2 As 34/2006 — Nejvyšší správní soud

9 A 66/2019- 92 - text 20 9A 66/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: B2M.CZ s.r.o., IČO 27455971 sídlem Praha 5, Šafránkova 3/1243, PSČ 15500 zastoupená advokátem JUDr. Josefem Aujezdským sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, IČO 70837627 sídlem Pplk. Sochora 27, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 4. 4. 2019, č. j. UOOU-01178/17-265 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 4. 4. 2019, č. j. UOOU-01178/17-265 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 30. 11. 2018, č. j. UOOU-01178/17-257 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 11 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 480/2004 Sb.“ nebo také „zákon o některých službách informační společnosti“), kterého se dopustila tím, že opakovaně šířila nevyžádaná obchodní sdělení ve smyslu § 2 písm. f) zákona č. 480/2004 Sb., když zaslala obchodní sdělení na elektronické adresy adresátů uvedených ve výroku prvostupňového rozhodnutí, přičemž adresáti obchodních sdělení nedali souhlas s jejich zasíláním, nebo již nebyli zákazníky žalobkyně ve smyslu § 7 odst. 3 zákona č. 480/2004 Sb., jelikož již příjem obchodních sdělení dříve odmítli, čímž žalobkyně porušila povinnost stanovenou v § 7 odst. 2 zákona č. 480/2004 Sb., tedy povinnost využívat podrobnosti elektronického kontaktu za účelem šíření obchodních sdělení elektronickými prostředky pouze ve vztahu k uživatelům, kteří k tomu dali předchozí souhlas, za což jí byla v souladu s § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 480/2004 Sb. uložena pokuta ve výši 380 000 Kč a dále povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 2. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyšla ze zjištění, že podkladem pro zahájení řízení byl protokol o kontrole ze dne 12. 2. 2018 (dále jen „protokol o kontrole“), včetně spisového materiálu shromážděného v rámci této kontroly, a dále stížnosti adresátů obchodních sdělení doručené žalovanému úřadu do 23. 5. 2018. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal s odvolacími námitkami takto: 3. K námitce žalobkyně týkající se nedostatečně vymezeného skutku žalovaný odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, podle něhož smyslem vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí je docílení jeho nezaměnitelnosti. Skutek v prvostupňovém rozhodnutí byl dle žalovaného konkretizován datem odeslání a adresou elektronického kontaktu odesílatele i příjemce, ve výroku rozhodnutí bylo řádně popsáno jak vytýkané právní jednání, tak i způsobený následek spočívající v porušení právem chráněného zájmu, tudíž skutek dle žalovaného nelze zaměnit s jiným. 4. K námitce žalobkyně, že z prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých předpisů bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno, žalovaný uvedl, že veškeré aplikované právní předpisy byly v rozhodnutí řádně označeny. Z dikce § 11 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 480/2004 Sb., jakož i z kontextu rozhodnutí je dle žalovaného zřejmé, že jde o hromadný přestupek spočívající ve vícenásobném útoku proti právem chráněnému zájmu. 5. K námitce žalobkyně brojící proti nedostatečnému upřesnění důkazů i dalších podkladů, z nichž prvostupňové rozhodnutí vycházelo, žalovaný poukázal n to, že v úvodu prvostupňového rozhodnutí bylo uvedeno, že podkladem pro zahájení správního řízení byl protokol o kontrole, a to včetně kontrolního spisového materiálu, a dále stížnosti podané u žalované do doručení oznámení zahájení předmětného řízení, tj. do 23. 5. 2018. Tyto podklady jsou dále v textu odůvodnění konkretizovány názvy a čísly jednacími. Nad to žalovaný zdůraznil, že žalobkyně opakovaně využila práva nahlédnout do spisu (viz úřední záznamy) a účastnila se ústního jednání, z něhož obdržela kopii protokolu. Žalobkyně tak zjevně musela mít přehled o všech úkonech žalované. 6. Dále se žalovaný vyjádřil k povaze obchodních sdělení, když uvedl, že v textu napadeného rozhodnutí je jasně popsána definice obchodního sdělení, a je tak zjevné, že zaslané zprávy jsou svojí povahou obchodním sdělením. Žalovaný se rovněž podivil, proč žalobkyně napadá povahu svých sdělení, když samy zaslané zprávy obsahovaly informaci, že představují obchodní sdělení. Stěžovatelé shodně uváděli, že s rozesílkou nesouhlasili a zároveň se nikdy neregistrovali, případně registraci připustili, nicméně doložili předchozí odmítání, a proto důkazní břemeno existence právního titulu k šíření obchodních sdělení spočívalo na straně žalobkyně. Při dodržení zásady eurokonformního výkladu národního práva, resp. v tomto případě souladu se směrnicí 2002/58/ES, o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (dále jen „směrnice 2002/58/ES“), je přitom nutné konstatovat, že souhlas se zasíláním obchodních sdělení musí splňovat obdobné parametry jako souhlas se zpracováním osobních údajů, což konkrétně vyplývá jak z recitálu 17 směrnice 2002/58/ES, tak i z normativní části v čl. 2 písm. f) směrnice 2002/58/ES, podle něhož platí, že „souhlas“ uživatele či účastníka odpovídá souhlasu subjektu údajů podle směrnice 95/46/ES. § 5 odst. 4 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění do 23. 4. 2019, potom stanoví, že souhlas subjektu údajů se zpracováním osobních údajů musí být správce schopen prokázat po celou dobu zpracování. Souhlas přitom nejen že musí být prokazatelný, ale i svobodný a informovaný. Již z podstaty věci tak žalobkyní prezentovaný „souhlas“, který měl být údajně udělen samotným aktem registrace, nelze považovat za platný právní titul šíření obchodních sdělení, neboť samo poskytování služeb by tak bylo nepřípustně podmíněno souhlasem se zasíláním nevyžádané pošty, což vylučuje svobodu jeho udělení. Jakýkoli jiný zvláštní souhlas se zasíláním obchodních sdělení nebyl přitom žalobkyní proklamován ani prokazován. Prvostupňový orgán tak postupoval správně, když při absenci svobodného, zvlášť uděleného a informovaného souhlasu posuzoval případy optikou ustanovení § 7 odst. 3 zákona č. 480/2004 Sb. Žalobkyně dále dokládala zákaznický vztah zápisem v databázi. Tento zápis však obsahoval pouze na internetu zcela běžně dohledatelné informace a předkládané IP adresy registraci ze strany zákazníka jednoznačně neprokazovaly (mnohdy se jednalo o totožné IP adresy a nejednalo se o identifikátor konečného adresáta, který měl údajnou registraci provést). Žalobkyně na podporu svého tvrzení v řadě případů nedoložila konkrétní důkazy, např. objednávku služeb, fakturu, konkrétní poptávku, potvrzení e-mailu atp. Skutečnost, že někteří z adresátů připustili, že se možná někdy v minulosti u žalovaného zaregistrovali, žalobkyni dle žalovaného nezbavuje povinnosti prokázat existenci jí svědčícího právního titulu. Tzv. double opt-in by představoval zcela běžně používaný způsob, jak potvrdit udělení souhlasu, aniž by tato potvrzující zpráva naplnila definici obchodního sdělení. 7. Žalovaný se dále zabýval námitkou nedostatečnosti osmidenní lhůty na provedení požadavku odhlášení z dalšího zasílání obchodních sdělení, kdy dle žalobkyně měla být lhůta dána v řádech týdnů, nikoliv dnů. Dle žalovaného je ze spisové dokumentace zjevné, že údaje o zákaznících byly zpracovány v elektronické databázi, která sama z principu umožňuje relativně snadné vyhledávání, tudíž změnu parametru možnosti zasílání obchodních sdělení nelze považovat za jakkoli nepřiměřeně složitý úkol, který by nebylo možno splnit v řádech několika dnů. 8. K prokazatelnosti odmítání žalovaný uvedl, že součástí spisu jsou e-mailové zprávy, které doložili jednotliví stěžovatelé. Vzhledem k tomu, že součástí každého obchodního sdělení podle § 7 odst. 4 písm. c) zákona č. 480/2004 Sb. musí být i existence platné adresy umožňující přímé a účinné odhlášení z další rozesílky, lze se důvodně domnívat, že zprávy byly vůči obviněné doručitelné. V posuzovaném období byla možnost odhlášení umožněna právě a pouze ve formě odpovědi na doručenou zprávu. Někteří ze stěžovatelů navíc dokládali i další komunikaci s obviněnou, která na tuto zprávu s odmítnutím nějakým způsobem reagovala. 9. K námitce