5 As 136/2014 — Nejvyšší správní soud

6 Ad 5/2020- 68 - text 15 6 Ad 5/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobkyně: X, bytem X, zastoupena JUDr. Petrem Vališem, advokátem, se sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti žalovanému: Náčelník Generálního štábu Armády České republiky, se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2020, č.j. MO 67229/2020-1304, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2020, č.j. MO 67229/2020-1304 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Velitele vzdušných sil ze dne 12. 12. 2019, č.j. MO 360582/2019-3031 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o jednorázové mimořádné odškodnění v souvislosti se služebním úrazem žalobkyně ze dne 23. 5. 2012, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. [2] Žalobkyně v podané nejprve namítala, že napadené rozhodnutí trpí několika vadami; zejména se v něm žalovaný nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobkyně, dále nemají jeho závěry oporu ve spisu, žalovaný rovněž dle žalobkyně nenapravil nesprávné právní posouzení správního orgánu I. stupně a rovněž je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť součástí spisu nejsou dokumenty, na které se napadené rozhodnutí výslovně odkazuje a na základě kterých byl nárok žalobkyně zamítnut. [3] K nepřezkoumatelnosti žalobkyně odkázala na ustanovení § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn. 11A 106/2013. Namítala, že není zřejmé, proč byly v daném případě aplikovány i vnitřní vojenské předpisy, které nejsou ani součástí spisu a žalobkyně s nimi nebyla seznámena v rámci správního řízení. Nelze tak dle žalobkyně posoudit, zda vůbec mohly být aplikovány, příp. zda byly aplikovány správně. [4] Žalobkyně dále namítala, že závěry žalovaného nemají oporu ve spisu a provedeném dokazování. Uvedla, že žalovaný odkazuje na Nařízení k zabezpečení inspekce – pozorovací mise Ruské federace v ČR podle Smlouvy o otevřeném nebi ve dnech 21. – 25. 5. 2012 a na Nařízení náčelníka Generálního štábu AČR k přijetí inspekce – pozorovací mise v souladu s ustanovením Smlouvy o otevřeném nebi čj. 23-9/2012-5133, ačkoliv tato nařízení nejsou součástí spisu, nebyla provedena jako důkaz a není zřejmý jejich obsah. Dle žalobkyně je nesporným faktem, že správní orgán založily v určité části svá rozhodnutí právě na těchto (nikoliv veřejně dostupných) předpisech. Dle žalobkyně pak v této souvislosti namítala, že žalovaný nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, když jej vyložil tak, že jde jen o podklady potřebné pro zjištění skutkových okolností, nikoliv o podklady pro právní hodnocení. Dále žalobkyně odkázala na ustanovení § 17 správního řádu s tím, že obsahem spisu mají být všechny písemnosti vztahující se k dané věci. Následně odkázala na judikaturu správních soudů (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2009, č.j. 15 Ca 258/2008-55, nález Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 329/04 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 3 Ads 121/2009) a rovněž na základní zásady činnosti správních orgánů (ustanovení § 4 odst. 4 správního řádu). Žalobkyně konstatovala, že obsah těchto interních předpisů je jí doposud neznámý, přičemž jejich absence ve spisu limituje uplatnění jejích práv jako účastníka řízení. Žalobkyně dále namítala, že se žalovaný odkazoval na předpis Let-3-10, Výcvik vojenských výkonných letců a vojenského obsluhujícího personálu (dále jen „Let-3-10“), který rovněž není součástí spisu, byť právě na základě definice „leteckého výcviku“ uvedené v tomto předpisu došlo k zamítnutí žádosti žalobkyně. V případě tohoto předpisu je tedy porušení práv žalobkyně ještě závažnější. K argumentu žalovaného, že žalobkyně měla jako tehdejší voják z povolení k tomuto předpisu „přístup“, uvedla, že žalovaný ignoruje základní zásady činnosti správních orgánů; nadto žádost byla podána v roce 2015 a teprve v prosinci 2019 se služební orgán ve svém rozhodnutí zmínil, že hodlá aplikovat tento vnitřní předpis. Na konci roku 2019 však již žalobkyně nebyla ve služebním poměru a neměla tak přístup k těmto dokumentům. Závěrem tohoto žalobního bodu s odkazem na judikaturu zdejšího soudu namítala, že žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí některé závěry, které však již nepodložil úvahou. [5] V dalším žalobním bodu žalobkyně namítala pochybení žalovaného při nepodřazení rizikové činnosti pod ustanovení § 120 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). Žalobkyně nesouhlasila s názorem žalovaného, že na rozdíl od pozorovacího letu (jak služební orgán nazývá let, kterého se žalobkyně účastnila) je letecký výcvik činností rizikovou, tj. pozorovací let činností rizikovou není. Uvedla, že zákonodárce klade důraz na rizikovost děje/činnosti, a proto je třeba každý let považovat za rizikovou činnost, čemuž napovídá i demonstrativní výčet obdobně rizikových činností. Následně žalobkyně blíže popsala, co fakticky „pozorovací let“ znamená. Z tohoto popisu dovodila, že pozorovací let je sám o sobě rizikovou činností prováděnou minimálně za obdobně nebezpečných podmínek, jako jiné činnosti vymezené v ustanovení § 120 zákona o vojácích z povolání. Žalobkyně v této souvislosti zdůraznila, že byla účastna na letecké nehodě, která pro ni znamenala nutnost ukončení aktivní vojenské služby, odchod tzv. do civilu, invaliditu I. stupně a od roku 2012 až dosud trvající bolesti a omezení, jak v pracovním, tak osobním životě. [6] Žalobkyně dále namítala, že žalovaný neprovedl přezkum prvostupňového rozhodnutí v rozsahu uloženém ustanovením § 89 odst. 2 správního řádu. K výkladu tohoto ustanovení odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 59A 77/2013 a uvedla, že žalovaný nejen, že nezkoumal, zda prvostupňové rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo nějakými vadami neuvedenými v odvolání, ale žalovaný se nevypořádal ani s vadami výslovně uvedenými v odvolání (viz zejména námitky uvedené v bodu 6., 7., 11. – 14., 16. – 17., 19. – 21., 23. – 24., 27. – 29., 33., 34.). [7] Rovněž namítala překvapivost prvostupňového rozhodnutí, která vyplývá z toho, že ji služební orgán nevyrozuměl o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Uvedla, že v odvolání žalovaného upozornila v této souvislosti na několik judikátů, se kterými se žalovaný vůbec nevypořádal. Žalobkyně uvedla, že sice 28. 6. 2019 proběhlo nahlížení do spisu a seznámení s podklady pro rozhodnutí, to se však na základě výzvy služebního orgánu ze dne 21. 6. 2019 týkalo pouze určité části řízení ve vztahu ke specifikovaným nárokům – tj. „za ztrátu na služebním platu po dobu neschopnosti výkonu služby, náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění“. Se spisem týkajícím se jednorázového mimořádného odškodnění však seznámena nebyla. [8] Z uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby soud zrušil jednak žalobou napadené rozhodnutí, jednak rozhodnutí prvostupňové. [9] Žalovaný správní orgán v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí s tím, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce, že není zřejmé, proč byly aplikovány i vnitřní vojenské předpisy, které nejsou součástí spisu, uvedl, že žalobkyně byla vojákem z povolání a byla povinna tyto vnitřní předpisy dodržovat. Konstatoval, že ve svém rozhodnutí uvedl předpis Let-3-10, což je vnitřní předpis Ministerstva obrany vojenského charakteru, schválený náčelníkem Generálního štábu Armády ČR. Služební orgán I. stupně citoval tento vnitřní předpis za účelem definice pojmu „letecký výcvik“. Uvedl, že účast na pozorovacím letu jako přepravovaná osoba, byť v rámci plnění služebních úkolů, není totožná s prováděním leteckého výcviku a svou rizikovostí je srovnatelná s účastí na běžném komerčním civilním letu. S ohledem na to, že žalobkyně v době vzniku služebního úrazu na palubě havarovaného letounu neprováděla žádnou z činností, kterou by bylo možné podřadit pod činnosti uvedené v ustanovení § 120 zákona o vojácích z povolání, nebylo možné žalobkyni přiznat nárok na jednorázové mimořádné odškodnění. [10] Dále k námitce ohledně odkazu na další nařízení uvedl, že tento odkaz byl uveden za účelem uvedení legálního rámce děje, který předcházel příčinám úrazu žalobkyně, neboť žalobkyně na palubě havarovaného letounu působila jako zástupce doprovodného týmu za Armádu ČR a plnila úkoly kontroly a zabezpečení průběhu letu, který byl realizován v rámci pozorovacího letu ze strany Ruské federace. Vyjádřil názor, že služební orgán nemá povinnost zakládat své vnitřní předpisy do správního spisu (sr