2 Afs 24/2005 — Nejvyšší správní soud

3 Ad 8/2022- 141 - text 14 3Ad 8/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobce: J. Č., nar. X bytem X zast. advokátkou JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL. M., MBA, sídlem Žitná 1575/49, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy sídlem Kongresová 1666, 140 00 Praha 4 – Nusle v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2022, č. 1407/2022, takto: I. Rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 30. 8. 2022, č. 1407/2022, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce, JUDr. Alice Hejzlarové, LL. M., MBA, advokátky. Odůvodnění: I. Předmět přezkumu 1. Žalobce se domáhá u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) svou žalobou zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hl. města Prahy (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 2. 5. 2022 č. 6408/2022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a zároveň bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle ust. § 155 a § 156 odst. 1 a 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) přiznáno odchodné ve výši 398 784 Kč s tím, že se odchodné vyplatí jednorázově do 30 dnů ode dne skončení služebního poměru. II. Žalobní body 2. Námitky žalobce uplatněné v podané žalobě lze rozdělit do těchto žalobních bodů: 3. V prvním žalobním bodu žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že žalovaný v rozporu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu se nedostatečně vypořádal s předběžnou otázkou, kterou je posouzení otázky doplacení služebního příjmu, jenž je předmětem samostatného řízení vedeného pod sp. zn. KRPA-156738/ČJ-2022-0000ZU u prvostupňového orgánu a přímo souvisí s předmětem řízení u žalovaného. Žádost o přiznání a proplacení nároku na služební příjem byla prvostupňovému orgánu doručena dne 10. 5. 2022, tedy před vydáním napadeného rozhodnutí. Žalovaný rozhodl o odvolání navzdory doposud probíhajícímu řízení o doplacení služebního příjmu, přičemž odůvodnění této námitky absentuje, což činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. 4. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný nezhojil vady řízení, které vznikly již před prvostupňovým orgánem. V souvislosti s předběžnou otázkou prvostupňový orgán postupoval v rozporu s ust. § 180 zákona o služebním poměru a v rozporu s ust. § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu. Řízení o odchodném mělo být totiž přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí o shora uvedené předběžné otázce, tj. do pravomocného ukončení řízení o doplacení služebního příjmu. Ve skutkově shodných věcech přitom žalovaný přerušil řízení do doby vyřešení předběžné otázky. Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno v rozporu se zásadou legitimního očekávání, rovnosti v přístupu, jakož i zásadou procesní ekonomie, kdy je jednoznačně efektivnější postup přerušení řízení. Zásadou procesní ekonomie je vyjádřena úspornost a efektivita nikoliv jen vůči účastníku řízení, který bude muset případně iniciovat přezkum, nebo obnovu řízení, ale i vůči samotné státní správě, která bude muset činit další právní kroky a úkony v této věci. 5. Ve třetím žalobním bodu žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v nesprávném výpočtu hrubého služebního příjmu. Žalovaný rozhodl bez skutečného posouzení rozhodných skutečností, a sice nezohlednil, zda prvostupňový orgán při svém výpočtu skutečně vycházel ze správného výpočtu hrubého služebního měsíčního příjmu. Podle judikatury soudů (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. března 2021, ve věci C-580/19 RJ proti Stadt Offenbach am Main; nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 1854/20 ze dne 18. října 2021) žalobci přísluší za nezákonně nařizovanou pohotovost služební plat v plné výši. V době nařízené pohotovosti byl žalobce v plné akceschopnosti a připraven vykonávat službu. V době služebních pohotovostí vykonával standardní služební úkoly, a proto se z tohoto důvodu nemohlo jednat o pohotovost, nýbrž o faktický výkon služby (zastíněný formálním a nezákonným nařízením služební pohotovosti), za který náleží příslušníkovi služebního poměru služební plat v souladu s ústavně zakotveným právem na spravedlivou odměnu. Do hrubého měsíčního příjmu za odslouženou dobu, který je podkladem pro výpočet odchodného, nebyla započítána doba za nezákonně nařizovanou pohotovost, čímž došlo ke zkrácení odchodného. Žalobci vznikl nárok na služební příjem ve výši 100 % za každou hodinu nezákonně nařízené služební pohotovosti a prvostupňový orgán ani žalovaný tuto skutečnost nerespektoval. Nezapočítáním doby služební pohotovosti v plném rozsahu jako doby výkonu služby došlo k neoprávněnému snížení služebního platu a náhrad, jež odpovídají právě průměrnému služebnímu příjmu. III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce 6. V písemném vyjádření k žalobě setrval žalovaný na právním stanovisku uvedenému v napadeném rozhodnutí, a v plném rozsahu na ně odkázal. Žalobce byl příslušníkem Speciální pořádkové jednotky Praha (dále jen „SPJ“). 7. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje důvody pro vydání rozhodnutí, obsahuje odkaz na podklady, ze kterých žalovaný vycházel, dostatečným způsobem uvádí úvahy, kterými byl veden při hodnocení, jakož i výklad právních a služebních předpisů. Současně se žalovaný vyrovnal s návrhy, námitkami a vyjádřením žalobce před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům; vše je doloženo v příslušné spisové dokumentaci, napadené rozhodnutí je tedy přezkoumatelné. 8. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že v průběhu řízení si zákonným způsobem opatřil v potřebném rozsahu podklady pro rozhodnutí, na jejichž základě mohl bez odůvodněných pochybností zjistit skutkový stav a rozhodnout o uvedené věci. 9. Ke třetímu žalobnímu bodu uvedl žalovaný, že žalobce směšuje pojem „pracovní doba“ dle směrnice EP a Rady č. 2003/88/ES ze dne 4. 11. 2003 a „doba služby“ dle zákona o služebním poměru. Na způsob odměňování pracovníků za doby pracovní pohotovosti se nevztahuje shora uvedená směrnice, nýbrž relevantní ustanovení vnitrostátního práva. Zákon o služebním poměru v ustanovení § 126 upravuje odlišný režim odměňování za služební pohotovost oproti služebnímu příjmu za dobu výkonu služby, respektive za dobu výkonu služby v době služební pohotovosti. Žalobce se týká, vzhledem k nařízení služební pohotovosti na služebně, ustanovení § 126 odst. 1 zákona o služebním poměru, kdy je mu za nařízenou služební pohotovost poskytována odměna, která není součástí služebního příjmu. Je-li však v době služební pohotovosti výkon služby nařízen, má příslušník nárok na služební příjem dle § 126 odst. 3 zákona. Odměna za služební pohotovost není součástí služebního příjmu (§ 113 zákona o služebním poměru), neboť podstatou služební pohotovosti není výkon služby, ale připravenost k jejímu výkonu, nastane-li taková potřeba (§ 126 odst. 3 uvedeného zákona). 10. Rozsudek SDEU ze dne 9. března 2021, ve věci C-580/19 se podle žalovaného na daný případ nevztahuje, neboť šlo o německého hasiče RJ z města Offenbach am Main, který vykonával, kromě běžné služby, také službu „Beamter vom Einsatzleitdienst“ (tedy operační důstojník ve službě, dále jen „BvE“). Služba BvE spočívala v tom, že se musel zdržovat na takovém místě, aby byl schopen během 20 minut nastoupit fyzicky službu na služebně, k čemuž mu bylo zaměstnavatelem poskytnuto, mimo jiné, zásahové vozidlo. Uvedený hasič se domáhal toho, aby doba, po kterou vykonával BvE, byla uznána jako doba pracovní a byla mu za ni poskytnuta příslušná finanční náhrada, což jeho zaměstnavatel odmítl. 11. Žalobce na vyjádření žalovaného reagoval replikou ze dne 14. 11. 2022, kde upozornil, že i případná bezvadnost formální stránky napadeného rozhodnutí není jediným atributem správnosti a zákonnosti rozhodnutí jako celku. Meritem celé věci je takový nezákonný stav, kdy byla nařizována služební pohotovost v rozporu s konstantní judikaturou a právními předpisy. Klíčovým zjištěním z rozsudku SDEU je to, zda došlo k naplnění výrazné intenzity omezení disponovat s volným časem po čas výkonu služební pohotovosti. Služební pohotovost lze nařídit dle § 62 zákona jen v důležitém zájmu služby, jestliže je dán předpoklad výkonu služby přesčas, přičemž nařízení výkonu služební pohotovosti je legitimní pouze tehdy, jsou-li dány mimořádné okolnosti, které nařízení služební pohotovosti vyžadují, nikoli opakující se automatické nařizování pohot