9 Ads 83/2014 — Nejvyšší správní soud

8 A 174/2017- 76 - text 16 8 A 174/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce proti žalovanému JESSENIA a.s., IČ: 26752051 Sídlem Okruhová 1135/44, Praha - Stodůlky zastoupený Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1 Ministerstvo pro místní rozvoj se sídlem Staroměstské nám. 38/15, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministryně ze dne 31. srpna 2017, č.j. MMR-26454/2017-26/2, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Rozhodnutím ministryně pro místní rozvoj (dále jen „ministryně“) ze dne 31. srpna 2017, č.j. MMR-26454/2017-26/2, byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 31. května 2017, č.j. 20605/2017-26, jímž byla ukončena administrace žádosti o podporu ve věci projektu registrační číslo CZ.06.2.56/0.0/0.0/16_0002538 a názvem „Centrum duševní rehabilitace Beroun“. 2. Rozhodnutí ministerstva o „ukončení administrace žádosti“ žalobce poukazovalo na předcházející rozhodnutí přezkumné komise, kterážto konstatovala neodstranitelné vady žádosti žalobce, a to: - vyjádření Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR (dále jen „vyjádření VZP“) bylo předloženo s datem pozdějším, než bylo datum podání žádosti o podporu, pročež nebylo možné toto vyjádření VZP akceptovat jako řádně doloženou přílohu žádosti o podporu; - nebylo doloženo stanovisko Ministerstva zdravotnictví České republiky, o tom, že je projekt v souladu se Strategií reformy psychiatrické péče, a že projekt plní standardy lůžkové akutní psychiatrické péče ve všeobecných nemocnicích (dále jen „stanovisko ministerstva zdravotnictví“), tudíž nebyla předložena povinná příloha žádosti o podporu. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobce shledává nezákonnost předně v nerovném zacházení a nelegální diskriminaci. Žalobce pojal důvodné podezření na takové zacházení poté, co žalovaný nezákonně nevydal informace ze strany ministerstva, když nevyhověl žádosti žalobce ze dne 8. 9. 2017 dle zákona o svobodném přístupu k informacím, aby mu byly poskytnuty žádosti úspěšných žadatelů včetně příloh. Žalobce tak není schopen verifikovat, zda alespoň v tomto směru byl dodržen v jeho případě „fair proces“. Žalobce tedy navrhuje, aby soud žalovanému uložil povinnost předložit všechny žádosti a jejich přílohy, aby bylo možné posoudit, zda ostatní žadatelé dostáli všem „povinným přílohám“ ve stanovených lhůtách. 4. V první žalobní námitce žalobce vytýká předmětnému rozhodnutí nesrozumitelnost a tudíž nepřezkoumatelnost a to z důvodu, že žalobce již v rozkladu uvedl, že prvostupňové rozhodnutí je nesrozumitelné a tudíž i nepřezkoumatelné, neboť žádný právní předpis neupravuje „ukončení administrace žádosti o podporu“ jakožto způsob rozhodnutí. Z tohoto rozhodnutí tedy není jasné, jak vlastně správní orgán rozhodl. Tato vada byla umocněna tím, že zde rovněž není uvedeno zákonné ustanovení nebo aspoň zákon, z nichž dovozuje ministerstvo svoji pravomoc rozhodnout. 5. Poukaz na ust. § 67 správního řádu není pak obligatorním poukazem na kompetenční normu, nýbrž toliko na právní normu regulující procesní stránku věci. Nicméně k aplikaci správního řádu by nemohlo dojít, pokud by správní orgán I. stupně neměl vůbec žádnou pravomoc, kteroužto je ovšem s ohledem na zásadu legality (Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.; srov. čl. 2 odst. 2 LZPS, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR) nutné dovozovat z (zde zcela absentujícího) konkrétního zákonného ustanovení. 6. Ministryně ovšem vznesenou a podrobně odůvodněnou námitku absence zákonného (kompetenčního) ustanovení, jehož uvedení ve výrokové části rozhodnutí bezpodmínečně vyžaduje i odborná literatura (srov. SKULOVÁ, Soňa et al. Správní právo procesní. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. ISBN 978-80-7380-381-0) či judikatura (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2007, č.j. 9 As 18/2007-109), zcela bagatelizovala, neb uvedla, že jde prý pouze o formální vadu, kterážto ovšem nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí. 7. Žalobce takový výklad právních norem založených na zásadě legality ovšem důsledně odmítá, neboť nemá jakoukoliv oporu v platné právní úpravě. Zasahuje-li orgán veřejné moci do subjektivních veřejných práv svých adresátů, je povinen těmto adresátům dostatečně doložit, že takový zásah je zcela legální, v souladu s platnou právní úpravou, a především, že k takovému zásahu je vůbec oprávněn. 8. Ministryně v rámci napadeného rozhodnutí dále uvádí, že rozhodnutí „o ukončení administrace žádosti o podporu“ je předpokládané Obecnými a Specifickými pravidly, pročež se jedná o způsob rozhodnutí, kterýžto nemůže být žalobci jakkoliv nesrozumitelný, natožpak rozporný s platnou právní úpravou. Žalobce si je vědom obou souborů pravidel, nicméně naproti tomu je třeba zdůraznit, že tato pravidla nemají povahu zákona či jiného obdobného aktu, jenž by měl přednost před obecnou právní úpravou správního řízení. Nejedná se totiž ani o podzákonný právní předpis. 9. Recentní právní úprava obsažená ve správním řádu předpokládá taxativní způsoby rozhodnutí s tím, že správní orgán může žádosti žadatele vyhovět, zamítnout ji, řízení o této žádosti zastavit, případně věc odložit. Každý z těchto způsobů rozhodnutí má určitý, zákonem daný smysl a účel, nejedná se o skupinu způsobů rozhodnutí, jejichž užití je na volné úvaze správního orgánu. Naopak správní orgán je povinen využít výlučně ten způsob rozhodnutí, kterýžto odpovídá skutkovým a právním okolnostem dané věci, především pak důvodům takového rozhodnutí. 10. Druhá námitka směřovala do vypořádání se s jeho námitku nedostatku odůvodnění. S touto námitkou se ministryně vypořádala vskutku stroze s tím, že žalobce byl vyzván k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí a k těmto podkladům se vyjádřil. Tím, že přezkumná komise na návrh žalobce jeho žádost přezkoumala, a následně se ministerstvo s tímto názorem ztotožnilo, bylo dle ministryně učiněno zákonným náležitostem za dost. Dle ministryně je tedy zcela v pořádku situace, kdy správní orgán, jenž má v dané věci rozhodovat, „přenese“ svoji pravomoc na orgán přezkumné komise, následně se se závěry přezkumné komise toliko „ztotožní“, čímž v dané věci „řádně“ rozhodne. 11. Východiskem pro působení orgánu veřejné moci je ovšem (již žalobcem zmíněná) zá-sada legality, přičemž pravomoc orgánu může být dána pouze zákonem nebo na základě zákona, v jeho mezích a tuto moc může uplatňovat pouze způsoby stanovenými zákony. Ani Obecná pravidla, ani Specifická pravidla nemohou založit pravomoc přezkumné komise, ani jiného obdobného orgánu, kterýžto nebyl založen (a nadán působností) zákonem (či jinou obdobnou formou). Na jakousi „přezkumnou komisi“ tedy nemůže být přenesena pravomoc rozhodovat o žádostech o podporu, neboť pro takový postup není jakákoliv zákonná či jiná obdobná opora. Ministryně, ani ministerstvo se tedy nemůže ztotožňovat s rozhodnutím „poradního sboru“, jenž k rozhodnutí vůbec nebyl pravomocný. Tzv. přezkumná komise totiž není orgán zřízený zákonem či na jeho základě a ani na něj nebyl výkonem takové pravomoci přenesen, pročež takový „sbor“ nemůže fakticky rozhodovat o veřejných subjektivních právech. 12. Takový postup je v rozporu se zákonným požadavkem na odůvodnění rozhodnutí, tak jak byl rozveden např. v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2016, č.j. 11 A 106/2013-31 nebo rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. června 2006, č.j. 4 As 58/2005-65. Žádné úvahy ministerstva tu z jeho rozhodnutí seznatelné vskutku nejsou. Rozhodně za takové úvahy nelze považovat citaci „rozhodnutí“ přezkumná komise, jež není nadána pravomocí, neboť rozhodovat v dané věci mělo a má ministerstvo. 13. Již po seznámení se s rozhodnutím ministerstva žalobce poukázal v rámci rozkladu (žel zcela zbytečně) na to, že v odůvodnění takového rozhodnutí nejsou de facto žádné úvahy, důvody výroků ministerstva či alespoň jejich náznak. Zároveň se pak ministerstvo návrhy žalobce a jeho námitkami v podstatě nezabývalo, neboť si vystačilo toliko s citacemi z „rozhodnutí“ přezkumné komise (nicméně jedná se toliko o dokument, jenž není jakkoliv právně relevantní, rozhodnutí jako individuální správní akt může být totiž vydán pouze správním orgánem, jenž je k tomu nadán pravomocí). Taktéž v rámci odůvodnění nelze seznat, jak se ministerstvo samotné vypořádalo s podklady nebo jaké při rozhodování byly využity právní předpisy (hmotněprávní a kompetenční). 14. Třetí námitka se týkala vypořádání se s rozkladovou námitkou stran právní povahy vyjádření VZP a stanoviska ministerstva zdravotnictví Ministryně v rámci rozkladu uvedla, že „povinnými přílohami“ žádosti o podporu dle pravidel bylo vyjádření VZP a stanovisko ministerstva zdravotnictví, byť popřela, že by se jednalo o závazná stan