2 Afs 24/2005 — Nejvyšší správní soud

10 A 88/2022- 68 - text 10 10 A 88/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: obec Číměř, IČO: 002 46 450 sídlem Číměř 12, 378 32 Číměř zastoupena advokátem JUDr. Michalem Stachem sídlem Na Hradbách 56/I, 377 01 Jindřichův Hradec proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra č. j. MV-121938-3/SO-2022 z 9. 8. 2022 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci. 1. Jádrem této věci je posouzení přípustnosti a případně rozsahu soudního přezkumu rozhodnutí Ministerstva vnitra o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky obce ve smyslu § 123 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a následně dodržení zákonných požadavků v souvislosti s pozastavením účinnosti čl. 5 odst. 2 obecně závazné vyhlášky obce Číměř č. 3/2021, o místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, ve znění obecně závazné vyhlášky obce Číměř č. 1/2022 o místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství (dále též „vyhláška“). 2. Žalobkyně schválila 16. 11. 2021 vyhlášku č. 3/2021, kterou byla mimo jiné zvýšena sazba místního poplatku pro vlastníka nemovité věci, v níž není přihlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba, z 500 Kč na 700 Kč, zatímco pro jiné vlastníky nemovitostí zůstala v nezměněné výši 500 Kč. 3. Ministerstvo vnitra (dále jen „Ministerstvo“) při přezkumu této vyhlášky shledalo znění jejího čl. 5 odst. 1 (zavádějícího diferenciovanou sazbu poplatku) v rozporu se zákonem. Na tuto skutečnost upozornilo žalobkyni dopisem z 23. 12. 2021 a neformálně ji vyzvalo k nápravě. Žalobkyně však písemností z 27. 12. 2021 vyjádřila s právním posouzením Ministerstva nesouhlas. Ministerstvo proto žalobkyni výzvou č. j. MV-177482-11/ODK-2021 z 15. 2. 2022, vydanou dle § 123 odst. 1 zákona o obcích, vyzvalo ke zjednání nápravy, a to do 60 dnů. 4. Žalobkyně v návaznosti na danou výzvu schválila 11. 4. 2022 obecně závaznou vyhlášku č. 1/2022, kterou obecně závaznou vyhlášku č. 3/2021 změnila. Novelou bylo rozděleno původní ustanovení čl. 5 odst. 1 vyhlášky č. 3/2021 do dvou odstavců, avšak při zachování diferencované sazby poplatku pro jednotlivé zákonem vymezené kategorie poplatníků. 5. Jelikož žalobkyně ani přijetím novely nezjednala nápravu, Ministerstvo oznámením č. j. MV-80286-1/ODK-2022 z 5. 5. 2022 zahájilo správní řízení ve věci pozastavení účinnosti čl. 5 odst. 2 vyhlášky, načež uvedený článek vyhlášky shledalo v rozporu s § 10e zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, a čl. 1 větou první Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutím Ministerstva č. j. MV-80286-14/ODK-2022 z 24. 5. 2022 proto byla pozastavena účinnost vyhlášky a žalobkyni byla dle § 123 odst. 1 zákona o obcích stanovena další třicetidenní lhůta ke zjednání nápravy. V odůvodnění svého rozhodnutí Ministerstvo konstatovalo, že z § 10e zákona o místních poplatcích vyplývá, že poplatník, kterým je fyzická osoba přihlášená v obci, a poplatník, kterým je vlastník nemovité věci, ve kterém není přihlášena žádná fyzická osoba a která je umístěna v území obce, jsou na stejné úrovni. Tím, že žalobkyně stanovila odlišnou sazbu pro tyto dvě kategorie poplatníků, aniž by uvedla legitimní důvod pro tuto diferenciaci, je inkriminované ustanovení vyhlášky diskriminační. 6. Žalobkyně výzvě ke zjednání nápravy nevyhověla a rozhodnutí Ministerstva napadla rozkladem. Ministr vnitra se v žalobou napadeném rozhodnutí s hodnocením Ministerstva ztotožnil a doplnil, že za určitých rozumných a ospravedlnitelných důvodů lze přistupovat rozdílně k subjektům, kteří se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, ale takovéto důvody zde nebyly shledány a žalobkyně je ostatně ani neuvedla. K žalobkyní namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ministr uvedl, že se se všemi námitkami vznesenými ve správním řízení, jakož i předloženými důkazy, Ministerstvo dostatečně vypořádalo; z rozhodnutí Ministerstvo je zřejmé, jakými úvahami se řídilo a jak se vypořádalo s argumenty žalobkyně. II. Řízení před soudem. 7. Žalobkyně v žalobě trvá na tom, že existují důvody pro diferenciaci sazby místního poplatku. Tato odlišná sazba byla legitimním způsobem odůvodněna a její nastavení není diskriminační. Naopak pokud by existovala sjednocená sazba poplatku pro všechny poplatníky, došlo by k diskriminaci osob, které jsou v obci přihlášeny k trvalému pobytu. Nelze srovnávat poplatek za jednu hlášenou fyzickou osobu s poplatkem vázaným k nemovité věci na základě jejího vlastnictví. S přihlédnutím k místním poměrům v obci, kde se v některých částech nachází nadpoloviční podíl rekreačních objektů oproti trvale obydleným objektům, by stanovením zvýšené sazby pro obě kategorie obyvatel naopak došlo k diskriminaci obyvatelů obce. Žalobkyně dodává, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly s některými jí vznesenými námitkami. 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě upozornil, že posouzení skutečnosti, zda je právní názor Ministerstva o nezákonnosti čl. 5 odst. 2 vyhlášky správný či nikoliv, přísluší nyní Ústavnímu soudu, jemuž podal 1. 9. 2022 podle § 123 odst. 3 zákona o obcích a § 64 odst. 2 písm. g) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení tohoto ustanovení. Současně konstatoval, že veškeré žalobní body byly již přezkoumatelně a dostatečně vypořádány v obou správních rozhodnutích Žalovaný dodal, že napadeným rozhodnutím nebyla žalobkyně zkrácena na svých hmotných ani procesních právech. 9. Žalobkyně v doplnění žaloby z 25. 10. 2022 rozšířila odůvodnění odlišné výše poplatku pro jednotlivé kategorie poplatníků. Její legitimita je dle ní dána slevou na poplatek za skládkování odpadu (tzv. slevou na skládkovném), která je vypočítávána výhradně z počtu osob přihlášených k trvalému pobytu v obci. III. Posouzení věci. 10. Soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Ve věci soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně nevyslovila s tímto postupem po poučení soudem nesouhlas a žalovaný s ním ve vyjádření ze 17. 10. 2022 výslovně souhlasil. Důvodem pro nařízení jednání nebyla ani potřeba dokazování, neboť veškeré listiny potřebné pro rozhodnutí jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek NSS č. j. 9 Afs 8/2008-117 z 29. 1. 2009). Pro nadbytečnost soud neprovedl žalobkyní předložený důkaz – Metodickou pomůcku Místní poplatky za komunální odpad č. j. MF-22877/2021/3903-1 z 27. 7. 2021 (dále jen „Metodická pomůcka“), jak blíže odůvodňuje v bodě 25. tohoto rozsudku). 11. Úvodem soud konstatuje, že ačkoliv žaloba formálně směřuje proti rozhodnutí Ministerstva, je zřejmé, že napadá obě správní rozhodnutí jako celek. Žalobní námitky brojí proti pozastavení vyhlášky, o čemž rozhodovalo jak Ministerstvo, tak i ministr vnitra, a právě jeho rozhodnutí žalobkyně k žalobě přiložila. Materiálně je tak žalobou v zákonné lhůtě napadáno ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. rozhodnutí ministra vnitra jako rozhodnutí druhostupňové 12. Nejprve je třeba zodpovědět otázku, zda žalobou napadené rozhodnutí nesplňuje podmínky § 70 písm. b) s. ř. s., dle kterého „[z]e soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu předběžně povahy“. V kladném případě by napadené rozhodnutí nebylo možno přezkoumat, neboť by do sféry žalobkyně zasahovalo dočasně a efektivní ochrany by se dalo dosáhnout „až“ v soudním řízení vedeném proti konečnému rozhodnutí správního orgánu. Tato výluka byla zavedena s motivací zabránit „rozkouskování“ správního řízení do řady dílčích etap, které by podléhaly samostatnému přezkumu ve správním soudnictví, což by narušovalo jeho plynulost (srov. Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P. Soudní řád správní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, komentář k citovanému ustanovení). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) v rozsudku č. j. 2 Afs 186/2006-54, č. 1982/2010 Sb. NSS z 27. 10. 2009 konkretizoval tři podmínky, které musí splnit úkon správního orgánu, aby jej bylo možno považovat za rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s.: podmínku věcnou, časovou a osobní. 13. Soud shledal, že věcná podmínka v případě rozhodnutí o pozastavení účinnosti vyhlášky splněna není. Podle zmíněné judikatury je tato podmínka charakterizována tím, že konečné rozhodnutí v sobě musí věcně zahrnout rozhodnutí předběžné, aby bylo možné v rámci jeho přezkumu docílit (byť zprostředkovaně) přezkumu předběžného rozhodnutí. Zákonem předvídané předpoklady pro vydání předběžného a konečného rozhodnutí by měly být také obdobné. V naší věci sice byl Ministerstvem podán návrh na z