnotit, případně umožnily alespoň základní odhad, zda může být v takovém objemu projekt realizován a za jakých podmínek. Obecné analýzy trhu s nemovitostmi v tuzemsku (které ani neobsahují žádné vyhodnocení ve vztahu k portfoliu žalobce) nemohly poskytnout dostatečné vodítko, zda konkrétní záměr dlužníka bude naplněn. Námitka žalobce, že nově založené SPV nelze hodnotit jinak, než podle údajů předložených žadatelem, nijak nevyvrací argumentaci správního orgánu prvního stupně uvedenou v odstavci 211 prvostupňového rozhodnutí, na kterou bankovní rada ve stručnosti odkázala.

b) DRYETREN TRADE s.r.o.

Bankovní rada uvedla, že skutková zjištění správního orgánu prvního stupně poskytují dostatečnou oporu závěrům o nedostatečném řízení rizika spojeného s úvěry poskytnutými společnosti DRYETREN TRADE, s.r.o., jelikož žadatelem o úvěry byl subjekt typu SPV, tedy subjekt, který nemá doložitelnou podnikatelskou historii. V takovém případě lze od úvěrové instituce očekávat, že prověří žadatele o úvěr alternativními způsoby, případně zvýší zainteresovanost dlužníka na úspěšné realizaci projektu tím, e bude požadovat spolufinancování. První úvěr měl být splacen z cizích zdrojů a žalobce nijak neověřil reálnost splácení úvěru z cizích zdrojů. Počínaje schvalováním druhého ze čtyř úvěrů měl žalobce informaci o tom, že dlužník určité nemovitosti nabyl. Tyto nemovitosti sloužily totiž jako zástava k zajištění pohledávek žalobce z druhého, třetího a čtvrtého úvěru a jako takové byly nemovitosti oceněny. Nicméně i nadále platí, že žalobce neměl informace o tom, za kolik byly nemovitosti nabyty, ani o tom, zda jsou prodejné a za jakou cenu.

První úvěr byl žalobcem poskytnut v polovině roku 2012, od té doby měl dlužník pořídit nemovitosti. Žalobce uvedl, že v rámci monitoringu plánoval vyhodnotit účetní výkazy dlužníka a provést dohlídku na místě, tím však nevyvrací argumentaci správního orgánu prvního stupně, že účel využití finančních prostředků do současnosti neprověřoval. Žalobce nedoložil, že by vůbec nějaké analýzy trhu v souvislosti s poskytnutými úvěry vypracoval, v úvěrových složkách takové analýzy nejsou založeny, a není tam ani hodnocení, jak výsledky prognózované žadatelem o úvěr korespondují s vlastními analýzami žalobce. Žalobce sice předložil soubor různých článků, které nazval analýzou, tomuto souboru dokumentů však chybí vyhodnocení a vyvození jednoznačných závěrů. Otázkou analýz se podrobně zabýval správní orgán prvního stupně v odstavcích 491 až 494 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a žalovaná v podrobnostech na ně odkázala. Dle žalované si žalobce odporuje, pokud na jedné straně uvádí, že nechtěl nutit dlužníky do nevýhodných obchodů, na druhé straně poukazuje na to, že pokud nebyl projekt realizován, finanční prostředky vraceli. Pokud by se tedy dlužníkovi v posuzovaném případě nepodařilo realizovat projekt v termínu, měl by finanční prostředky bez obtíží vrátit, není tudíž důvod předpokládat, že by pevný termín vystavil dlužníka tlaku, aby musel jakýkoliv projekt realizovat za jakoukoliv cenu tak, aby jakkoliv využil finančních prostředků čerpaných na úvěr. Na tomto příkladu se tak zřetelně odhaluje přístup žalobce, který tím pouze dokumentuje, že využití prostředků ani monitorovat nehodlal.

c) DUMICORE TRADE s.r.o.:

Úvěrový obchod a nedostatky vykazují téměř totožné znaky jako úvěrový obchod se společností CENTOM TRADE, s.r.o. Žalobce nepopírá, že bonitu zákazníka a reálnost podnikatelského záměru hodnotil pouze na základě údajů předložených žadatelem o úvěr, což je nedostatečné. Žalobce ani neuvádí důvody, na jejichž základě usoudil, že žadatel o úvěr je osobou, která se již nějaký čas pohybuje v oboru. Předpoklad žalobce, že během úvěrového vztahu budou finanční prostředky dlužníkem opakovaně použity k realitním obchodům, není ničím podložen, ani úvěrová dokumentace neobsahuje žádné analýzy, které by dokládaly, že by se takovou možností žalobce zabýval. Rovněž v tomto případě se předpokládalo, že prostředky budou převedeny zprostředkovateli, proto je důvodný požadavek, aby byla osoba zprostředkovatele prověřena zevrubněji než ověřením její existence z obchodního rejstříku, avšak v úvěrové dokumentaci není zachyceno, kdy a kým bylo prověření provedeno a jaká kritéria byla příslušným pracovníkem posuzována. Žalobce navíc sám uvedl, že hloubkový monitoring byl teprve plánován, je tedy zřejmé, že žalobce nijak aktivně nezjišťoval, zda dlužník úvěry poskytnuté na konci roku 2012 nepoužil v rozporu s deklarovaným účelem. Skutečnost, že dlužník na počátku úvěrového vztahu úvěr řádně splácel, nemá vliv na skutková zjištění a právní závěry správního orgánu prvního stupně. Žalovaná navíc považovala za předčasné hodnotit, zda důvodem pozastavení projektů dlužníka bylo obstavení finančních prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, ani tato skutečnost totiž nemůže mít vliv na posouzení věci, neboť správní orgán prvního stupně nevytýkal žalobci skutečnost, že dlužník svoje závazky neplní, ale řadu konkrétních nedostatků v průběhu schvalování a navazujících prací s úvěrovým případem.

d) GALBANI Capital, s.r.o.:

Úvěrový případ vykazuje stejné znaky jako úvěrové případy společností CENTOM TRADE s.r.o. a DUMICORE s.r.o. Správní orgán prvního stupně poukázal na některé nesrovnalosti výkazů a projektu, které by při řádně provedené analýze neměly zůstat nepovšimnuty, překvapivá je také rychlost schválení žádosti o úvěr a poskytnutí finančních prostředků. Bankovní rada souhlasila se správním orgánem prvního stupně, že do 2. 5. 2013 neexistují žádné indicie, že by se žalobce o stav realizace dlužníkových projektů jakkoliv zajímal. Skutečnost, že jednatel dlužníka měl pobyt na obecním úřadu, pak zcela vyvrací obhajobu žalobce, že řádně prověřoval osobu dlužníka z veřejných zdrojů. Bydliště na obecním úřadu je z veřejně dostupných údajů snadno zjistitelné, žalobce si této skutečnosti měl povšimnout tím spíše, že jednatel dlužníka byl avalem směnky a bylo by na místě očekávat, že žalobce důsledně prověří jeho bonitu. Rovněž otázka řádného zajištění vyvolává důvodné pochybnosti, počínání žalobce proto nelze považovat za obezřetné. S výtkami správního orgánu prvního stupně se pak míjí námitka žalobce, že ani dlužník nemohl mít vzhledem k charakteru projektu znalost o nemovitostech, které teprve hodlal nabýt (zdrojem splácení úvěru měla být inženýrská činnost dlužníka). Realizace deklarovaného záměru dlužníka vyžadovala nad rámec úvěru dodatečných 115 mil. Kč, u kterých nikde nebylo vysvětleno, z jakých zdrojů je má dlužník čerpat. Pokud by měla být zdrojem splátek úvěru a hrazení rozdílu mezi deklarovanou pořizovací cenou nemovitostí a výší úvěru také inženýrská činnost, z obchodního rejstříku je zřejmé, že uvedená činnost nebyla do 5. 12. 2012 vůbec předmětem podnikání dlužníka. Předmětem činnosti dlužníka nebyly ani obchody s realitami, pouze jejich pronajímání. Žádost o úvěr byla podaná dne 10. 12. 2012, ke dni 5. 12. 2012 byla v obchodním rejstříku zapsána změna jednatele žadatele o úvěr, v průběhu listopadu a prosince 2012 pak byly dlužníkem pořízeny nemovitosti poskytnuté jako zajištění. Tyto skutečnosti tudíž nekorespondují s tvrzením žalobce, že poskytnutí úvěrů obvykle předcházely týdny příprav. Žádná z uvedených okolností ani nevyvolala u žalobce jakékoliv podezření, žalobce přesto opakoval, že všechny okolnosti prověřoval na osobních schůzkách, o kterých ovšem není žádný záznam. I v případě, že by tyto schůzky proběhly tak, jak žalobce uvedl, je evidentní, že pokud byly na osobní schůzce zjištěny, žalobce na ně nijak nereagoval, a to v žádném stupni schvalovacího procesu. Pokud se jedná o takovéto nedostatky úvěrové dokumentace a správní orgán prvního stupně je popsal podrobně, pak by bylo možné očekávat, že žalobce se bude uvedenými skutečnostmi zabývat, zjistí je a v průběhu schvalovacího procesu na ně bude nějakým způsobem reagovat. Skutečnost, že žalobce plánoval monitorování obchodu na druhou polovinu roku 2013, pak pouze potvrzuje závěry správního orgánu prvního stupně, že tak do té doby nehodlal činit a minimálně půl roku nezamýšlel aktivně se zajímat o to, zda dlužník finanční prostředky využívá v souladu s deklarovaným účelem. Bankovní rada nepovažovala za podstatné, že dlužník do zahájení kontroly úvěr splácel, jelikož konstrukce úvěru mu umožňovala splácet jen úroky, a to z poskytnutého úvěru. BR navíc poukázala na rozpor v přístupu žalobce, který na jedné straně tvrdil, že zjistil veškeré potřebné informace o dlužníkovi a zprostředkovateli a pracoval s nimi v ústní podobě, na druhé straně nebyl schopen bez (písemné) úvěrové složky zjistit, jaká konkrétní částka byla poukázána zprostředkovateli. S ohledem na uvedené skutečnosti tak shledala BR odvolací námitky žalobce neopodstatněnými.

e) HELIOS Tech, a.s.:

Bankovní rada k odvolacím námitkám žalobce uvedla, že správní orgán prvního stupně nijak nezpochybňoval skutečnost, že dlužník byl úspěšnou společností s vysokým obratem, nebo že úvěry byly zajištěny zástavními právy k nemovitostem. Správní orgán prvního stupně vytýkal žalobci, že se při schvalování úvěru o realitní kanceláře blíže nezajímal. Úvěr č. 501448065 byl poskytnut na spekulativní nákup nemovitostí a z těchto aktivit měl být také úvěr splácen, nebyl tedy určen na developerskou činnost dlužníka. Úvěrový spis vedený k tomuto úvěru navíc neobsahuje dokumentaci, která by prokazovala, že žalobce skutečně dohlídky u dlužníka vykonal, neobsahuje záznamy o jednáních s dlužníkem, ani žalobcem zmiňované faktury či smlouvy o dílo, žalobce pak tyto doklady ani nenavrhoval provést jako důkaz. Správní orgán prvního stupně nepopíral, že žalobce finanční analýzu provedl, podstatou výtky je skutečnost, že tak učinil výlučně na základě údajů předložených žadatelem o úvěr. Tuto skutečnost ani žalobce nepopřel a nijak se nevyjádřil k podstatě výtky, totiž, že údaje neověřoval. Pokud se jedná o prolongace úvěru, úvěrová dokumentace nezachycuje, že by se žalobce skutečně rozhodl prolongovat úvěry z důvodů nezávislých na dlužníkovi a hodnotil, zda je dlužník schopen úvěr splatit bez ohledu na to, zda bude splatnost posunuta či nikoliv. Úvěrová instituce se musí vždy zabývat posouzením, zda nejsou splněny podmínky nucené restrukturalizace. I v případě, že by tomu tak nebylo, měla by být tato skutečnost zachycena v úvěrové složce, žalobce ovšem ani neuvádí, který konkrétní pracovník, kdy a na základě jakých podkladů se měl touto otázkou zabývat.

Bankovní rada tak ve shodě se správním orgánem prvního stupně shledala úvěrové návrhy týkající se provozních úvěrů obecnými, neboť úvěrové návrhy nespecifikují, na jaká aktiva mají být finanční prostředky určeny. Námitka žalobce, že ani ostatní úvěrové instituce nepožadují doložení konkrétních aktiv, na jejichž pořízení byly finanční prostředky určeny, neobstojí, jelikož úvěrový návrh by měl obsahovat alespoň takovou specifikaci, která by umožnila žalobci později sledovat využití prostředků v souladu s deklarovaným záměrem dlužníka, tomuto požadavku však úvěrová dokumentace nevyhovuje. Ani v případě námitky, že dlužník měl veškeré předpoklady pro realizaci deklarovaného záměru spočívajícího v obchodech s realitami a developerské činnosti, není zřejmé, na jakém základě žalobce k tomuto závěru dospěl. Je sice pravdou, že dlužník měl zkušenosti s výstavbou fotovoltaických elektráren a tyto zkušenosti mohl do jisté míry využít i v oblasti obchodů s realitami a developerské činnosti. V každém případě vzhledem ke změně zaměření bylo důvodné předpokládat, že žalobce dlužníka a jeho záměry vyhodnotí ve vztahu k oblasti, kterou se zamýšlel dlužník nově zabývat. I v tomto případě tak bylo důvodné očekávat, že žalobce vezme v úvahu veškeré faktory, které mohly mít na úvěrové obchody vliv. Pokud například dlužník měl na trhu dodávek fotovoltaických elektráren určité postavení, nelze předpokládat, že stejné postavení bude mít i v oblasti obchodů s realitami a developerských projektů. Ani v tomto případě pak žalobce nedoložil, že by se těmito otázkami zabýval, případně kým a na základě jakých kritérií byly zkoumány.

f) ILANOVE s.r.o.:

Výtky správního orgánu prvního stupně jsou důvodné, neboť úvěr byl poskytnut na nákup nespecifikovaných nemovitostí, mělo se jednat o zemědělské pozemky a jiné pozemky, u kterých se očekávala změna územního plánu. Správní orgán prvního stupně tedy důvodně očekával, že se žalobce bude zabývat činnostmi uvedenými v odstavci 303 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a výsledky se promítnou v úvěrové složce dlužníka. Bankovní rada se ztotožnila se správním orgánem prvního stupně, že způsob ocenění předmětu zástavy měl být podroben dalšímu zkoumání, žalobce měl vyjasnit zdroje splácení úvěru a vyžadovat též striktní plnění podmínek smlouvy. K námitkám žalobce bankovní rada uvedla, že příslušné smlouvy o spolupráci s realitními kancelářemi nebyly do úvěrové složky založeny ani dodatečně, závěr správního orgánu prvního stupně, že se žalobce nezabýval předpoklady dlužníka k realizaci záměru, je tedy důvodný a námitka žalobce, že v počátku úvěrového obchodu nebyly smlouvy k dispozici, je tudíž neopodstatněná. Žalobce ničím nedoložil zkušenosti ani přítomnost předsedy představenstva Kúpele Lúčivná, a.s. u osobních jednání. Předseda představenstva navíc ukončil podle obchodního rejstříku svoji činnost ve společnosti ke dni 12. 7. 2012, není tedy ani zřejmé, z jakého titulu se jednání účastnil.

Bankovní rada nesouhlasila s odvolací námitkou žalobce, že reálnost záměru mohla být vyhodnocena pouze na základě údajů předložených žadatelem o úvěr. Vzhledem k záměru dlužníka investovat do nespecifikovaných nemovitostí, se jako důvodný obezřetnostní požadavek jeví analýza záměru s ohledem na specifikaci nemovitostí, alespoň z hlediska jejich druhu, případně lokality, rozbor typu trhu, reálnost dosažení plánovaných výnosů v porovnání s objemem nemovitostí, které se na tomto trhu nabízejí, stanovení tržního podílu a schopnosti žadatele nemovitosti v takové hodnotě v daném časovém období získat a jakým způsobem, jak je uvedeno v odstavci 303 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Žalobce však nikterak nedoložil, že by takovou analýzu vypracoval a zabýval se projektem žadatele o úvěr v konkrétnější rovině. Přestože dlužník úvěr čerpal, nijak nedoložil, že by nějaké nemovitosti v souladu se svým záměrem nabyl, případně prodal, načež ani spolupráce dlužníka se zástavcem nebyla ničím doložena. Naopak, správní orgán prvního stupně důvodně poukázal na skutečnost, že se jejich vztahem žalobce vůbec nezabýval, ačkoliv byly významné z hlediska sestavení ESSO. Žalobce sice namítal, že tyto vazby zaregistroval, avšak v jeho dokumentaci o tom není žádná zmínka, neboť uvedená informace nebyla v přehledu ESSO předložených v rámci kontroly a žalobce doposud nepředložil žádný výpis z informačního systému, který by jeho tvrzení doložil. Vztahy zástavce a dlužníka přitom z hlediska sestavení ESSO irelevantní nebyly, jak zdůraznila bankovní rada.

Žalobce svým chováním akorát potvrzoval závěry správního orgánu prvního stupně, že nevyžadoval důsledně po dlužníkovi plnění smluvních povinností. Bez ohledu na to, že správnímu orgánu prvního stupně nemohlo být známo, zda dlužník nějakou nemovitost nabyl či zcizil, bylo zřejmé, že dlužník splnil povinnost dodat potvrzení o bezdlužnosti a vinkulaci až dodatečně na výzvu žalobce. Pokud se jedná o doložení nabytí či zcizení nemovitostí, správní orgán prvního stupně směřoval svoji výtku ke skutečnosti, že dlužník čerpal úvěr na nákup nemovitostí, a že úvěr i úroky měly být splaceny z výnosů z prodeje těchto nemovitostí. Pokud dlužník uhradil splátku úroků v souladu s předloženým podnikatelským záměrem, pak k této úhradě mělo dojít stejně až poté, co dlužník nakoupil a prodal nějakou nemovitost.

g) MEDEARON, SE

Žalobce poskytl úvěr, přesněji přislíbil poskytnutí úvěru o objemu 154 mil. Kč na nákup rafinérie v Polsku, její rekonstrukci, opravy a modernizaci a na nákup nespecifikovaných nemovitostí prostřednictvím společnosti MEDICARM, SE, zbytek měl být čerpán na nespecifikované provozní potřeby dlužníka. Bankovní rada souhlasila se správním orgánem prvního stupně, že již samotná struktura poskytnutého úvěru vyvolává řadu otázek ve vztahu k úhradě splátek úvěru a jeho příslušenství, neboť je zřejmé, že rekonstrukce areálu se mohla negativně odrazit v plánovaných příjmech dlužníka z nájemného a ani osoba nájemce neposkytovala vzhledem k jeho krátké historii dostatečné záruky, že bude schopen nájemné uhradit. Rovněž zhotovitel byl novou společností a předpoklad správního orgánu prvního stupně, že neměl s rekonstrukcí podobné technologie zkušenosti, tak byl zcela opodstatněný. Jelikož část finančních prostředků byla čerpána na účet zprostředkovatele, žalovaná zopakovala, že v takovém případě je logický a odůvodněný požadavek, aby obchod se zprostředkovatelem byl zajištěn z hlediska požadavku na splnění závazků vyplývajících ze smlouvy. Ve vztahu ke zprostředkovateli pak nebyly vyhodnoceny vazby podstatné pro vyhodnocení ESSO, kdy tuto skutečnost ostatně ani žalobce nerozporuje. Tvrzení, že žalobci byla osoba jednající za nájemce známa, nebylo ničím doloženo. Žalobce ostatně ani neuváděl, kdo tuto osobu znal a na základě jakých kritérií ji žalobce prověřoval, v úvěrové složce pak není taková informace vůbec zachycena, ačkoliv by to mělo být vzhledem k charakteru obchodu a dlužníka standardem. Skutečnost, že žalobce nesledoval rekonstrukci rafinerie, vyplývá z vyjádření žalobce, na které poukazuje správní orgán prvního stupně v odstavci 314 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, potvrzuje to také obsah úvěrové složky. Žalobce nikterak nevyvrátil zjištění správního orgánu prvního stupně, že ve smlouvě nebyl upraven způsob hrazení nájemného, neboť tuto informaci žalobce v době schvalování obchodu neměl, ostatně tuto skutečnost ani nepopírá, a žádný dodatek nájemní smlouvy neoznačil jako důkaz.

Bankovní rada nevylučovala, že žalobce účelovost úvěru zkoumal podle smluvní dokumentace, tím však není zpochybněn závěr správního orgánu prvního stupně, že dokumentace nebyla žalobcem podrobena kritické analýze, neboť žalobce neuvádí, jaká kritéria kromě údajů předložených žadatelem o úvěr vzal v potaz a jakým způsobem měl přezkoumat proveditelnost záměru.

K údajnému uvolňování v tranších a vyžadování faktur od dlužníka bankovní rada poukázala na to, že jedinou tranší, která měla být čerpána proti fakturám, byla tranše úvěru poskytnutá na provozní účely dlužníka ve výši 60 mil. Kč. Částku ve výši 20 mil. Kč pak čerpal dlužník jako zálohu podle smlouvy o dílo před započetím prací, částku 10 mil. Kč čerpal dlužník proti faktuře označené záloha a částka 70 tis. Kč byla čerpána proti faktuře jiného dodavatele než dodavatele rekonstrukce rafinerie, konkrétně ji dlužník čerpal na nákup pračky a sušičky prádla, které žalobce považoval za průmyslové komponenty. Čerpání zbývající části nebylo v úvěrovém spisu zdokumentováno a žalovaná tudíž za takových okolností souhlasila se správním orgánem prvního stupně, že průběh rekonstrukce rafinerie žalobce nesledoval a nezabýval se plněním účelu vynaložení finančních prostředků v souladu s deklarovaným záměrem.

Dle žalované pro posouzení hlediska skutkových a právních závěrů není podstatné, že žalobce plánoval provedení dohlídky, ani údajné zkušenosti žalobce v oboru obchodu s minerálními oleji, neboť správní orgán prvního stupně nevytýkal žalobci, že by sám nebyl zkušený, ale vytýkal mu, že tuto vlastnost nijak nezkoumal u žadatele o úvěr a dalších osob, které se na transakci měly podílet. Údajná komunikace s dlužníkem a skutečnost, že zpočátku plnil své závazky, se poté ke zjištěním správního orgánu prvního stupně rovněž nevztahují.

h) MOLL CZ s.r.o.:

Bankovní rada uvedla, že se správnímu orgánu prvního stupně nepodařilo spolehlivě prokázat, že žalobce neměl informace o transakci – nákupu obchodního podílu, a že by vůbec nesledoval účelovost vynaložení poskytnutých prostředků, což vyplývá ze smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 3. 5. 2011, výpisu z obchodního rejstříku, žádosti o čerpání úvěru a protokolu o čerpání úvěru ze dne 26. 4. 2011. Úvěrová dokumentace nicméně nedokládá, že by žalobce z této skutečnosti vyvodil závěry ve vztahu k rizikům úvěrového obchodu, neboť neobsahuje žádné podklady, které by dokumentovaly, že by žalobce sledoval, k jakému účelu byla použita částka 12,5 mil. Kč (rozdíl ceny 75 % a 50 % obchodního podílu), proč částka, která měla být použita na nákup obchodního podílu, měla být čerpána na účet zástavce, ani to, že by se žalobce těmito riziky zabýval a že by takové podklady poskytovaly oporu jeho tvrzení, že dostatečné zajištění je právě tím faktorem, který rizika eliminuje. V úvěrové dokumentaci není navíc zaznamenáno, z jakého důvodu upustil žalobce od smluvních sankcí. Také v tomto případě není zřejmé, které útvary žalobce se touto skutečností zabývaly a na základě jakých informací a jakým způsobem tedy dospěly k rozhodnutí ponechat porušení smlouvy bez povšimnutí, přičemž vzhledem k rozporům v účetních výkazech žalobce a jeho prognózovaným výsledkům však bylo nanejvýš žádoucí, aby tuto skutečnost vzal žalobce v úvahu, ani v tomto případě tak nemůže obstát námitka, že žalobce s dlužníkem komunikoval. V úvěrové dokumentaci nadto není zachyceno, že by žalobce na nesrovnalosti reagoval a řešil je v rámci schvalovacího procesu, kdy úvěrový návrh k prolongaci úvěru podle zjištění správního orgánu prvního stupně pouze kopíruje text žádosti dlužníka, přičemž údaje a podklady od dlužníka nebyly nikterak verifikovány. Žalovaná poukázal na ust. § 49 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 123/2007 Sb., podle něhož nastává nucená restrukturalizace zejména v souvislosti s přepracováním plánu splátek, snížením úrokové míry, prominutím úroků z prodlení, případně odkladem splátek jistiny nebo příslušenství z ekonomických nebo právních důvodů spojených s finanční situací dlužníka Důvody odkladu realizace projektu uváděné žalobcem na těchto kritériích nic nemění, když navíc žalobce připustil horší ekonomické výsledky dlužníka v souvislosti se zpožděním realizace projektu. Skutečnost, že by otázku nucené restrukturalizace úvěru žalobce posuzoval, pak není nikde zachycena, na čemž nic nemění tvrzení žalobce, že prolongací úvěru mělo být dosaženo naplnění podnikatelského záměru dlužníka.

Z uvedených důvodů bankovní rady shledala námitky žalobce částečně opodstatněnými, nicméně drobné nepřesnosti skutkových závěrů správního orgánu prvního stupně neměly vliv na zákonnost a správnost napadeného rozhodnutí, ať již ve vztahu k tomuto úvěrovému dlužníku nebo závěrům prvostupňového rozhodnutí jako celku.

i) Moravskoslezská agrární s.r.o.:

Žalobce poskytl dlužníkovi dva úvěry ve výši 182 mil. Kč a 14,8 mil. Kč na pořízení pozemků, které měl dlužník zhodnotit přípravou developerských projektů a se ziskem prodat, přičemž žadatelem o úvěr byla nově vzniklá společnost s minimálním kapitálem. Bankovní rada zde souhlasila se správním orgánem prvního stupně, že řádné hodnocení žadatele a projektu je klíčové. Správní orgán prvního stupně též navíc správně poukázal na nesrovnalosti týkající se zajištění nemovitostí, které měly být zdrojem splácení úvěru. Žalobce sám nijak skutečnosti uváděné žadatelem o úvěr neověřil. Vzhledem k výši úvěru a charakteru žadatele je správné posouzení, že žalobce měl o žadateli zjistit více informací, například o osobách, které za projektem stojí, a jaké projekty se jim již podařilo realizovat.

Bankovní rada shledala opodstatněnou námitku žalobce, který nesouhlasil s tvrzením správního orgánu prvního stupně, že příslušná schvalovací místa nebyla informována o pronájmu pozemků zemědělskému družstvu, to však nic nemění na tom, že žalobce tuto skutečnost ve schvalovacím procesu nijak nezohlednil, neboť žalobce nikterak nedokládá, že by se možností ukončení nájemního vztahu zabýval, a spoléhání se na „běžnou praxi“ u faktoru, který může ohrozit schopnost dlužníka splatit úvěr včas, tudíž nelze považovat za obezřetné. Námitku žalobce, že spoléhal na to, že úvěr bude splacen bez nutnosti realizace zajištění, žalovaná nezpochybnila, neboť správní orgán prvního stupně nevytýkal žalobci, že by poskytoval úvěry, u kterých vůbec jejich splacení nepředpokládal. Podstatou vytýkaného jednání byla ovšem skutečnost, že žalobce se na splacení úvěru spoléhal bez přiměřeného důvodu a reálnost návratnosti finančních prostředků řádně neověřil.

j) Ordoriko SE:

Bankovní rada uvedla, že žalobce do jisté míry doložil určení rozčlenění částky úvěru na některé dílčí položky, to však nebylo podstatnou nepřesností skutkových závěrů správního orgánu prvního stupně. Pokud se jedná o částku poukázanou společnosti MEDICARIM, SE, žalovaná připustila, že žalobce byl po poskytnutí úvěru informován, že finanční prostředky byly využity v souladu se záměrem deklarovaným dlužníkem, nicméně nic to nemění na závěru správního orgánu prvního stupně, že existovalo riziko použití finančních prostředků dlužníkem jiným způsobem. Závěry správního orgánu prvního stupně, že žalobce důsledně nemonitoroval způsob, jakým dlužník využívá prostředky čerpané jako úvěr, námitka žalobce nevyvrací. Jednalo se o doložení použití zhruba 24 % finančních prostředků z úvěru, což nic nemění na závěrech správního orgánu prvního stupně, že částka, která měla být společnosti MEDICARIM, SE dlužníkem zaplacena, nebyla v žádosti o úvěr a v úvěrovém návrhu nijak specifikována. Námitka, že zájem dlužníka o nákup dalších nemovitostí je nejednoznačný, zřejmě směřuje proti formulaci uvedené v kontrolním protokolu, která se však nedotkla závěrů uvedených v prvostupňovém rozhodnutí. Přestože žalobce uvedl, že dlužník měl uzavřenu nájemní smlouvu se společností Vitaforex Transport s.r.o., nijak nedoložil, že by ji měl do 14. 5. 2013 k dispozici. Správní orgán prvního stupně pak žalobci nevytýkal, že neprověřoval kvalifikaci nájemce, neboť z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že žalobci bylo vytýkáno neprověření vazeb z hlediska sestavení ESSO, což námitka žalobce nikterak nevyvrací.

Znalec podle tvrzení žalobce vycházel při stanovení ceny nájemného z nájemní smlouvy se společností P.D.D.D., a.s. Tuto smlouvu bere prvostupňové rozhodnutí v potaz, přičemž ze znaleckého posudku nevyplývá, že by uvedená smlouva měla pro posuzovaný případ význam.

Financování splátek předchozího úvěru nevyplývá z úvěrové smlouvy týkající se úvěru poskytnutého na provozní financování jednoznačně, ale smlouva o poskytnutí provozního úvěru to nevylučuje, nelze tak dospět k závěru, že by takové uspořádání umožňovalo sledování účelovosti dlužníkem vynakládaných finančních prostředků.

Ohledně nájemní smlouvy o parkování vozidel mezi dlužníkem a společností Vitaforex Transport s.r.o., tato skutečnost nebyla uvedena v hodnocení klienta, a není tedy zřejmé, zda byla žalobcem vůbec zohledněna, případně jakým způsobem.

Tvrzení žalobce, že posuzoval celý podnikatelský záměr, včetně reálnosti výše nájemného, rovněž není ničím podloženo. Není zřejmé, jakým způsobem, kdo a na základě jakých kritérií záměr posuzoval, z úvěrové dokumentace nevyplývá, jaká rizika v této souvislosti žalobce identifikoval a jaká opatření navrhoval k jejich eliminaci. Pokud se týká výše nájemného, standardně by bylo možné předpokládat, že ji žalobce alespoň srovná s výší nájemného obvyklou u srovnatelných nemovitostí na trhu.

Žalobce vysvětlil údaj o spjaté osobě jako chybu v psaní úvěrového návrhu, což žalovaná připustila, tato chyba však mohla mít materiální konsekvence v hodnocení dlužníka a vyvolává otázku, z jakého důvodu se nad touto chybou žádné schvalovací místo žalobce (risk manager, úvěrová komise, představenstvo) nepozastavilo, neboť v úvěrové dokumentaci není jediná zmínka o tom, že by tato chyba byla vysvětlena.

Závěry správního orgánu prvního stupně nejsou v rozporu s tvrzením žalobce, že podnikatelský záměr byl ústně konzultován s žadatelem o úvěr, žalobce však ničím nevyvrátil zjištění, že by žalobce hodnotil zprostředkovatele z nezávislých zdrojů stupně, neboť úvěrová dokumentace nezachycuje. V tomto ohledu se žalobce (pokud se touto otázkou vůbec zabýval) spoléhal zjevně na informace od dlužníka, jelikož z veřejně dostupných zdrojů, na které žalobce poukazuje, není možné zjistit, jaké má příslušná osoba zkušenosti v oblasti realitní činnosti a v oboru obchodů s minerálními oleji.

Správní orgán prvního stupně pak v prvostupňovém rozhodnutí nijak nezpochybňuje okolnosti převodu 74 mil. Kč na účet zprostředkovatele, námitka se tedy zjevně týká pouze protokolu o kontrole.

Dlužník čerpal úvěr ve výši 15 mil. Kč na základě žádosti ze dne 2. 8. 2012, kdy účelem úvěru mělo být dokončení modernizace skladu, a předmětem zajištění úvěru byl soubor nemovitostí, který byl již zastaven za účelem zajištění předchozího úvěru. Znalec výslovně v posudku uvedl, že odhad je cenou budoucí, nikoliv aktuální cenou tržní. Za takových okolností jsou závěry správního orgánu prvního stupně správné a jako hodnota zástavy byly u stejného předmětu zajištění stanoveny různé hodnoty. Přestože žalobce uvádí, že k aktualizaci ohodnocení zajištění došlo z důvodu některých prací, které byly provedeny, nic to nemění na skutečnosti, že odhad znalce byl odhadem ceny budoucí, nikoliv odhadem hodnoty, o kterou se zvýšila cena zástavy z důvodu skutečně provedených prací.

Ke smlouvám o dílo uzavřeným mezi dlužníkem a společností MOLL CZ, s.r.o., BR uvedla, že uvedené smlouvy neprokazují nezbytnost provedení dalších prací. Žalobce nijak neověřil skutečnost, že provedení těchto prací skutečně požaduje budoucí nájemce a podmiňuje tím uzavření nájemní smlouvy, když uvedené smlouvy samy o sobě neprokazují, že by bez nich nebylo možné prostory užívat. Společnost Vitaforex Transport s.r.o. se podle podkladů k výhledu ekonomické činnosti společnosti Ordoriko SE rozhodla vypovědět nájemní smlouvu.

Žalobce jednání s dlužníkem nijak nedoložil, v úvěrovém spise nejsou žádné podklady, ze kterých by bylo zřejmé, jaké informace o dlužníkovi a projektu byly zjišťovány a jaké závěry z těchto informací měly být vyvozeny, z faktur pak není zřejmé, zda příslušné práce opravdu proběhly. Žalobce uvedl, že monitoring dlužníka do budoucna teprve plánoval, uvedené tvrzení tudíž nevyvrací závěry správního orgánu prvního stupně, že monitoring prováděn nebyl.

Další skutečnosti uváděné žalobcem o výměně statutárního orgánu, změně avalu na směnce, dokončení rekonstrukce, ukončení spolupráce mezi dlužníkem a společností Vitaforex Transport, s.r.o., jednání se společností Montone Invest s.r.o. a jejím jednání o povolení k provozování daňového skladu a účetní chybě ve výkazech dlužníka a její opravě mají spíše charakter vysvětlení a nezpochybňují skutkové a právní závěry prvostupňového rozhodnutí. Tyto skutečnosti tedy ani není zapotřebí dokazovat a bankovní rada tak shledala námitky žalobce neopodstatněnými.

k) Stratonixdale, s.r.o.:

V úvěrovém případě vzal správní orgán prvního stupně na vědomí skutečnost, že úvěr nebyl poskytnut přímo slovenské společnosti, motivace žalobce ve vztahu k výtkám správního orgánu prvního stupně tedy není relevantní. Pokud se jedná o rizika financování zahraničních projektů, bankovní rada nesdílela názor žalobce, že by „přepůjčení“ finančních prostředků prostřednictvím tuzemského subjektu podstatně snížilo rizika spojená s takovým financováním, avšak to nebylo podstatou výtek správního orgánu prvního stupně. Rovněž není s ohledem na vytýkané jednání zřejmé, k jaké výtce se váže sdělení žalobce, že dlužník nevěděl, s jakým zemědělským podnikem se spojí a jaký vztah k předmětu řízení mají žalobcem uváděné dotační programy, a k jakému zjištění se váže urgence žalobce o smlouvu o úvěru uzavřenou mezi dlužníkem a jeho sesterskou společností.

Správní orgán prvního stupně nepracoval s informací, že návratnost projektu byla stanovena na 8 let, a bankovní rada ji neshledala z hlediska závěrů správního orgánu prvního stupně podstatnou. Ani alternativní způsob splacení úvěrů prodejem nemovitostí v majetku sesterské společnosti nezpochybňuje závěry správního orgánu prvního stupně, že nebylo zřejmé, z jakých příjmů budou úvěry hrazeny v případě řádné realizace podnikatelského záměru- Správní orgán prvního stupně nijak nevyloučil, že žalobce předpokládal nárůst hodnoty pozemků vzhledem k jejich scelování, nicméně toto tvrzení nevysvětlovalo, jakým způsobem měla být splácena jistina a příslušenství úvěrových pohledávek.

K hodnocení jednatelky dlužníka, ani v tomto případě není z úvěrové dokumentace zřejmé, kdo ji hodnotil jako osobu kvalifikovanou a na základě jakých kritérií, stejně je tomu i z hlediska změny v obsazení statutárního orgánu dlužníka a u nového jednatele a společníka.

Žalobce sice předložil výpisy z katastru nemovitostí, které však nevyvrátily závěry správního orgánu prvního stupně, že žalobce nebyl informován o příjmech, které pozemky generovaly a zda jsou příjmy v souladu s podnikatelským záměrem dlužníka, údaje v přehledu pozemků navíc nejsou konzistentní a není zřejmé, zda se jedná o všechny pozemky, které již dlužník nabyl. Listiny nedokazují, že nájemci uzavřeli nájemní smlouvy s dlužníkem, nájemci navíc nejsou těmi osobami, se kterými byly uzavřeny smlouvy o nájemních smlouvách budoucích. Výzva žalobce k doložení nájemních smluv a k uzavření dodatku ke smlouvě je navíc ze dne 9. 9. 2013, tedy z období těsně předcházejícímu vydání prvostupňového rozhodnutí.

Podstatou vytýkaného jednání ze strany správního orgánu prvního stupně je skutečnost, že žalobce vycházel z vágních formulací žádostí o úvěry, vágně formulovaných a neověřitelných podnikatelských záměrů a neúplných údajů předkládaných dlužníkem, neboť formulaci účelu úvěru „nákup pozemků na Slovensku“ považovala BR za zcela vágní. Správní orgán prvního stupně dále důvodně poukázal na řadu dalších nedostatků, které doprovázely proces schvalování a sledování úvěrů. Je zřejmé, že řadu počátečních informací žalobce v počátku úvěrového vztahu neměl, a s pravděpodobností hraničící s jistotou lze konstatovat, že další podstatné okolnosti úvěrového vztahu začal zjišťovat až pod tlakem kontroly a probíhajícího správního řízení.

S pojmem zprostředkovatele pracuje již úvěrová dokumentace, námitka žalobce proto nevyvrací závěry správního orgánu prvního stupně spočívající v tom, že by se osobou předpokládaného zprostředkovatele měl žalobce v rámci schvalování úvěru zabývat a minimálně vyjasnit okolnost, že služeb zprostředkovatele využíváno nebude. V žádostech o poskytnutí úvěrů dlužník sice uváděl, že pro nákup pozemků na Slovensku využije jeho sesterská společnost Stratonixdale SK, s.r.o. zprostředkovatele, žalobce však neměl o tomto žadatelem deklarovaném zprostředkovateli žádné informace.

l) TOCONALES, SE:

Popis úvěrového případu uvedený v námitkách proti protokolu o kontrole se shoduje s popisem uvedeným v prvostupňovém rozhodnutí. Námitka, že žalobce používá systém GOLD RIVER Credit Risk Manager až od 1. 5. 2012, zjevně směřovala proti znění protokolu o kontrole. Pokud se jedná o výkazy, které měl žalobce k dispozici, banka se ztotožnila s názorem správního orgánu prvního stupně, že dostatečné informace o dlužníkovi a jeho záměru mohl žalobci přinést až ekonomický výhled ve formě rozvahy a výkazu zisků a ztrát, výkazy nabývaných společností a jejich ocenění, uzavřené nájemní smlouvy potvrzující výši sjednaného nájemného, neboť právě nájemné mělo být jediným zdrojem splácení úvěru. Žalobce měl rovněž vyhodnotit předpoklady společnosti DESMONTES, SE realizovat podnikatelský záměr. Skutečnost, že některé doklady žalobce dodatečně vyžadoval od dlužníka, pouze dokumentuje závěr, že s nimi před tím nepracoval. Ani tvrzení žalobce, že disponoval informací o uzavřené nájemní smlouvě, nedokládá, že by s tímto dokumentem a údaji v něm uvedenými žalobce pracoval. Žalobce také ničím nedoložil, že by skutečně disponoval informacemi o potenciálu pronajímaných prostor, nedoložil, která konkrétní osoba tyto informace získala a jak s nimi žalobce dále pracoval. Znalecký posudek pak neobsahuje žádné informace o potenciálních výnosech z nemovitosti. V úvěrové dokumentaci není zachyceno, že by žalobce posuzoval nájemce, ani na základě jakých kritérií tak činil, a okolnost, zda nájemce byl společností prosperující, ostatně nebylo možné z veřejných zdrojů zjistit, neboť v obchodním rejstříku nebyly dosud založeny žádné její výkazy.

Správní orgán prvního stupně netvrdil, že předmět zástavy je nadhodnocený, důvodně však očekával, že žalobce bude požadovat vysvětlení zjevných diskrepancí ocenění a pořizovací ceny. Tento rozpor však žalobce nevysvětlil ve své argumentaci v rozkladu, ani v námitkách proti protokolu o kontrole. Žalobce pak nedoložil své tvrzení, že na realizaci projektu měly být použity finanční prostředky získané půjčkou od akcionáře, když tomuto tvrzení neodpovídají ani výkazy dlužníka, ve kterých tato skutečnost není zachycena.

Kromě úvěru ve výši 6 mil. Kč žadatel o úvěr požadoval 19 mil. Kč na nákup dalších nemovitostí, provoz společnosti a vyrovnání krátkodobého cash flow. Za takových okolností však zůstalo nevyjasněné, jaké konkrétní provozní potřeby vyvolaly nezbytnost dalšího financování úvěrem. Nebylo vyjasněno, jaká konkrétní částka tyto potřeby pokryje a proč je nezbytné na tyto potřeby čerpat úvěr, argumentace žalobce tudíž nikterak nevyvrací závěry správního orgánu prvního stupně, že účel úvěru přesahuje míru obecnosti, na kterou v souvislosti s provozními úvěry poukazoval žalobce v souvislosti s jinými úvěrovými institucemi.

Bankovní rada ani v tomto případě neshledala podstatným, že dlužník přestal splácet úvěr po zahájení kontroly, neboť pozastavení plateb bylo zcela jistě způsobeno neutěšenou hospodářskou situací dlužníka, nikoliv zásahy orgánu dohledu.

m) TORRAUNEX Consult, s.r.o.:

Skutečnosti zjištěné správním orgánem prvního stupně jsou u tohoto úvěrového případu fakticky totožné jako skutečnosti zjištěné např. u úvěrových případů společností CENTOM TRADE, s.r.o., DUMICORE TRADE, s.r.o. a GALBANI Capital, s.r.o., a ve stručnosti tak odkázala na argumentaci tam uvedenou. Rovněž v tomto případě je dle žalované zjevné, že pokud žalobce vůbec zkoumal zkušenosti a dosavadní výsledky osoby jednající za dlužníka, činil tak na základě osobního a subjektivního dojmu při komunikaci o podnikatelském záměru. Ani v tomto případě totiž není doloženo, že by se žalobce zajímal například o projekty, které byly osobami spojenými s dlužníkem realizovány v minulosti a s jakým úspěchem apod. Žalobce navíc nijak nedoložil, že by takovou činnost prováděli jeho zaměstnanci systematicky, nebo používali také jiné zdroje, než údaje sdělené dlužníkem.

Bankovní rada souhlasila se správním orgánem prvního stupně, že žalobce na základě naprosto nekonkrétního podnikatelského záměru, který měl být závislý na aktuálních příležitostech na trhu realit (které ani neumožňovaly blíže specifikovat, co a v jakém čase nabude), jako reálné akceptoval hospodářské výsledky na roky 2013 - 2015, které dlužník predikoval. Takové uspořádání v kombinaci s tím, že v podstatě veškeré prostředky poskytnuté jako úvěr byly vyvedeny mimo dispozici dlužníka, neposkytovalo žádné možnosti sledování, jakým způsobem dlužník naložil s finančními prostředky a zda naplňuje deklarovaný záměr, a jednání žalobce proto nelze považovat za obezřetné.

Záměr dlužníka vybudovat u obce Drásov logistické centrum nemohl nic změnit na závěrech správního orgánu prvního stupně, že úvěrový návrh byl vágní a neobsahoval veškeré podklady, které byly nezbytné pro jeho řádné posouzení. Informace o výstavbě logistického centra se objevuje až v námitkách proti protokolu, přičemž žalobce svůj postup současně obhajuje tvrzením, že vzhledem ke konstrukci úvěrového obchodu ani nemohl vědět, do jakých konkrétních realit dlužník hodlá investovat a jakým konkrétním způsobem dluh splatí.

Bankovní rada připomněla, že je to úvěrová instituce, která rozhoduje o poskytnutí finančních prostředků, a je to právě úvěrová instituce, která má nejenom právo, ale i povinnost odmítnout poskytnutí úvěru, pokud identifikuje rizika, která by mohla vážně ohrozit návratnost finančních prostředků. Pokud tedy neměl žalobce jiný mechanismus, který by mu umožnil snížit riziko vyvedení finančních prostředků mimo dispozici zákazníka, aniž by bylo zajištěno splnění závazků zprostředkovatele, nelze jednání žalobce považovat za dostatečně obezřetné. Námitka žalobce, že smluvní ujednání mezi dlužníkem a třetí osobou, která se bezprostředně týkají finančních prostředků poskytnutých jako úvěr, jsou jejich interní záležitostí, je tedy zjevně neopodstatněná.

Správní orgán prvního stupně vzal v úvahu, že dlužník deklaroval splacení úvěru z developerského projektu a jeho případnou prolongaci, BR tak nebylo zřejmé, proti jakému tvrzení správního orgánu prvního stupně související námitka žalobce směřovala. V dalších námitkách žalobce opakoval skutečnosti uvedené v úvěrové dokumentaci (deklarované zdroje splácení úvěru), se kterými správní orgán prvního stupně pracoval, a ani zbývající námitky (skutečný zdroj splácení úroků a splácení úvěru do roku 2013) pak nesměřují proti výtkám uvedeným v prvostupňovém rozhodnutí.

n) D. T.:

Podstatou výtky správního orgánu prvního stupně byla skutečnost, že se žalobce v případě, že nebylo možné výši příjmu dlužníka ověřit daňovým přiznáním, spoléhal pouze na čestné prohlášení dlužníka, a to i přesto, že příjmy deklarované dlužníkem mimo daňové přiznání významně překračovaly doložitelné příjmy dlužníka ze závislého poměru. Úvěrová dokumentace pak nikterak nezachycuje, že by se žalobce podle nějakých jednoznačných kritérií zabýval zkušenostmi dlužníka v oboru investic do technologických společností. Nebylo ani zdokumentováno, na jakých start up projektech se v minulosti dlužník podílel a s jakým úspěchem, tento postup žalobce tak podle názoru BR potvrdil závěry správního orgánu prvního stupně, že žalobce údaje předkládané dlužníkem nijak sám neověřoval. Za takových okolností však nemohl žalobce považovat za prokázané, že dlužník má zkušenosti v oboru, ve kterém hodlal investovat. Žalobci není vytýkáno, že neměl podrobné informace o interním know how projektů, avšak podle skutkových zjištění správního orgánu prvního stupně žalobce neměl ani základní informace. V této souvislosti BR zopakovala, že úvěrová instituce je tím, kdo rozhoduje o poskytnutí finančních prostředků dlužníkovi a stanovuje podmínky, za jakých je úvěr poskytnut. Poskytnutí úvěrů přesahujících částku 155 mil. Kč na financování projektu, o kterém dlužník prohlásil, že podrobnosti podléhají obchodnímu tajemství, tudíž podle názoru BR nelze považovat za obezřetné, neboť není myslitelné poskytnutí úvěru bez ověření potenciálu projektu vygenerovat takové příjmy, které by zaručovaly návratnost prostředků. Z argumentace žalobce je naopak zjevné, že považoval za přirozené, že nebude o projektu informován do takové míry, která by mu umožnila alespoň sledovat, jakým způsobem byly finanční prostředky využity.

Bankovní rada pak shledala rozpor mezi tvrzením žalobce, že plánoval kontrolu stavu vlastněných cenných papírů, na druhé straně však uváděl, že informován o obchodech dlužníka být nemohl z důvodu obchodního tajemství. Žalobci mělo být zřejmé, že prokazatelné příjmy dlužníka nepostačují ani na úhradu úroků úvěru, neměl informace o jiných příjmech doložených pouze čestným prohlášením dlužníka, úvěrová dokumentace pak nedokládala, zda jsou zdroje dlužníka dostatečné. Na základě údajných ústních a ničím nepodložených informací od dlužníka však nemohl žalobce dospět ke kvalifikovanému závěru, že změna podmínek není nucenou restrukturalizací.

Přestože není přesné tvrzení správního orgánu prvního stupně, že úvěrová smlouva neobsahovala žádné mechanismy, které by umožňovaly monitoring, je zjevné, že sám žalobce tohoto nástroje nevyužíval, neboť smlouva sice předpokládala, že si žalobce může informace vyžádat, není však doloženo, že by tak činil a s takovými informacemi pracoval. Povaha těchto informací pak přímo vylučuje, aby byly zpracovávány v ústní podobě, informace potřebné pro monitoring úvěrového obchodu totiž předpokládaly předložení detailních informací o investičním portfoliu dlužníka (pohledávky, akcie).

Správní orgán prvního stupně vzal v úvahu znalecké ocenění akcií společnosti SMART Comp. a.s. a vytýkal tomuto ocenění zjevné nesrovnalosti, které nejsou v úvěrové dokumentaci vysvětleny, žalované však nebylo zřejmé, jaké konkrétní závěry ve vztahu k uvedenému poznatku žalobce vyvodil z údajného monitoringu společnosti SMART Comp. a.s. jako dlužníka.

Tvrzení žalobce, že dlužník jedná o prodeji akcií za cenu převyšující objem poskytnutých úvěrů, nijak nesouviselo s výtkami správního orgánu prvního stupně, navíc se jednalo o informaci neověřenou, přičemž ani nebylo jisté, zda bude za takových podmínek obchod skutečně realizován. BR pak neshledala ani souvislost mezi údajnou dosavadní dobrou platební morálkou dlužníka a výtkami správního orgánu prvního stupně, když skutečná platební morálka konkrétního dlužníka je na kvalitě systému řízení rizik jako celku nezávislá.

o) Varoxa s.r.o.:

V daném úvěrovém případě čerpal dlužník z plánovaného úvěru 186 mil. Kč částku 134 mil. Kč na nákup nespecifikovaných nemovitostí a nespecifikované developerské projekty. BR tak vzhledem k charakteru dlužníka a projektu považovala výtky správního orgánu prvního stupně za opodstatněné ze stejných důvodů, které již uvedla například u úvěrových případů dlužníků CENTOM TRADE, s.r.o., DUMICORE TRADE, s.r.o. a GALBANI Capital, s.r.o.

Správní orgán prvního stupně vytýkal žalobci, že e nepodrobil analýze dokumenty ohledně podnikatelského záměru a finančního plánu dlužníka a spoléhal plně pouze na tyto údaje předložené dlužníkem. Stejně jako v předchozích případech žalobce žádné analýzy realitního trhu nepředložil, a to ani v obecné rovině, ani ve vztahu k posuzovanému úvěrovému případu, přičemž skutečnost, že si žalobce mohl vyžádat podklady od dlužníka a plánoval prověřit, jakým způsobem dlužník využívá prostředky získané úvěrem, nijak nesouvisí se závěry správního orgánu prvního stupně, který v posuzovaném případě vytýká žalobci, že úvěrová smlouva byla nekonkrétní, neobsahovala žádné termíny a jednoznačné stanovení obsahu povinností dlužníka informovat žalobce o vývoji podnikatelského záměru. Předmětem výtky ze strany správního orgánu prvního stupně pak bylo, že žalobce poskytl úvěr za situace, kdy věděl, že finanční prostředky mají být převedeny mimo dispozici dlužníka, aniž by bylo jakkoliv zajištěno, že budou využity v souladu s účelem deklarovaným dlužníkem. Skutečnost, že žalobce prověřoval z veřejných rejstříků osobu zprostředkovatele, neznamená, že prověřoval skutečné předpoklady zprostředkovatele záměr dlužníka realizovat, a to tím spíše, že zprostředkovatel byl nově vzniklou společností, a předpokládalo se tedy, že mu bude poskytnuta na realizaci záměru celá částka úvěru v objemu téměř 200 mil. Kč, a samotná smlouva žádné záruky realizace záměru neposkytovala.

Úhrada poplatků za zpracování úvěru ve výši 372 tis. Kč byla složena společností s minimálním základním kapitálem, která nevyvíjela žádnou činnost, přičemž správní orgán prvního stupně v tom nespatřoval závadu, ale jednu z indicií, které měly vyvolat u žalobce zájem o další okolnosti úvěrového obchodu. Pokud by totiž žalobce řádně zkoumal bonitu jednatele žadatele o úvěr, nemohlo mu uniknout, že je hlášen na adrese Úřadu městské části Praha 9, bonitu jednatele pak měl žalobce zkoumat především s ohledem na jeho postavení směnečného avala. Za daných okolností tak bankovní rada shledala blokaci finančních prostředků orgány činnými v trestním řízení prospěšnou, neboť s projektem a osobou dlužníka byla spojena taková rizika, která zcela opodstatňovala závěr, že úvěr neměl být za daných okolností vůbec poskytnut.

K námitce žalobce, že správní orgán prvního stupně nezaložil do spisu kompletní dokumentaci, odkázala žalovaná na kapitolu 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde již bylo uvedeno, že ve správním spise jsou založeny veškeré podklady, které dostatečně dokumentují zjištění správního orgánu prvního stupně. Žalobce navíc argumentoval, že úvěrová dokumentace některé podklady vůbec neobsahuje, neboť o neformálních schůzkách s žadateli o úvěr a některých úkonech v rámci schvalovacího procesu nebyly pořizovány žádné záznamy, žalobce však neuvádí, které konkrétní podklady měl správní orgán prvního stupně do spisu zařadit a jaké skutečnosti měly být těmito podklady prokázány, bankovní rada přitom předpokládala, že žalobce je osobou, která by měla být nejlépe obeznámena s obsahem úvěrových složek. Závěr správního orgánu prvního stupně o systémovém charakteru zjištěných nedostatků byl založen na významnosti vzorku posuzovaných úvěrových případů (jak podrobně rozebráno v části 1 odůvodnění napadeného rozhodnutí), četnosti výskytu a opakování zjištěných nedostatků, kdy opodstatněnost závěru správního orgánu prvního stupně je z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zřejmá a bankovní rada se s ním zcela ztotožnila. Pokud se jedná o výhrady žalobce, že správní orgán prvního stupně považoval znalecký posudek Ing. V. B. za vyjádření žalobce, avšak měl jej provést jako důkaz listinou, žalovaná neshledala, že by v této souvislosti došlo k podstatnému negativnímu zásahu do práv žalobce, neboť jak je zřejmé z odstavce 505 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, správní orgán prvního stupě vzal v úvahu obsah znaleckého posudku a s argumentací znalce se podrobně a správně vypořádal. Správní orgán prvního stupně pak konstatoval, že argumentace znalce je totožná s argumentací žalobce, přičemž tento závěr je z obsahu znaleckého posudku zřejmý. Správní orgán prvního stupně správně shledal příliš obecnými závěry znalce o výsledcích hospodaření žalobce za rok 2012, kapitálové přiměřenosti za rok 2012 a první čtvrtletí roku 2013 a nízkém objemu problémových úvěrů k 30. 3. 2013, kdy tyto skutečnosti plynoucí z výkazů žalobce nebyly správním orgánem prvního stupně ani zpochybňovány. Správní orgán prvního stupně opodstatněně shledal nepodloženými závěry znalce o prověřování kvality úvěrových obchodů a závěr, že zápis v úvěrové složce je pouze zdokumentování završení schvalovacího procesu a účelové využití úvěrových prostředků je prověřováno různými způsoby a za nezdůvodněné považoval závěry, že žalobce má nastaveny veškeré procesy řádně, postupoval standardně a podle názoru znalce se v případě zjištěných nedostatků nejedná o systémové selhání. Správní orgán prvního stupně důvodně zdůraznil, že znalec připustil, že se nezabýval podrobně jednotlivými úvěrovými případy, přičemž žalovaná souhlasila se správním orgánem prvního stupně, že bez takového zkoumání nelze dospět ke kvalifikovanému závěru, proto považovala námitky žalobce za nedůvodné.

Bankovní rada poukázala na to, že se ke všem navrhovaným důkazům v průběhu řízení, jakož i k dalším 106 navrhovaným důkazům v rámci rozkladu vyjádřila na str. 66 až 76 napadeného rozhodnutí. Některé navrhované důkazy již byly zohledněny v rámci prvostupňového rozhodnutí, a to konkrétně znalecký posudek č. 1059-104/2011 zpracovaný znaleckým ústavem SINCONSULT s.r.o. (dlužník D. T.), zápis z jednání v rámci dohlídky na místě (dlužník COG.ER.S., s.r.o.), nájemní smlouva ze dne 1. 2. 2012 (dlužník Ordoriko SE), dohoda o ukončení nájemní smlouvy ze dne 1. 6. 2013 (dlužník Ordoriko SE), návrh na vydání povolení daňového skladu ze dne 10. 1. 2013 (dlužník Ordoriko SE), jakož i popis informačních systémů GOLD RIVER Credit Risk Manager a vývoj jejich zavádění do praxe žalobce ve druhém čtvrtletí roku 2012. Zbytek navrhovaných vyhodnotila žalovaná jako irelevantní, neboť nebylo zřejmé, jaké tvrzení jimi zamýšlel žalobce prokázat, případně jaké tvrzení správního orgánu mají vyvracet, nebo ve vztahu k zjištěním správního orgánu prvního stupně neměly časovou relevanci, týkaly se úvěru, který nebyl posuzován v rámci předmětného správního řízení, neměly souvislost s konkrétní výtkou správního orgánu prvního stupně, či již nebyly schopné ovlivnit závěry uvedené v prvostupňovém rozhodnutí.

Bankovní rada doplnila své právní posouzení věci obsažené již v jiných částech odůvodnění o argumentaci ohledně aplikace vyhlášky č. 123/2007 Sb. kdy bankovní rada v aplikaci nenalezla důvod, proč by byla vyloučena aplikace ustanovení§ 7 až § 36, přičemž nenalezla důvod pro vyloučení ustanovení vymezujících předmět úpravy a nezbytné pojmy. Podle BR je bezezbytku aplikovatelné ust. § 3 odst. 1 vyhlášky, které vymezuje rozsah povinnosti uplatňovat pravidla obezřetného podnikání pro konkrétní finanční instituce, když je zde výslovně uvedeno, že se na družstevní záložny vztahuje vyhláška v plném rozsahu. Správní orgán prvního stupně skutečně při formulaci svých závěrů vycházel především z části třetí vyhlášky č. 123/2007 Sb., v tomto neexistuje rozpor, námitky žalobce směřují pouze k výkladu otázky přiměřenosti charakteru a složitosti činností spořitelního a úvěrního družstva.

K výtce žalobce, že správní orgán prvního stupně nerozlišuje mezi požadavky na řídicí a kontrolní systém banky, která je z pohledu bilanční sumy mnohem větší, a žalobce jakožto spořitelního a úvěrového družstva, Dle bankovní rady není velikost bilanční sumy prvořadá, neboť jak vyplývá z ust. § 7a odst. 2 zákona o družstevních záložnách, pro přiměřenost řídicího a kontrolního systému je podstatný charakter, rozsah a složitost činností družstevní záložny. Zmiňované ustanovení zákona přitom nehovoří obecně o činnosti družstevní záložny jako takové, ale o jednotlivé činnosti družstevní záložny, lze si tedy představit situaci, že na řídicí a kontrolní systém větší banky budou kladeny dokonce nižší požadavky než na činnost menší družstevní záložny, pokud bude banka zaměřena na méně rizikovou oblast činnosti. Rizika nejsou primárně vázána k velikosti nebo druhu finanční instituce, ale k vykonávaným činnostem. Poskytuje-li družstevní záložna menší úvěry svým členům na základě lokální nebo jiné sounáležitosti, logicky nemusí řídit rizika spojená s projektovým financováním, pokud však družstevní záložna expanduje a začne poskytovat úvěry v objemu desítek až stovek milionů na investice do realit a průmyslových projektů, nemůže očekávat, že na ni budou kladeny nižší požadavky než na instituce, které se zabývají obdobnými činnostmi. Návratnost finančních prostředků neovlivňuje skutečnost, zda byl úvěr poskytnut velkou bankou či menším peněžním ústavem, neboť dlužníkovi je lhostejné, zda úvěr nesplatí bance s velkou bilanční sumou nebo družstevní záložně, naopak, lze předpokládat, že větší instituce takové selhání unese lépe než instituce menší. Správní orgán prvního stupně tedy není tím, kdo si neuvědomuje, že žalobce podniká v jiných podmínkách, v jiném segmentu trhu a v jiném rozsahu, ale naopak právě žalobce je tím, kdo si neuvědomuje, že podniká v oblastech, které vyžadují jiný než jím uplatňovaný přístup k řízení rizika. Otázkou existence uznávaných standardů se žalovaná zabývala v kapitole 4 a) odůvodnění napadeného rozhodnutí, na kterou pro stručnost odkázala.

Bankovní rada odmítla opakovaný argument žalobce, že nedostatky zjištěné v jeho činnosti byly pouze administrativního charakteru, šlo o řadu významných skutečností, které jednoznačně dokumentují, že pokud by žalobce řádně prováděl veškeré úkony, nemohl by ponechat bez povšimnutí řadu významných skutečností ve vztahu k osobám žadatelů o úvěr, hodnotě zajištění úvěrů, projektům a záměrům dlužníků apod. Bankovní rada odmítla rovněž námitky žalobce, že původcem neutěšeného stavu jeho řídicího a kontrolního systému byl orgán dohledu. Uvedla, že družstevní záložna je zcela samostatným podnikatelem v regulovaném sektoru a je odpovědná za plnění všech povinností, které jí ukládá právní úprava, je tudíž iracionální přičítat vlastní selhání údajnému zanedbání povinností orgánu dohledu. Žalobce kromě toho, že orgánu dohledu vytýká nedostatečnou kontrolu, pak v jiné námitce orgánu dohledu vytýká, že kontrolu vůbec provedl, v jiné námitce poté uvádí, že správní orgán prvního stupně vůbec nemá pravomoc kontrolovat řídicí a kontrolní systém žalobce, neboť jej každá úvěrová instituce zavádí samostatně.

Námitky žalobce jsou navíc obecné, jelikož žalobce například nijak nezargumentoval svoji domněnku, že dohled na dálku nelze považovat za postup, kterým by Česká národní banka plnila povinnosti podle ust. § 21 odst. 3 zákona o družstevních záložnách, kdy žalobce podléhá standardnímu dohledovému režimu České národní banky aplikovanému rovněž na ostatní úvěrové instituce. Bankovní rada k tomuto uvedla, že řadu nedostatků bylo možné zjistit pouze hloubkovou kontrolou úvěrových složek na místě, neboť žalobce měl řadu pravidel, která na první pohled působila dojmem, že je jeho řídicí a kontrolní systém v pořádku, kdy navíc v pravidelných hlášeních vykazoval dobré výsledky. Na základě pravidelných hlášení nebylo možné většinu nedostatků vůbec zjistit, což lze dokumentovat na konkrétním příkladu žalobcem ustavených pravidel výběru znalců či přezkumu ocenění jistiny podrobit přezkumu, která však ve skutečnosti nebyla dodržována.

Podle ust. § 21 odst. 3 zákona o družstevních záložnách provádí Česká národní banka přezkum v rozsahu a periodicitě přiměřených velikosti, významu a postavení družstevní záložny a charakteru a složitosti jejich činností, z čehož plyne, že Česká národní banka není dalším úvěrovým schvalovacím místem žalobce. Správní orgán prvního stupně ani nikterak nezastíral, že rozsah činnosti žalobce v posledních letech prudce vzrostl, což bylo částečně i příčinou zvýšeného zájmu orgánu dohledu, a za těchto okolností tak nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že orgán dohledu svoje povinnosti nevykonával. Příčinou prominutí auditu řídicího a kontrolního systému byla absence indicií, že se v činnosti žalobce vyskytovaly závady, avšak i v případě, že by orgán dohledu audit prominul nedůvodně, nezbavuje to žalobce odpovědnosti za porušení právních předpisů se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Žalobce pak vůbec nekonkretizoval tvrzení, z jakých informací předávaných v rámci plnění informační povinnosti by měly být patrné nedostatky, které byly později zjištěny.

K ustanovení § 7 zákona o družstevních záložnách bankovní rada poukázala na to, že pravidla upravující tzv. „vnější“ střet zájmů nelze zaměňovat s pravidly vymezujícími povinnost banky či záložny mít řídicí a kontrolní systém, jehož základ je v zákoně o družstevních záložnách zakotven v ust. § 7a, resp. v zákoně o bankách v ust. § 8b.

Ve smyslu příslušných zákonů, jakož i shodného obsahu ust. § 8b odst. 1 písm. a) bod 2. zákona o bankách a ust. § 7a odst. 1 písm. a) bod 2. zákona o družstevních záložnách, je zřejmé, že co se týče požadavku vymezit postupy pro zamezení vzniku možného střetu zájmů, je tento požadavek rozpracován a proveden v ust. § 20 vyhlášky č. 123/2007 Sb., a to jak pro banky, tak záložny, zcela jistě se tedy nelze ztotožnit s názorem žalobce, že příslušná ust. § 20 vyhlášky č. 123/2007 Sb. platí pouze pro banky, nikoli však pro záložny. Optikou tohoto účelového výkladu žalobce by bylo nutno dojít k absurdnímu závěru, že jedna (jakákoliv) osoba může provádět veškeré činnosti realizované v rámci záložny, a to bez jakéhokoliv omezení (tedy např. i včetně výkonu vnitřní kontroly své činnosti). Banka proto odmítla námitku žalobce ohledně zproštění se jeho odpovědnosti za nezavedení příslušných a odpovídajících opatření k zamezení vzniku možného (vnitřního) střetu zájmů s tím, že schválením příslušných osob do voleného orgánu ze strany České národní banky mu porušení ust. § 7a odst. 1 písm. a) zákona o družstevních záložnách a souvisejícího ust. § 20 vyhlášky č. 123/2007 Sb. nelze (nadále) vytýkat.

Bankovní rada vzala na vědomí opatření, která zamýšlí žalobce přijmout ke zvýšení kvality svého řídicího a kontrolního systému, avšak dospěla k závěru, že z důvodu zjištěných nedostatků nejsou zamýšlená opatření dostatečná. Hlavním opatřením, v jehož rámci by bylo možné zvažovat další činnost žalobce, by bylo neprodlené doplnění kapitálu ve spojení s radikální změnou přístupu ke sledování a řízení úvěrového rizika, bankovní rada však poukázala na zdlouhavá jednání se žalobcem o nápravných opatřeních, jejichž přijetí je nejisté, a následná kontrola jejich řádné implementace by vedla k dalšímu vážnému ohrožení zájmů vkladatelů.

Ke kategorizaci pohledávek bankovní rada uvedla, že klasifikace pohledávek byla založena na vyjádření žalobce, který v průběhu správního řízení uvedl, že 24 dlužníků z 33 dlužníků prověřovaných správním orgánem přestalo splácet úvěry. Správní orgán prvního stupně k tomu dodal, že situaci lze považovat za selhání dlužníka a podle ust. § 197 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 123/2007 Sb. se taková pohledávka zařadí minimálně do kategorie nestandardních pohledávek. Pohledávka se podle ust. § 197 odst. 2 vyhlášky č. 123/2007 Sb. považuje za nestandardní mimo jiné v případě, že splátky jistiny nebo příslušenství jsou hrazeny s problémy, avšak žádná z nich není po splatnosti déle než 180 dnů. Správnímu orgánu prvního stupně tak postačila informace od žalobce o prodlevě dlužníků se splácením pohledávek, aby tyto pohledávky správně kategorizoval, a to bez ohledu na to, že k tomu neměl další podklady, kategorizace pohledávek je tedy s ohledem na dikci příslušných ustanovení vyhlášky č. 123/2007 Sb. jednoznačná. Na kategorizaci pohledávek pak navazuje potřeba stanovení ztráty ze znehodnocení a tvorba opravných položek, když správní orgán prvního stupně vycházel z úvahy, že žalobce neřídil odpovídajícím způsobem rizika, kterým mohl být vystaven v souvislosti se zajištěním, s čímž se bankovní rada ztotožnila a odkázala například na argumentaci uvedenou v části 4 b (ii) a 4 b (ix) odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž shledala námitky žalobce nedůvodnými.

Bankovní rada uvedla, že žalobce pouze zopakoval výhrady, kterými se již v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabývala, a to zejména námitky týkající se skutkových zjištění a přístupu správního orgánu prvního stupně k obstarávání podkladů pro rozhodnutí. BR vysvětlila, jakým způsobem je třeba interpretovat rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve vztahu k jednotlivým výtkám, zabývala se též tvrzenou nesprávnou aplikací právních předpisů a jejich údajným extenzivním výkladem, obdobně se pak zabývala též systémovým charakterem zjištěných nedostatků. K systémovosti nedostatků uvedla, že žalobce opakovaně poskytoval žadatelům vysoké úvěry, u kterých se v rámci schvalovacího procesu vyskytovaly totožné nedostatky, z těch nejzávažnějších uvedla řádné neprověřování žadatelů o úvěr, jejich zkušeností s financovanými projekty, neprověřování reálnosti záměrů, zdrojů splácení úvěrů, nesledování účelovosti využití půjčených finančních prostředků dlužníky, akceptace ocenění zástav přes zjevné pochybnosti o správnosti ocenění apod., přičemž správní orgán prvního stupně prokázal výskyt nedostatků na dostatečném množství úvěrů, a to především z hlediska jejich objemu. Z hlediska četnosti nedostatků a jejich výskytu v prakticky každém prověřovaném případě je pak zřejmé, že v posuzovaném případě nelze hovořit o ojedinělém a náhodném výskytu pochybení žalobce v úvěrové činnosti.