1 As 28/2010 — Nejvyšší správní soud

10 A 131/2023- 53 - text 21 10 A 131/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: X bytem X zastoupený Pavlem Uhlem, advokátem, č. osvědčení ČAK 10960 se sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5 – Smíchov proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 427/18, Nové Město, 128 00 Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2023, č. j. MSP-516/2023-OSV-OSV/2, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 14. 8. 2023, č. j. MSP-516/2023-OSV-OSV/2, a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 52 Si 253/2023, se ruší. II. Obvodní soud pro Prahu 6 je povinen poskytnout žalobci do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozsudku rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 58 T 33/2023; přičemž a) v poskytnutém rozsudku bude anonymizováno datum a místo narození X, její bydliště a doručovací adresa, název školy a označení třídy, kde vyučovala; b) rozsudek bude žalobci poskytnut s výjimkou bodů 2 až 8, 10 až 14, 17 a 19, ostatní části rozsudku budou žalobci poskytnuty. III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, JUDr. PhDr. Pavla Uhla, Ph.D., Ph.D., advokáta. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobce podal dne 16. 10. 2023 žalobu proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 14. 8. 2023, č. j. 2-10/2021-5847, kterým ministerstvo zamítlo žalobcovo odvolání a potvrdilo rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 52 Si 253/2023, jímž obvodní soud odmítl žalobcovu žádost o poskytnutí informací ze dne 17. 7. 2023. 2. Touto žádostí podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, se žalobce domáhal po obvodním soudu poskytnutí „anonymizovaného znění písemného odůvodnění rozhodnutí v trestní věci paní X z 22. 6. 2023“ (rozsudek se týká trestního stíhání učitelky, která podle tvrzení obžaloby zlehčovala při výuce na základní škole důsledky ruské agrese proti Ukrajině a předkládala žákům lživé informace o příčinách války). 3. Žalobce požaduje, aby městský soud zrušil napadená rozhodnutí a zároveň přikázal obvodnímu soudu, aby žalobci požadovaný rozsudek poskytl. II. Napadená rozhodnutí 4. Obvodní soud pro Prahu 6 žalobcovu žádost odmítl svým rozhodnutím ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 52 Si 253/2023; na úvod rozhodnutí citoval čl. 17 Listiny základních práv a svobod a odkázal na znění čl. 4 odst. 4 Listiny, z nichž podle obvodního soudu vyplývá, že je třeba vykládat omezení základních práv restriktivně. 5. Následně obvodní soud citoval § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu. Podle obvodního soudu jsou těmito předpisy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 81 až 90), a zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Podle jeho § 4 písm. a) se osobním údajem rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. 6. Poté obvodní soud konstatoval, že z důvodu kolize práva na informace s právem na ochranu osobnosti musí uplatnit princip proporcionality. Na jednu stranu testu postavil „povahu požadovaných informací a společenskou potřebu – veřejný zájem na jejich zpřístupnění“ a na druhou stranu „důvod, pro který je nutné dané informace chránit a vyjmout je z poskytnutí“. Jelikož se v žádosti žadatel domáhal poskytnutí rozsudku týkajícího se fyzické osoby, která je žadateli známa jménem, proto se veškeré údaje týkající se této osoby (ať už informace o účasti v soudním řízení, nebo třeba kopie samotného rozsudku) stávají osobními údaji podle § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů a případná anonymizace by byla bezvýznamná. Poskytnutím informace by obvodní soud „zcela konkrétně odpověděl na žádost o informaci směřující ke konkrétní fyzické osobě, a to bez doloženého titulu pro získání takové informace žadatelem“. Obvodní soud konstatoval, že může kvůli nutnosti chránit osobnost dotčených fyzických osob poskytnout jen takové informace, které nebude možno identifikovat s konkrétní fyzickou osobou. Obvodní soud tak uzavřel, že ochrany osobních údajů a soukromí nelze dosáhnout jiným, šetrnějším způsobem než úplným omezením práva na informace. 7. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž uvedl, že je zástupcem média zabývajícího se soudními rozhodnutími s důrazem na právní argumentaci, a nachází se proto v postavení tzv. „hlídacího psa demokracie“. (Tento termín byl použit v rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8.11.2016 ve věci Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, č. stížnosti 18030/11 – poznámka soudu). Zároveň žalobce podotkl, že jméno obžalované i okolnosti případu jsou veřejně známé, proto by se poskytnutím rozsudku nezasáhlo do práv obžalované. 8. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 14. 8. 2023, č. j. MSP-516/2023-OSV-OSV/2, potvrdil rozhodnutí obvodního soudu a odvolání zamítl. Na úvod svého právního posouzení žalovaný odkázal na úpravu práva na informace v čl. 17 Listiny a v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“). Dále žalovaný zmínil čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož užívání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Podle žalovaného je třeba rozsah omezení základních práv a svobod vykládat restriktivně. Možnost omezit právo na informace v souladu s Listinou a Úmluvou stanoví § 7 až § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím. Povinný subjekt tedy při posuzování žádosti o informace musí vždy zvážit, zda požadované informace neobsahují některé z chráněných informací, v tomto případě zejména osobní údaje a informace o soukromí. Při posuzování žádosti o informace vychází z respektu k principům minimalizace a selekce zakotveným v § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož povinný subjekt provede všechna omezení práva na informace tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. 9. Podle žalovaného soudy sice jsou povinny poskytovat písemná vyhotovení rozsudků, ale nemusí poskytovat jakékoli rozhodnutí bez ohledu na jeho obsah. Vždy je nutné zvážit, zda vyžádaný dokument neobsahuje informace, jejichž poskytnutí právní předpisy neumožňují. Žalovaný tak zdůrazňuje, že potenciálně by mohlo dojít až k odmítnutí celé žádosti o informace, jelikož poskytnutím jakéhokoli údaje by došlo k zásahu do ochrany osobních údajů. V této věci žalobce ve své žádosti přímo idenfitikoval obžalovanou jejím jménem. 10. Žalovaný dále konstatuje, že z § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím vyplývá povinnost poskytovat informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu. Takovými právními předpisy jsou především nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27.4. 2016 (obecné nařízení o ochraně osobních údajů – GDPR), zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, a § 84 až 90 občanského zákoníku. Podle § 86 občanského zákoníku platí, že nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Čl. 4 odst. 1 obecného nařízení o ochraně osobních údajů definuje pojem osobní údaj jako veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě. Za identifikovatelnou fyzickou osobou je přitom třeba považovat tu, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, např. jméno. 11. Žalovaný dále odkazuje na nutnost testu proporcionality, protože je nutné zkoumat, které z ústavně zakotvených práv, jež proti sobě stojí v konfliktu, je třeba upřednostnit. V rámci testu vhodnosti je nezbytné zodpovědět, zda omezení základního práva umožňuje dosáhnout sledovaného cíle. Základní obecný cíl práva na informace popsal Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. III. ÚS 156/02. Podle žalovaného z tohoto usnesení plyne, že právo na informace má charakter nástroje, který má být využíván jako prostředek účasti na veřejném životě. Jeho smyslem rozhodně není zneužívání pro uspokojení ryze soukromých zájmů. 12. Ze spisu nevyplývá, že by obžalovaná byla ve veřejném životě aktivní, přičemž sám žadatel nic takového netvrdí. Je tedy třeba p