1 Azs 367/2018 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 20/2022- 32 - text 10 Ad 20/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: P. K. zastoupená Mgr. Davidem Strupkem, advokátem sídlem Betlémské náměstí 351/6, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví Palackého náměstí 375/4 128 00 Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 22. 9. 2022, č. j. MZDR 18720/2022-4/PRO takto: I. Rozhodnutí ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 5. 2022, sp.zn. MZDR 895/2022-11/PRO a rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 22. 9. 2022, č. j. MZDR 18720/2022-4/PRO se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen žalobkyni nahradit náklady řízení ve výši 8.228 Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Strupky ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění I. Předmět věci 1. Žalobkyně podala k ministerstvu zdravotnictví žádost o poskytnutí jednorázové peněžité částky za protiprávní sterilizaci podle zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem (dále jen „zákon o protiprávní sterilizaci“). 2. Ministerstvo zdravotnictví rozhodnutím ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. MZDR 895/2022-11/PRO (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) žádost zamítlo, neboť žalobkyně neprokázala protiprávnost sterilizace. 3. Žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí podala rozklad, který ministr zdravotnictví zamítl napadeným rozhodnutím. II. Napadené rozhodnutí 4. Ministr zdravotnictví shrnul průběh správního řízení a rozkladové námitky. 5. Uvedl, že ministerstvo je při svém postupu vázáno zákonem o protiprávní sterilizaci, dle kterého je to primárně žadatelka, která má na podporu svého tvrzení, že u ní byla sterilizace provedena v rozporu s právem, označit listiny a jiné důkazy. Správní orgán je krom jiného povinen dodržovat zásadu zákonnosti a další zásady uvedené ve správním řádu. Jde o zásadu materiální pravdy, tedy spolehlivého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zásada vyšetřovací (§ 50 odst. 3 správního řádu) je pak do jisté míry a v řízení o žádosti obzvláště usměrňována zásadou projednací (§ 52 správní řád), podle které jsou to účastníci řízení, kteří mají na podporu svých tvrzení označit důkazy. Důkazní břemeno je pak podle zákona o protiprávní sterilizaci povinna unést žadatelka. 6. Ministr neshledal důvodnou námitku, že se v prvostupňovém rozhodnutí neuvádí, z čeho by se dalo dovodit, zda sterilizace byla v souladu s tehdy platnou právní úpravou. V předmětném zákoně se totiž zakládá nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky v případě, že byla sterilizace provedena v rozporu s právem. Zákon tedy nepresumuje, že sterilizace byly provedeny nezákonně, naopak se v rámci správního řízení posuzuje, zda sterilizace byla provedena v souladu s tehdy platnou právní úpravou. 7. Ministr dodal, že předmětný zákon nerozlišuje mezi žadatelkami a nezvýhodňuje tak například příslušnice etnických menšin a ostatní žadatelky. Jinak by se mohlo jednat o tzv. pozitivní diskriminaci, která obecně není žádoucí (v tomto případě by totiž nešlo o tzv. pozitivní opatření ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) antidiskriminačního zákona, kdy se taková opatření připouští za účelem zajištění rovného zacházení a rovných příležitostí). Taková úprava by naopak založila neodůvodněnou nerovnost mezi jednotlivými žadateli. III. Žaloba 8. Žalobkyně oběma rozhodnutím vytýká v zásadě chybný postup při rozložení důkazního břemene, což má mít za následek nesprávné skutkové a právní závěry. Hodnocení důkazů je nepřezkoumatelné a odporuje zásadám volného hodnocení důkazů v režimu materiální pravdy. 9. Poukázala na to, že problematika nezákonných sterilizací je téma zásadního celospolečenského významu. Problém nezákonných sterilizací byl odhalován postupně, jakmile se zjistilo, že šlo o systematickou praxi, stal se předmětem aktivit z oblasti neziskového sektoru, ale i veřejné moci (přelomovým bylo stanovisko Veřejného ochránce práv 3099/2004/VOP ze dne 23. 12. 2005 –a nakonec i terčem mezinárodní kritiky. Z důvodové zprávy k zákonu o protiprávní sterilizaci (viz bod A.4), prováděním protiprávních sterilizací v České republice se zabýval především Výbor OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen. Již v roce 2006 tento výbor doporučoval, aby Česká republika uvedla do praxe stanovisko VOP, zpracovala opatření k odškodnění obětí nedobrovolné nebo nátlakové sterilizace a zajistila odškodnění jejím obětem. Výbor OSN se tímto tématem zabýval i v roce 2010 a 2016. Žalobkyně poté shrnula, že Česká republika má zájem dodržovat lidská práva, je v jejím zájmu, aby zákony sloužily k účinné ochraně občanů. Nezákonné sterilizace směřovaly do práva na lidskou důstojnost a ochranu proti nelidskému a ponižujícímu zacházení, ve většině případů byly realizovány pro etnickou příslušnost, oběti jsou sociálně znevýhodňovány. 10. Tento kontext se pak promítá i do procesního pojetí problematiky. Podle žalobkyně jde nepochybně o řízení, jehož předmětem je ochrana veřejného zájmu ve smyslu § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Je ve veřejném zájmu, aby maximum skutečných obětí na odškodnění dosáhlo. 11. Žalobkyně namítla, že pokud jde o důkazní břemeno, správní orgány nedostatečně vyhodnotily fakt, že nezákonné sterilizace byly mimo jiné projevem diskriminace pro etnickou příslušnost, neboť jedním z jejích důvodů bylo omezení počtů narozených obyvatel mj. i u romské populace. Ve zmiňovaném stanovisku VOP jsou pak podrobně popsány vzorce jednání a chování, které byly přijímány zdravotnickými zařízeními jednajícími v rámci státní mocenské praxe v době před rokem 1990. V drtivé většině případů se jednalo o jednání nezachycené v dokumentaci, vedené „mimo protokol,“ jako přemlouvání, přesvědčování či předkládání zavádějících informací. Souhlas se sterilizací, který byl podepisován, nebyl informovaný, v řadě případů chybějí schválení sterilizační komisí, apod. Žalobkyně je názoru, že obecně přijatá praxe vůči romskému etniku byla natolik rozšířená a převládající, že lze hovořit o vzorcích zakládajících domněnku diskriminace v rozsahu obdobném, jako tomu bylo např. u zařazování romských dětí do zvláštních škol (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci D.H. a další proti České republice). 12. Žalobkyně namítla, že žalovaný a ministr se nesprávně spokojili se skutečností, že společnosti, která vede archiv nemocnice, nebyla zaslána dokumentace z gynekologického a porodnického oddělení, pouze z chirurgie. Není přitom vůbec zřejmé, proč se tak stalo. Dokonce ani není postaveno najisto, zda byla skartována. V této souvislosti žalobkyně poukázala na to, že dle bodu 5 přílohy 3 vyhlášky č. 385/2006 Sb. je skartační lhůta v případě hospitalizace 40tiletá, před účinností této vyhlášky se skartování řídilo zákonem č. 97/1974 Sb., o archivnictví. V napadeném rozhodnutí ale zcela chybí jakákoli úvaha na téma, jakou skartační lhůtou vůbec byla nemocnice vázána, zda vůbec byla skartace dokumentace realizována, anebo se prostě ztratila. I kdyby pak byla zdravotnická dokumentace skartována, měla by se zachovat dokumentace o průběhu skartačního řízení, aby mohlo být ověřeno, zda byla skartační lhůta dodržena. 13. Žalobkyně je s odkazem na rozsudek Soudního Dvora EU Galina Meister v. Speech Design Carrier Systems GmBH, C-415 proto názoru, že pokud se nepodaří prokázat dodržení skartačních předpisů, je namístě dovodit, že se veřejné moci nepodařilo vyvrátit, že žalobkyně byla shodně, jako bylo obvyklou praxí, sterilizována nezákonně. I kdyby ale všechny náležitosti řádné a zákonné skartace byly dodrženy, nebyli žalovaný a ministr oprávněni uzavřít, že žádný jiný důkaz nemůže chybějící zdravotnickou dokumentaci nahradit. Mohl být realizován účastnický výslech žalobkyně, shodně jako bylo možné zohlednit důkazy o tom, že se již v roce 2015 žalobkyně o možnou nápravu zajímala a pokoušela se o ni. IV. Vyjádření žalovaného 14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na tom, že řízení dle zákona o protiprávní sterilizaci je řízením o žádosti. Je tedy nutnost zohledňovat vyšší požadavek procesní aktivity kladený na účastníka řízení, řízení je provázeno dispoziční zásadou. Důkazní standard ve správním řízení je vymezen v § 2 správního řádu tak, že stav věci musí být zjištěn bez důvodných pochybností. 15. Nikoliv pak každý sterilizační zákrok byl protiprávní. Bylo nutno prokázat dvě skutečnosti. Jednak to, že byla sterilizace provedena a jednak to, že byla provedena v rozporu se zákonem. 16. Dle § 6 zákona o protiprávní sterilizaci není vyloučen žádný důkaz. Ostatně žalobkyně v rámci správního řízení předložila celou řadu listin a žalovaný se každou listinou zabýval a v rámci