7 Afs 59/2010 — Nejvyšší správní soud

14 Af 29/2020- 29 - text 10 pokračování 14Af 29/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Karly Cháberové a Jana Kratochvíla ve věci žalobce: Den Braven Czech and Slovak a.s. sídlem 793 91 Úvalno 353 zastoupený advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským sídlem Palackého 151/10, 796 01 Prostějov proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2020, č. j. 1860-2/2020-900000-314, takto: I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 17. 6. 2020, č. j. 1860-2/2020-900000-314, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 288 Kč k rukám jeho právního zástupce JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2020, č. j. 18360-2/2020-900000-314 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný změnil rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „celní úřad“) ze dne 28. 1. 2020, č. j. 81231/2020-510000-11. 2. Dne 25. 3. 2014 byla Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj ukončena kontrola po propuštění zboží. V návaznosti na kontrolu vyměřil Celní úřad pro Moravskoslezský kraj dne 2. 4. 2014 žalobci clo, a to celkem 69 dodatečnými platebními výměry. Žalobce clo dobrovolně neuhradil, neboť mu příslušné platební výměry nebyly řádně doručeny. Celní úřad následně přistoupil k vymáhání celního dluhu prostřednictvím daňové exekuce. A to i přes námitky žalobce, že neví, jaká povinnost je na něm vymáhána. Vymáhané peněžité plnění se navýšilo o exekuční náklady a úrok z prodlení ke dni vydání exekučního příkazu. 3. Žalobce se proti exekučním příkazům (s výjimkou dvou případů) bránil námitkami, kterým celní úřad nevyhověl. Žalobce následně napadl všechny exekuční příkazy a všechna rozhodnutí o námitkách (až na rozhodnutí ze dne 8. 8. 2014 č. j. 109675-9/2014-510000-11) správními žalobami. S většinou žalob byl žalobce úspěšný, proto celní úřad přistoupil k vrácení přeplatků na exekučních nákladech a úrocích z prodlení žalobci. 4. Dodatečné platební výměry napadl žalobce odvoláním. Celkem 58 dodatečných platebních výměrů odvolací orgán změnil tak, že zrušil povinnost uhradit penále ve výši 20 % z dodatečně doměřené částky dovozního cla. V březnu 2019 pak celní úřad vrátil penále žalobci. Zbývajících 11 dodatečných platebních výměrů odvolací orgán zrušil a řízení zastavil. Celní úřad pak veškerá související plnění (clo, penále, exekuční náklady a úroky z prodlení) žalobci vrátil, a to rovněž v březnu 2019. 5. Dne 10. 10. 2019 požádal žalobce celní úřad o přiznání úroků z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu ustanovení § 254 odst. 2 zákona č. 280/2009, daňový řád, ve znění od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 (dále jen „daňový řád“), a o poskytnutí informací z celního řízení. 6. Celní úřad nemínil žádosti žalobce vyhovět, jak vyplynulo z přípisu ze dne 12. 12. 2019, č. j. 623292-5/2019-510000-11. 7. Prvostupňovým rozhodnutím celní úřad rozhodl, že se žalobci nepřiznává úrok z neoprávněného jednání správce cla ve smyslu ustanovení § 254 odst. 2 daňového řádu. Dále ve výroku rozhodnutí uvedl, že za použití „článku 241 nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění platném v rozhodné době, podle článku 116 odst. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 951/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, v platném znění a dle ustanovení § 66 zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů úrok z neoprávněného jednání správce cla při správě cla nevzniká.“ 8. K odvolání žalobce žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 9. Žalovaný dal v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobci za pravdu v tom, že na danou věc skutečně nelze použít § 66 zákona č. 242/2016 Sb. celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový celní zákon“). Rozhodným okamžikem pro určení právního předpisu, dle kterého má být věc posouzena, je z hmotněprávního hlediska vznik celního dluhu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že příslušenství celního dluhu vzniklo až později, neboť příslušenství sleduje osud cla. Proto na posuzovaný případ nelze použít nový celní zákon, ani nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. 10. 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový celní kodex“). Postupováno mělo být dle nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. 10. 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění účinném do 30. 4. 2016 (dále jen „starý celní kodex“). Proto žalovaný rozhodl, že se prvostupňové rozhodnutí mění tak, že se vypouští text „podle článku 116 odst. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2016, kterým se stanoví celní kodex Unie, v platném znění“ a text „§ 66 zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů“ se nahrazuje textem „§ 285 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění do 28. 7. 2016“. 10. I přes výše uvedenou změnu žalovaný nepřistoupil k přiznání žalobcem požadovaného úroku. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval vývoj právní úpravy v řešené otázce a poukázal na její kontinuitu. Zákon úrok z neoprávněného jednání správce cla vždy zásadně vylučoval. To stvrdila i judikatura Nejvyššího správního soudu. 11. Žalovaný tedy posoudil žalobcův nárok dle § 285 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý celní zákon“), které stanovilo, že pokud vznikne povinnost platit úrok podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, postupuje se při přiznání takového úroku podle ustanovení daňového řádu o úroku z neoprávněného jednání správce daně. Dané ustanovení odkazuje (prostřednictvím poznámky) na čl. 241 starého celního kodexu, dle kterého nejsou celní orgány povinny platit úroky, pokud vrátí dovozní nebo vývozní clo nebo úvěrový úrok či úrok z prodlení vybraný při zaplacení cla, s výjimkou dvou případů: rozhodnutí o vyhovění žádosti o vrácení cla nebylo vykonáno do tří měsíců od jeho přijetí nebo jestliže tak stanoví vnitrostátní předpisy. Nový celní kodex v čl. 116 odst. 6 rovněž vylučuje povinnost celních orgánů platit úrok, z článku navíc byla vypuštěna výjimka pro případy stanovené vnitrostátními předpisy. 12. K námitce nedostatečnosti institutu náhrady škody žalovaný uvedl, že nemohlo dojít k diskriminaci žalobce oproti jiným daňovým subjektům, neboť clo a daň jsou dva odlišné instituty, byť se pro účely daňového řádu clo považuje za daň. Clo je však primárně upraveno komunitárními předpisy a celním zákonem, které mají před úpravou daňového řádu přednost; odtud pramení odlišnosti při správě cla. II. Obsah žaloby 13. Napadené rozhodnutí je podle žalobce založeno na nesprávném právním posouzení věci. Úrok z neoprávněného jednání správce daně (cla) ve smyslu ustanovení § 254 daňového řádu měl být žalobci vyměřen v souladu s jeho žádostí. 14. Podle žalobce vychází jeho nárok z vnitrostátního předpisu – daňového řádu. Ke kolizi s úpravou celního kodexu tak nedochází. 15. Žalobce má za to, že nutnost aplikace § 254 daňového řádu lze dovodit historickým a teleologickým výkladem. Daňový řád obsahoval v rozhodné době úpravu dvou typů úroků, a sice úrok z přeplatku dle § 155 daňového řádu a úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 téhož zákona. Úrok v případě včasného nevykonání rozhodnutí o vyhovění žádosti o vrácení cla, jak jej upravuje celní kodex (starší v čl. 241, nový v čl. 116 odst. 3), má charakter úroku z přeplatku, jeho účelem je zohlednit hodnotu finančních prostředků v čase (jako úrok z prodlení). Chybí mu však sankční charakter, který má právě úrok dle § 254 daňového řádu a který na rozdíl od úroku z přeplatku představuje paušalizovanou náhradu škody za postup každého českého správce daně (tedy i cla) v rozporu s platnou právní úpravou. Lze tedy konstatovat, že celní zákon i celní kodex obsahují pouze úpravu úroku z vratitelného přeplatku, nikoli však úroku z neoprávněného jednání správce daně, který řeší § 254 daňového řádu. 16. Žalobce zdůraznil, že celní kodex nevylučuje, aby vnitrostátní úprava stanovila jiné úroky, nad rámec úroků stanovených kodexem. Tím spíše nevylučuje existenci dalšího typu úroku sankčního charakteru, který má zjevně odlišný účel. Ostatně účelem celního kodexu není komplexní úprava odpovědnosti za pochybení při správě cla, ta je ponechána úvaze členských států. V opačném případě by nešlo nad rámec kodexu uplatnit požadavek na náhradu škody v civilním řízení. 17. Žalobce odmítá argument, že by aplikaci § 254 daňového řádu bylo možné vyloučit s odkazem na kontinuitu právní úpravy. Účelem zavedení institutu úroku z neoprávněného jednání správce daně (nově zavedeného daňovým řádem) bylo postihovat správce daně za to, že vlivem svého nesprávného rozhodnutí v