5 As 126/2011 — Nejvyšší správní soud

4 A 24/2020- 64 - text 19 4 A 24/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobce: O. Č., narozený dne X. bytem X. zastoupený advokátem Mgr. Janem Boučkem sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy sídlem Mariánské nám. 2/2, 110 01 Praha 1 zastoupený advokátem JUDr. Janem Olejníčkem sídlem Na Příkopě 853/12, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2020, č.j. MHMP 406541/2020 takto: I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy ze dne 6. 3. 2020, č.j. MHMP 406541/2020 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18 580,50 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy (dále jen „žalovaný“) ze dne 6. 3. 2020, č.j. MHMP 406541/2020 (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změnil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10, odboru životního prostředí, dopravy a rozvoje (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 4. 2019 č.j. P10-064513/2018 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a to tak, že ve výroku I. změnil textaci výroku o vině, nově určil výrok II., ve kterém změnil textaci výroku o uložení pokuty a pokutu snížil na 15 000 Kč, nově určil výrok III., ve kterém zrušil správní trest zákazu činnosti, ve výroku IV. týkajícím se uložení povinnosti uhradit náklady řízení upřesnil jeho znění; ve zbytku pak žalovaný dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně rozhodl ve výroku I. tak, že žalobce se uznává vinným ze spáchání přestupků na úseku dopravy podle ust. § 34e odst. 2 písm. k) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), a podle ust. § 4 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 251/2016 Sb.“), kterých se úmyslně dopustil tím, že jako řidič taxislužby tov. zn. Mercedes Benz, rz X., v rámci jízdy dne 24. 10. 2017 v době od 14:56 hod do 14:09 hod. od domu č. 42 v ulici Hybernská na Praze 1 před dům č. 1c v ulici Vršovická na Praze 10 v rozporu s § 21d odst. 6 užil vozidlo taxislužby, které není vybaveno taxametrem, k jinému účelu než k poskytování přepravy podle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, a dále v rozporu s nařízením č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, ve znění pozdějších předpisů, předražil jízdu nejméně o 42,88 Kč. Za spáchání přestupku podle ust. § 34e odst. 2 písm. k) zákona o silniční dopravě s přihlédnutím ke spáchání přestupku podle ust. § 4 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb. byla žalobci jako správní trest uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti na dobu dvou let od právní moci rozhodnutí; dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce uhradit náklady řízení paušální částkou. II. Obsah žaloby 3. Žalobce namítal, že kontrola předcházející správnímu řízení byla zahájena a provedena nezákonně, byl porušen zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád), a to tím, že kontrola žalobce byla zahájena nástupem tzv. „cestující“, tj. přizvané osoby, která provedla tzv. kontrolní nákup (tj. utajený nákup) a v průběhu kontrolního úkonu zjišťovala, zda dochází k dodržování zákonných ustanovení. Žalobce měl za to, že takové úkony přizvaná osoba provádět nemohla, neboť k nim není nadána zákonným zmocněním, ani nejsou takové činnosti účelem institutu přizvané osoby. Poukázal na ust. § 2, § 4 odst. 1 a 2, § 5, § 6 odst. 1 a 2 a § 8 písm. b) kontrolního řádu, dle kterých pravomoc k provádění kontrol mají pouze kontrolní orgány a nikdo jiný, až po zahájení kontroly se přizvané osoby mohou účastnit na kontrole, z podstaty věci nelze přizvané osoby využívat k samostatnému provádění kontrolních úkonů nebo částí kontrol (tj. zahájení kontroly), zvláště když je kontrolní orgán k provádění takových kontrolních úkonů nadán. K tomu odkázal na důvodovou zprávu ke kontrolnímu řádu a na odbornou literaturu. Kdyby tomu tak bylo, stíral by se institut přizvané osoby s institutem kontrolující osoby. Nadto nebylo správním orgánem prokázáno, zda byla účast přizvané osoby na dané kontrole žalobce potřebná (účelná) k dosažení účelu kontroly ve smyslu § 6 odst. 1 kontrolního řádu, což je však podstatná podmínka. S ohledem na nezákonnost provedené kontroly nelze jako důkaz k prokázání viny žalobce použít kontrolní protokol, v důsledku toho je i napadené rozhodnutí, které konstatuje vinu žalobce a stanoví správní trest, jako celek nezákonné. 4. Nesouhlasil s tím, že by protokol o kontrole byl a priori nadán pravdivostí a správností, jeho závěry nelze bez dalšího považovat za pravdivé, aniž by bylo v přestupkovém řízení provedeno řádné dokazování, jde o širší řízení trestní ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Není možné, aby správní orgán vycházel pouze z protokolu o kontrole, správní orgán I. stupně postupoval nezákonně, pokud neprovedl výslechy kontrolující osoby a přizvané osoby. Žalobce přitom od počátku rozporoval provedení kontroly, měl právo na výslech svědků, a to k osvětlení průběhu kontroly a k tomu, zda byla účast přizvaných osob na kontrole žalobce vůbec potřebná. 5. Poukázal na to, že žalovaný původní skutkovou větu změnil a nahradil novým zněním (které citoval), přičemž však provedl výpočet maximální možné účtované ceny mj. při použití koeficientu 28 Kč za minutu. Takový koeficient však není stanoven v nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, a tedy nelze z takového výpočtu vinit žalobce z porušení povinností o maximálních cenách. Skutková věta je tedy nepřezkoumatelná a napadené rozhodnutí je třeba zrušit. 6. Žalovaný shledal žalobce vinným ze dvou přestupků, dovození úmyslného jednání však není v souladu s provedeným dokazováním. Z něj totiž nevyplývá, že by žalobce „byl srozuměn s tím, že se může dopouštět protiprávní činnosti a neučinil žádné kroky, aby porušení zákona o silniční dopravě zabránil, nebo mu předešel“, je tomu právě naopak. Žalobce měl v době vytýkaného jednání vozidlo zapsané jako vozidlo taxislužby, byl držitelem oprávnění řidiče taxislužby a učinil tedy to, co chápal jako zákonné chování, přičemž tak posuzoval i uzavření smlouvy dle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Toto činil dokonce v době, kdy byl znám rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č.j. 1 A 96/2015-38, dle kterého: „v rozhodné době nebyla sdílená přeprava (ridesharing) realizovaná prostřednictvím softwarové aplikace UberPop v Praze zákonným způsobem omezena.“ Z výše uvedeného nelze dovodit, že by žalobce spáchal dané přestupky úmyslně, ba ani nedbalostně. Žalovaný vůbec neposuzoval řádně jednání žalobce a tedy formu zavinění, přičemž zavinění je podstatným znakem skutkové podstaty. Žalovaný nemůže dovozovat zavinění (navíc ve formě úmyslu) jen z toho, že žalobce byl držitelem oprávnění řidiče taxislužby, a to bez dalšího řádného a odůvodněného posouzení okolností jeho jednání. 7. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, dle kterého nemohla být řádně uzavřena smlouva dle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, neboť žalovaný shledal rozpory v ceně jízdného a v identifikaci dopravce. Měl za to, že cena byla sjednána v souladu se zákonem, který stanoví, že smlouva musí obsahovat „cenu za přepravu nebo způsob jejího určení“; v daném případě byla cena stanovena způsobem jejího určení v aplikaci UBER, zákon nevylučuje, aby cena byla stanovena v určitém rozpětí, a není pravda, že by žalobce stanovil cenu mimo rozpětí. Cena nemusí být stanovena jen a pouze pevně, ale může být stanovena i v určitém rozpětí, které je dáno parametry, které spotřebitel zná, zákon o silniční dopravě to výslovně umožňuje, cena může být stanovena podle nastavených proměnných, což aplikace splňovala. Z ničeho, ani z ust. § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, nevyplývá, že by k uzavření smlouvy musel být identifikován dopravce. Dle § 1767 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) lze smlouvu uzavřít i ve prospěch třetí osoby, aplikace UBER umožňuje, aby smlouva byla uzavírána ve prospěch dopravce, který k ní přistupuje. Byla dodržena i písemná forma smlouvy, a to prostřednictvím aplikace UBER elektronickými nebo jinými technickými prostředky (viz § 562 odst. 2 občanského zákoníku). Z toho vyplývá, že není oprávněné ani odsouzení za přestupek dle § 4 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb., neboť na žalobce povinnosti dle nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy nedopadají.