8 Ads 56/2023 — Nejvyšší správní soud

19 Ad 8/2022- 23 - text 11 19 Ad 8/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: M. S., narozený dne X. bytem X. proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2022, č. j. MPSV-2022/2564-421/1 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2022, č. j. MPSV-2022/2564-421/1, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „žalovaný“) ze dne 25. 3. 2022, č. j. MPSV-2022/2564-421/1 (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ze dne 29. 10. 2021, č. j. ABJ-5891/2021-09/05 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) vydané Úřadem práce České republiky – krajská pobočka pro hl. m. Prahu (dále jen „úřad práce“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání podle § 30 odst. 2 písm. f), odst. 3, § 31 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a to ode dne 6. 10. 2021 z důvodu maření součinnosti. II. Žalobní body 2. Žalobce namítal, že byl vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu údajného maření součinnosti, kdy důvodem bylo opomenutí jediné schůzky se zprostředkovatelkou práce, žalobce situaci sám iniciativně řešil ještě před zahájením správního řízení o vyřazení z evidence. 3. Žalobce má za to, že žalovaný si účelově hledá takové argumenty ke svým rozhodnutím, které vyhovují jen jeho zájmům (tedy umělému snižování počtu uchazečů o zaměstnání na úřadech práce i za cenu porušování jejich práv, v návaznosti na to vykazování nižší nezaměstnanosti, a tedy „úspěšného uplatňování uchazečů o zaměstnání na trhu práce“). 4. Úřad práce konstatoval, že ačkoli se za celou dobu vedení žalobce v evidenci úřadu práce jedná o první zapomenutí, z vyjádření odvolatele nevyplývají žádné okolnosti, které by úřad práce mohl vzít v úvahu a posoudit je jako důvod hodný zvláštního zřetele. A to bez ohledu na zcela identické okolnosti tohoto případu, které Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud (ve věci č. j. 33 A 33/2019-31, resp. č. j. 1 Ads 52/2021-31) už označil za jiné důvody hodné zvláštního zřetele, na což žalobce ve správním řízení upozornil. Účelovost argumentace žalovaného vyplývá i z uvádění jiných rozsudků, které se však podstaty věci nijak netýkají. Žalobce totiž nikdy netvrdil, že jeho opomenutí je uznatelným „vážným důvodem“, jak neustále opakují správní orgány, ale v souladu se zmiňovaným judikátem své opomenutí označil za bagatelní pochybení, tedy jiný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 5 písm. c) bodu 7 zákona o zaměstnanosti. 5. Žalobce dále poukázal na vadu napadeného rozhodnutí spočívající ve zmeškání zákonem stanovené lhůty pro jeho vydání o více než dva měsíce, tedy nesprávný úřední postup (§ 71 odst. 3 správního řádu). Do datové schránky žalovaného dorazilo odvolání dne 22. 12. 2021, rozhodnutí o jeho zamítnutí bylo odesláno poštou dne 30. 3. 2022. V projednávaném případě došlo k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu a lze si stěží představit, že úřední rozhodnutí trpící takovouto vadou by mohlo být označeno za právoplatné. Pokud žalovaný namítal, že v případě § 71 správního řádu se jedná o lhůtu pořádkovou a její nedodržení nemá vliv na správnost rozhodnutí a nezakládá jeho neplatnost, žalobce konstatuje, že žalovaný se účelově zaštiťuje prehistorickou judikaturou (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 1999, č. j. 7 A 7/98-53) a opomíjí aktuální stav v této oblasti, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2014, č. j. 1 As 31/2014-27. Žalobce má za to, že úkony podle § 71 správního řádu, spojené se slovy „povinen“ a „nejpozději“, nemohou mít význam pořádkový, tedy že s jejich nedodržením nejsou spojené žádné následky. 6. Žalobce navrhl rozhodnutí zrušit a přiznat mu náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě shrnul rozhodné skutečnosti. Žalovaný uvedl, že se nelze ztotožnit s žalobcem v tom, že odkazování na soudní judikaturu je účelovou argumentací, když správní orgány při svém rozhodování vychází také ze soudní judikatury. 8. Žalovaný se neztotožňuje s žalobcem ani v tom, že na jeho případ lze aplikovat rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ads 52/2021-31. Z tohoto rozsudku totiž vyplývá, že žalobkyně schůzku zmeškala z důvodu záměny dat (26. 11. a 29. 11. 2018), přičemž ve druhém uvedeném termínu se na úřad práce skutečně dostavila. Dále pak v odvolacím řízení prokázala, že dne 26. 11. 2018 se měla účastnit výběrového řízení, ve kterém byla úspěšná, čili nespoléhala se pouze na pomoc úřadu práce, ale sama si aktivně hledala nové zaměstnání. Nejvyšší správní soud tak shledal, že pochybení žalobkyně nedosahovalo intenzity maření součinnosti s úřadem práce, což představuje jiný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 5 písm. c) bodu 7 zákona o zaměstnanosti. 9. Pokud jde o nyní posuzovaný případ, žalobce netvrdil, že by si chybně poznačil stanovený termín, ale toliko uvedl, že mu termín „utekl“ a s úřadem práce začal komunikovat až za 12 dní od zmeškaného stanoveného termínu. Tedy až poté, kdy uplynula zákonná povinnost oznámit úřadu práce důvody pro nedostavení se na stanovený termín, když samotné nesplnění této oznamovací povinnosti je rovněž sankcionováno vyřazením z evidence uchazečů o zaměstnání. Pasáže, které jsou pro žalobce příznivé, jsou namítány bez návaznosti na všechny okolnosti věci, které Nejvyšší správní soud v namítaném rozsudku hodnotil, odkazovaný případ vykazuje zásadní odlišnosti od případu žalobce - kontakt až 18. 10. 2021, žalobce uvedl, že si datum přeškrtl, sám zaměstnání nehledal a v krátké době nenašel. V porovnání s těmito okolnostmi se pochybení žalobce nejeví jako bagatelní. 10. Žalovaný setrvává na tom, že opomenutí stanoveného termínu a prvotní komunikace s úřadem práce až 12. den od zmeškaného stanoveného termínu, nelze označit za bagatelní pochybení a nelze tak aplikovat ust. § 5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti. 11. Dále žalovaný upozorňuje na další rozdíl oproti namítanému rozsudku, kdy žalobce v e-mailu ze dne 18. 10. 2021 uvedl, že termín schůzky 6. 10. 2021 v 9:15 hodin má přeškrtnutý. Z prohlášení žalobce je tak zjevné, že i v průkazu byl termín zapsán správně a tento sám žalobce svévolně a bez důvodu škrtl. Snaha označit nesplnění základní povinnosti uchazeče o zaměstnání jako bagatelní je zjevně účelová. 12. V rozsudku ze dne 3. 12. 2015, č. j. 7 Ads 268/2015-30, Nejvyšší správní soud dovodil, že s ohledem na dalekosáhlé důsledky vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání musí úřad práce hledat proporcionalitu mezi těmito důsledky a závažností porušení povinnosti ze strany uchazeče o zaměstnání (respektive důvody, pro které povinnost porušil) a posuzování této proporcionality se musí promítnout do interpretace pojmu „vážný důvod“ a následně také do aplikace zákonných ustanovení na konkrétní případ. V dané věci není sporu o tom, že žalobce se na stanovený termín nedostavil z důvodu, že mu termín „utekl“, nedostavení se na stanovený termín začal řešit s úřadem práce až dne 18. 10. 2021, tj. 12. den ode dne, kdy se měl na stanovený termín dostavit, od 6. 10. 2021 do 15. 10. 2021 s úřadem práce vůbec nekomunikoval. Žalovaný má za to, že takovéto jednání žalobce vykazuje znaky maření součinnosti s úřadem práce a úřad práce tedy postupoval správně, pokud shledal, že zde není dán důvod pro aplikaci ust. § 5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti. Skutečnost, že žalobce si nekontroloval průkaz se zapsaným stanoveným termínem tak, aby splnil svou základní povinnost uchazeče o zaměstnání, jde k jeho tíži. 13. Žalovaný konstatuje, že je nesporné, že veřejná správa a zejména pak činnost úřadů práce, je především službou veřejnosti, která by primárně měla směřovat k dalšímu uplatnění uchazeče o zaměstnání na trhu práce a nikoliv k jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, avšak je zároveň nesporné, že jedině v aktivním a kooperativním vztahu uchazeče o zaměstnání a úřadu práce lze dosáhnout skutečně rychlého a efektivního řešení nezaměstnanosti, přičemž povinnost dostavovat se ve stanovených termínech na úřad práce je jednou ze základních povinností uchazeče o zaměstnání, která slouží právě k možnosti pravidelné spolupráce s uchazečem o zaměstnání, a tedy k naplnění účelu činnosti úřadů práce. 14. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 Ads 182/2011-93, v němž uvedl, že pokud uchazeč o zaměstnání nerespektuje a není schopen splnit ani zá