10 As 306/2019 — Nejvyšší správní soud

18 A 6/2024- 35 - text 7 18 A 6/2024 USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Martina Bobáka ve věci žalobkyně: Odborová organizace Sluníčko, IČO: 22711554 sídlem Petrušov č. ev. 152, 571 01 Staré Město proti žalované: vláda České republiky sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované spočívajícím v nesdělení, zda řízení o podnětu ze dne 30. 11. 2023 k zahájení řízení podle § 42 správního řádu zahájila, nebo že neshledala důvody k zahájení řízení z moci úřední, popřípadě, že podnět postoupila příslušnému správnímu orgánu, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení. III. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Městského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Soud vyzývá žalobkyni, aby ve lhůtě 1 týdne od doručení tohoto usnesení sdělila soudu číslo bankovního účtu, na který má být zaplacený soudní poplatek vrácen. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah žaloby 1. V nynější věci se městský soud zabýval tvrzeným nezákonným zásahem, který měl podle žalobkyně spočívat v tom, že od žalované neobdržela sdělení, jak bylo naloženo s jejím podnětem podle § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (správní řád). 2. Tvrzený zásah měly podle žaloby tvořit, resp. jemu předcházet následující okolnosti. 3. Žalobkyně uvedla, že dne 30. 11. 2023 podala vládě (žalované), prostřednictvím Úřadu vlády, a Ministerstvu vnitra podnět k zahájení řízení podle § 42 správního řádu (podnět). Žádala zahájení řízení o osobním příplatku nejvyššího státního tajemníka a současně provedení jeho nového služebního hodnocení jako podkladu pro rozhodnutí o osobním příplatku. Žádala, aby nové služební hodnocení nejvyššího státního tajemníka provedla vláda, nebo aby k tomu pověřila ministra vnitra. 4. Na podnět dne 15. 12. 2023 reagoval ministr vnitra sdělením č. j. MV-201889-3/TP-2023 s tím, že neshledal důvod pro zahájení řízení z moci úřední podle § 42 správního řádu, jelikož nebyl naplněn žádný z případů pro provedení služebního hodnocení státního zaměstnance dle § 155 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (zákon o státní službě). Žalobkyně dále uvedla, že dne 31. 1. 2024 zaslala Ministerstvu vnitra dvě žádosti o opatření proti nečinnosti dle § 80 správního řádu, v nichž namítla, že ministr vnitra nemá oprávnění její podnět vyřídit, jelikož není služebním orgánem nejvyššího státního tajemníka, resp. ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě jej k tomu vláda nepověřila. Na to již (dle žalobkyně) Ministerstvo vnitra nereagovalo. 5. Na její podnět neměl nijak reagovat Úřad vlády, žalobkyně mu proto dne 2. 1. 2024 zaslala žádost o opatření proti nečinnosti spolu s předžalobní výzvou odůvodněnou veřejným subjektivním právem na sdělení, jak bylo s podnětem podle § 42 správního řádu naloženo. Na to se dne 11. 1. 2024 Úřad vlády k jejímu blíže nekonkretizovanému podnětu vyjádřil sdělením č. j. 196/2024-UVCR, že „vláda v současnosti tyto kroky nechystá“. 6. Dále žalobkyně uvedla, že Úřadu vlády zaslala další dvě žádosti o opatření podle § 80 správního řádu, kde měla konstatovat, že sdělení ze dne 11. 1. 2024 nepovažuje za vyřízení podnětu a ani žádosti o opatření proti nečinnosti s tím, že se v něm neuvádí, jak s podnětem, resp. s žádostí o opatření proti nečinnosti ze dne 2. 1. 2024 naložila. Požádala proto vedoucí Úřadu vlády o opatření proti nečinnosti. Na to Úřad vlády (jeho vedoucí) nereagoval. 7. Podle žalobkyně se tak žalovaná dopustila nezákonného zásahu tím, že jí nesdělila, jak naložila s podnětem. Domáhá se toho, aby soud vládě zakázal pokračovat v porušování jejího veřejného subjektivního práva na sdělení. Žalobkyně rovněž odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu (NSS), podle které vláda může být správním orgánem ve smyslu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.). Vláda je přitom služebním orgánem nejvyššího státního tajemníka podle § 10 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě. Rovněž vláda tak má ve smyslu § 156 odst. 6 téhož zákona zákonné oprávnění vyřídit podnět, aby bylo zahájeno řízení o novém služebním hodnocení nejvyššího státního tajemníka dle § 155 odst. 7 téhož zákona. Úřad vlády tak měl podnět žalobkyně postoupit vládě, která měla vydat odůvodněné stanovisko, zda podnětu žalobkyně vyhoví, či nikoliv, na což má žalobkyně veřejné subjektivní právo. Sdělení Úřadu vlády ze dne 11. 1. 2024 není podle žalobkyně dostatečné (není konkretizováno k jakému z více podnětů se vztahuje, není zřejmé, zda byl podnět vládě postoupen, resp. zda se jím zabývala). Podle žalobkyně existují další indicie, ze kterých se důvodně domnívá, že Úřad vlády podnět vládě nepředložil a ta se jím vůbec nezabývala. 8. V doplnění žaloby z 25. 3. 2024 žalobkyně reagovala na další sdělení Úřadu vlády (z 20. 3. 2024), který podle ní opět řádně nevyřídil její žádost o opatření proti nečinnosti. Odpověď očekávala od nadřízeného správního orgánu, jímž je podle § 178 odst. 2 správního řádu vedoucí Úřadu vlády, a nikoli tedy vedoucí Odboru právního. Dále uvedla, že odkaz Úřadu vlády na část III. usnesení vlády ze dne 25. 11. 2019 č. 841 není přiléhavý, neboť neukládá ministrovi vnitra přijímat podněty k zahájení řízení o novém služebním hodnocení nejvyššího státního tajemníka, resp. sdělit, jak bylo s podnětem naloženo. Služební hodnocení může provést pouze vláda v postavení správního orgánu. Postoupení podnětu ministrovi vnitra tak bylo nesprávné a vláda (žalovaná) stále pokračuje v porušování práv žalobkyně. II. Vyjádření žalované 9. Žalovaná prostřednictvím Úřadu vlády ve svém vyjádření k žalobě uznala, že za určitých okolností může být správním orgánem ve vztahu k nejvyššímu státnímu tajemníkovi. Je tomu tak ale pouze v případech, kdy je vůči němu vedeno řízení ve věcech služby. Otázka služebního hodnocení je ve smyslu § 159 odst. 2 zákona o státní službě jednou z výluk, na které se ustanovení o řízení ve věcech služby ani správního řádu (zejména části druhé, tzn. ani jeho § 42) nepoužijí. Vláda v tomto případě přímo nezasahuje do práv a povinností nejvyššího státního tajemníka, jak judikoval NSS k příbuzné otázce služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Služební hodnocení není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s., ale toliko podkladem pro budoucí rozhodnutí ve věcech služebního poměru. 10. Za takové situace nebyl podnět žalované předán k vyřízení, o čemž byla žalobkyně opakovaně informována. Jinak řečeno, pokud žalovaná podnět neobdržela (nedostal se do její dispozice), nemohla se tak svou nečinností dopustit nezákonného zásahu, jak tvrdí žalobkyně. I kdyby snad žalovaná podnět obdržela a mohla se jím zabývat, není v této věci správním orgánem, o čemž byla žalobkyně rovněž informována. 11. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. III. Replika žalobkyně 12. Ve své replice z 9. 5. 2024 žalobkyně zdůraznila, že vláda vykonává vůči ministerstvům sjednocovací a kontrolní činnost. Vláda jako služební orgán nejvyššího státního tajemníka podle ní prováděním jeho služebního hodnocení vykonává kontrolní a sjednocující činnost v oblasti výkonu veškeré veřejné správy. Pokud je služební hodnocení nejvyššího státního tajemníka činností vlády jako správního orgánu, je jí pak nepochybně i posouzení, zda má být provedeno. Byť služební hodnocení přímo do práv a povinností nezasahuje, jeho provádění je výkonem kontrolní a sjednocující činnosti vlády v oblasti výkonu veřejné správy ve smyslu § 1 odst. 1 správního řádu. 13. Dále upozornila, že jde-li o žalovanou tvrzenou výluku správního řádu ve smyslu § 159 odst. 2 zákona o státní službě (a tedy i části druhé správního řádu), ta platila pouze do roku 2006. K tomu odkázala na internetové publikace a § 180 správního řádu. Zákon o státní službě dle ní neobsahuje komplexní úpravu všech postupů. K tvrzení žalované, že podnět neobdržela, žalobkyně dodala, že je odpovědností vlády zajistit, aby úřední osoby Úřadu vlády věděly, která podání ji mají postoupit, a aby tak i činily. IV. Projednatelnost žaloby 14. Soud se musel zabývat tím, zda je podaná žaloba vůbec věcně projednatelná. Žalobkyně tvrzený nezákonný zásah spatřuje v tom, že vláda (žalovaná) porušuje její veřejné subjektivní právo na sdělení, jak bylo naloženo s jejím podnětem podle § 42 správního řádu. Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobkyně má za to, že žalovaná byla ohledně jejího podnětu nečinná, a to tím, že jí nesdělila, jak s ním naložila (zda řízení zahájila, nezahájila či zda jej postoupila jinému správnímu orgánu). 15. Rozšířený senát NSS v rozsudku z 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019  39, č. 4178/2021 Sb. NSS, věc Žaves, dovodil, že je možné se cestou zásahové žaloby domoci zahájení řízení, jež se jinak zahajuje jen z moci úřední (jednalo se o řízení o odstranění stavby). Podmínka aktivní procesní l