4 As 7/2006 — Nejvyšší správní soud

6 A 105/2020- 65 - text 9 pokračování 6 A 105/2020 6 A 105/2020-65 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: xxxxx zastoupený advokátkou Mgr. Karolínou Babákovou sídlem Bucharova 1314/8, Praha 5 proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 23. 7. 2020, č. j.: MSP-3/2020-ODKA-ROZ/4, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění [1] Žalobce napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí ministerstva spravedlnosti (dále pro oba správní úřady užíván obecný termín „žalovaný“, pokud rozlišení nemá vliv na srozumitelnost textu) ze dne 14. 11. 2019, čj. MSP-52/2019-OINS-SRIS/11, jímž bylo podle ust. § 67 odst. 1 správního řádu a ust. § 10 odst. 1 písm. a) alinea 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o insolvenčních správcích“), rozhodnuto o tom, že se z důvodu vedeného trestního stíhání pro úmyslný trestný čin, který ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce, pozastavuje právo vykonávat činnost insolvenčního správce do dne nabytí právní moci rozhodnutí, jímž se trestní řízení končí. Trestní stíhání je vedeno na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, ze dne 12. 6. 2019, xxxxx (dále také jen „usnesení o zahájení trestního stíhání“), a to pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle ust. § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „trestní zákoník“), ve formě spolupachatelství podle ust. § 23 trestního zákoníku, a pro pokus zvlášť závažného zločinu maření spravedlnosti podle ust. § 21 odst. 1, § 347a odst. 1, odst. 5 písm. b) trestního zákoníku, rovněž ve formě spolupachatelství podle ust. § 23 trestního zákoníku. [2] V žalobě vymezil tyto žalobní body, jimiž je soud při svém přezkumu vázán. Poukázal na to, že možnost pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce je preventivním opatřením, jehož účelem je, aby nedošlo ke vzniku škody (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, čj. 3 Afs 277/2017-49, komentářová literatura), proto souhlasí s body 31 a 32 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Neurčitý pojem přitom musí vymezit žalovaný a je třeba jej vykládat v souladu s tímto účelem, a respektovat zákaz libovůle, diskriminace, principu rovnosti a zachovávat lidskou důstojnost. Žalovaný není oprávněn rozhodovat a posuzovat otázky, zda se trestný čin stal, kdo je jeho pachatelem a otázky viny a trestu. Případné pochybnosti o trestním stíhání je ale povinen promítnout do vlastního rozhodování v rámci správního uvážení. Podle názoru žalobce se žalovaný neřídil těmito východisky, neboť se nevypořádal se všemi skutečnostmi rozhodnými pro rozhodnutí, nestanovil přezkoumatelná kritéria a nevyhodnotil jejich naplnění. Konkrétněji uvádí, že nebylo vyhodnoceno, zda trestná činnost žalobce ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce, nezabýval se skutkem, který je mu kladen za vinu, a okolnostmi uvedenými v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání. Nebylo provedeno posouzení intenzity ohrožení důvěry v řádný výkon funkce insolvenčního správce a nebyl proveden test proporcionality. K prvé okolnosti uvádí, že žalovaný se skutky nezabýval, uvádí, že podle odst. 69 odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že každé trestní stíhání za úmyslný trestný čin vždy ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce, dále pak v bodě 52 a 63. Znovu opakuje, že pokud se žalovaný nezabýval skutky uvedenými v usnesení o zahájení trestního stíhání, nemohl posoudit, zda tato činnost ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce. Dále uvádí, že posouzením této podmínky se prvostupňové správní rozhodnutí zabývá v odst. 35 a 39 odůvodnění, v napadeném rozhodnutí v bodech 47 až 61, přičemž posuzoval pouze právní kvalifikaci jednání. Nebylo vysvětleno, co považují za řádný výkon funkce a jak konkrétní jednání toto ohrozilo. Odkazuje na usnesení o zahájení trestního řízení, kdy se podle jeho názoru nejednalo o žádnou složitou, vnitřně strukturovanou a obsáhlou činnost, která by zahrnovala delší rozsáhlou přípravu, realizaci spočívající v podobě sofistikovaných schémat či v podobě mnohačetných bankovních převodů, jednalo se o jeden jednoduchý bankovní převod mezi bankovními účty a jednoduché předložení listin soudu. Pokud by žalobce antedatoval smlouvu o půjčce, nebylo by to právně významné, poukazuje na půjčku v definici § 657 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., případně zápůjčku podle ust. § 2309 občanského zákoníku, kdy je nutné přenechání předmětu půjčky, nikoliv projevy vůle, rozhodné je tak pouze přenechání finančních prostředků. Domnívá, že z tohoto důvodu dodatečné vyhotovení smlouvy o půjčce nemůže být porušením zákonné povinnosti. Totéž uvádí ohledně antedatování darovací smlouvy. Z těchto okolností dovozuje, že jeho jednání je bez právních následků. Namítá, že není patrné z článku 38 odůvodnění napadeného rozhodnutí, proč je toto jednání považováno za závažnou majetkovou kriminalitu a narušení fungování justičního systému, k němu žalobce nevyužil žádné odborné znalosti nebo zkušenosti insolvenčního správce. Nechápe, jak mohl žalovaný dospět k závěru, že se jedná o komplexní kriminalitu, déle trvající stav a jak jej odborně zpochybňuje, neboť se jedná o tři případy v období pěti let, tedy podle jeho názoru o jednorázové a ojedinělé situace. [3] Dále žalobce namítá nedostatečné vysvětlení porušení zásady nestrannosti, z něhož vychází body 50 a 80 napadeného rozhodnutí. Uvádí, že rozhodnutí uvádějí pouze obecná a povšechná konstatování, dále uvádí, že rozhodnutími byla porušena presumpce neviny, a to v tom směru, že vycházejí z toho, že trestní stíhání zpochybňuje morální integritu žalobce (poukazuje na charakter usnesení o zahájení trestního stíhání a stanovisko Veřejného ochránce práv sp. zn. 3592/2009/VOP/PJ) ve vztahu k jeho osobním vlastnostem. Za porušení presumpce neviny pak spatřuje konstatování v odst. 50 napadeného rozhodnutí o tom, že neprojevil snahu o nápravu svého jednání, kdy nelze vynést předběžný názor na jeho vinu (odkazuje na rozsudek Karaman v. Německo u Evropského soudu pro lidská práva a nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15). [4] Žalobce dále nesouhlasí s posouzením intenzity ohrožení důvěry, která vůbec nebyla provedena. Uvedl, že činnost insolvenčního správce vykonával od orku 1997a nikdy neporušil své povinnosti, poukázal na případ soudce Sotoláře a státní zástupkyně Pavlišové. Dále namítl, že nebyl zohledněn účel opatření v bodě 29 napadeného rozhodnutí, kdy tímto účelem je, aby nedošlo ke vzniku škody v insolvenčních řízeních, v nichž je správce ustanoven (odkazuje na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu); tato argumentace byla odmítnuta (bod 57 a 58 prvostupňového správního rozhodnutí, bod 69 a 70 napadeného správního rozhodnutí). Rovněž namítá neprovedení testu proporcionality, kdy mu může vzniknout závažná újma, příjmy z činnosti insolvenčního správce a likvidátora jsou jeho jediným zdrojem příjmů. Posouzením v bodech 73 a 77 prvostupňového rozhodnutí a 65 až 67 napadeného rozhodnutí považuje za obecná a povšechná (žalovaný nehodnotil konkrétní trestní stíhání žalobce, intenzitu narušení veřejného zájmu a intenzitu hrozícího zásahu do jeho práv). Znovu opakuje, že intenzita rozhodnutí je mimořádná a zasahuje do jeho majetkové sféry. Namítá rovněž, že nebyla zohledněna případná délka trestního řízení a nejedná se tak o dočasné opatření. Namítá rovněž délku řízení o rozkladu (téměř osm měsíců). [5] Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval ji zamítnout jako nedůvodnou. Zákonnou podmínkou pro rozhodnutí je mj. existence trestního stíhání, nikoliv posuzování obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání, trestné činy zpochybňují odbornost žalobce, neboť skutky kladené mu za vinu představují narušení legitimních očekávání procesních subjektů insolvenčního řízení i osob mimo něj a jeho odborných znalostí, dovedností, standardu odborné péče a vůči správě majetkové podstaty péče řádného hospodáře, stejně jako morální integrity, výkon funkce by s sebou nesl výrazné pochyby o jeho nestrannosti a hrozila by ztráta důvěry v řádnost insolvenčních řízení. Trestná činnost je déletrvající. Zákonem chráněná zájem spočívající v řádném dohledu nad činností insolvenčních správců převládá nad ekonomickými zájmy žalobce. Nepřiléhavé považuje srovnání se soudci a státními zástupci, kdy zde nejde o sankci, stejně tak nemůže být narušena presumpce neviny. [6] V odůvodnění napadeného rozhodnutí je mj. uvedeno, že správ