18 A 83/2022

P. Š. oba bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2022, čj. MHMP 1576892/2022,

Žalobkyně se žalobou podanou dne 31. 10. 2022 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2022, čj. MHMP 1576892/2022 (dále jen „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a Úřadu městské části Praha 5, odboru Územního rozvoje (dále jen „Odbor územního rozvoje“), a potvrdil rozhodnutí (společné povolení) Úřadu městské části Praha 5, odboru Stavební úřad (dále jen „Správní orgán prvního stupně“ či „Stavební úřad“) ze dne 13. 7. 2021, čj. MC05 144162/2021 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“). Předmětnými rozhodnutími bylo na základě žádosti Stavebníka (Osoby na řízení zúčastněné 1) v souladu s § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Stavební zákon“), a § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o schválení stavebního záměru na stavbu označenou jako Bytový dům X na pozemku parc. č. XA (zastavěná plocha a nádvoří), parc. č. XB (ostatní plocha) v katastrálním území X (dále také jen „Stavba“ či „Stavební záměr“). Stavba zahrnuje nástavbu 5. nadzemního ustoupeného podlaží uliční části stavby bytového domu na pozemku parc. č. XA v katastrálním území X (dále jen „Bytový dům“), a stavbu zpevněné plochy pro osobní automobily na pozemku parc. č. XB v katastrálním území X (dále jen „Parkovací stání“).

Z doručenky založené ve správním spise se podává, že Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 1. 9. 2022.

Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí shrnul průběh správního řízení před Správním orgánem prvního stupně včetně obsahu správního spisu a rekapituloval jednotlivé procesní kroky Stavebního úřadu a účastníků řízení.

Žalovaný k odvolání žalobkyně a Odboru územního rozvoje proti Prvostupňovému rozhodnutí nejprve konstatoval, že odvolací námitky obou odvolatelů směřují proti závaznému stanovisku dotčeného orgánu územního plánování, Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního rozvoje (dále jen „MHMP OÚR“) ze dne 4. 5. 2020, čj. MHMP 640406/2020, které bylo podkladem Prvostupňového rozhodnutí. Závazným stanoviskem MHMP OÚR bylo uděleno souhlasné stanovisko k záměru označenému jako Bytový dům X – nástavba na pozemku parc. č. XA v katastrálním území X. S ohledem na námitky odvolatelů směřující proti tomuto závaznému stanovisku požádal žalovaný o jeho přezkum Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen „MMR“). MMR svým závazným stanoviskem ze dne 16. 3. 2022, čj. MMR-15444/2022-81, částečně změnilo závazné stanovisko MHMP OÚR tak, že do výčtu pozemků Stavebního záměru doplnilo pozemek parc. č. XB v katastrálním území X a ve zbytku jej potvrdilo. Žalovaný v Napadeném rozhodnutí uvedl, že závazné stanovisko MMR tvoří s napadeným závazným stanoviskem MHMP OÚR jeden celek a částečně upravuje a doplňuje jeho obsah. Podle žalovaného byly v závazném stanovisku MMR dostatečně konkrétně a vypovídajícím přezkoumatelným způsobem vypořádány všechny námitky odvolatelů, přičemž skutečnost, že závazným stanoviskem všem jejich námitkám nebylo vyhověno, nezakládá jeho nezákonnost.

Žalovaný dále konstatoval, že se zabýval odvolacími námitkami žalobkyně a Odboru územního rozvoje, přičemž dospěl k závěru, že nejsou důvodné, že Prvostupňové rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy a že správní řízení netrpí vadami, které by měly zásadní vliv na Napadené rozhodnutí. Žalovaný se následně omezil na vypořádání námitek obsažených v samotných odvoláních.

Nejprve žalovaný přistoupil k vypořádání odvolacích námitek žalobkyně. Pořadí odvolacích námitek a jejich vypořádání koresponduje s vymezením žalobních bodů. Z toho důvodu jsou některé odvolací námitky a jejich vypořádání na tomto místě reprodukovány v jiném pořadí, než uvádí Napadené rozhodnutí.

Žalovaný se jednak vypořádal s námitkou, podle níž závazné stanovisko MHMP OÚR odporuje územnímu plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy (dále jen „územní plán“), neboť nezohledňuje, že umístění Stavby je zamýšleno na ploše označené jako „SV – všeobecně smíšené“, v níž je umisťování staveb pro bydlení pouze podmíněně přípustné. K tomu s odkazem na závazné stanovisko MMR uvedl, že Bytový dům si i po provedení Stavebního záměru zachová dominantní funkci bydlení, proto je nutné záměr posuzovat jako podmíněně přípustné využití plochy SV. Dále uvedl, že u polyfunkčních staveb je předpokladem umisťování např. komerčních či administrativních prostor v parteru či v na něj navazujících podlažích. Takové řešení by v daném případě bylo nesmyslné, neboť 5. nadzemní podlaží nelze využít jinak než pro funkci bydlení. Žalovaný rovněž zdůraznil, že ulice Na Vysoké I není zařazena mezi významná uliční prostranství, proto není nutné umisťovat do této ulice polyfunkční stavby s obchodním parterem. Dominantní funkce bydlení na předmětné ploše byla nadto zkoumána již v řízení o povolení umístění Bytového domu. Stavební záměr tudíž není v rozporu s funkční regulací plochy SV.

Co se týče námitky, že závazné stanovisko MHMP OÚR odporuje územnímu plánu z důvodu, že nereflektuje jeho požadavky na urbanistické a architektonické řešení, odkázal žalovaný na závazné stanovisko MMR a dále uvedl, že Stavební záměr není navržen v rozporu s nástroji územního plánování, neboť Stavba svým umístěním, výškou a objemem odpovídá charakteru území, do kterého se povoluje, zejména co do její výšky a půdorysných rozměrů. Stavba se umisťuje do prostředí vymezeného zejména ulicemi N., N. V. I a K., přičemž navazuje na zástavbu obytného domu „W.“ a na bytový dům „R.“ a dosahuje obdobné výšky. Žalovaný dále konstatoval, že Bytový dům je tvořen ze dvou samostatných objektů propojených společným suterénem – z uliční části, jež má 4 nadzemní podlaží, a dvorní části, jež má 5 nadzemních podlaží. Stavba (jakožto uliční část Bytového domu) bude dorovnávat celkovou výšku Bytového domu. Nadto nelze pominout, že převážná část zastavitelného území hl. m. Prahy je zařazena v rámci územního plánu do stabilizovaného území, což však neznamená, že by zde byla vyhlášena tzv. stavební uzávěra. Podle názoru žalovaného Stavba vyhovuje požadavkům na urbanistické a architektonické řešení a nelze dospět k závěru, že by se záměr svým hmotovým či objemovým působením nepřiměřeně vymykal stávající urbanistické struktuře nebo že by měl zahušťovat či uměle navyšovat objem stávajícího objektu.

K námitce, podle níž umístění Stavby odporuje ust. § 20 odst. 1 nařízení Rady hl. m. Prahy č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „PSP“), podle nějž má být při umisťování staveb přihlédnuto k charakteru území, a to především k půdorysným rozměrům okolních staveb a jejich výšce, žalovaný uvedl následující. Posuzování výšky objektu lze učinit mj. stanovením minimálního a maximálního počtu podlaží či z hlediska regulované výšky. S odkazem na § 25 až § 27 PSP žalovaný porovnával podlažnost Stavebního záměru s podlažností v lokalitě „171 W.“ a dále v území, které se nachází východním a západním směrem od Stavebního záměru, přičemž konstatoval, že z hlediska podlažnosti je Stavební záměr zcela v souladu s charakterem území a nijak se nevymyká okolním objektům. Žalovaný se zabýval i hlediskem regulované výšky, a to v území vymezeném východním směrem od Stavby. V této souvislosti uzavřel, že navržený záměr dosahuje regulované výšky 19,665 m, což je v souladu s § 20 odst. 1 PSP.

Co se týče námitky, že v předložené dokumentaci týkající se Stavby nejsou dostatečně řešeny odstupové úhly od okolních staveb, uvedl žalovaný s odkazem na § 28 odst. 1 PSP, že dům žalobkyně se nenachází v přímé linii se Stavbou, neboť v případě protažení jižní hrany domu žalobkyně západním směrem by toto pomyslné protažení bylo ve vzdálenosti cca 1 m od severní hrany Stavebního záměru. Stavba tudíž nemůže zasahovat do volného prostoru vymezeného vertikálním úhlem 45°, a to v žádném okně nacházejícím se v domě žalobkyně. V souvislosti s horizontálním úhlem 45° konstatoval žalovaný, že úroveň podlahy 1. nadzemního podlaží Bytového domu se nachází v úrovni komunikace na ulici N. V. I, přičemž 1. nadzemní podlaží domu žalobkyně se nachází pod úrovní komunikace. Do volného prostoru vymezeného horizontálním úhlem tudíž nemůže Stavební záměr, který je koncipován jako nástavba 5. podlaží Bytového domu, zasahovat.

V souvislosti s námitkou žalobkyně, podle níž Stavba necitlivě zasáhne do soukromí žalobkyně a vlastníků okolních staveb z důvodu, že okolní stavby převyšuje a umožňuje jejím obyvatelům výhled do zahrady a oken vlastníků okolních staveb, žalovaný uvedl, že území, v němž má být Stavba realizována, nepředstavuje území, jež by svým charakterem, uspořádáním a umístěním vytvářelo míru soukromí srovnatelnou se solitérní zástavbou rodinných domů. Mezi Stavbou a domem žalobkyně se nadto nachází účelová komunikace, která je veřejně přístupná a kdokoli procházející po této komunikaci může nahlížet do oken žalobkyně. Žalovaný má současně za to, že dům žalobkyně je více dotčen pohledy z ulice než pohledy ze Stavebního záměru. Dále uvádí, že před domem žalobkyně se sice nachází menší předzahrádka, větší část zahrady je však orientována až za domem a nelze tak hovořit o narušení soukromí. Žalovaný s odkazem na závazné stanovisko MMR uzavřel, že v projednávané věci nelze dospět k závěru o narušení soukromí žalobkyně, jež by přesáhlo míru přiměřenou místním poměrům.

K námitce žalobkyně, že v důsledku umístění Stavby dojde ke zvýšení stávajících imisí hluku a prachu a dále k rušení způsobenému světlomety aut zajíždějících na Parkovací stání, uvedl žalovaný, že žalobkyně předvídá skutečnosti, které se dosud nestaly. Konstatoval, že ve Stavbě mají vzniknout toliko dva byty a že již v současné době před Bytovým domem parkují osobní automobily. V souvislosti s problematikou světlometů zdůraznil, že problém, který žalobkyně spatřuje, je dán terénním převýšením mezi domem žalobkyně a místem, na němž je zamýšleno Parkovací stání. K tomu doplnil, že Stavební úřad je vázán rozsahem a obsahem podané žádosti a není oprávněn Stavební záměr jakkoli upravovat, měnit nebo navrhovat jiná (vhodnější) řešení.

Ohledně námitky žalobkyně, že výstavba Bytového domu byla již v minulosti předmětem stavebního řízení, přičemž v tomto řízení nebyla výstavba 5. nadzemního podlaží Bytového domu povolena, žalovaný zdůraznil, že Stavební záměr byl schválen závaznými stanovisky MHMP OÚR a MMR.

Konečně k námitce žalobkyně, podle níž v důsledku realizace Stavebního záměru dojde k zastínění domu žalobkyně a tím i ke snížení osvětlení a oslunění jeho pobytových místností a ke snížení jeho hodnoty, uvedl žalovaný s odkazem na § 45 odst. 2 PSP, že Stavební zákon ani jiný právní předpis nestanoví žádná kritéria týkající se zastínění pozemků. Dále zdůraznil, že Stavební záměr je v souladu s územně plánovací dokumentací, ke Stavbě byla vydána souhlasná závazná stanoviska dotčených orgánů a Stavební záměr splňuje požadavky stanovené v PSP.

Žalovaný se následně věnoval vypořádání odvolacích námitek Odboru územního rozvoje, které vypořádal na str. 22–26, přičemž dospěl k závěru o jejich nedůvodnosti. Vzhledem k tomu, že odvolací námitky se v podstatné míře shodují s odvolacími námitkami žalobkyně a žalovaný tyto vypořádal obdobným způsobem, Městský soud v Praze na tomto místě neparafrázuje způsob tohoto vypořádání v Napadeném rozhodnutí a odkazuje na závěry žalovaného k námitkám žalobkyně shrnuté výše.

Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí uzavřel, že neshledal důvod pro postup podle § 90 odst. 1 až 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, odvolání zamítl a Napadené rozhodnutí potvrdil.

Žalobkyně v podané žalobě předeslala, že je spoluvlastnicí pozemků parc. č. XC, XD a XE v katastrálním území X, na nichž se nachází rodinný dům č. p. X společně se zahradou (dále jen „Nemovitosti žalobkyně“). Nemovitosti žalobkyně jsou umístěny na protější straně ulice N. V. I naproti stavbě Bytového domu.

Žalobkyně uvádí, že vydáním Napadeného rozhodnutí bylo negativně zasaženo do její právní sféry, a dále v obecné rovině namítá, že Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, trpí vadami, které způsobují jeho nezákonnost, a že žalovaný při jeho vydání překročil meze správního uvážení. Rovněž má za to, že v závazném stanovisku MMR, jež je podkladem Napadeného rozhodnutí, nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a vypořádány námitky žalobkyně a MMR nadto postupovalo v rozporu s judikaturou správních soudů, což zakládá nepřezkoumatelnost závazného stanoviska MMR. Požaduje proto, aby soud v rámci přezkumu Napadeného rozhodnutí přezkoumal zákonnost závazného stanoviska MMR, jež podle jejího názoru nemůže představovat dostatečný podklad pro vydání Napadeného rozhodnutí, a žalovanému uložil předložit věc k opětovnému posouzení MMR.

Pod prvním žalobním bodem žalobkyně namítá, že Napadené rozhodnutí je v rozporu s územním plánem, neboť umístění Stavby je zamýšleno na ploše označené jako „SV – všeobecně smíšené“, přičemž územní plán pro tuto plochu stanoví jako hlavní využití umístění polyfunkčních staveb nebo kombinaci monofunkčních staveb pro bydlení za současného zachování polyfunkčnosti území. Plocha, na níž má být Stavba umístěna, má v současné době čistě monofunkční charakter a slouží pouze k bydlení. Stavba je rovněž zamýšlena toliko k plnění funkce bydlení. Podle názoru žalobkyně již na předmětné ploše nelze umístit další stavbu pro bydlení, neboť by došlo k popření požadavku na polyfunkční charakter plochy a tím i k rozporu s územním plánem. Argumentaci žalovaného, podle níž byla dominantní funkce bydlení na předmětné ploše zkoumána již v řízení o povolení umístění Bytového domu, dle mínění žalobkyně nelze přijmout, neboť tato otázka není předmětem projednávané věci.

Druhý žalobní bod vymezuje žalobkyně tak, že umístění Stavby je zamýšleno v tzv. stabilizovaném území, což územní plán podmiňuje zachováním, dotvořením či rehabilitací stávající urbanistické struktury, souladem s charakterem území a přihlédnutím ke stávajícím hodnotám výškové hladiny uvedeným v Územně analytických podkladech hl. města Prahy (dále jen „ÚAP“), přičemž má za to, že tyto požadavky nebyly v závazném stanovisku MMR, resp. v Napadeném rozhodnutí, zohledněny. Stavba se podle názoru žalobkyně jednak výrazně vymyká stávající urbanistické zástavbě tím, že převyšuje sousední stavby a nad předmětnou lokalitou se nevzhledně ční.

Žalobkyně v této souvislosti zpochybňuje vymezení území, s jehož charakterem správní orgány Stavbu porovnávaly. Správní orgány vycházely z lokality ohraničené ulicemi N., N. V. I a K. s tím, že Stavba navazuje na zástavbu obytného domu „W.“ a na bytový dům „R.“. Podle názoru žalobkyně však nebylo správné přihlížet k návaznosti Stavby na bytový dům „R.“, neboť realizace této stavby dosud nebyla zahájena a vliv této stavby na charakter území je pouze hypotetický. Má za to, že žalovaný měl vycházet především ze staveb Stavebnímu záměru nejbližších, tj. ze staveb na pozemcích parc. č. XF, XG, XH a XC, v katastrálním území X, které jsou dvoupodlažní.

Dále s odkazem na rozhodovací praxi zdejšího soudu Představovanou rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2020, čj. 10 A 171/2019-304. a publikaci Str. 10 publikace Charakter a struktura zástavby městských sídel v územních plánech, kterou publikovalo MMR v červnu 2022. vydanou MMR dovozuje, že významnou okolností pro posouzení dotváření urbanistické struktury je umístění stavby ve stoupajícím terénu. Podle názoru žalobkyně však tuto okolnost MMR v závazném stanovisku nezohlednilo, jelikož vycházelo toliko z relativní výšky okolních budov, aniž by vzalo v potaz charakter a členitost okolního terénu. Konkrétně namítá, že žalovaný, resp. MMR, vycházeli při posouzení požadavků na umístění stavby do stabilizovaného území z relativní výšky Bytového domu (tj. 14,9 m) a dále z relativní výšky např. stavby na pozemku parc. č. XI (tj. 10,4 m), aniž by zohlednili, že obvodové linie druhé stavby se nachází v úrovni 1. nadzemního podlaží Bytového domu. Vzhledem k tomu, že Stavba má být umístěna na vrcholu členitého terénu, nelze uzavřít, že by dotvářela urbanistickou strukturu, což zároveň brání jejímu umístění do stabilizovaného území. K tomu dále uvádí, že pojem „dotváření stávající urbanistické zástavby“ je neurčitým právním pojmem, jehož výklad nebyl náležitě zkoumán MMR ani žalovaným.

Jako třetí žalobní bod namítá žalobkyně rozpor Stavby s charakterem území z hlediska výšky. K tomu odkazuje na § 20 odst. 1 PSP, podle nějž musí být při umisťování staveb přihlédnuto k charakteru území, a to především k půdorysným rozměrům okolních staveb a jejich výšce. Žalobkyně v této souvislosti opět zpochybňuje území, jež si správní orgány vymezily pro stanovení výškové hladiny. Má za to, že relevantní území není území vymezené ulicemi N., N. V. I a K. Rovněž nelze při určení výškové hladiny daného území vycházet z bytového domu „R.“, jehož vliv je toliko hypotetický. Má za to, že žalovaný měl vycházet ze staveb na pozemcích parc. č. XF, XG, XH a XC, v katastrálním území X, které jsou dvoupodlažní.

Žalobkyně dále Napadenému rozhodnutí vytýká, že z něj není zřejmé, zda a jakým způsobem žalovaný rozlišuje mezi plochami určenými územním plánem, územím vymezeným PSP a lokalitami dle ÚAP. Žalobkyni se jeví, že žalovaný mezi těmito pojmy s odlišným obsahem a účelem nijak nerozlišuje. Uzavírá, že žalovaný při porovnávání Stavby s charakterem území překročil meze správního uvážení a jeho rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné.

V rámci čtvrtého žalobního bodu žalobkyně namítá nesprávný postup správních orgánů při zkoumání požadavků na odstupové úhly ve smyslu § 28 PSP. Poukazuje na to, že žalovaný dospěl k závěru, že horizontální i vertikální odstupový úhel jsou u okna domu žalobkyně splněny. Žalovaný však přejal závěry Stavebníka, jenž jako kontrolní bod použil malé okno obývacího pokoje v 2. nadzemním podlaží domu žalobkyně. Žalobkyně má však za to, že rozhodujícím pro závěr o splnění požadavků na odstupové úhly nemůže být menší okno obytné místnosti orientované směrem, který pro umístění nové stavby není relevantní. Podle názoru žalobkyně měl být kontrolní bod umístěn do středu druhého okna obývacího pokoje ve 2. nadzemním podlaží domu žalobkyně, jež je větší a orientované směrem ke Stavbě, a tudíž i rozhodné pro kontakt s okolím. Závěr, že horizontální i vertikální odstupový úhel jsou u posuzovaného domu žalobkyně splněny, tudíž nemůže obstát. V souvislosti s tímto žalobním bodem žalobkyně uvádí, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s jejími námitkami.

Pátý žalobní bod žalobkyně vymezila tak, že vydáním Napadeného rozhodnutí byla zasažena její právní sféra, neboť je dotčena imisemi nad míru přiměřenou místním poměrům. Imise mají charakter zásahu do soukromí žalobkyně a dále obtěžování hlukem, prachem a světlem ze světlometů aut.

V souvislosti se zásahem do soukromí uvádí žalobkyně, že Stavba se bude tyčit nad Nemovitostmi žalobkyně a bude z ní snadno vidět do oken žalobkyně a do její zahrady, aniž by tomu mohla jakkoli zabránit např. závěsy či výsadbou živých plotů. Podle žalobkyně se žalovaný s její námitkou stran zásahu do soukromí dostatečně nevypořádal.

Dále má za to, že žalovaný se nedostatečně vypořádal s námitkami, že realizací Stavby budou navýšeny stávající imise hluku a prachu a dojde k rušení způsobenému světlomety aut zajíždějících na Parkovací stání. Argumentaci žalovaného, podle níž žalobkyně „předvídá skutečnosti, které se nestaly“, považuje za nepřiléhavou, neboť účelem stavebního řízení je posouzení účinků stavebního záměru do budoucna. Stejně tak žalobkyně zpochybňuje argumentaci žalovaného, podle níž problematika světlometů souvisí s terénním převýšením a žalovaný není oprávněn zasahovat do navrženého stavebního záměru. Zdůrazňuje, že úkolem Stavebního úřadu je posoudit účinky stavebního záměru na území včetně případných imisí. Vzhledem k tomu, že žalovaný se nezabýval tím, zda jsou imise způsobené Stavbou přiměřené místním poměrům, je jeho posouzení nedostatečné.

Žalobkyně konečně vymezuje šestý žalobní bod tak, že Napadeným rozhodnutím bylo porušeno její legitimní očekávání. Důvodem je skutečnost, že žalovaný své závěry opírá o tvrzení, že Stavební záměr navazuje na dosavadní výstavbu Bytového domu, jehož soulad s právními předpisy byl již posouzen v rámci vyjádření Útvaru rozvoje hl. m. Prahy (dále jen „ÚRM“) ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. ÚRM 3339/11 (dále jen „vyjádření ÚRM ze dne 16. 5. 2011“). Žalovaný však pomíjí, že ÚRM se vyjádřil k původnímu návrhu Bytového domu, který zahrnoval i 5. nadzemní podlaží – tj. fakticky Stavbu. ÚRM v této souvislosti konstatoval, že nelze souhlasit s nadměrnou hmotou záměru a že 5. nadzemní podlaží záměru by bylo ve vztahu k zástavbě v ulici Na Vysoké I dle ÚRM „těžko přijatelné“. Závěr žalovaného tudíž porušuje legitimní očekávání žalobkyně, která byla přesvědčena o tom, že 5. nadzemní podlaží nelze v případě Bytového domu povolit. Žalovaný se nadto zcela nedostatečně vypořádal s námitkou žalobkyně týkající se porušení legitimního očekávání.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 4. 1. 2023 setrval na závěrech uvedených v odůvodnění Napadeného rozhodnutí a navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že posouzení Stavebního záměru s územním plánem bylo v závazném stanovisku v MMR i v Napadeném rozhodnutí provedeno řádně, dostatečně a žalovaný se s ním zcela ztotožňuje. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobkyně, podle nějž realizaci Stavebního záměru brání skutečnost, že má být umístěn na ploše označené jako „SV – všeobecně smíšené“. Má za to, že plocha, na níž má být Stavba umístěna, si zachová dominantní funkci bydlení, a proto je nutné Stavební záměr posuzovat jako podmíněně přípustné využití plochy SV. V případě Bytového domu nadto nelze 5. nadzemní podlaží využít jinak, než pro funkci bydlení. Dále dovozuje, že umístěním Stavby nedojde ke znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků.

Co se týče vypořádání druhého žalobního bodu, setrval žalovaný na svém stanovisku, že rozpor Stavebního záměru s nástroji územního plánování z důvodu, že Stavba má být umístěna ve stabilizovaném území, aniž by byly reflektovány požadavky na zachování stávající urbanistické struktury, není dán. Žalovaný zdůraznil, že Stavba se nijak výrazně nevymyká výškovým parametrům okolní zástavby. Podle žalovaného se navíc v okolí pozemků, na nichž má být Stavební záměr umístěn, nachází terénní převýšení, a proto nelze konstatovat, že by jakkoli vyčníval do okolí. Dále připomněl, že Bytový dům je tvořen ze dvou samostatných objektů propojených společným suterénem, přičemž realizací Stavebního záměru dojde k dorovnání celkové výšky Bytového domu. V souvislosti s vymezením území, s jehož charakterem správní orgány Stavbu porovnávaly, uvedl žalovaný, že území navrhované žalobkyní je natolik malé, že nemá vypovídající hodnotu a nelze z něj odvodit charakter území. Co se týče argumentace žalobkyně, podle níž nemělo být přihlédnuto k návaznosti Stavby na bytový dům „R.“, uvedl žalovaný, že tento stavební záměr již prošel veřejnoprávním procesem a vydané územní rozhodnutí nabylo právní moci.

V souvislosti s třetím žalobním bodem odkázal žalovaný na § 26 PSP, podle nějž musí rozsah území, ze kterého se výškové hladiny odvozují, odpovídat charakteru a velikosti záměru. K tomu uvedl, že způsob vymezení relevantního území pro posouzení výškové hladiny není legislativně uchopen. Území, které si žalovaný stanovil ke srovnání, je dostatečně široké, neboť Stavební záměr předpokládá nástavbu několikapodlažního Bytového domu. Území vymezené žalobkyní je neadekvátní a nemá vypovídající hodnotu. Dále uvedl, že z Napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé rozlišení mezi plochami určenými územním plánem a územím vymezeným PSP. Charakter území je totiž obecně posuzován optikou územního plánování (ve smyslu § 19 Stavebního zákona) a optikou stavebního úřadu (ve smyslu § 20 PSP). Žalovaný posuzoval charakter území výhradně podle PSP.

Ohledně čtvrtého žalobního bodu žalovaný jednak uvedl, že dům žalobkyně se nenachází v přímé linii s dotčeným objektem a Stavba tudíž nemůže zasahovat do volného prostoru vymezeného vertikálním a horizontálním úhlem 45°. Dále doplnil, že okno žalobkyně umístěné v obývacím pokoji ve 2. nadzemním podlaží je situováno v jižní stěně orientované kolmo k navrženému stavebnímu záměru, a proto je zřejmé, že Stavební záměr splňuje požadavky vymezené v § 28 PSP. Zdůraznil, že žalobkyně na druhé okno umístěné v obývacím pokoji ve 2. nadzemním podlaží v podaném odvolání neodkazovala a uváděla pouze okna z obytných místností směřujících do ulice Na Vysoké I.

Co se týče námitky pod pátým žalobním bodem, sdělil žalovaný, že se důsledně zabýval námitkou týkající se narušení soukromí žalobkyně. Zopakoval, že zahrada žalobkyně je již nyní dotčena pohledy ze sousedních objektů, kterým se nelze ubránit např. výsadbou živých plotů tak, aby byla zajištěna úplná ochrana soukromí zahrady žalobkyně. Dále uvedl, že ze Stavebního záměru nebude možné pohledově zasáhnout větší část zahrady než tu, která je již nyní patrná ze sousedních objektů umístěných v bloku, ve kterém se nachází objekt žalobkyně. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2012, čj. 8 As 20/2011-131. uvedl žalovaný, že dvůr domu zasluhuje jinou míru ochrany než obytné místnosti, v nichž se největší měrou odehrává soukromý a rodinný život.

V souvislosti s žalobkyní tvrzeným zvýšením stávajících imisí hluku a prachu a rušením způsobenému světlomety aut zajíždějících na Parkovací stání uvedl žalovaný, že Stavebním záměrem se nijak nezmění současný stav. V místě, kde je navrženo Parkovací stání, se v současné době nachází příjezd k Bytovému domu a zcela běžně zde parkují osobní automobily. Realizace Stavebního záměru bude mít tudíž jen marginální vliv na vlastnické právo žalobkyně.

Konečně k šestému žalobnímu bodu uvedl žalovaný, že vyjádření ÚRM ze dne 16. 5. 2011 není relevantním podkladem pro posouzení Stavebního záměru, neboť ve vztahu k němu vydáno nebylo. Nadto uvedené vyjádření pochází z roku 2011 a při náhledu do archivních snímků je zřejmé, že tehdejší území bylo zcela odlišné a nebylo zastavěno v takovém rozsahu jako v současné době. Dotčené území prošlo rozvojem a původní plochy jsou nyní zastavěny, přičemž v několika případech se jedná o pěti a více podlažní objekty.

Osoba zúčastněná na řízení 1 (Stavebník) a osoba zúčastněná na řízení 2 ve vyjádření ze dne 29. 12. 2022 k námitce uvedené pod prvním žalobním bodem shodně uvedly, že závazné stanovisko orgánu územního plánování bylo vydáno v souladu s územním plánem a bylo dostatečně odůvodněno, což v rámci přezkumného řízení potvrdilo i MMR.

Co se týče námitky uvedené pod druhým žalobním bodem, uvedly, že rozhodné území pro posouzení, zda si Stavební záměr zachová stávající urbanistickou strukturu, bylo vymezeno správně. V bezprostřední blízkosti Stavby se nachází bytové domy, hotel a administrativa, které určují okolní zástavbu, na niž Stavba navazuje a s níž je v souladu z hlediska výšky a charakteru.

K námitce uvedené pod čtvrtým žalobním bodem sdělily osoby zúčastněné na řízení, že odstupové úhly, jež byly součástí projektové dokumentace, jsou v souladu s platnou právní úpravou.

Ohledně pátého žalobního bodu mají osoby zúčastněné na řízení za to, že soukromí žalobkyně nemůže být narušeno, neboť Stavební záměr je koncipován jako ustupující nástavba jednoho patra, z níž nejde vidět na Nemovitosti žalobkyně. K obtěžování hlukem a světlomety aut uvedly osoby zúčastněné na řízení, že dojde k navýšení dopravy o tři automobily, což je zcela zanedbatelné.

V replice ze dne 13. 2. 2023 žalobkyně nejprve odkázala rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, čj. 3 As 51/2003 - 32, podle nějž není přípustné, aby žalovaný správní orgán svým vyjádřením k žalobě doplňoval či nahrazoval nedostatky odůvodnění, přičemž podle jejího mínění takto žalovaný ve vyjádření k Napadenému rozhodnutí činil. Dále setrvala na své žalobní argumentaci.

V reakci na vyjádření k námitkám uvedeným pod prvním žalobním bodem žalobkyně zopakovala, že odůvodnění závazného stanoviska MMR považuje za neurčité, nesrozumitelné a připouštějící řadu odlišných výkladů. Zopakovala, že závazné stanovisko MMR a Napadené rozhodnutí nereflektují územní plán, neboť připouští umístění Stavebního záměru na území, jež má sloužit výhradně k bydlení, v polyfunkční ploše.

Co se týče reakce na vyjádření k námitkám uvedeným pod druhým žalobním bodem, uvedla žalobkyně, že v Napadeném rozhodnutí, resp. v závazném stanovisku MMR, není reflektován požadavek plynoucí z územního plánu, tj. umístění Stavby způsobem, jež dotváří urbanistickou strukturu. Žalobkyně zpochybňuje argumentaci žalovaného, že se v okolí dotčených pozemků nachází terénní převýšení, a proto nelze uzavřít, že by Stavební záměr jakkoli vyčníval do svého okolí. Má za to, že takový úsudek je nesmyslný, neboť Bytový dům se již nyní nad svým okolím ční právě z důvodu, že se nachází na vrcholu terénního převýšení. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s vypořádáním otázky týkající se převýšení dalších sousedních objektů v okolí.

V reakci na vyjádření k námitkám uvedeným pod třetím žalobním bodem žalobkyně uvedla, že dodatečné vysvětlení žalovaného stran posouzení charakteru území z hlediska výšky považuje za nepřípustné. Nadto má za to, že vymezení relevantního území lze provést řadou odlišných způsobů a s přihlédnutím k řadě faktorů. Z toho důvodu je nezbytné správní úvahu žalovaného řádně odůvodnit, což žalovaný neučinil. Rozhodnutí žalovaného v této otázce má za nedostatečně odůvodněné a tím i za nepřezkoumatelné.

Rovněž ve vztahu k vyjádření žalovaného k námitkám uvedeným pod pátým žalobním bodem konstatovala žalobkyně, že žalovaný nepřípustně rozšiřuje svoji argumentaci týkající se zásahu do soukromí žalobkyně. V souvislosti s námitkou žalovaného, podle níž se umístěním Parkovacího stání nijak nezmění současný stav, neboť žalobkyně je již nyní obtěžována světlomety od aut, uvedla, že daná plocha není k parkování automobilů určena. Zároveň má za to, že argumentace žalovaného vede ke zcela neodůvodněné legitimizaci stávajících imisí, s čímž lze stěží souhlasit.

Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání; souhlas účastníků s takovým postupem byl v souladu s větou druhou téhož ustanovení presumován, neboť žalobkyně na výzvu soudu nesdělila, že na nařízení ústního jednání trvá. Soud nenařídil jednání ani k provedení žalobkyní navrhovaných důkazních prostředků, neboť zčásti jsou již součástí správního spisu (výpis z katastru nemovitostí), kterým soud podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008 - 117). Konání jednání za účelem provedení důkazních prostředků, které nebyly součástí správního spisu (publikací MMR s názvem Charakter a struktura zástavby městských sídel v územních plánech, dále jen „publikace MMR“), soud rovněž neshledal v posuzované věci potřebným. Městský soud v Praze vyšel v tomto směru ze závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2016, čj. 7 As 93/2014 - 48, publ. pod č. 3380/2018 Sb. NSS, dle kterého „[p]řisuzovat účastníku řízení vůli konat jednání v situaci, kdy sice v žalobě navrhl provedení důkazů, ale k otázce konání soudního jednání se vůbec nevyjádřil, by znamenalo konstruovat postoj, který, ač tak mohl učinit, sám nebo po poučení na výzvu soudu, neučinil. Konání soudního jednání, které nikdo z účastníků nepožadoval a které ani soud konat nehodlal, neboť dospěl k závěru o neprovádění důkazů, by bylo proti smyslu a účelu soudního řízení, které nemá nad nutnou míru jeho účastníky zbytečně zatěžovat, není-li to potřebné“. Byl si však přitom vědom závěru kasačního soudu, že je povinen vypořádat v rozhodnutí o věci samé všechny žalobní body a námitky, tedy i řádně odůvodnit, proč takové navrhované důkazní prostředky, resp. z jejich provedení plynoucí poznatky, považoval pro posouzení důvodnosti žalobních námitek za nadbytečné. Dokazování publikací MMR soud shledal nadbytečným, neboť žalobkyně jej navrhovala k prokázání jí tvrzeného výkladu neurčitého právního pojmu „urbanistická struktura“, jehož výklad se v souladu se zásadou iura novit curia (soud zná právo) nedokazuje (k tomu srov. § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jehož přiměřené použití předvídá § 64 s. ř. s., ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2554/2003, z nějž se podává, že znalost práva zahrnuje nejen text normy, ale i její výklad). Soud se nadto výkladem neurčitého právního pojmu „urbanistická struktura“ podrobně zabýval v odst. 77 rozsudku, což jej rovněž vedlo k závěru o nadbytečnosti dokazování publikací MMR.

V posuzované věci brojí žalobkyně podanou žalobou proti Napadenému rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a Odboru územního rozvoje a potvrdil Prvostupňové rozhodnutí, jímž Stavební úřad na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení 1 ve společném územním a stavebním řízení rozhodl o schválení Stavebního záměru. Žalobkyně se fakticky nespokojila s argumentací, s níž žalovaný v Napadeném rozhodnutí, případně MMR ve svém závazném stanovisku, vypořádali její odvolací námitky.

Soud přitom nepřehlédl, že žalobkyně v úvodní části žaloby v obecné rovině poukazovala na to, že žalovaný překročil meze správního uvážení a že Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nezákonného závazného stanoviska orgánu územního plánování, který nedostatečně zjistil skutkový stav a závazné stanovisko nedostatečně odůvodnil, a že Napadené rozhodnutí trpí dalšími vadami, které způsobují jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost.

Soud k takto obecně vznesené žalobní argumentaci podotýká, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Nejvyšší správní soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje na skutečnost, že obecně formulované žalobní námitky, které jsou prostým výčtem tvrzených porušení bez uvedení toho, v čem konkrétně se správní orgány dopustily pochybení a jakým způsobem mělo v důsledku toho dojít ke zkrácení práv žalobce, nelze považovat za řádně formulované žalobní body, které by umožňovaly soudní přezkum. Soud se proto těmito námitkami mohl věcně zabývat pouze v rozsahu, v jakém měly svůj předobraz v následně již konkrétně uplatněných žalobních bodech.

V souvislosti s paušální poznámkou stran tvrzeného nevypořádání se s některými odvolacími námitkami v závazném stanovisku MMR, jež tvoří s Napadeným rozhodnutím jeden celek, soudu nezbylo, než v obdobně obecné rovině konstatovat, že Napadené rozhodnutí takovou vadou, jež by jinak obecně byla způsobilá zatížit rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, netrpí. Soud nemůže přisvědčit ani tvrzení žalobkyně, podle níž je nepřezkoumatelným i samotné Napadené rozhodnutí.

Správní soudy v minulosti nesčetněkrát judikovaly, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, čj. 2 As 37/2006 - 63, č. 1112/2007 Sb. NSS), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (rozsudek ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008 - 71), či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 - 64. Uvedený přístup vychází z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nález ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, nález ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99, či nález ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10).

V souvislosti s argumentací obsaženou v replice žalobkyně soud dále doplňuje, že žalobkyně se nemýlí, dovozuje-li, že nedostatek odůvodnění Napadeného rozhodnutí nemůže být dodatečně zhojen případným podrobnějším rozborem právní problematiky učiněným až v soudním řízení o přezkumu tohoto rozhodnutí (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, čj. 3 As 51/2003 - 58, či ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008 - 71).

Dle Městského soudu v Praze však žádná z těchto skutečností v posuzované věci nenastala.

Soud ověřil, že žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí neopomněl reagovat na všechny klíčové námitky uplatněné v průběhu odvolacího řízení. Každou z těchto námitek se žalovaný zabýval, vyslovil k nim své závěry, přičemž připojil úvahy, jimiž byl při vypořádání té které námitky veden. Z odůvodnění Napadeného rozhodnutí jsou podle přesvědčení soudu zřejmé důvody, pro které žalovaný považoval argumentaci žalobkyně za neopodstatněnou. Lze shrnout, že žalovaný své závěry dostatečně odůvodnil, jeho právní názor je logicky a srozumitelně vyjádřen a má dostatečnou oporu v obsahu správního spisu. Soud proto nemohl žalobkyni přisvědčit, že by se žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nedostatečně vypořádal s argumentací žalobkyně. Zároveň se v projednávané věci v žádném případě nejednalo o situaci, kdy by bylo závazné stanovisko MMR nepřezkoumatelné či trpělo jinými zjevnými vadami, jež by byl žalovaný povinen seznat a iniciovat doplnění či úpravu stanoviska. Rovněž v projednávané věci nešlo o případ, kdy by žalovaný v rámci vyjádření k podané žalobě nepřípustně napravoval nedostatky svého rozhodnutí v soudním řízení. Soud má naopak za to, že žalovaný adekvátně reagoval na konkrétní žalobní argumentaci, což ovšem nelze zaměňovat s doplňováním chybějící argumentace v odůvodnění Napadeného rozhodnutí.

Pro úplnost soud uvádí, že ke konkrétním námitkám stran nepřezkoumatelnosti Napadeného rozhodnutí z důvodu nevypořádání se s některými žalobkyní konkrétněji označenými odvolacími námitkami uplatněnými pod druhým až pátým žalobním bodem, se soud vyjádří vzápětí.

Soud tak mohl přistoupit k věcnému vypořádání žalobních bodů. Úvodem k žalobní argumentaci předesílá, že po seznámení se s obsahem správního spisu nemohl přehlédnout, že žalobní námitky se do značné míry překrývají s námitkami uplatněnými žalobkyní v podaném odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí a že žalobkyně v podané žalobě snáší „staronovou“ argumentaci, kterou v reakci na závěry žalovaného toliko kosmeticky doplňuje, aniž by přitom přinesla v reakci na konkrétní argumenty žalovaného konkurující argumentaci. V této souvislosti je třeba podotknout, že jakkoli žalobkyni v obecné rovině nic nebrání v tom, aby v rámci žalobních bodů zopakovala své argumenty vyjádřené v průběhu řízení před správními orgány, musí vzít v úvahu, že žalobou napadá právě rozhodnutí o odvolání, které její ve správním řízení uplatněné argumenty vypořádává (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2013, čj. 4 As 78/2012 - 125). Soud proto vyšel z toho, že pokud žalobkyně v některých částech své žalobní argumentace setrvala na dříve uplatněných námitkách a neprezentovala dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusel pak ani soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, čj. 6 As 54/2013 - 128).

Žalobkyně pod prvním žalobním bodem namítala rozpor Stavby s územním plánem z důvodu, že její umístění je zamýšleno na ploše označené jako „SV – všeobecně smíšené“, přestože Stavba je určena k plnění funkce bydlení.

Žalovaný v Napadeném rozhodnutí k obsahově odpovídající námitce uvedl, že Stavební záměr je nutné posuzovat jako podmíněně přípustné využití plochy SV, neboť plocha, na níž má být Stavba umístěna, si zachová dominantní funkci bydlení.

Podle přílohy č. 1 oddílu 4 (2) 2a) územního plánu je podmíněně přípustným využitím plochy všeobecně smíšené: „(…) [m]onofunkční stavby pro bydlení nebo občanské vybavení v souladu s hlavním využitím v odůvodněných případech, s přihlédnutím k charakteru veřejného prostranství a území definovanému v ÚAP. Víceúčelová zařízení pro kulturu, zábavu a sport, obchodní zařízení s celkovou hrubou podlažní plochou nepřevyšující 20 000 m2, zařízení záchranného bezpečnostního systému, veterinární zařízení, parkoviště P+R, čerpací stanice pohonných hmot, dvory pro údržbu pozemních komunikací, sběrné dvory, sběrny surovin, zahradnictví, stavby pro drobnou pěstitelskou činnost a chovatelství. Pro podmíněně přípustné využití platí, že nedojde k znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků (…).“

Umístění Stavby je zamýšleno na ploše označené jako „SV – všeobecně smíšené“. Vzhledem k tomu, že Stavba je určena k bydlení, je její umístění přílohou č. 1 oddílem 4 (2) 2a) územního plánu připuštěno podmíněně, a to za předpokladu, že nedojde k znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků. Bylo tedy na žalovaném, aby v Napadeném rozhodnutí náležitě odůvodnil, proč Stavba svým charakterem a rozměry nevybočuje z limitů daných územním plánem. Pokud by správní orgán takto nepostupoval, mohlo by to rovněž vést ke zrušení jeho rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 As 16/2008 - 48, ze dne 25. 6. 2009, čj. 5 As 49/2008 - 62, ze dne 13. 8. 2014, čj. 2 As 91/2014 - 36).

I zdejší soud ostatně judikuje (srov. rozsudek ze dne 11. 2. 2020, čj. 11 A 152/2019 - 99), že: „[j]estliže tedy v době vydání napadeného rozhodnutí již byla uvedená plocha určená jako SV – všeobecně smíšená, bylo nutné, aby v rozhodnutí o umístění stavby (stavby bytového domu sloužícího k bydlení – pozn. doplněno) bylo řádně odůvodněno, proč zamýšlená stavba svým charakterem a rozměry nevybočuje z limitů daných územním plánem. Pokud územní plán umožňuje umístit stavbu pouze za splnění určitých podmínek, pak jejich splněním se musí správní orgán důkladně zabývat.“

Z Napadeného rozhodnutí, resp. ze závazného stanoviska MMR, se podává, že umístění Stavby na ploše označené jako „SV – všeobecně smíšené“ bylo odůvodněno tím, že Bytový dům si i po provedení Stavebního záměru zachová dominantní funkci bydlení, a proto jde o podmíněně přípustné využití plochy SV. V projednávané věci by nadto jakékoli jiné řešení bylo nesmyslné, neboť 5. nadzemní podlaží nelze využít jinak než pro funkci bydlení, a to i s ohledem na skutečnost, že v původním stavebním řízení obstál z hlediska regulace plochy SV stávající objekt Bytového domu s dominantní funkcí bydlení. Ulice N. V. I přitom není zařazena mezi významná uliční prostranství a není tudíž nutné umisťovat do této ulice polyfunkční stavby s obchodním parterem. Stavební záměr – nástavba předmětného Bytového domu, tudíž není v rozporu s funkční regulací plochy SV, přičemž jeho umístěním nedojde ke znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků.

Městský soud v Praze neshledal v úvaze žalovaného vyústivší v závěr, že umístění Stavby lze posoudit jako podmíněně přípustné využití plochy SV, žádné pochybení. Dominantní funkce bydlení na předmětné ploše byla zkoumána v řízení o povolení umístění Bytového domu a ve stavebním řízení již bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že umístění Bytového domu k plnění funkce bydlení nebrání skutečnost, že tak má být učiněno na ploše označené jako „SV – všeobecně smíšené“. Městský soud je ve shodě s žalovaným toho názoru, že je třeba zohlednit stavební charakter záměru, který je nástavbou stávajícího objektu Bytového domu. Nelze tudíž odhlédnout od toho, že soulad Bytového domu s územním plánem byl již ve stavebním řízení samostatně posuzován. S ohledem na tento závěr si tak lze jen těžko představit odlišné posouzení předmětné otázky žalovaným, tedy nepřipuštění umístění Stavby k plnění funkce bydlení na ploše označené jako „SV – všeobecně smíšené“, má-li jít o nástavbu Bytového domu, jenž dominantní funkci bydlení plní. Rozhodnutí žalovaného tak na závěry učiněné v řízení, jež se týkalo Bytového domu, logicky navazuje. Vzhledem k tomu, že Stavební záměr je koncipován jako nástavba 5. nadzemního podlaží stávající stavby Bytového domu, nedojde realizací Stavby k významnému navýšení hrubých podlažních ploch funkce bydlení oproti stávajícímu stavu. Zdejší soud má naopak za to, že umístění Stavebního záměru se stejnou funkcí do téže plochy nebude mít žádný zásadní dopad a nebude znamenat změnu poměrů v území.

Poměřováno východisky vymezenými v odst. 62. až 65. tohoto rozsudku, dospěl soud k závěru, že žalovaný v Napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, proč Stavební záměr svým charakterem a rozměry nevybočuje z limitů daných územním plánem, přiléhavě popsal úvahy, na jejichž základě k uvedenému závěru dospěl, a jeho odůvodnění na skutkovém půdorysu nyní řešené věci splňuje kvalitativní požadavky kladené na odůvodnění úvahy o podmíněně přípustném využití plochy. Na základě výše uvedeného tak zdejší soud dospěl k závěru, že námitky vznesené žalobkyní pod prvním žalobním bodem nejsou důvodné.

K námitce uvedené pod druhým žalobním bodem žalobkyně především poukazovala na rozpor Stavebního záměru s nástroji územního plánování z důvodu, že Stavba má být umístěna ve stabilizovaném území, aniž by byly reflektovány požadavky na zachování stávající urbanistické struktury. Žalobkyně konkrétně namítala, že Stavební záměr převyšuje sousední stavby, přičemž má za to, že správní orgány nesprávně vymezily území, s jehož charakterem Stavbu porovnávaly. Rovněž uvedla, že nebyla zohledněna skutečnost, že Stavba má být umístěna na vrcholu členitého terénu. Dále poukázala na to, že žalovaný se nedostatečně zabýval výkladem neurčitých právních pojmů a překročil meze správního uvážení.

Žalovaný v Napadeném rozhodnutí konstatoval, že Stavební záměr není navržen v rozporu s nástroji územního plánování, neboť Stavba svým umístěním, výškou a objemem odpovídá charakteru území, do kterého se povoluje, a nelze dospět k závěru, že by se Stavební záměr svým hmotovým či objemovým působením nepřiměřeně vymykal stávající urbanistické struktuře nebo že by měl zahušťovat či uměle navyšovat objem stávajícího objektu.

Podle bodu 7a (3) přílohy č. 1 k územnímu plánu: „[v]e stabilizovaném území není uvedena míra využití ploch (platí vždy u ploch OB, OV, SV a SMJ); z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Přípustné řešení se v tomto případě stanoví v souladu s charakterem území s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře a stávajícím hodnotám výškové hladiny uvedeným v Územně analytických podkladech hl. m. Prahy (dále ÚAP).“

Soud úvodem podotýká, že žalobkyně v souvislosti s druhým žalobním bodem přiléhavě konstatovala, že žalovaný v Napadeném rozhodnutí pracoval s neurčitými právními pojmy (zejm. s pojmem „zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury“ a „rozsáhlá stavební činnost“) a realizoval správní uvážení.

Neurčitý právní pojem jsou příslušné správní orgány povinny v souladu s metodami interpretace práva vyložit, vymezit jeho rozsah a obsah a zjištěný skutkový stav subsumovat pod takto vyloženou právní normu (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011 - 154, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2014, čj. 2 As 102/2014 - 22). Soud tedy v tomto typu řízení přezkoumává, zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem. Úkolem soudu je tedy přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu a dodržení zákonem stanovených pravidel v řízení, jež vydání správního rozhodnutí předcházelo (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, čj. 7 As 78/2005 - 62).

Městský soud v Praze dále předesílá, že z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu vyplývá, že posouzení souladu stavby s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby se odehrává v rámci správního uvážení stavebního úřadu, a proto je přezkum správním soudem omezen v souladu s § 78 odst. 1 s. ř. s. na zjištění, zda stavební úřad nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej nezneužil (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2014, čj. 9 As 95/2012 - 131, či ze dne 27. 1. 2016, čj. 6 As 24/2015 - 24). Soud tedy nemůže nahrazovat činnost správního orgánu; tím by nepřípustně zasáhl do jeho rozhodovací činnosti. K tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2011, čj. 2 As 98/2010 - 44. Rozsah přezkumu správního uvážení ve správním soudnictví je pak blíže rozveden např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 A 139/2002 - 46, ze kterého vyplývá, že: „[ú]kolem soudu ve správním soudnictví je přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí, tedy posoudit soulad napadeného rozhodnutí se zákonem. Úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním.“

Tenkou hranici mezi výkladem neurčitých právních pojmů a správním uvážením, resp. jejich kombinaci v tomto směru, přiléhavě připomínají a úlohu odborné úvahy stavebních úřadů v té souvislosti správní soudy akcentují i v dalších případech. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2013, čj. 6 As 71/2012 - 47, uzavřel, že posouzení, zda stavba odpovídá urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí, zachovává pohodu bydlení či je vhodně umístěna do existující zástavby, je především věcí odborné úvahy stavebního úřadu a úkolem soudu není tuto úvahu nahrazovat vlastní úvahou (viz též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2019, čj. 30 A 134/2016 - 224; a dále rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2021, čj. 65 A 76/2020 - 51).

Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 20. 5. 2021, čj. 54 A 100/2018 - 64, v tomto směru uvedl, že „[j]e především věcí odborné úvahy stavebního úřadu, aby posoudil, zda navrhovaná stavba odpovídá technologickým a bezpečnostním požadavkům, urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí, je vhodně umístěna do existující zástavby nebo např. zda nepřípustným způsobem nezasahuje do soukromí sousedních obyvatel. Úkolem soudu ve správním soudnictví je přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí, tedy posoudit soulad napadeného správního rozhodnutí se zákonem. Úkolem soudu naopak není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.“

Soud uvedená judikaturní východiska sdílí, ztotožňuje se s nimi a v projednávané věci z nich při posuzování důvodnosti námitek vznesených pod druhým žalobním bodem vycházel. Z rozhodovací praxe správních soudů jednoznačně plyne silný akcent na omezený prostor pro soudní přezkum rozhodnutí stavebních orgánů rovněž ve společném územním a stavebním řízení, a to v těch částech, v nichž stavební úřad na půdorysu interpretace neurčitých právních pojmů posuzuje, zda navrhovaná stavba odpovídá urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí.

V poměrech projednávané věci je umístění Stavby zamýšleno do tzv. stabilizovaného území, což územní plán připouští za předpokladu, že výstavba nepřekračuje stanovené limity, kterými se rozumí zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti rozsáhlé stavební činnosti. Posouzení souladu stavby s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby, jakož i naplnění kritérií pro závěr o rozsáhlé stavební činnosti, se tedy taktéž odehrává v rámci kombinace výkladů neurčitých právních pojmů a správního uvážení stavebního úřadu, a proto je přezkum správním soudem omezen shora popsaným způsobem. Na okraj přitom podotýká, že přestože některé rozsudky hovoří výslovně o správním uvážení, zdejší soud má spíše za to, že jde o relativně široké meze odborné úvahy příslušných orgánů při výkladu neurčitých právních pojmů, v jejichž důsledku se nicméně meze přezkumu správním soudem fakticky blíží mezím přezkumu správního uvážení.

Závěr, zda umístěním stavebního záměru do stabilizovaného území dojde k „zachování, dotvoření a rehabilitaci stávající urbanistické struktury“, vychází podle rozhodovací praxe ze zkoumání charakteru předmětného území, jeho urbanistické struktury a referenčního území lokality. Přípustnost konkrétního stavebního záměru stavební úřad posuzuje ve srovnání s okolní zástavbou z hlediska výšky, hmoty, zastavěnosti, či urbanistického rázu (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2023, čj. 4 As 282/2022 - 174, ze dne 6. 3. 2023, čj. 5 As 25/2021 - 174, či ze dne 8. 2. 2023, čj. 3 As 247/2022 - 62).

Kritérii pro posouzení rozsáhlé stavební činnosti jsou zejména velikost, hmota či urbanistický ráz (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014, čj. 10 As 54/2014 - 69). Rozsáhlá stavební činnost může dle judikatury Nejvyššího správního soudu představovat např. rozsáhlý komplex budov s negativním dopadem na urbanistický ráz lokality, a naopak jí není stavba, která nevyžaduje rozsáhlé stavební zásahy (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2023, čj. 5 As 275/2022 - 56, či ze dne 8. 2. 2023, čj. 3 As 247/2022 - 62).

Městský soud v Praze, veden shora popsanými východisky stanovujícími meze a limity jeho přezkumu, neshledal důvod zpochybnit závěry dotčeného orgánu územního plánování, že záměr je v souladu s územním plánem. Podle názoru Městského soudu v Praze se v závazném stanovisku, revizním závazném stanovisku, resp. Napadeném rozhodnutí, správní orgány dostatečným způsobem vypořádaly se shora vyloženými požadavky kladenými na výklad neurčitých právních pojmů a logicky zdůvodnily, v čem zjištěný skutkový stav odpovídá jimi provedenému výkladu (spadá do rozsahu a obsahu) pojmů „zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury“ a „rozsáhlá stavební činnost“ (viz závazné stanovisko MMR na str. 4 a 5 a dále str. 12 a 24 až 26 Napadeného rozhodnutí). Soud je dále přesvědčen, že správní orgány žádným způsobem nepřekročily zákonné meze správního uvážení – vycházely z patřičných podkladů, posoudily situaci v území, své závěry dostatečně zdůvodnily, přičemž žalovaný v Napadeném rozhodnutí v dostatečné míře reagoval i na odpovídající odvolací námitky.

V projednávané věci žalovaný při zkoumání požadavků na urbanistické a architektonické řešení vycházel ze zkoumání charakteru předmětného území, jeho urbanistické struktury, referenčního území lokality, přičemž též zohlednil umístění, výšku a objem Stavebního záměru, jakož i skutečnost, že Stavební záměr bude dorovnávat celkovou výšku Bytového domu. Z Napadeného rozhodnutí je taktéž zřejmé, že výstavba Stavebního záměru nepředstavuje rozsáhlou stavební činnost, a proto je jeho umístění do stabilizovaného území přípustné. Žalovaný přitom vycházel z celé řady podkladů založených ve správním spise (např. z ortofotosnímků dané lokality, katastru nemovitostí, fotodokumentace dané lokality, projektové dokumentace, stanovisek dotčených orgánů apod.). Na základě posouzení uvedených kritérií a podkladů dospěl k závěru, že Stavební záměr se nepřiměřeným způsobem nevymyká stávajícím stavbám v daném území, a proto je jeho umístění do stabilizovaného území přípustné. Žalovaný se respektováním charakteru území při posuzování žádosti Stavebníka v dostatečné míře zabýval, přičemž do odůvodnění Napadeného rozhodnutí své úvahy promítnul srozumitelným, logickým a přezkoumatelným způsobem. Žalovaný zároveň reagoval na podstatu všech odvolacích námitek žalobkyně spojených s urbanistickým charakterem území. Není chybou, že vyšel zejména z potvrzujícího závazného stanoviska MMR. Soud v této souvislosti uvádí, že neshledal, že by žalovaný jen mechanicky přejímal závěry obsažené v závazném stanovisku MMR. Soud je přesvědčen, že žalovaný řádně zdůvodnil, že záměr