4 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

5 Ad 9/2019- 54 - text 8 5 Ad 9/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobkyně: V. D. bytem X proti žalované: Kárná komise II. stupně zřízená v Ministerstvu vnitra se sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1 – Nové Město o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 4. 2019, č. j. MV-62082-14/OSK-2018, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně vykonávala činnost vedoucí oddělení ekonomického Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Královéhradecký kraj. Podle § 188 odst. 6 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění účinném do 23. 4. 2019 (dále jen „zákon o státní službě“), bylo na tuto pozici vyhlášeno výběrové řízení. K 1. 6. 2017 byla na pozici vedoucí vybrána jiná uchazečka. Jelikož pro žalobkyni nebylo žádné vhodné místo volné, byla rozhodnutím Ústředního ředitele Státní veterinární správy ze dne 15. 5. 2017, č. j. SVS/2017/060233-G, podle § 62 odst. 1 zákona o státní službě zařazena mimo výkon služby. Rozhodnutím Ústředního ředitele Státní veterinární správy ze dne 14. 11. 2017, č. j. SVS/2017/135155-G (dále jen „rozhodnutí o prvním převedení“) byla žalobkyně s účinností od 28. 11. 2017 převedena na služební místo odborného referenta v oddělení rozpočtu a financování. Rozhodnutím stejného služebního orgánu ze dne 15. 12. 2017, č. j. SVS/2017/148973-G (dále jen „rozhodnutí o druhém převedení“), byla žalobkyně s účinností od 1. 1. 2018 převedena na služební místo odborného referenta v oddělení veřejných zakázek. Na tato služební místa žalobkyně nenastoupila, proto s ní bylo zahájeno kárné řízení za zaviněné porušení služební kázně. Rozhodnutím kárné komise I. stupně zřízené ve služebním úřadu Státní veterinární správy (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 10. 4. 2018, č. j. SVS 2018/033629-G, byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání kárného provinění, za což jí bylo uloženo kárné opatření propuštění ze služebního poměru. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala. Žalovaná dané rozhodnutí rozhodnutím ze dne ze dne 29. 6. 2018, č. j. MV-62082-7/OSK-2018, zrušila a věc vrátila prvostupňovému správnímu orgánu k dalšímu řízení, a to z toho důvodu, že v řízení byl porušen § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění účinném do 31. 1. 2020, a ve výroku rozhodnutí byl chybně vymezen skutek. Prvostupňový správní orgán rozhodnutím ze dne ze dne 18. 1. 2019, č. j. SVS/2019/07570-G, uznal žalobkyni vinnou, že jako státní zaměstnankyně nenastoupila po vyčerpání řádné dovolené, tj. dne 6. 12. 2017 do dne vydání rozhodnutí, do služby a tuto svoji absenci řádně neomluvila, čímž zaviněně úmyslně porušila služební kázeň, za což jí bylo uloženo kárně opatření propuštění ze služebního poměru a povinnost uhradit náklady kárného řízení ve výši 1 000 Kč. Podané odvolání žalovaná zamítla rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku (žalobou napadené rozhodnutí) a potvrdila rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. 2. Žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí uvedla, že v řízení bylo dostatečně prokázáno, že žalobkyně byla ke dni 28. 11. 2017 převedena na služební místo, na které však ani po vyčerpání řádné dovolené dne 6. 12. 2017 nenastoupila. Nenastoupila ani na služební místo, kam byla převedena ke dni 1. 1. 2018, a to bez řádné omluvy. Toto porušení služební kázně trvalo do dne vydání žalobou napadeného rozhodnutí žalované. K jednotlivým námitkám žalovaná uvedla, že oproti prvnímu rozhodnutí prvostupňový správní orgán již vyzval žalobkyni k seznámení se s podklady řízení (§ 36 odst. 3 správního řádu). To, že žalobkyně bez nahlédnutí do spisového materiálu zastávala názor, že spisový materiál není kompletní, nemění nic na splnění povinnosti prvostupňového správního orgánu umožnit žalobkyni se s podklady rozhodnutí seznámit. Tímto ani nebyla porušena zásada legitimního očekávání, jelikož oproti právě prvnímu rozhodnutí prvostupňového správního orgánu byla žalobkyně prokazatelně vyzvána k seznámení se s podklady rozhodnutí, a to dokonce opakovaně sděleními ze dne 12. 10. 2018 a ze dne 23. 11. 2018. K námitce, že z rozhodnutí nelze seznat charakteristika služebního místa, na které byla převedena, žalovaná uvedla, že taková otázka nebyla předmětem kárného řízení. Vzhledem k předběžné vykonatelnosti (§ 168 odst. 2 zákona o státní službě) byla žalobkyně povinna nastoupit na daná služební místa bez ohledu na subjektivní názor o vhodnosti těchto míst, a to i před nabytím právní moci daných rozhodnutí o převedení. K tíži žalobkyně přistoupila skutečnost, že do služebního poměru nenastoupila ani ve chvíli, kdy zákonnost jejího převedení konstatoval nadřízený služební orgán (státní tajemník v Ministerstvu zemědělství) a dokonce ani, když náměstek ministra vnitra pro státní službu konstatoval, že k marnému uplynutí doby jejího zařazení mimo výkon služby nedošlo. Rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce byla žalovaná dle § 57 odst. 3 správního řádu vázána. Oba správní orgány se zabývaly otázkou společenské škodlivosti kárného provinění. Dle žalované se jedná o závažné kárné provinění. Podle judikatury civilních soudů je neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Neomluvená absence žalobkyně byla v době rozhodnutí prvostupňového správního orgánu delší než 1 rok. II. Obsah žaloby a vyjádření žalované 3. Žalobkyně v žalobě namítá, že bylo porušeno její legitimní očekávání, jelikož žalovaná v totožné věci rozhodla nyní napadeným rozhodnutím zcela opačně. 4. Podle žalobkyně z § 50 odst. 3 správního řádu plyne, že správní orgány byly povinny zpracovat dokument „společenská škodlivost kárného provinění“. Do zpracování tohoto dokumentu proto žalobkyně neměla potřebu se seznamovat s obsahem spisu, jelikož nebyl kompletní. Tímto dokumentem měla žalobkyně na mysli zhodnocení tvrzení, že žalobkyně měla na služební místo nastoupit i přes namítanou prekluzi. Žalobkyně přitom spatřovala uplynutí prekluzivní doby v tom, že byla zařazena mimo službu od 1. 6. 2017 maximálně do 30. 11. 2017. Rozhodnutí o prvním převedení bylo od 16. 11. 2017 do 28. 11. 2017 nepravomocné. Žalobkyně dále dodala, že posouzení škodlivosti kárného provinění mělo být součástí odůvodnění rozhodnutí. 5. Rozhodnutí žalované je podle žalobkyně nepřezkoumatelné. Žalovaná totiž plně převzala argumenty prvostupňového správního orgánu. Žalovaná měla přezkoumat tvrzení o prekluzivní době z úřední povinnosti. Uvedla sice, že rozhodnutí o prvním převedení bylo předběžně vykonatelné, následně však vyslovila, že není oprávněna přezkoumávat zákonnost rozhodnutí o prvním převedení. To je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/2007(N 38/52 SbNU 387), dle kterého musí soudy přihlížet k prekluzi práva ex offo. 6. Tvrzení žalované, dle kterého prokazatelně existovala povinnost nastoupit k výkonu služby, považovala žalobkyně za neodůvodněné. 7. V poslední kapitole žaloby nazvané „Nicotnost rozhodnutí“ žalobkyně namítá, že správní orgány nesprávně pochopily institut předběžné vykonatelnosti. Následně žalobkyně citovala následující část usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007-161, č. 1542/2008 Sb. NSS: „Právní moc správního rozhodnutí je přitom taková vlastnost rozhodnutí, která činí jeho výrok o právu nebo povinnosti závazným, to znamená nenapadnutelným řádnými opravnými prostředky ze strany účastníků řízení. Z procesního hlediska je teprve v tomto momentě ukončen postup daňového orgánu při vyměření či doměření daně. Na tuto skutečnost nemá vliv ani předběžná vykonatelnost daňových rozhodnutí správce daně, když odvolání proti jeho rozhodnutí nemá odkladný účinek, nestanoví-li daňový řád nebo zvláštní zákon jinak (§ 48 odst. 12). Pravomocné rozhodnutí je pak napadnutelné pouze cestou mimořádných opravných prostředků nebo rozhodnutím soudu ve správním soudnictví k podané žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. U pravomocného rozhodnutí lze již nepochybně vycházet z toho, že daň byla vyměřena nebo doměřena.“ Rovněž citovala část daného usnesení rozšířeného senátu, dle které musí správní orgány zastavit řízení o přestupku, zanikla-li odpovědnost za přestupek. Žalobkyně rovněž rozsáhle citovala ze závěru č. 58 z poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu, ve kterém je uvedeno, že nenabylo-li rozhodnutí právní moci, ale uplynula prekluzivní doba přestupku, musí být takové řízení zastaveno. 8. Žalobkyně dodala, že nebyla seznámena s podklady rozhodnutí před vydáním prvního rozhodnutí o jejím převedení. 9. K námitce porušení zásady legitimního očekávání žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že první rozhodnutí, kterým byla žalobkyně uznána vinnou, žalovaná zrušila pro porušení § 36 odst. 3 správního řádu. V navazujícím říze