7 As 40/2003 — Nejvyšší správní soud

18 A 43/2021- 49 - text 18 A 43/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobkyně: P.T.T., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem XYZ zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 4. 2021, čj. MV-29752-21/SO-2020 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 12. 5. 2021 domáhá zrušení rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) ze dne 9. 4. 2021, čj. MV-29752-21/SO-2020 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 27. 12. 2019, čj. OAM-6018-15/DP-2019 (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“). 2. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 12. 4. 2021. II. Rozhodnutí žalované (Napadené rozhodnutí) 3. Žalovaná v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nejprve zrekapitulovala předchozí průběh správního řízení, shrnula závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí, sumarizovala průběh odvolacího řízení a reprodukovala odvolací argumentaci žalobkyně. Dále pak poukázala na to, že její původní rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti Prvostupňovému rozhodnutí bylo spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 3 A 45/2020, kterým byla žaloba žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítnuta, zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2021, čj. 5 Azs 203/2020 - 36 (dále též „Rozsudek NSS“), jímž kasační soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení se závazným právním názorem týkajícím se posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. 4. Žalovaná dále konstatovala, že v průběhu správního řízení bylo správním orgánem prvního stupně zjištěno, že žalobkyně byla odsouzena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 10 To 49/2018 (dále též „Trestní rozsudek“) za spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) ve spolupachatelství podle § 23 téhož zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zkušební dobou v délce 3 let. Na základě tohoto zjištění správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobkyně podle výše citovaných ustanovení. Žalovaná uvedla, že uvedené jednání jednoznačně naplňuje předpoklady pro zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Setrvala na závěru, že není v zájmu České republiky, aby na jejím území pobývali cizinci, kteří nerespektují právní řád, jakož i na tom, že Prvostupňové rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno, je z něj zřejmé, z jakých podkladů správní orgán prvního stupně vycházel, jakými úvahami se při aplikaci zákona řídil a k jakým závěrům došel, přičemž nedošlo k porušení výše uvedených ani jiných zákonných ustanovení. Doplnila, že Nejvyšší správní soud v Rozsudku NSS naplnění důvodu pro zamítnutí žádosti žalobkyně nijak nezpochybnil, ale uložil žalované zvážit jednotlivá kritéria vztahující se k trestné činnosti žalobkyně při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života. 5. V návaznosti na obecná východiska posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince žalovaná uzavřela, že břemeno tvrzení a důkazní v otázce přiměřenosti leželo čistě na žalobkyni, přičemž správní orgány nebyly povinny vyhledávat skutečnosti či obstarávat důkazy, které by se k přiměřenosti vztahovaly. Správní orgán prvního stupně tak podle žalované nepochybil, když se přiměřeností nezabýval, protože ze zákona mu tato povinnost nevyplývala a žalobkyně v průběhu řízení v prvním stupni žádnou námitku stran přiměřenosti rozhodnutí, příp. obecně svého soukromého a rodinného života, nevznesla. 6. K námitkám vzneseným žalobkyní v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí žalovaná s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012 - 39, předeslala, že aby bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a společnosti, tak platí, že k zamítnutí žádosti nemá dojít, pokud by takový postup nebyl přiměřený sledovanému legitimnímu cíli. V projednávaném případě tak podle žalované je potřeba posoudit otázku, zda postavení žalobkyně je takové, aby převážilo nad hrozbou pro veřejný pořádek a bezpečnost osob a majetku, založenou její trestnou činností. 7. K hodnocení případného zásahu do práv žalobkyně garantovaných čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“) v porovnání s páchanou trestnou činností žalovaná rozvedla, že proti v odvolání uvedeným soukromým zájmům stojí zájem České republiky na dodržování právního řádu, zachovávání veřejného pořádku a ochrana bezpečnosti obyvatel a jejich majetku, do nichž žalobkyně zasáhla svou závažnou úmyslnou trestnou činností. V návaznosti na sumarizaci závěrů týkajících se jednání žalobkyně zjištěných z Trestního rozsudku a obecná východiska k objektu (zákonem chráněnému zájmu) trestného činu loupeže žalovaná uvedla, že žalobkyně a její dcery útočily nejenom proti chráněným majetkovým právům, ale také proti osobní svobodě a lidské důstojnosti jiného člověka. Trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství tak, aby žalobkyně s dcerami měla nad poškozenou fyzickou převahu; útok probíhal téměř 4 hodiny a kdyby se nepodařilo poškozené utéct, pokračoval by zřejmě i déle. Útok byl podle žalované veden nejenom skrze fyzické násilí v podobě kopání a bití do oblasti hlavy, břicha, stehen a intimních partií, ale rovněž i snahou o ponížení poškozené, které byly svlečeny kalhoty a byla přinucena klečet a omlouvat se. Pominout nelze podle žalované ani to, že poškozené bylo opakovaně vyhrožováno smrtí. Žalovaná podotkla, že si poškozená z trestného činu žalobkyně odnesla nejenom fyzické následky, ale také dlouhodobé závažné psychické problémy, které následně musela řešit i medikací. 8. Žalovaná přisvědčila žalobkyni potud, že se jednalo prozatím o jediné trestní provinění žalobkyně, současně bylo dle ní třeba rovněž zvážit jeho intenzitu, délku samotného útoku a právě i žalobkyní zmiňované příčiny tohoto jednání. Žalobkyně svou trestnou činností podle žalované zasáhla hned do několika zákonem chráněných zájmů, v nočních hodinách a v přesile zaútočila na jinou ženu a 4 hodiny ji intenzivně fyzicky i psychicky napadala; tím prokázala, že je schopná páchat nanejvýš zavrženíhodné skutky, a to navíc z velmi nízkých pohnutek. Pokud pouhé podezření z cizoložství dohnalo žalobkyni a její dcery k natolik násilnému jednání, je dle žalované otázkou, čeho by se žalobkyně mohla dopustit, pokud by čelila dalšímu (příp. jinému) stimulu k trestné činnosti. 9. Pokud jde o intenzitu zásahu rozhodnutí o neprodloužení dlouhodobého pobytu do soukromého a rodinného života žalobkyně, žalovaná nezpochybnila, že žalobkyně má na území nezanedbatelné vazby. Doplnila, že na žalobkyni není žádný z jejích rodinných příslušníků pobytově závislý. Obě její dcery pobývají na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu, jsou zletilé a vdané a bydlí společně se svými manžely a dětmi. Žalobkyně přitom pobývala na území na základě dlouhodobého pobytu za účelem podnikání. Žalobkyně není tedy dle žalované na svých dcerách nijak závislá a ani ony na ní (případná závislost nebyla žalobkyní ani tvrzena). Žalovaná nezpochybnila citové vazby v rámci rodiny a i s ohledem na sdílení společného bydliště s jednou z dcer a její rodinou vnímala její vazby na rodinné příslušníky pobývající v České republice jako pevné. Poukázala ovšem na to, že se žalobkyně dopustila páchání závažné trestné činnosti právě spolu se svými dvěma dcerami, a to ve spolupachatelství. Trestné činnosti se dopouštěla podle žalované úmyslně, věděla tedy, že trestnou činnost páchá, a že v případě odhalení může být uvězněna či může ztratit pobytové oprávnění, přičemž oba tyto následky negativně zasáhnou do jejího soužití s rodinnými příslušníky na území. Této poměrně reálné a závažné hrozby však dle žalované nedbala, trestn