1 Afs 1/2012 — Nejvyšší správní soud

8 A 163/2018- 63 - text 13 8 A 163/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé v právní věci žalobkyně JUDr. M. O., insolvenční správkyně, zastoupená Mgr. Ing. Ondřejem Malým, advokátem se sídlem Palackého třída 3048/124, 612 00 Brno proti žalovanému Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 20. 8. 2018, č. j. MSP-27/2018-ORA-ROZ/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu a řízení před správními orgány 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí o rozkladu ministra spravedlnosti ze dne 20. 8. 2018, č. j. MSP-27/2018-ORA-ROZ/3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 13. 6. 2018, č. j. MSP -91/2017-OINS-SRIS/11 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí bylo rozhodnuto, že se žalobkyně dopustila přestupku podle § 36b odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích (dále jen „ZIS“), tím, že ačkoliv měla podle § 5a odst. 4 ZIS povinnost v provozovně, úředními hodinami každou středu od 10:00 do 16:00 hod., zapsané na základě žádosti podle § 19 odst. 2 ZIS, vykonávat činnost ve vymezených úředních hodinách, tak zde dne 11. 10. 2017 v úředních hodinách, a to nejméně v době od 14:30 do 16:00 hod., činnost insolvenčního správce skutečně nevykonávala, když neshromažďovala podklady pro insolvenční řízení vedené pod sp. zn. KSPA 60 INS 15132/2017, v němž byl ustanovena do funkce insolvenční správkyně na základě zápisu této provozovny do seznamu, a tedy ani nezajistila poskytování součinnosti insolvenčního správce v případě potřeby, jelikož pověřená osoba, prostřednictvím níž zajišťovala výkon činnosti insolvenčního správce v provozovně ve vymezených úředních hodinách, neměla přístup k podkladům pro insolvenční řízení, neboť ty nebyly fyzicky přítomné v provozovně, ani prostřednictvím vzdáleného přístupu. 3. Za spáchání přestupku specifikovaného ve výroku I. napadeného rozhodnutí uložil orgán I. stupně žalobkyni podle § 36b odst. 4 písm. b) ZIS pokutu ve výši 32 000 Kč. Zároveň byla žalobkyni podle § 95 odst. 1 přestupkového zákona ve spojení s § 79 odst. 5 správního řádu uložena povinnost nahradit Ministerstvu spravedlnosti náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. 4. Dne 11. 10. 2017 provedlo Ministerstvo spravedlnosti (dále také jako „orgán I. stupně“) jakožto kontrolní orgán v souladu s § 2 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve spojení s § 36 ZIS, kontrolu provozovny žalobkyně na adrese X (dále jen „provozovna“). O tom byl vyhotoven protokol o kontrole ze dne 23. 10. 2017, č. j. MSP-111/2017-OINS-SRIS/5. 5. Protokol o kontrole obsahuje mj. kontrolní zjištění o tom, že žalobkyně porušila § 5a odst. 4 ve spojení s § 5a odst. 8 ZIS a § 4 vyhlášky č. 355/2013 Sb., o úředních hodinách provozovny, o označování sídla a provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně (dále jen „vyhláška“) tím, že nezajišťovala v době úředních hodin nejméně však v době od 14:30 do 16:00 hod., skutečný výkon činnosti v provozovně insolvenčního správce spočívající v absenci podkladů pro insolvenční řízení, když neumožnila kontrolujícím osobám nahlédnout do spisu, sp. zn. KSPA 60 INS 15132/2017, dlužníka P. J., konkrétně do usnesení o nařízení exekuce, č. j. 12 EXE 8/2011-15, ze dne 7. 1. 2011. 6. V návaznosti na provedená kontrolní zjištění byl obviněné doručen příkaz ze dne 7. 2. 2018, č. j. MSP-91/2017-OINSSRIS/, kterým bylo podle § 46 odst. 1 a odst. 3 správního řádu ve spojení § 78 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“) zahájeno řízení o přestupku. 7. Dne 20. 2. 2018 podala žalobkyně proti příkazu včasný odpor, čímž byl příkaz podle § 150 odst. 3 správního řádu zrušen a řízení pokračovalo. 8. Následně bylo dne 13. 6. 2018 vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byla žalobkyně uznána vinou ze spáchání přestupku, jak bylo již popsáno výše. 9. Žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí brojila rozkladem ze dne 25. 6. 2018. O něm ministr spravedlnosti zamítavě rozhodnul napadeným rozhodnutím. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 10. Žalobou ze dne 26. 10. 2018 se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu jeho nezákonnosti, kterou spatřuje v níže rozvedených žalobních námitkách. 11. Žalobkyně v prvé řadě namítá, že ministr spravedlnosti řádně nepřezkoumal prvostupňové rozhodnutí z hlediska požadavků stanovených v § 89 správního řádu. Ministru spravedlnosti vytýká, že nezkoumal celkovou zákonnost prvostupňového rozhodnutí, resp. zákonnost postupu prvostupňového správního orgánu, čímž své rozhodnutí zatížil vadou v podobě nezákonnosti. 12. Dále žaloba uvádí, že prvostupňové rozhodnutí formulovalo výrok svého rozhodnutí v rozporu s ustanovením § 68 odst. 2 správního řádu, neboť zde pouze uvedlo, že žalobkyně v rozporu s § 5a odst. 4 zákona č. 312/2006Sb., o insolvenčních správcích nevykonávala činnost v úředních hodinách provozovny insolvenčního správce. Ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu však dle žalobkyně vyžaduje, aby ve výrokové části rozhodnutí bylo uvedeno řešení otázky, která je předmětem řízení, a právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. 13. Ohledně právní kvalifikace vytýkaného jednání žalobkyně nesouhlasí se závěry žalovaného, resp. orgánu I. stupně. Žalobkyně trvá na tom, že jako insolvenční správce činnost vykonávala a je třeba rozlišovat, jak tuto činnost vykonávala, tedy jestli shromažďovala podklady pro insolvenční řízení nebo byla v danou chvíli schopna předložit podklady. Dle žalobkyně kontrolovaný insolvenční spis žalobkyně je veden v počítačovém programu v elektronické podobě. Den před kontrolou se konalo přezkumné jednání s dlužníkem, na které se nedostavil žádný věřitel, žádný věřitel nežádal žádnou informaci od žalobkyně ani telefonicky, ani mailem, ani prostřednictvím dotazu, zaslanému soudu. Dlužník byl informován o přihláškách, proběhlo jednání, proběhl přezkum, k jednotlivým přihlášeným pohledávkám se dlužník vyjádřil, takže dlužník nebyl poškozen a k protiprávnímu činu nedošlo. Věřitelé neprojevili žádný zájem o přezkoumání přihlášek, tudíž k žádnému škodlivému protiprávnímu činu rovněž dojít nemohlo. Žádný účastník řízení či nějaká hypoteticky řízením dotčená osoba nebyla na svých právech nijak krácena. 14. Žalobkyně vysvětluje, že má pro svou činnost, jako většina insolvenčních správců, na provozovnách zřízen dálkový přístup na databázový server, kde se shromažďují všechny dokumenty a informace týkající se všech insolvenčních řízení. Kontrolovaná osoba dle jejího tvrzení nedostala žádný prostor, aby předložila dokumenty v krátké náhradní lhůtě. Dle ní není problém v dnešní době nedostatek během několika chvil napravit, nicméně tento prostor jí nebyl poskytnut. Skutečnost, že žalobkyně v okamžiku kontroly neumožnila kontrolujícímu orgánu nahlédnout do požadovaného dokumentu, není a nemůže být sama o sobě porušením povinností insolvenčního správce, a tedy neznamená, že žalobce neshromažďoval podklady pro insolvenční řízení. Nelze odhlédnout ani od běžné soudní praxe, že nahlížení do soudního spisu je nutno předem objednat v informační kanceláři a rezervovat termín pro přípravu spisu k nahlížení. 15. Dále žalobkyně namítá, že skutková věta přestupku je zcela chybná, neboť není pravdou, že by žalobkyně neshromažďovala podklady a ani z žádného důkazu taková skutečnost nevyplývá a důkazy ani nebyly shromážděny a provedeny. V předmětné věci pouze nebylo možno spis předložit (okamžitě tzv. „tady a teď“) z důvodu technických problémů s přístupem na vzdálený disk, neboť žalobkyně má vzdálené úložiště dvě, žádný z důkazů nehodnotí, jestli žalobkyně podklady měla či neměla shromážděny. 16. Žaloba rovněž argumentuje, že vyhláška č. 355/2013 Sb. nespecifikuje a nestanoví lhůtu, ve které již mají podklady na provozovně být skutečně shromážděny. Není-li zákonem či podzákonným předpisem dána žádná lhůta ke splnění povinnosti, nemůže kontrolní orgán splnění této povinnosti kontrolovat, protože kontrolní orgán nemůže sám určit dobu, do kdy správce má povinnost splnit. 17. Rovněž výše sankce se stala předmětem žalobní námitky. Žalobkyně namítá zjevnou nepřiměřenost výše sankce a nesouhlasí s úvahami, které k jejímu stanovení vedly. Stanovisko a úvaha o tom, že je nutno přihlédnout k „minimálnímu garantovanému příjmu“ jsou dle ní zcela chybné. Takový pojem právní řád nezná. Zákon a vyhláška o odměně insolvenčnímu správci příjem negarantují. Tyto předpisy pouze řeší způsob výpočtu odměny, ale o jejich výši odměny rozhoduje vždy soud. Do toho vstupuje možnost soudu odměnu snížit, nebo soud odměnu nepřizná vůbec. Současně je nutno vzít v úvahu, že dlužníci ne