10 Ads 262/2020 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 5/2023- 36 - text 12 10 Ad 5/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobce: Ing. T. P. zastoupen advokátem Mgr. Karlem Tománkem sídlem Sokolská 505, 257 22 Čerčany proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MPSV-2019/76106-422/2 z 2. 3. 2023 takto: I. Rozhodnutí žalovaného č. j. MPSV-2019/76106-422/2 z 2. 3. 2023 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci. 1. V projednávané věci je spor o to, zda měl žalobce jakožto zaměstnanec a ředitel společnosti ARANEA TECHNOLOGY, a.s., (dále jen „ARANEA“), nárok na uspokojení svých mzdových nároků dle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, poté, co byl na majetek ARANEA prohlášen konkurz. 2. Žalobce žádostí z 26. 11. 2018 požádal Úřad práce České republiky – krajskou pobočku pro hl. m. Prahu o uspokojení mzdových nároků za měsíce červenec-září 2018, které mu nebyly vyplaceny jeho bývalým zaměstnavatelem ARANEA, na jehož majetek byl 28. 11. 2018 prohlášen konkurz. K žádosti doložil mimo jiné dohodu o změně pracovní smlouvy na druh práce „ředitel společnosti“ z 24. 9. 2017, výplatní lístky, potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti, potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti a evidenční list důchodového pojištění. 3. Úřad práce rozhodnutím z 20. 2. 2019 žádost zamítl dle § 9 odst. 6 zákona č. 118/2000 Sb., neboť nepovažoval žalobce za zaměstnance dle § 3 písm. a) téhož zákona. Zákon č. 118/2000 Sb. se na žalobce proto vůbec nevztahoval. Žalobce se poté odvolal k žalovanému, který rozhodnutím č. j. MPSV-2019/76101-422/1 z 4. 6. 2019 závěry Úřadu práce potvrdil a odvolání zamítl. Oba správní orgány vyšly ve své argumentaci z judikatury Nejvyššího správního soudu (především z rozsudku č. j. 3 Ads 119/2010-58 z 9. 12. 2010) k tzv. souběhu funkcí. Žalobce totiž u ARANEA plnil funkci předsedy představenstva na základě smlouvy o výkonu funkce z 20. 9. 2017 a počínaje 1. 10. 2017 pak i roli ředitele na základě dohody o změně pracovní smlouvy dříve uzavřené s ARANEA, resp. s jejím právním předchůdcem. Popis funkce ředitele společnosti však nebyl nikterak upřesněn ani doložen a správní orgány uzavřely, že výkon funkce ředitele přestavoval ve skutečnosti obchodní vedení, které žalobce vykonával jako předseda představenstva. Pracovní poměr žalobci, jak podle judikatury NSS, tak dle názoru správních orgánů, nemohl z důvodu souběhu funkcí vzniknout. Zároveň však správní orgány připustily, že pracovní smlouva by byla platná jen ohledně výkonu jiných činností, které nespadaly do působnosti statutárního orgánu. Stejně tak bylo možné vztáhnout právní režim zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, i na vztah mezi členem statutárního orgánu společnosti a touto společností ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, nicméně takové ujednání neučinilo ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní, neboť člena statutárního orgánu nebylo možné považovat za zaměstnance a obchodní korporaci za zaměstnavatele. 4. Po žalobcem podané žalobě městský soud vydal 11. 6. 2020 rozsudek č. j. 15 Ad 10/2019-27, kterým žalobu zamítl a rozhodnutí žalovaného z 4. 6. 2019 potvrdil. Ztotožnil se s názorem správních orgánů, že žalobce plnil jakožto ředitel i jakožto předseda představenstva totožnou roli, a to obchodní vedení ARANEA, jinými slovy žalobce nebyl v postavení zaměstnance společnosti ve smyslu § 3 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb. Nebyl totiž u jmenované společnosti v pracovním poměru, jehož esenciálním znakem je výkon závislé práce zaměstnancem pro zaměstnavatele ve vztahu podřízenosti podle pokynů zaměstnavatele (§ 2 odst. 1 zákoníku práce), a proto nemohl mít vůči společnosti z tohoto titulu ani žádné mzdové nároky. Za daných okolností se pozice žalobce navíc radikálně vymykala ochrannému režimu zákona č. 118/2000 Sb., jehož cílem není sanace újmy, kterou v důsledku svého vlastního neúspěšného obchodního vedení utrpěli členové statutárního orgánu zaměstnavatele končícího v platební neschopnosti. II. Závazný právní názor vyslovený v předchozím soudním řízení. 5. Žalobce podal proti rozsudku zdejšího soudu kasační stížnost, o níž NSS rozhodl rozsudkem č. j. 10 Ads 262/2020-98 z 20. 7. 2022 (dále jen „Rozsudek“). NSS se v řízení nejprve zabýval dosavadní judikaturou vztahující se k tzv. souběhu funkcí. Předeslal, že důsledky takového souběhu nejsou v českém právním řádu upraveny, avšak dlouhodobě je dotváří judikatura, především Nejvyššího soudu. Postupem času se ustálila na názoru, že pracovní smlouvy (či jiné smlouvy v pracovněprávních vztazích) uzavírané či trvající za souběhu funkcí byly neplatné pro rozpor se zákonem, pokud podle nich měli zaměstnanci vykonávat „stejnou činnost“ jako ve funkci členů statutárního orgánu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2390/2014 z 20. 11. 2014 nebo sp. zn. 21 Cdo 1781/2012 z 29. 5. 2013). 6. Proti těmto názorům se později postavil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 (N 171/82 SbNU 657) z 13. 9. 2016, věc Ing. Gavenda. Ústavní soud konstatoval, že zákaz uzavírání těchto smluv – tedy omezení soukromoprávního jednání – není v českém právu upraven zákonem. Byl dovozen až soudy, které však mohou právo dotvářet jen v omezené míře. Ústavní soud proto podrobil tento způsob dotváření práva (jdoucí proti zájmům soukromých osob) přísnému ústavnímu přezkumu (srov. bod 34 nálezu). Odmítl přitom dosavadní argumentaci Nejvyššího soudu, že činnost spadající do působnosti statutárního orgánu obchodní korporace není možné vykonávat v pracovněprávním vztahu či v režimu podřízeném zákoníku práce. Zdůraznil, že zákoník práce výslovně nezakazuje členovi statutárního orgánu vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu (bod 45 nálezu). V takovém případě se mají podobné smlouvy vykládat především podle úmyslu stran. Výklad má respektovat jejich právo na svobodné jednání a zásadu, že smlouvy je třeba dodržovat (body 47-48 tamtéž). Ústavní soud též odmítl způsob, kterým zákaz souběhu funkcí dosud soudy odůvodňovaly s pomocí práva obchodních korporací. Odkázal mimo jiné na to, že člen statutárního orgánu může část svých oprávnění k obchodnímu vedení delegovat na jiné osoby, včetně zaměstnanců společnosti. Rozsah takového pověření je přitom v zásadě vnitřní věcí společnosti. Dosavadní odůvodnění Nejvyššího soudu označil Ústavní soud za nedostatečná. Rozhodl, že soudy mohou prohlásit tyto smlouvy za neplatné jen v případě, že přednesou „obzvláště přesvědčivé argumenty“ pro takový postup (body 54-55 nálezu). 7. Na tento nález Ústavního soudu navázal Nejvyšší soud rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, č. 35/2019 Sb. rozh. civ., věc MIDESTA z 11. 4. 2018. Uvedl, že dle současného výkladu zmíněné pracovní smlouvy nejsou automaticky považovány za neplatné a smluvní strany mohou (v určitém rozsahu) smlouvu podřídit režimu zákoníku práce. Nejvyšší soud však nadále trvá na tom, že při tzv. souběhu funkcí člen statutárního orgánu nemůže být považován za zaměstnance obchodní korporace: „Ani tehdy, ‚podřídí-li‘ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.“ Tyto závěry platí též v případě, kdy „[…] člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák.) i souběžnou ‚manažerskou‘ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu.“ Nejvyšší soud tento výklad zdůvodnil tím, že je to právě statutární orgán a jeho členové, kdo řídí činnost obchodní korporace. Člen statutárního orgánu tak nemůže na základě pracovní smlouvy vykonávat činnosti spadající do náplně jeho fu