2 As 232/2017 — Nejvyšší správní soud

17 A 66/2021- 30 - text 7 17 A 66/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: N. A. S. P. trvale bytem X zastoupený advokátem JUDr. Jiřím Spoustou, Ph.D. se sídlem Praha 1, Voršilská 130/10 Magistrát hlavního města Prahy se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2/2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2021, č. j. MHMP 450433/2021, sp. zn. S-MHMP 1001416/2020, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí odboru matrik Úřadu městské části Praha 1 ze dne 28. 4. 2020, č. j. UMCP1 159962/2020. Uvedeným rozhodnutím správní orgán I. stupně rozhodl o žádosti žalobce o nabytí státního občanství ČR tak, že žalobce státní občanství prohlášením dle § 31 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), (dále jen „zákon č. 186/2013 Sb.“) nenabyl. 2. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že důvodem nevyhovění žádosti žalobce byla skutečnost, že žalobce podle § 31 odst. 4 písm. e) zákona č. 186/2013 Sb. nedoložil doklad prokazující datum a způsob pozbytí českého či československého státního občanství žalobce nebo jednoho z jeho rodičů či prarodičů (otce, respektive děda). Podle správního orgánu I. stupně žalobce ani takový doklad předložit nemohl, neboť otec žalobce nabyl státní občanství České republiky dne 23. 2. 2015 na základě prohlášení podle § 33 zákona č. 186/2013 Sb., přičemž součástí šetření bylo osvědčení prokazující státní občanství Československé socialistické republiky jeho otce (prarodiče žalobce). Matka žalobce je cizí státní příslušnicí. II. Obsah žaloby 3. Žalobce v podané žalobě namítal, že právní posouzení věci provedené správními orgány je přepjatě formalistické a porušuje jeho základní práva zaručená ústavními předpisy. 4. Jediným důvodem, pro který žádosti žalobce nebylo vyhověno, bylo, že žalobce nepředložil v rámci svého prohlášení doklad prokazující datum a způsob pozbytí českého či československého státního občanství jednoho z rodičů nebo prarodičů. Tento doklad žalobce předložit nemohl, když jeho otec nabyl státní občanství České republiky dne 23. 2. 2015 na základě prohlášení o nabytí státního občanství České republiky dle § 33 zákona č. 186/2013 Sb., a to mj. na základě osvědčení prokazujícího státní občanství Československé republiky jeho otce (děda žalobce). 5. Žalobce dále uvedl, že zákonem č. 207/2019 Sb. byl s účinností od 6. 9. 2019 novelizován zákon č. 186/2013 Sb., kdy účelem této novelizace bylo umožnit dětem a vnukům emigrantů, kteří Československo opouštěli ze zásadních důvodů, usnadnit cestu k získání českého občanství. Předmětná novela nicméně umožnila nabytí občanství pouze potomkům osob, které občanství Československé socialistické republiky pozbyly. Z tohoto důvodu žalobce shledává právní úpravu diskriminační, neboť nevidí důvod pro rozdílné zacházení s vnuky osob, které občanství pozbyly, a těch, které občanství nepozbyly. 6. Žalobce doplnil, že jeho otci a jeho sourozencům bylo umožněno získat občanství České republiky a přestože by se i on rád hlásil k České republice, nadále zůstává pouze občanem Venezuely. Pokud tak chce s otcem pobývat v České republice či kdekoliv jinde v Evropské unii, resp. Schengenském prostoru, je pro něho pobyt s ohledem na rodinné vazby nepřiměřeně komplikovaný. Žalobce je vysokoškolsky vzdělanou osobou a byl by pro Českou republiku přínosem. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 7. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný setrval na stanovisku uvedeném v napadeném rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. Žalovaný zdůraznil, že není v jeho pravomoci modifikovat zákonné podmínky a že mu v tomto typu řízení není přiznána žádná možnost správního uvážení, v jehož rámci by mohl vzít v úvahu argumenty osobní povahy předestřené žalobcem. 9. Nad rámec výše uvedeného pak žalovaný doplnil, že respektuje výsostné právo zákonodárce stanovit kritéria, podle kterých budou fyzické osoby nabývat státní občanství. Z dosavadního vývoje právní úpravy je dle žalovaného zřejmé, že zákonodárce postupně reflektuje postavení jednotlivých skupin bývalých československých státních občanů a jejich potomků a umožňuje jim nabýt české státní občanství zjednodušeným způsobem. Z faktu, že žalobce není adresátem nyní účinné právní normy, protože nesplňuje podmínky v ní stanovené, lze jen obtížně dovodit, že taková norma vykazuje prvky diskriminace. 10. Žalovaný uzavřel, že právní úprava nabývání a pozbývání státního občanství není neměnná, z čehož usuzuje, že do budoucna zákonodárce může umožnit nabytí státního občanství České republiky i dalším skupinám potomků československých občanů a současně nastavit kritéria takovým způsobem, aby právní norma dopadala i na žalobce. IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 11. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 12. Soud v dané věci rozhodl bez jednání, jelikož žalobce v reakci na výzvu soudu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný na výzvu nereagoval. 13. Soud při posouzení věci vyšel z následující právní úpravy: - Podle čl. 12 odst. 1 Ústavy České republiky nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon. - Podle § 31 odst. 1 zákona č. 186/2013 Sb. může prohlášením o nabytí státního občanství České republiky nabýt státní občanství České republiky fyzická osoba, která pozbyla české nebo československé státní občanství přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nejednalo-li se o pozbytí československého státního občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské nebo podle smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině, nebo nejedná-li se o československého státního občana, který se ke dni 1. ledna 1969 stal, nebo by se k tomuto dni stal státním občanem Slovenské socialistické republiky, anebo po 1. lednu 1969 nabyl státní občanství Slovenské socialistické republiky nebo Slovenské republiky a je dosud jejím občanem. - Podle § 31 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb. může fyzická osoba, jejíž alespoň jeden z rodičů nebo prarodičů je nebo byl bývalým občanem podle odstavce 1, státní občanství České republiky nabýt prohlášením, pokud není ke dni učinění prohlášení státním občanem Slovenské republiky. - Podle § 31 odst. 4 písm. e) zákona č. 186/2013 Sb. prohlašovatel k prohlášení připojí doklad prokazující datum a způsob pozbytí českého či československého státního občanství prohlašovatele nebo doklad prokazující datum a způsob pozbytí českého či československého státního občanství jednoho z rodičů nebo prarodičů. 14. Soud neshledal žalobu důvodnou. 15. Úprava nabývání a pozbývání státního občanství má svůj ústavní základ v čl. 12 Ústavy České republiky. V čl. 12 odst. 1 Ústavy je zakotvena výhrada zákona, co se týče jak způsobů, tak podmínek nabývání a pozbývání státního občanství. Koncepce právní úpravy státního občanství vychází z principu suverenity státní moci, tedy že každý suverénní stát má právo stanovit podmínky, za kterých mohou cizinci vstupovat na jeho území, pobývat na něm a případně získat občanství (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94, či ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 586/99). Ústavní soud přitom v minulosti opakovaně zdůraznil, že v případech, kdy státoobčanský vztah nevzniká ex lege, ale na základě rozhodnutí příslušného orgánu státu, má stát svrchované právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje tím žádná základní práva. Jinak řečeno, dle Ústavního soudu není žádného základního práva, které by suverénní stát mohl porušit tím, že cizinci státní občanství neudělí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. II US 624/06, či ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 586/99, či nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 39/17, či ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16). 16. Nabývání státního občanství České republiky prohlášením se týká fyzických osob, které pozbyly české nebo československé státní občanství přede dnem nabytí účinnosti dotčeného zákona (§ 31 zákona č. 186/2013 Sb.), osob, které byly k 31. 12. 1992 státními občany České a Slovenské Federativní Republiky a nebyly čes