2 As 212/2018 — Nejvyšší správní soud

4 A 56/2022- 61 - text  28 4 A 56/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobce: prof. RNDr. V. B., CSc., IČO: X sídlem X zastoupený advokátem JUDr. Tomášem Bělinou sídlem Pobřežní 370/4, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 10. 2022, č.j. MSP-36/2022-ODKA-ROZ/3 takto: I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 10. 2022 č. j. MSP-36/2022-ODKA-ROZ/3 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 10. 2022, č.j. MSP-36/2022-ODKA-ROZ/3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl podle § 152 odst. 6 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnut rozklad žalobce podaný proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (dále též „žalovaný“, kterým je obecně označován též ministr spravedlnosti, nemá-li rozlišení význam pro kontext odůvodnění) ze dne 4. 4. 2022, č.j. MSP-1/2021-OINS-SRZT/4 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím žalovaný rozhodl o vině žalobce ze spáchání přestupku dle § 25a odst. 1 písm. a) zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (dále jen „zákon o znalcích a tlumočnících“ či „ZZT“), kterého se žalobce dopustil tím, že: a) ačkoliv byl jako znalec podle § 8 zákona o znalcích a tlumočnících povinen vykonávat znaleckou činnost řádně, tak dne 11. 12. 2019 vypracoval znalecký posudek č. 2/2019 týkající se posouzení stavu pozemku par. č. X, k.ú. X, před a po zahájení stavební činnosti z hlediska zájmů ochrany přírody a krajiny (dále jen „znalecký posudek“), přičemž v těle znaleckého posudku nebyla popsána ani odůvodněna metoda užita v rámci posouzení stavu pozemku, v důsledku čehož se znalecký posudek stal nepřezkoumatelným, tedy vykonal znaleckou činnost v rozporu s § 8 zákona o znalcích a tlumočnících, a b) ačkoliv byl jako znalec podle § 8 zákona o znalcích a tlumočnících povinen vykonávat znaleckou činnost v oboru a v odvětví, pro které byl jmenován, tak dne 11. 12. 2019 vypracoval znalecký posudek, ve kterém posuzoval soulad skutkového stavu pozemku s právními předpisy, tedy právní otázku, která je ze znaleckého zkoumání vyloučena, tedy vykonal znaleckou činnosti v rozporu s § 8 zákona o znalcích a tlumočnících. Za takto specifikovaný přestupek byla žalobci výrokem II. prvostupňového rozhodnutí podle § 25a odst. 3 zákona o znalcích a tlumočnících uložena pokuta ve výši 43 000 Kč. Dále byla znalci výrokem III. prvostupňového rozhodnutí uložena povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. II. Obsah žaloby 3. V prvním žalobním bodě žalobce namítal, že v důsledku postupu žalovaného při určování časově relevantní právní úpravy došlo k nepravé retroaktivitě, poukázal na § 2 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 250/2016 Sb.“), přičemž výkon znalecké činnosti byl až do 31. 12. 2020 upraven zákonem o znalcích a tlumočnících a vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících (dále jen „vyhláška ZZT“). Ministr spravedlnosti v napadeném rozhodnutí k námitce nesprávně použité právní úpravy vytkl žalovanému, že podrobněji nerozvedl důvody, které jej vedly k aplikaci ustanovení § 25a odst. 1 písm. a) a § 8 ZZT, ministr proto následně sám prvostupňové rozhodnutí doplnil, a to tak, že porovnal přísnost právní úpravy dle § 8 a § 25a odst. 1 písm. a) ZZT oproti úpravě § 1 odst. 3 a § 39 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZKÚ“). Dle žalobce však byla v napadeném rozhodnutí tato komparace provedena nepřesně, za situace, kdy byla znalci vytýkána nepřezkoumatelnost posudku v důsledku absence podstatných náležitostí, mělo se dle nové právní úpravy jednat o přestupek dle § 39 odst. 1 písm. k) ZZKÚ, nikoli písm. b). 4. Ministr sice správně podotknul, že k posouzení celkového výsledku z hlediska trestnosti lze dospět pouze na základě souhrnu všech norem, které jsou relevantní pro výrok o vině a trestu, avšak sám se tímto východiskem neřídil, když komparoval pouze výše uvedená ustanovení bez zřetele k dalším relevantním normám. Ministr pak bez podrobnějšího zdůvodnění uzavřel, že stíhané jednání je trestné podle dřívější i nové právní úpravy, a že zejména s ohledem na zvýšenou hranici sankce dle ZZKÚ není pozdější zákon pro obviněného příznivější. Dle žalobce se však ministr nezabýval otázkou, jaký vliv mohla mít změna právní úpravy na posouzení skutku co do samotného naplnění znaků skutkové podstaty přestupku. Komparaci právních úprav provedenou ministrem v napadeném rozhodnutí tak žalobce považuje za neúplnou a má za to, že ministr se s jeho námitkou týkající se nesprávně aplikované právní úpravy de facto nevypořádal, a tedy zatížil rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Žalobce upozornil, že jeho rozkladová námitka spočívala v tom, že se žalovaný dopustil nepřípustné pravé retroaktivity tím, že znalecký posudek, který byl vypracován za účinnosti ZZT, byl při rozhodování o přestupku posuzován pohledem ZZKÚ, což vedlo žalovaného k nesprávnému závěru, že znalecký posudek trpí vadami. 5. Konkrétně žalobce odkázal na znění § 8 ZZT, který ukládal znalci povinnost vykonávat znaleckou činnost řádně, ve stanovené lhůtě, oboru a odvětví, pro které byl jmenován, přičemž podrobnější náležitosti znaleckého posudku byly stanoveny až v § 13 odst. 2 vyhlášky ZZT, která ukládala znalci povinnost v posudku uvést popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel (nález) a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky (posudek). Znalecký posudek pak všechny tyto náležitosti splňuje a žádné vady mu v tomto směru ani nebyly vytýkány. Uvedená právní úprava dle žalobce vykazovala nedostatky mimo jiné v podobě absence instruktivnosti, což bylo kritizováno ze strany odborné veřejnosti, avšak nelze to přičítat k tíži žalobce. Až s přijetím nového ZZKÚ došlo s účinností od 1. 1. 2021 na úseku znalecké činnosti k zásadní proměně. V této souvislosti odkázal na znění § 1 odst. 3 ZZKÚ a dále na ust. § 28 ZZKÚ, kde jsou nově přímo v zákoně stanoveny náležitosti znaleckého posudku. Další náležitosti znaleckého posudku jsou dále stanoveny ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti (dále jen „vyhláška ZZKÚ“), konkrétně v jejím § 39 a násl. Dle žalobce se správní orgány nezabývaly možnými důsledky vyplývajícími z těchto legislativních změn, pokud by ministr posoudil celkové dopady legislativní změny, nemohl by dospět k jinému závěru, než že žalovaný aplikoval ve věci pozdější právní úpravu v rozporu se zákazem zpětné působnosti právních předpisů. Napadené rozhodnutí je proto nezákonné. 6. V rámci druhého žalobního bodu žalobce namítal překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení. Žalobce poukázal na zásadu nullum crimen, nulla poena sine lege, přičemž skutkové podstaty přestupků by měly být dostatečně přesné a určité na to, aby neponechávaly správnímu orgánu neomezený prostor ke správnímu uvážení. Ne každé porušení práva musí být přestupkem, správní orgán by měl též zvážit, zda by na případné porušení práva neměl reagovat též udělením výstrahy dle 25d ZZT či výtky dle § 27 ZZKÚ. Měl za to, že skutková podstata přestupku podle § 25a odst. 1 písm. a) ZZT ve spojení s § 8 ZZT, založená na porušení povinnosti vykonávat znaleckou činnost řádně a v oboru, pro který byl jmenován, je velmi obecná, povinnost řádného výkonu znalecké činnosti je příliš široký pojem, který ZZT ani vyhláška ZZT nedefinuje, správnímu orgánu tak byl v rozporu se zásadou zákonnosti ponechán téměř neomezený prostor pro správní uvážení, který mu umožnil jako přestupek postihovat téměř jakékoli jednání. V rámci dodržení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege by jako přestupek mělo být posuzováno pouze porušení takových povinností, které pro jejich adresáty vyplývají ze zákona nebo které jim byly uloženy na základě zákona; takovým porušením však nemůže být nesplnění obsahového požadavku, který zákon ani vyhláška neuvádějí. S ohledem na obecnost skutkové podstaty daného přestupku měl žalovaný své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnit, aby bylo pachateli zřejmé, jakou konkrétní povinnost porušil, dále měl též zdůvodnit, proč se v tomto případě jednalo o tak kvalifikované porušení řádného výkonu znalecké činnosti, že nepostačovalo vůči pachateli uplatnit jiný zákonem př