3 Af 36/2015

Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 22. 7. 2015, č. j. MF-56087/2014/34/2901-RK (dále jen „rozhodnutí ministra“), kterým ministr financí zčásti vyhověl rozkladu žalobkyně podanému proti rozhodnutí Ministerstva financí (dále „ministerstvo“ nebo „žalovaný“) ze dne 4. 7. 2014, č. j. MF-59996/2013/34-4 (dále též „rozhodnutí ministerstva“) tak, že toto rozhodnutí ve výrocích III., VI., XI., XVI., XVIII., XXIII., XXVIII., LXXIV., LXXX. a LXXVIII zrušil a řízení v těchto výrocích zastavil; ve zbytku rozklad zamítl a rozhodnutí ministerstva ve výrocích I., II., IV., V., VII.-X., XII.-XV., XVII., XIX.-XXII., XXIV.-XXVII., XXIV.-LXXIII., LXXV.-LXXVII. a LXXIX potvrdil.

Předmětem rozhodnutí o rozkladu byl přezkum zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her na území statutárního města Brna z důvodu jejich rozporu s obecně závaznou vyhláškou statutárního města Brna, konkrétně 70 povolení vydaných žalobkyni pro provozovny na území městské části Brno-střed (na adresách Hybešova 437/46, Hybešova 302/51, Hybešova 51, Hybešova 1, Brandlova 253/4, Vachova 1/36, Vachova 45/6, Vachova 36/1, Vachova 6/45, Cejl 497/30, Cejl 485/16, Cejl 16/485, Křenová 55, Křenová 181/55, Gorkého 88/46 a Lidická 45/787).

Ke zrušení povolení došlo pro jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou statutárního města Brna č. 1/2014, o regulaci provozu loterií a jiných podobných her a stanovení opatření k zabezpečení veřejného pořádku, ve znění jejích pozdějších novelizací.

V odůvodnění rozhodnutí ministerstva se – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13 (dále „nález sp. zn. Pl. ÚS 6/13“) – zdůrazňuje, že zrušením uvedených povolení z důvodu jejich rozporu s obecně závaznou vyhláškou dochází k uplatnění práva obcí na samosprávu, které jsou oprávněny regulovat provozování loterií a jiných podobných her na svém území prostřednictvím obecně závazné vyhlášky. U provozovatelů interaktivních videoloterních terminálů nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. Tito provozovatelé si totiž podle odůvodnění rozhodnutí ministerstva mohli a měli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných právních předpisů, včetně obecně závazných vyhlášek. Žalovaný v rozhodnutí ministerstva připomíná, že provozovatelé si musí být vědomi existence § 43 zákona o loteriích, a tedy skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoli zbaveni tohoto povolení, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz loterií a jiných podobných her (žalovaný zde odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 29/10 (dále jen „nález sp. zn. Pl. ÚS 29/10“). Žalovaný v této souvislosti uvádí, že zrušení přechodného ustanovení čl. II bodu 4. zákona č. 300/2011 Sb. představuje okolnost podle § 43 zákona o loteriích. § 50 odst. 4 zákona o loteriích podle žalovaného opravňuje obce vymezit místa, kde lze provozovat loterie a jiné podobné hry nebo kde je naopak jejich provoz zakázán.

Rozhodnutím ministra byl rozklad žalobkyně zamítnut a rozhodnutí ministerstva potvrzeno s tím, že Ministerstvo financí jako správní orgán prvního stupně zjistilo stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rozhodnutí ministra se ztotožnilo s rozhodnutím ministerstva po stránce skutkových zjištění, jakož i po stránce právní.

Žalobkyně namítá nezákonnost rozhodnutí ministra o rozkladu i vady řízení předcházejícího tomuto rozhodnutí.

Vady řízení předcházejících vydání rozhodnutí ministra o rozkladu spočívají podle žalobkyně v tom, že se ministr financí v rozhodnutí o rozkladu nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně a že nebyly provedeny důkazy navržené žalobkyní a nutné ke zjištění stavu věci. Konkrétně se ministr podle žalobkyně dostatečně nezabýval argumenty, které se týkaly rozporu regulace loterií s právem Evropské unie (dále též jen „EU“), aplikační přednosti práva EU a rozporu obecně závazné vyhlášky se soutěžním právem. Žalovaný se dále podle žalobkyně nevypořádal ani s tvrzením žalobkyně o možných důsledcích zrušení povolení pro ni, ani s argumenty o nedodržení notifikačního procesu podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES při přijetí zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 300/2011 Sb.“).

V případě napadeného rozhodnutí o rozkladu žalobkyně navíc namítá nepřezkoumatelnost napadeného výroku III. pro nesrozumitelnost, neboť jí není zřejmé, jak ministr financí vlastně rozhodl. Ministr financí na jedné straně částečně ruší rozhodnutí ministerstva ze dne 4. 7. 2014, č. j. MF-59996/2013/34-4, a zároveň toto rozhodnutí ve stejném rozsahu potvrzuje.

Dále žalobkyně namítá, že ministr financí pochybil, pokud (částečně) potvrdil rozhodnutí ministerstva, které rozhodovalo podle obecně závazné vyhlášky č. 1/2014. Obecně závazná vyhláška č. 1/2014 totiž v mezidobí dvakrát novelizována (obecně závaznou vyhláškou č. 9/2014 a obecně závaznou vyhláškou č. 15/2014) a ve své původní podobě neplatila. Ministr financí tak byl povinen posoudit, zda jsou povolení v rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014 v jejím novelizovaném znění, což podle žalobkyně neučinil.

Žalobkyně namítá zároveň nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů.

Mezi procesními námitkami žalobkyně uvádí, že ministr financí potvrdil procesně vadný postup ministerstva týkající se nakládání s předmětem řízení a výzev k vyjádření v dotčeném správním řízení. Je přesvědčena, že nebyla řádně vyzvána k vyjádření se ke všem podkladům pro vydání rozhodnutí, neboť výzva žalobkyni podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), byla spojena s oznámením o zahájení řízení, výzvou žalobkyni k učinění návrhu důkazů, vyjádření a jiných úkonů a s výzvou dotčeným orgánům, aby ve stejné lhůtě poskytly všechny informace důležité pro řízení. Ministerstvo přitom žalobkyni neposkytlo dodatečnou lhůtu pro seznámení se s podklady předloženými dotčenými orgány. Žalobkyně neměla reálnou možnost seznámit se se všemi podklady pro vydání rozhodnutí v době bezprostředně předcházející jeho vydání.

Vedle žalobních bodů, v nichž žalobkyně formulovala námitky procesně právní povahy, formulovala žalobkyně i žalobní body, v nichž namítá právní a věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí o rozkladu, kterou spatřuje v následujících důvodech:

Žalobkyně má za to, že žalovaný postupoval při aplikaci § 43 odst. 1 zákona o loteriích v rozporu s ústavními principy a se zákonem. Zrušení povolení, která žalobkyně nabyla v dobré víře, podle ní představuje porušení principů právní jistoty a legitimního očekávání a je nepřípustným retroaktivním zásahem do její právní sféry.

Aplikaci § 43 odst. 1 zákona o loteriích navíc vylučuje podle žalobkyně skutečnost, že zde existuje speciální právní úprava v čl. II. bodu 1. věta druhá zákona č. 300/2011. Protože Ústavní soud zrušil čl. II. bodu 4 zákona č. 300/2011, které se jako jediné vztahovalo na případy rozporu povolení s obecně závaznou vyhláškou, odpadla podle žalobkyně možnost ministerstva zrušit povolení z tohoto důvodu, tedy podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Vydání nálezu Ústavního soudu, zrušení přechodných ustanovení čl. II. bodu 4 zákona č. 300/2011 ani vydání obecně závazné vyhlášky totiž podle žalobkyně nemůže být považováno za okolnost, která nastane nebo dodatečně vyjde najevo, ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích.

Použití a vynutitelnost ustanovení zákona o loteriích vůči jeho adresátům včetně žalobkyně jsou podle žalobkyně vyloučeny i z důvodu vad v procesu notifikace zákona č. 300/2011 podle směrnice 98/34/ES. Stejně tak jsou nepoužitelné i obecně závazné vyhlášky, které byly přijaty na základě zákona č. 300/2011 Sb. Žalobkyně k tomu odkazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále „Soudní dvůr EU“ nebo jen „SDEU“), např. rozhodnutí ve věci CIA Security International (C-194/94) a Lindberg (C-267/03).

Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaný porušil zásadu aplikační přednosti práva EU, když aplikoval ta ustanovení obecně závazné vyhlášky a zákona o loteriích, která jsou s ním v rozporu. Uvádí, že omezení provozování loterií budou v souladu s právem EU, budou-li se zakládat na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích, která musí být odpovídajícím způsobem zveřejněna, musí být odůvodněna naléhavým veřejným zájmem, musí být způsobilá zaručit uskutečnění cílů, jichž se Česká republika a obce, které obecně závazné vyhlášky vydaly, dovolávají, a nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné pro dosažení takových cílů. Tyto požadavky však podle žalobkyně v případě regulace loterií i samotné obecně závazné vyhlášky splněny nebyly. Za situace, kdy byla povolení zrušena pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou a kdy úmysl zakázat loterie nebyl předem znám a nebyl objektivně odůvodněn, nebyla splněna podmínka transparentnosti, objektivnosti a stanovení předem známých kritérií. Takový způsob regulace loterií neobsahuje mechanismus, který by zabránil svévolné aplikaci pravomocí obcí při regulaci loterií, a zároveň nedovoleně omezuje volný pohyb služeb v EU způsobem, který je způsobilý přivodit subjektům na trhu újmu. Dále podle žalobkyně obecně závazná vyhláška neumožňuje posoudit, zda zvolená opatření nepřekračuji rámec nezbytných opatření, neboť cíle, jichž má být dosaženo prostřednictvím regulace obsažené v obecně závazné vyhlášce, jsou určeny zcela nedostatečně, resp. vůbec. Rozpor s požadavkem přiměřenosti žalobkyně spatřuje v neodůvodněné absenci přechodných ustanovení pro provozování herních zařízení povolených před účinností obecně závazné vyhlášky.

Jestliže jsou ustanovení zákona o loteriích a obecně závazné vyhlášky, která v řízení o zrušení povolení aplikoval žalovaný, v rozporu s právem EU, měl žalovaný povinnost přednostně aplikovat právo EU. Rozhodnutí ministerstva o zrušení povolení, jakož i následné rozhodnutí o rozkladu jsou podle žalobkyně v rozporu s právem EU. Proto navrhuje, aby soud tato rozhodnutí zrušil a aby na základě zásady aplikační předností práva EU sám nepřihlížel k těm ustanovením obecně závazné vyhlášky a zákona o loteriích, která jsou v rozporu s právem EU, popř. aby položil ohledně posouzení této problematiky předběžnou otázku SDEU.

Žalobkyně dále namítala diskriminační charakter obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 1/2014 ve znění pozdějších novelizací. Diskriminaci spatřovala v tom, že obecně závazná vyhláška stanovuje pro různé druhy loterií odlišná omezení a podmínky jejich provozování, přičemž rozdíly v podmínkách nebyly statutárním městem Brno vůbec objasněny ani jakkoli věcně podloženy. Dále spatřovala žalobkyně diskriminaci v tom, že obecně závazná vyhláška bez zdůvodnění zakazuje provoz určitých loterií v některých městských částech Brna zcela, v jiných jen ve vybraných ulicích a v některých případech je provoz povolen jen v konkrétních budovách dle konkrétních č. p. v daných ulicích. Diskriminačním pro svou neopodstatněnost a nedostatečné odůvodnění je dle žalobkyně též omezení provozní doby provozoven stanovené obecně závaznou vyhláškou, které nesmí být provozovány na celém území statutárního města Brna v pracovních dnech od 7:00 hodin do 14:00 hodin. V tom žalobkyně spatřovala zneužití zákonem svěřené působnosti a zjevně nerozumné jednání ze strany osoby zúčastněné nařízení, tedy nedodržení 3. a 4. kroku testu proporcionality. Vedle toho v jednání osoby zúčastněné na řízení spatřovala žalobkyně též porušení unijního práva.

Žalobkyně namítala také skutečnost, že obecně závazná vyhláška č. 15/2014 měla z důvodu deklarovaného obecného zájmu zkrácenou dobu legisvakance a nabyla účinnosti dne 1. 1. 2015. V tom spatřuje porušení § 12 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v rozhodném znění (dále jen „zákon o obcích“), protože loterie a jiné podobné hry byly před nabytím účinnosti obecně závazné vyhlášky č. 15/2014 na území statutárního města Brna regulovány prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 ve znění obecně závazné vyhlášky č. 9/2014. Předčasnou účinnost obecně závazné vyhlášky č. 15/2014 tak nelze ospravedlnit naléhavým obecným zájmem dle § 12 odst. 2 zákona o obcích.

Žalobkyně dále namítá, že zrušená povolení k provozování loterií a jiných podobných her nebyla v rozporu s účelem sledovaným obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014 ve znění pozdějších novelizací. V čl. 1 této obecně závazné vyhlášky je stanoveno, že „předmětem vyhlášky je regulace a stanovení opatření k zabezpečení veřejného pořádku při provozování loterií a jiných podobných her“. Žalobkyně je přesvědčena, že provozování herních zařízení na základě řádně vydaného povolení nebylo samo o sobě v rozporu s veřejným pořádkem, což žalovaný ani žádným způsobem neprokazoval. Nadto žalobkyně označuje obecně závaznou vyhlášku č. 1/2014 za vadnou a protiústavní, neboť je nezákonná pro rozpor s § 12 zákona o obcích, diskriminační a v rozporu s právem EU.

Žalobkyně dále namítá, že obecně závazná vyhláška je vadná a protiústavní z důvodu rozporu s principem proporcionality, resp. pro nepřiměřenost zásahu do svobody podnikání provozovatelů loterií. Zmíněná obecně závazná vyhláška je podle žalobkyně rovněž v rozporu se soutěžním právem, což žalobkyně dokládá stanoviskem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k regulaci provozu loterií obcemi ze dne 1. 9. 2014.

Svou žalobu žalobkyně následně doplňovala.

V doplnění žaloby ze dne 10. 9. 2015 nejprve odkázala na rozsudek SDEU ze dne 11. 6. 2015, Berlington Hungary, C-98/14, a v reakci na toto rozhodnutí rozšířila o další argumenty žalobní bod týkající se unijního práva. Uvedla zejména, že v předmětném správním řízení byl přítomen tzv. unijní prvek, neboť část její klientely, která prostory se sázkovými zařízeními navštěvovala, tvořili občané jiných členských států EU, kterým žalobkyně poskytovala služby ve smyslu čl. 56 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“). Na podporu svého tvrzení odkázala na čestné prohlášení svědka, který zjistil, že někteří z uživatelů sázkových zařízení byli občany EU. Z tohoto důvodu byl žalovaný povinen aplikovat právo EU přednostně před jemu odporující českou regulací loterií a jiných podobných her. Žalobkyně také znovu poukázala na nepřiměřenost přijatých opatření ve vztahu k provozu loterií a jiných podobných her na území České republiky vzhledem k právu Evropské unie.

V doplnění žaloby ze dne 2. 5. 2017 žalobkyně poukázala na rozsudek městského soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 10 Af 82/2014-118, ve věci shodných účastníků řízení i shodné právní otázky. V něm jiný soudní senát městského soudu shledal, že obecně závazná vyhláška statutárního města Brna č. 18/2011 a obecně závazná vyhláška města Varnsdorf č. 4/2012 jsou nezákonné, protože se nezakládají na racionálních, neutrálních a nediskriminačních kritériích. Žalobkyně má za to, že uvedené závěry by měly být aplikovány i v nyní projednávané věci.

Ve vyjádření k žalobě žalovaný navrhl její zamítnutí.

K věci samé nejprve odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, z něhož vyplývá, že by se ministerstvo dopustilo zásahu do ústavního práva obcí na územní samosprávu, pokud by nezrušilo povolení k provozování loterií a jiných podobných her, které je v rozporu s obecně závaznými vyhláškami obcí. Z nálezu rovněž vyplývá, že u provozovatelů videoloterních terminálů nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. Provozovatelé si mohli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13).

K námitce nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí žalovaný uvedl, že v posuzovaném případě je z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně zřejmé, jak se ministr financí vypořádal se všemi argumenty žalobkyně, které jsou relevantní k předmětu daného správního řízení, i které skutečnosti vzal za podklad rozhodnutí, jakož i podle které právní úpravy rozhodl a jakými úvahami se při rozhodování řídil. Žalovaný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, podle kterého není nutno rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.

K tvrzení žalobkyně, že rozhodnutí o rozkladu je nepřezkoumatelné pro svou nesrozumitelnost žalovaný sdělil, že došlo k administrativnímu pochybení a z výroku III. byla vypuštěna slova „rozklad proti“, přičemž tato chyba je zřejmou nesprávností ve smyslu § 70 správního řádu, a proto nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí je podle žalovaného jasně seznatelné, jak ministr financí rozhodl, a tomu odpovídá i odůvodnění rozhodnutí.

Následně se žalovaný vyjádřil k námitce, že ministr financí potvrdil procesně vadný postup ministerstva týkající se výzvy žalobkyni k vyjádření se v předmětném správním řízení. Žalovaný k tomu odkázal na napadené rozhodnutí o rozkladu. Zdůraznil, že výzva podle § 36 odst. 3 správního řádu byla žalobkyni zasílána současně s oznámením o zahájení řízení, což je postup, který je plně v souladu s § 46 odst. 3 správního řádu. V předmětné věci neprobíhalo rozsáhlé shromažďování důkazů. Podklady pro rozhodnutí byly tvořeny obecně závaznými vyhláškami a nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/13, jak ministerstvo uvedlo již v oznámeních o zahájení řízení. Zároveň byla v oznámeních o zahájení řízení přesně stanovena doba, po kterou mohla žalobkyně a dotčený orgán učinit návrhy důkazů, vyjádření ve věci nebo jiné úkony, a tato lhůta byla žalobkyni na její žádost prodloužena. Podle žalovaného nemohlo dojít k uvedenému porušení procesních práv žalobkyně i proto, že správní spis ve věci nebyl doplněn o další relevantní podklady pro vydání rozhodnutí, přičemž za ty žalovaný nepovažuje informace o vydání obecně závazné vyhlášky, neboť tato skutečnost byla správnímu orgánu i žalobkyni známa již od zahájení řízení.

S tvrzením žalobkyně o protiústavnosti postupu ministerstva při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her žalovaný zásadně nesouhlasí. K otázce ochrany práv nabytých v dobré víře opětovně odkázal na závěr Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10.

K argumentu o přednostní aplikaci přechodných ustanovení zákona č. 300/2011 Sb. žalovaný uvedl, že čl. II. bodu 1. větu druhou je nutné vykládat podle smyslu a účelu přechodných ustanovení, tedy tak, že dosavadním povolením bude ponechána platnost v nich stanovená, ale pouze za předpokladu, že neodporují obecně závazné vyhlášce. Samotné zrušení bodu 4 tohoto přechodného ustanovení přitom neznamená, že dobu povolení již nelze změnit. V této souvislosti žalovaný znovu odkázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 56/10 a sp. zn. Pl. ÚS 29/10, konkrétně jeho bod 51.

Žalovaný trvá na tom, že zrušení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. a vydání obecně závazné vyhlášky jsou okolnostmi ve smyslu 43 odst. 1 zákona o loteriích. Aplikace obecně závazných vyhlášek na dříve vydaná povolení tak podle názoru žalovaného je postupem plně odpovídajícím § 43 odst. 1 zákona o loteriích a v návaznosti na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 a sp. zn. Pl. ÚS 56/10 i postupem, který je plně v souladu s ústavním pořádkem ČR.

K argumentaci žalobkyně o porušení notifikačního procesu žalovaný sdělil, že návrh zákona č. 300/2011 byl podroben notifikační proceduře podle směrnice 98/34/ES. Ke změně § 50 odst. 4 zákona o loteriích, kterou tato novela přinášela, však ze strany Evropské komise ani jiného členského státu nebyly uplatněny připomínky. Vlivem pozměňovacích návrhů byl sice později návrh zákona č. 300/2011 změněn, avšak v otázce regulačního oprávnění obcí, zejména ve vztahu k technickým herním zařízením, k žádnému rozšíření nedošlo. Poté bylo přistoupeno k renotifikaci, v jejímž rámci byly uplatněny připomínky k § 50 odst. 4 zákona o loteriích, které bylo v předchozí fázi bez připomínek. Žalovaný má také za to, že je nutné přihlížet ke smyslu směrnice a jelikož ne každé ustanovení technického právního předpisu má technickou povahu, není možné přistoupit na premisu, že i takováto ustanovení podléhají povinnosti notifikační procedury, přičemž poukazuje na stanovisko generálního advokáta ve věci Unilever, C-443/98. Žalovaný dodal, že pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry byla dána ještě před nabytím účinnosti zákona č. 300/2011 Sb. K otázce nedodržení notifikačního procesu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015-170, zejména jeho část II.B.

K rozporu regulace loterií s právem EU žalovaný uvádí, že správní orgán je povinen postupovat v souladu s platnými a účinnými právními předpisy a nemá možnost přezkoumávat jejich případný nesoulad s jinými právními předpisy či mezinárodními smlouvami. Ohledně aplikovatelnosti práva EU na situaci žalobkyně žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014-32, a ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015-171, podle nichž nelze dovodit aplikovatelnost práva EU na čistě vnitrostátní situace.

K námitkám žalobkyně ohledně nezákonnosti a diskriminačního charakteru obecně závazné vyhlášky žalovaný konstatoval, že dozor nad obecně závaznými vyhláškami spadá do působnosti Ministerstva vnitra. Ministerstvo financí není oprávněno přezkoumávat jejich zákonnost a je povinno aplikovat platnou a účinnou obecně závaznou vyhlášku, která nebyla shledána nezákonnou. Pravomoc obcí regulovat umístění interaktivních videoloterních terminálů (dále jen „IVT“) navíc aproboval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, tedy byla dána již před nabytím účinnosti § 50 odst. 4 zákona o loteriích.

V této souvislosti žalobkyně rovněž poukázala na stanovisko ÚOHS. Žalovaný je však přesvědčen, že v uvedeném stanovisku ÚOHS pouze obecně vyzval obce, aby postupovaly v souladu s pravidly hospodářské soutěže a nikterak nekonstatoval rozpor obecně závazné vyhlášky omezující provozování loterií a jiných podobných her se soutěžním právem.

S argumentací žalobkyně týkající se rozhodnutí o rozkladech dříve, než o námitkách podjatosti, se žalovaný netotožnil. Uvedl, že s ohledem na § 76 odst. 5 věty druhé správního řádu nemá odvolání, resp. rozklad proti rozhodnutí o námitkách, odkladný účinek, v řízení lze proto pokračovat za účasti úřední osoby, proti níž námitka směřovala. Na podporu tohoto výkladu odkázal na komentář ke správnímu řádu (Vedral J., Správní řád: komentář. II. aktualizované a doplněné vydání. Praha: BOVA POLYGON, 2012 str. 183) a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 15 A 10/2012-101. Naopak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 9 Afs 82/2010-71, na který odkazuje žalobkyně, se podle žalovaného týká naprosto odlišného řízení, a sice řízení o doměření celního dluhu, jehož průběh se řídí jiným právním předpisem. Závěry uvedené v tomto rozhodnutí NSS na projednávanou věc nedopadají i proto, že rozkladová komise není sama správním orgánem, ale pouze orgánem poradním bez rozhodovací pravomoci. Žalovaný dále sdělil, že žalobkyně podala námitky podjatosti již téměř do sedmdesáti správních řízení o rozkladech proti rozhodnutí o zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her, což považuje za zneužití práva a odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2015, č. j. 8 As 51/2015-14.

Žalovaný se vyjádřil také k doplnění žaloby. Uvedl, že rozhodnutí Soudního dvora EU sp. zn. C98/14 ve věci Berlington Hungary není možné mechanicky aplikovat na nyní řešenou věc, neboť česká právní úprava je odlišná od úpravy maďarské, jež byla předmětem přezkumu ze strany SDEU. V ČR především nedochází k rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her ze zákona, tedy ze dne na den, nýbrž na základě obecně závazných vyhlášek, jejichž obsah a účel ministerstvo jednotlivě vyhodnocuje. Dále žalovaný rozvedl výše uvedenou argumentaci k otázce ochrany legitimního očekávání hospodářských subjektů. Žalovaný zopakoval, že o neaplikování vnitrostátní právní normy, která je v domnělém rozporu s právem EU, nerozhoduje správní orgán, ale vnitrostátní soud. Ministerstvo má naopak povinnost aplikovat právní předpis, který byl přijat řádným legislativním procesem a vyhlášen ve Sbírce zákonů. Nadto je nutné, aby byl shledán nesoulad národního práva s konkrétním ustanovením určité směrnice, žalobkyně však nepoukázala ani na jediné ustanovení sekundárního unijního práva, a neprokázala tak rozpor s právem EU.

K výzvě soudu v řízení před kasační stížností zaslalo statutární město Brno vyjádření ze dne 26. 10. 2017, ve kterém uvedlo, že omezení pro provoz hazardních her dle obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 se týkala zařízení umístěných na adresách v ulicích Cejl, Hybešova, Křenová a Lidická, kde se nacházejí tzv. sociálně vyloučené lokality, na adresách v ulicích Gorkého a Grohova, na nichž se nachází Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, a na adrese na ulici Brandlova v těsném sousedství Masarykovy univerzity a Ústavního soudu. Má proto za to, že jsou dány naprosto srozumitelné a rozumné důvody, proč na těchto místech nelze uvedená zařízení provozovat.

Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, po vyčerpání řádných opravných prostředků, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž ho přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

Usnesením ze dne 24. 10. 2017, č. j. 3 Af 24/2015-73, bylo řízení v projednávané věci spojeno s řízeními ve věcech sp. zn. 3 Af 24/2015, sp. zn. 3 Af 25/2015 a 3 Af 38/2015, která se týkala obecně závazných vyhlášek měst Vysoké Mýto, Valašské Meziříčí a hlavního města Prahy. Řízení bylo dále vedeno pod sp. zn. 3 Af 24/2015.

Při přípravě jednání městský soud vyzval jak statutární město Brno, které jediné uplatnilo procesní postavení osoby zúčastněné na řízení, tak i další tři dotčená města, Vysoké Mýto, Valašské Meziříčí a hl. m. Prahu, jichž se týkají napadená rozhodnutí ministra o rozkladech, jakož i prvostupňová rozhodnutí ministerstva, která byla rozhodnutími ministra potvrzena, aby se vyjádřila k důvodům přijetí příslušné, aplikované obecně závazné vyhlášky ve věci a aby uvedla, na základě jakých podkladů a poznatků došlo k jejímu vydání. Všechna oslovená města zaslala soudu vyjádření, která byla poté provedena k důkazu při jednání před soudem dne 24. 11. 2017, v případě statutárního města Brna pak i včetně podrobného vyjádření, které toto město zaslalo témuž senátu městského soudu již dříve k věci sp. zn. 3 Af 60/2015. Provedení dalších navržených listinných důkazů včetně čestných prohlášení dokládaných žalobkyní městský soud zamítl pro nadbytečnost.

K vyjádření statutárního města Brna žalobkyně odkázala na rozsudek zdejšího soudu č. j. 10 Af 82/2014-118, v němž byla posuzována předcházející obecně závazná vyhláška č. 18/2011 a na rozsudek č. j. 1 As 5/2017-78 (bod 36) k absolutnímu zákazu provozování loterií na území celé městské části Brno-střed. Podle žalobkyně není možné regulaci v určité městské části, která je celoplošně zákazová, obhájit tím, že Ústavní soud, popř. Nejvyšší správní soud neshledává u celozákazových vyhlášek diskriminační charakter, a nesouhlasí tedy s tím, že zákaz na území celé městské části nemá diskriminační charakter. Podle žalobkyně musí být posuzováno město jako celek, zakázání provozu v městské části podle žalobkyně není svou povahou odlišné od zakázání provozu na určité adrese nebo v určité ulici. K vyjádření města z října 2017, konkrétně ke skutečnostem, že některé provozovny se nacházejí v sociálně vyloučených lokalitách a u některých adres se nachází Filozofická fakulta, Masarykova univerzita a Ústavní soud, podotkla, že není možné ověřit nediskriminační charakter této vyhlášky, protože není zřejmé, zda ve všech městských částech na území Brna byla uplatněna stejná kritéria. Navíc není zřejmé, co znamená sociálně vyloučená lokalita, zda ji Brno nedefinuje neracionálně extenzivně apod. To podle žalobkyně z vyjádření města Brna nevyplývá, a toto vyjádření proto nedokázalo doložit důvody pro zvolenou regulaci.

Město Brno podle žalobkyně samo přiznává, že jeho vyhláška nebyla v souladu se zákonem, když ve starším vyjádření uvedlo, že z důvodu vydání stanoviska ÚOHS bylo nuceno zavést celoplošnou regulaci, protože s ním dosavadní regulace nebyla v souladu. Pokud jsou důvodem zákazu na celém území nebo zákazu adres dotčených v tomto řízení sociálně vyloučené lokality a blízkost školských zařízení, pak tato kritéria neodůvodňují, proč je zakázáno provozování loterií na celém území městské části Brno-střed. Vzhledem k tomuto rozporu se žalobkyni zdá, že se jedná o ex post vytvořenou účelovou argumentaci, i proto, že město Brno samo přiznalo, že úpravu v obecně závazné vyhlášce č. 18/2011 i v následující obecně závazné vyhlášce č. 1/2014 zvolilo na základě vyjádření městských částí, která nejsou odůvodněná a se kterými město Brno zpravidla souhlasí a zapracovává je do finální obecně závazné vyhlášky, přičemž neuvedlo, že by zrovna s městskou částí Brno-střed nesouhlasilo nebo její návrh nějak upravovalo.

Závěrem žalobkyně odkázala na rozhodnutí ÚOHS ze dne 28. 8. 2017, č. j. ÚOHS-S0444/2016/VS-25 120/2017/830/PRO, s tím, že má za to, že město Brno ani další obce neunesly svou povinnost doložit, resp. prokázat objektivní, racionální a nediskriminační důvody, které vedly ke zvolení regulace.

Městský soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2017, č. j. 3 Af 24/2015 – 167, žalobu zamítl, neboť žalobní námitky shledal nedůvodnými. Dospěl mimo jiné k závěru, že v posuzované věci není z důvodu absence unijního prvku aplikovatelné evropské právo.

Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 As 72/2018 – 90 (dále též „zrušující rozsudek NSS“), rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vzhledem k rozsudku SDEU ze dne 3. 12. 2020, C311/19, BONVER WIN, neobstojí závěr městského soudu, že ve věci není aplikovatelné evropské právo. V bodech 64-66 a v bodu 77 zrušujícího rozsudku v této souvislosti uložil městskému soudu ověřit tvrzení žalobkyně o existenci tzv. unijního prvku v této věci, a pokud se ukážou pravdivými, vypořádat žalobní body týkající se rozporu přijaté regulace s evropským právem v intencích rozsudku Berlington Hungary.

Nejvyšší správní soud se dále zabýval tvrzenou nezákonností jednotlivých obecně závazných vyhlášek, resp. jejich diskriminačním charakterem. V případě města Vysoké Mýto se ztotožnil se závěry městského soudu, který shledal tyto žalobní námitky nedůvodnými. V případě měst Valašské Meziříčí, Praha a Brno, však shledal nepřezkoumatelným závěr městského soudu o nediskriminačním charakteru aplikovaných vyhlášek. Uložil městskému soudu doplnit své posouzení, zda jsou příslušné obecně závazné vyhlášky ve vztahu k provozovnám žalobkyně diskriminační, resp. zda neodporují principu rovnosti a zákazu libovůle, a přezkoumatelným způsobem vypořádat konkrétní námitky, které žalobkyně v jednotlivých případech uplatnila.

Nejvyšší správní soud přezkoumal i další kasační námitky žalobkyně, které shledal nedůvodnými. V dalším řízení je městský soud zavázán právními názory Nejvyššího správního soudu uvedenými v jeho rozsudku.

S ohledem na zrušující rozsudek i nově doložená vyjádření obcí soud podle § 39 odst. 2 s. ř. s. rozhodl usnesením ze dne 28. 7. 2022, č. j. 3 Af 24/2015-250, o vyloučení žalob směřujících proti jednotlivým rozhodnutím k samostatnému projednání. Žaloba proti rozhodnutí ze dne 27. 2. 2015, č. j. MF-41439/2014/34/2901-RK (Vysoké Mýto) je nadále projednávána pod původní sp. zn. 3 Af 24/2015, žaloba proti rozhodnutí ze dne 27. 2. 2015, č. j. MF-44027/2014/34/2901-RK (Valašské Meziříčí) je nadále projednávána pod původní sp. zn. 3 Af 25/2015, žaloba proti rozhodnutí ze dne 22. 7. 2015, č. j. MF-56087/2014/34/2901-RK (Brno) je nadále projednávána pod původní sp. zn. 3 Af 36/2015 a žaloba proti rozhodnutí ze 28. 5. 2015, č. j. MF-50914/2014/34/2901-RK (Praha) je nadále projednávána pod původní sp. zn. 3 Af 38/2015.

Statutární město Brno zaslalo k výzvě soudu doplňující vyjádření ze dne 12. 7. 2022. V něm uvedlo, že prakticky plošná regulace provozování technických herních zařízení se stanovenými výjimkami byla dána tím, že zákon o loteriích, ve znění platném od 1. 1. 2012 nezakazoval provozování loterií a jiných podobných her v sousedství tzv. chráněných budov (školy, zdravotnická zařízení, zařízení sociálních služeb, církevní budovy, úřady). Městské části proto byly vyzvány, aby tuto změnu v návrzích na regulaci zohlednily. Většina městských částí (23 z 29) zvolila návrh plošného zákazu provozování technických herních zařízení, městská část Královo Pole navíc navrhla úplný zákaz provozování loterií a jiných podobných her na svém území. Zbývající městské části navrhly umožnit provozování loterií a jiných podobných her na svém území v rozsahu, v jakém bylo jejich provozování povoleno do té doby platnou vyhláškou č. 18/2011 [a specifikováno v její příloze č. 1 – poznámka soudu] a nekolidovalo s umístěním tzv. chráněných budov. Z těchto celkem šesti městských částí dvě [městská část Brno-jih, městská část Brno-Tuřany – pozn. soudu] povolily provozování loterií a podobných her na celém území s výjimkou ulic, na nichž se nachází školy (jiné chráněné budovy); zbývající městské části [městská část Brno-Černovice, městská část Brno-Chrlice, městská část Brno-Řečkovice a Mokrá Hora, městská část Brno-střed – pozn. soudu] povolily provozování loterií a podobných her pouze na konkrétních místech, kde byly loterie a jiné podobné hry historicky provozovány, nezpůsobovaly žádné problémy, nebyly proti nim výhrady ze strany občanů a nenacházely se v blízkosti tzv. chráněných budov.

Městská část Brno-střed pak konkrétně navrhla na svém území oproti dřívějšímu úplnému zákazu povolit provozování loterií a jiných podobných her ve dvou kasinech na ulicích Nádražní a Křenová, která na těchto místech existovala historicky, a přestože od účinnosti vyhlášky č. 18/2011 dne 31. 12. 2011 nebylo na území městské části Brno-střed povoleno provozování technických herních zařízení, byla v nich po celou dobu platnosti obecně závazné vyhlášky č. 18/2011 technická herní zařízení provozována na základě dříve vydaných povolení Ministerstva financí. Městská část Brno-střed tak v podstatě akceptovala existující stav. Při nejbližší novelizaci dne 25. 10. 2014 byly obě adresy z obecně závazné vyhlášky opět vypuštěny.

Herny žalobkyně dotčené napadeným rozhodnutím pak byly provozovány v rozporu s obecně závaznou vyhláškou města již od 31. 12. 2011 [den nabytí účinnosti obecné závazné vyhlášky č. 18/2011, podle jejíž přílohy bylo provozování loterií a jiných podobných her na celém území městské části Brno-střed bez výjimek zakázáno – pozn. soudu] a navíc se nacházely v blízkosti chráněných budov (škol, Ústavního soudu) a v sociálně vyloučených lokalitách. Proto nebyl důvod, aby byly dotčené adresy do obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 zařazeny a provozování technických herních zařízení zde bylo povoleno. Osoba zúčastněná na řízení současně uvedla, že sociálně vyloučené lokality na území města Brna byly definovány v souladu s Analýzou sociálně vyloučených lokalit v ČR a byly identifikovány ve Stručné analýze sociálního vyloučení na území města Brna (příloha Strategického plánu sociálního začleňování města Brna), kterou zaslala soudu spolu s vyjádřením (dále jen „Analýza sociálního vyloučení“).

Dne 11. 11. 2022 se ve věci konalo ústní jednání. Soud v úvodu ústního jednání konstatoval, že obsah správních spisů je účastníkům znám a byl již rekapitulován během prvního ústního jednání, které předcházelo vydání prvního rozsudku městského soudu, a proto od opětovné rekapitulace správních spisů upustil.

Účastníci setrvali na svých stanoviscích prezentovaných již ve svých písemných podáních. Žalobkyně zdůraznila, že zdůvodnění regulace městem Brno považuje za vágní a nekonkrétní. Žalobkyně dále odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž dovozuje, že rozhodnutí žalovaného je třeba zrušit, neboť se nezabýval jejím tvrzením ohledně unijního prvku. Soulad s právem EU podle žalobkyně nemůže za těchto okolností posuzovat soud. Žalovaný se s tímto názorem neztotožnil.

Soud provedl důkaz čestnými prohlášeními předloženými žalobkyní. Z obsahu deseti čestných prohlášení osob zajišťujících obsluhu sázkových zařízení žalobkyně ze dne 14. 7. 2015 založených na čl. 59 až 68 soudního spisu vyplývá, že prostory na vyjmenovaných deseti adresách ve městě Brno, ve kterých byla umístěna herní zařízení provozovaná žalobkyní, pravidelně navštěvovaly a hry na zde umístěných zařízeních se účastnily osoby pocházející ze států Evropské unie. Konkrétně se jednalo o provozovny využívané žalobkyní na adresách: Cejl 485/16, Cejl 497/30, Hybešova 302/51, Hybešova 437/46 (2x), Hybešova 956/1, Křenová 181/55 (2x), Vachova 36/1 a Vachova 45/6. Soud dospěl k závěru, že předloženými čestnými prohlášeními bylo prokázáno, že provozovny na území městské části Brno-střed navštěvovaly i občané z jiných států EU. Soud též upozornil na obsah vyjádření zaslaného osobou zúčastněnou na řízení. Provedení jiných důkazů účastníci nenavrhovali.

Soud předesílá, že zrušení povolení žalobkyně pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou statutárního města Brna č. 1/2014 již správní soudy opakovaně posuzovaly (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 As 230/2017-45, či ze dne 5. 9. 2018, č. j. 10 As 378/2017-76, jimiž NSS zamítl kasační stížnosti žalobkyně). Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2022 č. j. 10 Af 82/2014-118, jehož se žalobkyně dovolává, byl Nejvyšším správním soudem zrušen a nahrazen rozsudkem 10 Af 82/2014-173, v němž soud dospěl k závěru, že příslušná obecně závazná vyhláška města Brna není diskriminační ani rozporná s evropským právem. Poukázat lze též na rozsudek ze dne 14. 9. 2022, č. j. 4 As 345/2021, kterým NSS zamítl kasační stížnost žalobkyně ve věci rozhodnutí žalovaného vydaného dne 22. 1. 2016, tedy stejně jako v nyní projednávané věci za účinnosti vyhlášky č. 1/2014 ve znění jejích novelizací vyhláškami č. 9/2014 a č. 15/2014. V nyní projednávané věci soud neshledal důvod se od právních závěrů Nejvyššího správního soudu odchýlit.

Podle § 10 zákona o obcích může obec v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou ukládat povinnosti k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány (písm. a)), stanoví-li tak zvláštní zákon (písm. d)).

Podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo povolení vydáno, jsou klamné.

Podle § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb. a účinném od 14. 10. 2011 může obec stanovit obecně závaznou vyhláškou, že sázkové hry podle § 2 písm. e), g), i), l), m) a n) a loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 mohou být provozovány pouze na místech a v čase touto vyhláškou určených, nebo stanovit, na kterých místech a v jakém čase je v obci provozování uvedených loterií a jiných podobných her zakázáno, nebo úplně zakázat provozování uvedených loterií a jiných podobných her na celém území obce.

Úprava provozu loterií a jiných podobných her na území městské části Brno-střed se v období od 1. 1. 2009 do 30. 12. 2011 řídila obecně závaznou vyhláškou statutárního města Brna č. 9/2008, která v čl. 1 zakazovala provoz výherních hracích přístrojů, jak je definuje § 17 zákona o loteriích, na veřejně přístupných místech uvedených v příloze této vyhlášky. Čl. 2 této vyhlášky dále stanovil, že výherní hrací přístroj, jehož provozování bylo povoleno přede dnem nabytí účinnosti této obecně závazné vyhlášky, lze provozovat na místech uvedených v příloze nejdéle do doby stanovené vydaným povolením. Obecně závazná vyhláška statutárního města Brna č. 9/2008 byla novelizována obecně závaznými vyhláškami statutárního města Brna č. 18/2009, č. 13/2010 a č. 8/2011.

Obecně závaznou vyhláškou statutárního města Brna č. 18/2009 byl do čl. 1 obecně závazné vyhlášky č. 9/2008 doplněn zákaz povolení provozování výherních hracích přístrojů v okruhu vzdálenosti 100 m od škol, školských zařízení, zařízení sociální a zdravotní péče, budov státních orgánů a církví, jakož i v sousedství uvedených budov na území města Brna.

Obecně závaznou vyhláškou statutárního města Brna č. 13/2010 došlo ke změně čl. 1 obecně závazné vyhlášky č. 9/2008 tak, že se z textu čl. 1 ve znění obecně závazné vyhlášky č. 18/2009 stal čl. 1 odst. 1, za který byl přidán odst. 2, který stanovil, že výherní hrací přístroje nesmí být provozovány v pracovních dnech od 7.00 hodin do 14.00 hodin. Současně došlo ve vztahu k městské části Brno-střed ke změně přílohy, kam byly doplněny ulice: Cejl, Bratislavská, Körnerova, Milady Horákové, Špitálka, Stavební, Podnásepní, Křenová, Mlýnská, Dornych, Zvonařka, Plotní, Hybešova, Václavská, Křídlovická, Lidická, a vypuštěna vymezení: sudá 2-62 v ulici Francouzské, lichá v ulici Hvězdové, lichá v ulici Soudní a lichá 1-5, sudá 2-32 a 36 v ulici Masné.

Obecně závaznou vyhláškou statutárního města Brna č. 8/2011 došlo ke změně čl. 1 odst. 1 obecně závazné vyhlášky č. 9/2008, ve znění obecně závazných vyhlášek č. 18/2009 a č. 13/2010 tak, že nyní zněl: „Elektronicky nebo elektronickomechanicky řízené výherní hrací přístroje nebo podobná zařízení sloužící k provozování sázkových her včetně interaktivních videoloterijních terminálů (dále jen výherní hrací přístroje), je zakázáno provozovat na veřejně přístupných místech uvedených v příloze této vyhlášky. Provozování výherních hracích přístrojů nesmí být rovněž povoleno v okruhu vzdálenosti do 100 m od škol, školských zařízení, zařízení sociální a zdravotní péče, budov státních orgánů a církví.“

S účinností od 31. 12. 2011 se úprava provozu loterií a jiných podobných her na území městské části Brno-střed řídila obecně závaznou vyhláškou statutárního města Brna č. 18/2011 ve spojení s přílohou č. 1 této vyhlášky. Čl. 3 této obecně závazné vyhlášky byla zrušena obecně závazná vyhláška č. 9/2008 ve znění obecně závazných vyhlášek č. 18/2009, č. 13/2010 a č. 8/2011. Příloha č. 1 obecně závazné vyhlášky č. 18/2011 stanovila zákaz provozování loterií a jiných podobných her na celém území městské části Brno-střed, a to bez stanovení výjimek.

S účinností ode dne 12. 2. 2014 upravovala provoz loterií a jiných podobných her na území městské části Brno-střed obecně závazná vyhláška statutárního města Brna č. 1/2014, která zde stanovila zákaz provozování loterií a jiných podobných her s výjimkou kasina na ulici Benešova č. 18-20 a kasina na ulici Křenová č. p. 52/1. Žádné adresy, na nichž se nacházely provozovny využívané žalobkyní, v příloze obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 uvedeny nebyly.

Čl. 3 této vyhlášky v odst. 1 stanovil, že loterie a jiné podobné hry uvedené v zákoně o loteriích a) v ustanovení § 2 písm. e) – sázkové hry provozované pomocí elektronicky nebo elektronicko-mechanicky řízených výherních hracích přístrojů nebo podobných zařízení (výherní hrací přístroje), b) v ustanovení § 2 písm. l) – sázkové hry provozované prostřednictvím funkčně nedělitelného technického zařízení centrálního loterního systému, jímž je elektronický systém tvořený centrální řídicí jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních videoloterních terminálů (interaktivní videoloterní terminál), c) v ustanovení § 2 písm. n) – sázkové hry provozované prostřednictvím technického zařízení, které je elektronickým systémem tvořeným řídicí jednotkou se třemi pevně fyzicky spojenými herními místy obsluhovanými sázejícími, se kterými tvoří funkčně nedělitelný celek (lokální loterní systém), d) v § 50 odst. 3 – loterie a jiné podobné hry povolené Ministerstvem financí, které nejsou upraveny v části první až čtvrté zákona, mohou být na území statutárního města Brna provozovány pouze na místech vymezených v příloze této vyhlášky, přičemž provozovny musí splňovat podmínky uvedené v článku 4.

Čl. 3 odst. 2 vyhlášky k tomu doplnil, že loterie a jiné podobné hry uvedené v čl. 2 odst. 1 této vyhlášky nesmí být provozovány na celém území statutárního města Brna v pracovních dnech od 7.00 hod. do 14.00 hod. Čl. 3 odst. 3 vyhlášky zakazoval provoz loterií a jiných podobných her vymezených v písmenech a) až d) tohoto odstavce na celém území městské části Brno-Královo Pole.

Dne 25. 10. 2014 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška statutárního města Brna č. 9/2014, která změnila obecně závaznou vyhlášku č. 1/2014. Čl. 1 obecně závazné vyhlášky č. 9/2014 změnil čl. 3 odst. 3 obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 tak, že došlo k zákazu loterií a jiných podobných her podle odstavce 1 tohoto článku a loterií a jiných podobných her uvedených v § 2 písm. g), i), j) a m) zákona o loteriích na celém území městské části Brno-střed. Podle čl. 3 obecně závazné vyhlášky č. 9/2014 byla v příloze obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 vypuštěna část týkající se městské části Brno-střed. Z přílohy obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 tak bylo vyřazeno kasino na adrese Benešova č. 18-20 a kasino na adrese Křenová č. p. 52/1. Žádné adresy, na nichž se nacházely provozovny využívané žalobkyní, v příloze obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 ve znění obecně závazné vyhlášky č. 9/2014 uvedeny nebyly.

Dne 1. 1. 2015 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška statutárního města Brna č. 15/2014, která změnila obecně závaznou vyhlášku č. 1/2014 ve znění obecně závazné vyhlášky č. 9/2014. Touto obecně závaznou vyhláškou došlo k úpravě provozu loterií a jiných podobných her na území statutárního města Brna jako celku. K tomu čl. 1 obecně závazné vyhlášky č. 15/2014 konkrétně stanovil, že „[v] článku 3 odstavec 1 obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 1/2014, o regulaci provozu loterií a jiných podobných her a stanovení opatření k zabezpečení veřejného pořádku, ve znění obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 9/2014, se slova „mohou být na území statutárního města Brna provozovány pouze na místech vymezených v příloze této vyhlášky, přičemž provozovny musí splňovat podmínky uvedené v článku 4“ nahrazují slovy „je zakázáno provozovat na celém území statutárního města Brna“. Čl. 5 obecně závazné vyhlášky č. 15/2014 došlo současně ke zrušení přílohy obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 ve znění obecně závazné vyhlášky č. 9/2014.

Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť otázkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí se musí soud v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zabývat i z úřední povinnosti, a pokud by dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí takovou vadou skutečně trpí, byl by povinen je pro vady řízení zrušit. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že se ministr financí v napadených rozhodnutích nevypořádal se všemi jejími rozkladovými námitkami.

Podle konstantní judikatury je nepřezkoumatelné zejména takové rozhodnutí, z něhož není zřejmé, proč správní orgán nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005-65, a ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130). Požadavek přezkoumatelnosti odůvodnění správního rozhodnutí však neznamená, že je správní orgán povinen jednotlivě reagovat na každé dílčí tvrzení účastníka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014-43). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je namístě jen tehdy, pokud správní orgán opomene podstatnou námitku účastníka řízení vypořádat zcela (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, a ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64).

Městský soud konstatuje, že žádnou z výše uvedených vad, které by mohly způsobovat nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ministra financí a jim předcházejícího prvostupňového rozhodnutí žalovaného, a k nimž by byl povinen přihlížet z moci úřední, neshledal. Již ve svém prvním rozsudku přitom dospěl k závěru, že se ministr v napadeném rozhodnutí s rozkladovými námitkami žalobkyně dostatečně vypořádal, a proti tomuto závěru žalobkyně kasační stížností nebrojila.

Konkrétní námitky žalobkyně nebyly ministrem v napadeném rozhodnutí opomenuty, jak tvrdí žalobkyně, ale vypořádány, a to na str. 15–21 napadeného rozhodnutí. Sama skutečnost, že ministr financí rozkladové námitky žalobkyně spojil do několika dílčích okruhů (celkem se jednalo o dvanáct okruhů) a rozhodl o nich společně, přitom nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nezpůsobuje. Vypořádání jednotlivých námitek se soud věnuje v následujících částech tohoto rozsudku.

Soud neshledal důvodnou ani námitku nesrozumitelnosti výroku III. napadeného rozhodnutí o rozkladu. V písemné verzi tohoto rozhodnutí došlo ke zjevné chybě v psaní tak, že namísto „zamítám rozklad proti rozhodnutí č. j. (…)“ obsahuje toliko slova „zamítám rozhodnutí č. j. (…)“, což připustil ve svém vyjádření též žalovaný. V rámci celého kontextu výrokové části napadeného rozhodnutí však nevzbuzuje znění výroku III. nejmenší pochybnosti o tom, že ministr nezamítal rozhodnutí, což ostatně ani není možné. Ministr výslovně vyjmenoval výroky rozhodnutí, které svým rozhodnutím potvrdil. Výše uvedenou vadu lze považovat za zřejmou nesprávnost ve smyslu § 70 správního řádu bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí.

Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí není důvodná.

Žalobkyně namítala, že ministr potvrdil procesně vadný postup ministerstva týkající se změny předmětu správního řízení. V oznámení o zahájení řízení bylo uvedeno, že předmětem řízení je „zrušení povolení dle § 43 odst. 1 pro rozpor s OZV 18/2011“. V rozhodnutí o zrušení pak bylo uvedeno, že povolení bylo zrušeno „pro rozpor s OZV 1/2014“.

Jak již soud uvedl výše, s účinností od 12. 2. 2014 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška č. 1/2014, která nahradila obecně závaznou vyhlášku č. 18/2011. Žalovaný tak postupoval zcela správně, pokud tuto změnu v průběhu řízení zohlednil.

Námitka není důvodná.

Dále žalobkyně namítala, že během rozkladového řízení byla obecně závazná vyhláška č. 1/2014 novelizována dvěma dalšími obecně závaznými vyhláškami, k čemuž ministr financí v napadeném rozhodnutí nepřihlédl.

K této obecně formulované žalobní námitce soud rovněž v obecné rovině uvádí, že žalovaný i ministr financí postupovali správně, pokud zohlednili při svém rozhodování platnou a účinnou právní úpravu na území statutárního města Brna (obecně závaznou vyhlášku č. 1/2014); její pozdější novelizace provedené obecně závaznou vyhláškou č. 9/2014, která byla účinná od 25. 10. 2014, a obecně závaznou vyhláškou č. 15/2014, účinnou od 1. 1. 2015, přitom ničeho konkrétně ve vztahu k řízení o zrušení povolení žalobkyně k provozu loterií a jiných podobných her neměnily a na rozhodnutí žalovaného o rozkladu neměly přímo vliv. Obě pozdější obecně závazné vyhlášky novelizující obecně závaznou vyhlášku č. 1/2014 ještě dále zpřísňovaly úpravu provozu loterií a jiných podobných her na území městské části Brno-střed, která byla nyní podle obecně závazné vyhlášky č. 9/2014 zcela zakázána. Obecně závazná vyhláška č. 15/2014 pak regulovala provoz vybraných loterií a jiných podobných her na území statutárního města Brna jako celku. Na území městské části Brno-střed přímo nedopadala. Tam byl totiž provoz vybraných loterií a jiných podobných her zakázán plošně již obecně závaznou vyhláškou č. 9/2014 ve spojení s přílohou č. 1.

Není poté pravdou, že by ministr k novelizaci obecně závazné vyhlášky v napadeném rozhodnutí nepřihlédl. Ministr si byl novelizace vyhlášky vědom. Námitku žalobkyně ohledně změny rozhodné úpravy ministr akcentoval na str. 9 napadeného rozhodnutí a skutečnost, že byla v průběhu správního řízení o zrušení povolení vydána obecně závazná vyhláška č. 15/2014, zohlednil na str. 15 napadeného rozhodnutí. Tam také konstatoval, že regulace provozu loterií a jiných podobných her byla novelizacemi obecně závazné vyhlášky č. 1/2014, tedy obecně závaznou vyhláškou č. 9/2014 a obecně závaznou vyhláškou č. 15/2014, dále zpřísňována.

Pro úplnost soud dodává, že žalobkyně nesplňovala podmínky pro provoz loterií a jiných podobných her na území městské části Brno-střed již od účinnosti obecně závazné vyhlášky č. 18/2011, kterou byl provoz loterií a jiných podobných her na území této městské části zcela zakázán. Následné zrušení této obecně závazné vyhlášky a její nahrazení obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014, novelizovanou nejprve obecně závaznou vyhláškou č. 9/2014 a poté obecně závaznou vyhláškou č. 15/2014, na této skutečnosti ničeho nezměnilo, neboť povolení vydaná žalobkyni byla v rozporu se všemi jmenovanými obecně závaznými vyhláškami.

Ani tato obecná žalobní námitka tak není důvodná.

Žalobkyně namítala, že postupem žalovaného bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a zásada rovného postavení účastníků řízení. Konkrétně uvedla, že ji žalovaný nevyzval k vyjádření se k podkladům podle § 36 odst. 3 správního řádu poté, co uplynula lhůta pro předložení podkladů stanovená osobě zúčastněné na řízení, statutárnímu městu Brno.

Touto námitkou žalobkyně se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku (bod 78), přičemž uvedl, že: „Nedůvodnou naopak shledal Nejvyšší správní soud námitku porušení § 36 odst. 3 správního řádu; zde odkazuje na rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 – 243, publ. pod č. 2073/2010 Sb. NSS, v němž soud konstatoval, že není samo o sobě porušením § 36 odst. 3 správního řádu, pokud správní orgán souběžně s oznámením o zahájení správního řízení stanoví jednak lhůtu, ve které lze navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, a rovněž následnou lhůtu, ve které se účastníci mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí; vždy je třeba zkoumat, zda poté, kdy účastník v souladu s poučením postupoval, byl správní spis následně doplňován či nikoli, a zda tak účastník měl faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit. V projednávané věci bylo zahájení správního řízení řádně odůvodněno, stěžovatel byl rovněž vyzván k navržení důkazů a byla mu dána možnost vyjádřit se; v postupu žalovaného neshledal Nejvyšší správní soud pochybení“

Z právě uvedeného je tedy zřejmé, že žalovaný výše uvedeným procesním postupem žádné procesní právo žalobkyně neporušil.

Tato žalobní námitka tak není důvodná.

Žalobkyně dále namítala, že nebyly provedeny jí navržené důkazy, které byly podle jejího názoru nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci.

Správní orgány v řízení postupují podle § 3 správního řádu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán je povinen vždy odpovědně zvážit, které důkazy je v řízení potřeba provést, a zda není potřeba důkazní stav doplnit, je také povinen posuzovat důvodnost návrhů účastníků řízení na doplnění dokazování. Není na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení důkazů naloží, neboť sice není důkazními návrhy účastníka řízení ve smyslu § 52 věty druhé správního řádu vázán, pokud však některé důkazy neprovede, musí uvést důvod tohoto postupu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 As 29/2009 - 48). Z ustanovení § 51 odst. 1 věty prvé správního řádu pak vyplývá, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že návrh účastníka řízení na provedení důkazu je možné neakceptovat pouze na základě tří důvodů, a to v případech, kdy tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, nebo pokud důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí, či pro jeho nadbytečnost, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89).

Předmětem řízení v dané věci byl rozpor udělených povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry s obecně závaznou vyhláškou. Jak již soud konstatoval ve svém prvním rozsudku v této věci, provedení žalobkyní navrhovaných důkazů nebylo nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci. Proti tomuto závěru žalobkyn