9 Afs 8/2008 — Nejvyšší správní soud

3 A 36/2022- 74 - text 9 3A 36/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové, soudkyně JUDr. Petry Kamínkové a soudce Mgr. Marka Zimy ve věci žalobce: A. R. A., narozený dne X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 31. 8. 2020, č. j. MV-66343-37/OAM-2019 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2020, č. j. MV-66343-37/OAM-2019 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou ze dne 21. 9. 2020 podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhal u Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 31. 8. 2020, č. j. MV-66343-37/OAM-2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým ministerstvo vnitra zamítlo jeho žádost o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti (dále jen „Úmluva“) na území České republiky ze dne 12. 4. 2019 (dále také jen „žádost“). Usnesením ze dne 4. 1. 2022, č. j. 15 A 55/2020 postoupil Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zdejšímu soudu. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnuje skutečnosti zjištěné v průběhu řízení. Dále uvádí, že uvedená žádost je pouze účelovou snahou o legalizaci jeho pobytu v České republice, kde vesměs nelegálně žije již od roku 1993. Dle žalovaného žalobce nedoložil žádný dokument, který by prokazoval ztrátu arménského občanství, ani uvedl důvody, proč by se tak mělo stát. Naopak žalobce v průběhu správního řízení řekl, že neví, proč by měl přijít o státní příslušnost Arménie a že to nemůže nijak doložit. Pouze tvrdí, že mu tuto informaci v prosinci 2018 telefonicky sdělila arménská ambasáda a odkazuje na dokument cizinecké policie. Žalovaný vyzdvihuje, že arménský zastupitelský úřad vyjádřil ochotu prověřit totožnost a státní příslušnost žalobce, respektive mu ji případně přiznat, a to i přesto, že o arménské státní občanství měl žalobce požádat ihned po rozpadu SSSR, což neučinil. Žalovaný uzavírá, že uzavírá, že žalobce neprokázal status osoby bez státní příslušnosti ve smyslu Úmluvy, neboť orgány Arménské republiky jej považují za svého občana. Žaloba 3. Žalobce namítá, že žalovaný v řízení o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti nerespektoval ustanovení Úmluvy a zákona o azylu. Zároveň tvrdí, že žalovaný porušil několik ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), a to především § 2 odst. 1 a 4, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52, jakož i § 68 odst. 3 správního řádu. Domáhá se zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. 4. Za stěžejní považuje žalobce článek 1 odst. 1 Úmluvy, dle kterého „výraz "osoba bez státní příslušnosti" označuje osobu, kterou žádný stát podle svých právních předpisů nepovažuje za svého občana.“ Pokud cizinec splňuje uvedenou definici, pohlíží se na něj jako na osobu bez státní příslušnosti a náleží mu práva vyplývající z Úmluvy (například právo pobývat na území hostitelského státu, právo nediskriminace, asistence apod.). 5. Žalobce uvádí, že vstupoval do řízení o určení statusu osoby bez státní příslušnosti s vědomím, že mu zástupci arménského zastupitelského úřadu sdělili, že není občanem Arménské republiky. Žalobcovy snahy o opětovné kontaktování několika arménských ambasád neměly úspěch. Žalobce zároveň vyzdvihuje, že české státní orgány se jej opakovaně pokoušely vyhostit, avšak k realizaci vyhoštění nedošlo, neboť jej tyto orgány označily za osobu bez státní příslušnosti. Rovněž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 2. 5. 2019, č. j. 5 To 128/2019-256 o zrušení vyhošťovací vazby žalobci s odůvodněním, že žalobce je osobou bez státní příslušnosti. 6. Žalobce podotýká, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany je důkazní břemeno rozloženo mezi žadatele a správní orgán, přičemž na osobě žadatele leží především břemeno tvrzení. Jeho úkolem je tak bez vnitřních rozporů tvrdit dané skutečnosti, které následně správní orgán ověřuje například získáním relevantních informací o zemi původu. Žalobce se domnívá, že svou část důkazního břemene jednoznačně unesl, když poskytl úvodní informace k podané žádosti, označil důkazní prostředky, které prokazují jím tvrzené skutečnosti, absolvoval pohovor ke své žádosti, kde sdělil veškeré relevantní informace, které neobsahují žádné rozpory, a vyjádřil se písemně k nashromážděným podkladům správního orgánu. V průběhu řízení navíc sám žalobce inicioval schůzku s arménskou ambasádou, na které konzul Arménské republiky správnímu orgánu sdělil, že žalobce není občanem Arménie. 7. Žalobce upozorňuje, že žalovaný žádnou z výše uvedených skutečností nerozporuje a výslovně je zmiňuje v napadeném rozhodnutí. Žalovaný sám uvádí, že mu konzul Arménské republiky sdělil, že žalobce není občanem tohoto státu. Žalovaný uvedené skutečnosti v rozhodnutí nikterak nevyvrací, pouze dochází ve výroku k opačnému závěru, že žalovaný není osobou bez státní příslušnosti, aniž by tomuto závěru svědčila jakákoliv skutečnost uvedená v textu rozhodnutí. Rozhodnutí tak obsahuje vnitřní rozpory a je nesrozumitelné. 8. Žalobce odmítl polemiku žalovaného, že by do budoucna v jeho případě mohlo dojít k naturalizaci jeho osoby Arménskou republikou. S poukazem na § 2 správního řádu uvádí, že úkolem žalovaného je jednoznačně stanovit, že v případě žadatele jde o osobu bez státní příslušnosti, nikoliv polemizovat nad tím, zda je či není v daném případě určitá šance na budoucí naturalizaci. Zákon ani Úmluva nevytváří žádnou třetí kategorii osob, které sice jsou bez státní příslušnosti, ale existuje zde šance, že by ji v budoucnu mohly získat. Žalovaný se zjevně svým jednáním snažil nevyhovět žalobcově žádosti, čímž porušil základní zásady správního řádu. Záměr samotného orgánu potvrzuje, že poté, co žalobce sdělil veškeré skutečnosti, proč se považuje za osobu bez státní příslušnosti, se jej žalovaný dotázal, čeho chce vlastně žádostí dosáhnout. Žalobce zároveň připomíná, že pravděpodobnost naturalizace jeho osoby Arménskou republikou je velice nejistá. Žalobce i české státní orgány, například Odbor cizinecké policie Praha, již opakovaně kontaktovali arménské úřady a v žádném z těchto případů se nepodařilo navázat spolupráci vedoucí k převzetí osoby arménskými úřady či k zahájení procesu naturalizace. 9. K argumentu žalovaného, že žalobce nesplnil svou část důkazního břemene, žalobce uvádí, že samotné řízení probíhalo celkem 18 měsíců, aniž by správní orgán splnil zákonné lhůty stanovené § 27 odst. 1 zákona o azylu, či informoval žadatele o jejich prodloužení dle odst. 2 téhož ustanovení. Žalovaný rovněž porušil povinnost spočívající ve vydání průkazu žadatele, neboť jej žalobci vydal až po té, co si o něj výslovně řekl během pohovoru konaném tři měsíce po podání žádosti. Za těchto 18 měsíců správní orgán přes zásadu dobré správy a spolupráci správních orgánů nekontaktoval orgány cizinecké policie ani se nikterak nespojil s arménskou ambasádou. Schůzku s konzulem inicioval sám žadatel. Správní orgán rovněž nevyhledal jedinou zprávu, která by obsahovala informace o osobách bez státní příslušnosti v kontextu státu Arménské republiky. K případnému dokladu o ztrátě občanství žalobce podotýká, že správní orgán si musí sám uvědomovat, že žádný takový doklad neexistuje, a proto jej nikdo nemohl předložit. 10. Žalobce uvádí, že podle příručky UNHCR v případě řízení o určení statusu osoby bez státní příslušnosti z roku 2014 nelze v tomto řízení uplatňovat vysoký standard dokazování vůči žadateli, jelikož by to bylo proti smyslu celého řízení. Osoby bez státní příslušnosti nemohou z podstaty svého zranitelného postavení často předložit žádné důkazy na podporu svých tvrzení. V daném případě žalovaný žalobci opakovaně vyčítal nedostatečnou spolupráci a neunesení důkazního břemene, ačkoliv se žalobci jasně podařilo prokázat, že skutečně je osobou bez státní příslušnosti. 11. Žalobce nepovažuje za relevantní to, že v předchozích řízeních o udělení mezinárodní ochrany tvrdil, že je státním příslušníkem Arménie. Předmětem tohoto řízení není, zda se žalobce cítí být příslušníkem Arménie, nýbrž zda ho uvedený stát za svého státního příslušníka považuje. Vzhledem k tomu, že Arménie žalobce za svého občana nepovažuje, splňuje žalobce podmínku článku 1 Úmluvy a je osobou bez státní příslušnosti. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 2. 12. 2020 navrhl žalobu zamítnout. 13. Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za zákonné, přezkoumatelné a vycházející ze zjištěného stavu věci. Závěry napadeného rozhodnutí se opírají o podkladové materiály. Dle žalovaného postupuje žalobce účelově, aby se domohl setrvání na území České republiky. 14. Žalovaný nepominul tvrze