10 As 153/2020 — Nejvyšší správní soud

17 A 77/2023- 48 - text  9 17 A 77/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: Spolek Šalamoun, IČO: 63837714, se sídlem Praha 4, U Mlýna 2232/23 Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 4. 4. 2023, č. j. MV-49204-3/SO-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým ministr vnitra (dále jen „ministr“) podle § 152 odst. 6 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dál jen „správní řád“), zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2023, č. j. MV-37802-2/LG-2023. Uvedeným rozhodnutím žalovaný podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 11a odst. 1 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), odmítl žádost žalobce o poskytnutí informací. Důvodem odmítnutí žádosti žalobce byl závěr žalovaného, že cílem žalobce bylo způsobit žalovanému, jako povinnému subjektu, nepřiměřenou zátěž. II. Obsah žaloby 2. V podané žalobě žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečného odůvodnění. Předně žalobce poukázal na skutečnost, že právo na informace je zaručené čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) a jako takové požívá zvláštní ochrany. S ohledem na uvedené je tak třeba vykládat zákon č. 106/1999 Sb. ústavně komforně. Existuje-li důvod pro neposkytnutí určitých informací v dokumentu, neopravňuje to povinný subjekt k znepřístupnění dokumentu jako celku (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2014, č. j. 7 As 64/2013-49). V případě neposkytnutí informace je nezbytné trvat na řádném zdůvodnění, proč nebyla požadovaná informace poskytnuta. Namítal, že povinný subjekt ani žalovaný neuvedli ničeho, proč neposkytli požadované informace ani částečně. Žalobce o tyto dokumenty žádal za velmi krátké období – leden 2023. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46. 3. Žalobce tvrdil, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí absentují jakékoli konkrétní a podrobné úvahy, kterými se správní orgány při zjištění a výkladu konkrétního skutkového stavu řídily. V odůvodnění však musí být uvedeny konkrétní důvody vedoucí správní orgán k danému rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 2 As 37/2006). I když je napadené rozhodnutí značně obsáhlé, tak je obsahově prázdné, neboť jen popisuje průběh řízení jiných žádostí o poskytnutí informací. Není zřejmé, z jakých skutkových okolností povinný subjekt vycházel a jakými konkrétními úvahami se při svém rozhodování řídil. Povinný subjekt nikterak neobjasnil svůj závěr, že žádost žalobce byla šikanózní, zneužívající práva na informace a vedoucí k paralýze povinného subjektu. Takový závěr nemá ani oporu ve spisovém materiálu. Povinný subjekt se spokojil pouze s obecným, neurčitým a ničím nepodloženým konstatováním, že v projednávaném případě existovala překážka, která bránila v poskytnutí všech požadovaných informací. Jestliže se správní orgány domnívaly, že jsou zde důvody pro odmítnutí žádosti, měly svůj závěr konkrétně doložit a přezkoumatelným způsobem odůvodnit (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 25/21). Dle žalobce v odůvodnění zcela absentuje jakákoliv úvaha, proč došlo k odmítnutí žádosti žalobce. 4. Jako zcela nesprávnou a nezákonnou označil žalobce argumentaci žalovaného ohledně přezkumu postupu žalovaného ze strany veřejného ochránce práv, neboť podle § 16b odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. je jediným orgánem příslušným k vedení přezkumného řízení Úřad pro ochranu osobních údajů. 5. Tvrzení žalovaného, že by měl být žalobce propojen s jinými, dříve neúspěšnými žadateli o poskytnutí obdobných informací, žalobce odmítl. Žalovaný neuvedl nic, z čeho takové propojení dovozoval, což ani nemohl, neboť žalobce s těmito osobami není nikterak propojen. Ostatní žadatelé požadovali informace nikoli totožné, ale značně obsáhlejší. Rovněž skutečnost, že o částečně stejné informace žádali ostatní žadatelé, není důvodem pro odmítnutí poskytnutí informací. 6. Dále žalobce namítal, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřípustně absentuje úvaha, zda odepření požadovaných informací není v rozporu s ústavním rozměrem práva na informace a nepředstavuje nepřípustně extenzivní interpretaci § 11a zákona č. 106/1999 Sb. 7. Argumentaci ohledně paralyzování činnosti povinného subjektu označil žalobce za účelovou. V případě, že by zpracování žádosti bylo časově, personálně či jinak náročné, nezakládá tato skutečnost sama o sobě důvod pro odmítnutí žádosti. V § 17 zákona č. 106/1999 Sb. je upraven institut úhrady nákladů ze strany žadatele, aplikovatelný na tyto případy. Správní orgány neodůvodnily, proč, pokud měly za to, že zpracování žádosti by bylo mimořádně náročné, nezvolily postup podle § 17 zákona č. 106/1999 Sb. a nevyzvaly žalobce k úhradě nákladů. Současně je dle judikatury tuto náročnost nutno poměřovat s personálními, technickými a dalšími kapacitami povinného subjektu. Povinný subjekt má podle žalobce ohromné kapacity, tudíž nelze bez dalšího uvažovat o případné povinnosti žalobce nahradit náklady (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2016, č. j. 5 As 35/2016-25). 8. Dále uvedl, že mu bylo odepřeno právo na informace, kterými musí ze zákona povinný subjekt disponovat a které jsou z povahy věci způsobilé k veřejné diskusi. Pokud povinný subjekt vyhodnotil, že v daném případě došlo ke střetu práva na informace s jiným právem, bylo na místě provést test proporcionality ve smyslu plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94. Dle názoru žalobce mohl povinný subjekt přistoupit k provedení testu veřejného zájmu v jeho modifikované podobě podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16. Absenci provedení testu proporcionality žalobce považoval za chybnou, neboť povinný subjekt nepřezkoumatelně vyhodnotil, že žádost žalobce neprošla při posuzování kritéria veřejného zájmu. Žalobce plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“ a informace existuje a je dostupná. Účelem vyžádání informace bylo přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16. Povinný subjekt nepřezkoumatelným způsobem při poměřování dvou základních práv vyhodnotil ve smyslu plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, že žádost v tomto testu proporcionality neobstála. 9. Žalobce žádal informace týkající se činnosti povinného subjektu, která je mu uložena ze zákona. Je zřejmé, že požadovanými informacemi subjekt musí disponovat i v písemné podobě, která nebrání povinnému subjektu informace poskytnout. Žalobce žádal předmětné informace za velmi krátké období – leden 2023, tudíž se nemůže jednat o jakékoli nadměrné zatěžování povinného subjektu, natož jeho paralyzování. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a související vyjádření 10. Žalovaný měl předně za to, že žaloba je nedůvodná, neboť žalobce nebyl zkrácen na svých hmotných ani procesních právech a v rámci správního řízení nedošlo k porušení jeho práv, tudíž nebyly naplněny předpoklady § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). 11. Dále žalovaný odkázal na odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. Dle žalovaného se v napadeném rozhodnutí ministr vypořádal s argumenty žalobce a dostatečným způsobem popsal a odůvodnil, proč žádost o poskytnutí informace hodnotil společně se žádostmi ostatních žadatelů, přičemž dospěl k závěru, že cílem žalobce bylo způsobit nepřiměřenou zátěž povinnému subjektu. Podle žalovaného bylo správné a zákonné na tento případ aplikovat § 11a odst. 1 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., neboť činnost žalobce v případné součinnosti s ostatními žadateli vůči povinnému subjektu lze podřadit pod pojem zneužití práva na informace. Tento názor podpořil i Úřad pro ochranu osobních údajů, který neshledal důvod pro zahájení přezkumného řízení (viz sdělení ze dne 14. 6. 2023, č. j. UOOU-02226/23-4). 12. V replice ze dne 13. 7. 2023 žalobce zdůraznil, že není povinen uvádět důvody své žádosti a povinný subjekt nemůže a nesmí jeho důvody zkoumat. Povinný subjekt musí rozhodnout výhradně na základě povahy požadované informace (viz stanoviska veřejného ochránce práv sp. zn. 3589/2006/VOP/KČ a sp. zn. 5137/2010/VOP/KČ). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 8 As 57/2006-67, motivace žadatele k podání žádosti není pro posouzení věci podstatná. Skutečnost, zda byl žadatel při podání žádosti o informace veden pouhou zvědavostí, zda hodlal uplatňovat svá