8 Ads 69/2014 — Nejvyšší správní soud

5 Ad 7/2022- 41 - text 16 5 Ad 7/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové v právní věci žalobkyně proti žalovanému Z. K. bytem X zastoupená Mgr. Filipem Pokorným, advokátem se sídlem Na Zábradlí 205/1, 110 00 Praha 1 – Staré Město Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 – Nové Město o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2022, č. j. MPSV-2022/27568-422/1, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkumu a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále též „úřad práce“ či „prvostupňový správní orgán“) ze dne 10. 1. 2022, č. j. 45293/22/AB. Žalovaný svým rozhodnutím nevyhověl odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí úřadu práce o žádosti žalobkyně o uspokojení mzdových nároků. Žalovaný pouze výrok prvostupňového rozhodnutí k odvolání žalobkyně změnil tak, že slova „ve spojení s § 9 odst. 2“ se vypouštějí a nahrazují se slovy „ve spojení s ust. § 1a zákona“ [pozn. zákona č. 118/2000 Sb., zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon o ochraně zaměstnanců“)]. V ostatním žalovaný ponechal výrok napadeného prvostupňového rozhodnutí nezměněn. 2. Prvostupňovým správním rozhodnutím ze dne 10. 1. 2022, č. j. 45293/22/AB, úřad práce zamítl žádost žalobkyně o uspokojení mzdových nároků za měsíce 7/2021, 8/2021, 9/2021 podle ustanovení § 9 odst. 2, 6 zákona o ochraně zaměstnanců. V žádosti o uspokojení mzdových nároků žalobkyně uvedla, že od 1. 8. 2020 do 20. 9. 2021 byla zaměstnána u zaměstnavatelky AH SANTAL s. r. o., přičemž zaměstnavatelka je v platební neschopnosti a za období od srpna 2020 do 20. 9. 2021 jí nevyplatila mzdu. K žádosti doložila důkazy označené jako pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2020; údaj o výši průměrného výdělku ze dne 21. 7. 2021; okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 20. 9. 2021, jímž žalobkyně okamžitě zrušila pracovní poměr pro dlouhodobé nevyplácení mzdy počínaje měsícem 12/2020. Z úřední činnosti však úřad práce zjistil, že žalobkyně dne 26. 7. 2021 požádala o zprostředkování zaměstnání a podporu v nezaměstnanosti; přičemž v této žádosti uvedla, že její poslední ukončené zaměstnání u zaměstnavatelky AH SANTAL s. r. o. trvalo od 1. 8. 2020 toliko do 31. 5. 2021; dále vlastnoručně na žádost dopsala, že od 1. 6. 2021 nepracovala a nebyla v pracovní neschopnosti. K žádosti o zprostředkování zaměstnání a podporu v nezaměstnanosti úřadu práce doložila potvrzení vystavené zaměstnavatelkou pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti a potvrzení při změně zaměstnání ze dne 21. 7. 2021, v nichž byla doba trvání zaměstnání žalobkyně u zaměstnavatelky pokaždé shodně určena od 1. 8. 2020 do 31. 5. 2021. Dále úřad práce z unesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021, č. j. MSPH 90 INS 10852/2021, zjistil, že zaměstnavatelka žalobkyně je v úpadku a na její majetek byl prohlášen konkurz. Úřad práce proto postupem dle § 7 zákona o ochraně zaměstnanců vyzval insolvenčního správce zaměstnavatelky (společnost AHF insolvence v. o. s.) k předložení písemného seznamu dlužných mzdových nároků zaměstnanců, na což insolvenční správce odpověděl podáním ze dne 13. 12. 2021, v němž sdělil, že obdržel od účetní zaměstnavatelky evidenční listy zaměstnanců, zpracované ke dni 17. 10. 2021; zde byla u žalobkyně doba jejího zaměstnání opět vymezena od 1. 8. 2020 do 31. 5. 2021; přílohou sdělení byl evidenční list žalobkyně ze dne 17. 10. 2021 shodného obsahu. Poté, co se žalobkyně seznámila s podklady řízení sporovala pravdivost tvrzení i pracovněprávních dokumentů, které v žádosti o zprostředkování zaměstnání a podporu v nezaměstnanosti sama uvedla a předložila. Úřad práce však na základě obsahu žádosti o uspokojení mzdových nároků a k ní doložených podkladů dospěl k závěru, že nespornou dobou trvání pracovního poměru žalobkyně je pouze doba od 1. 8. 2020 do 31. 5. 2021. Naopak dobu trvání pracovního poměru žalobkyně po datu 31. 5. 2021 již označil za spornou, a tudíž ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o ochraně zaměstnanců nemohl mzdové nároky žalobkyně za nárokovaná období uspokojit. Vysvětlil, že pokud není splněna některá ze zákonných podmínek pro uplatnění mzdových nároků podle § 9 odst. 6 zákona o ochraně zaměstnanců, nelze než žádost zamítnout. 3. Žalobkyně se proti prvoinstančnímu rozhodnutí bránila odvoláním ze dne 31. 1. 2022, v němž argumentovala, že úřad práce nesprávně vykládá zákon o ochraně zaměstnanců. Poukázala na to, že zaměstnavatel a zaměstnanec jsou v kontradiktorním postavení. Akcentovala, že zaměstnavatelka jí přestala vyplácet mzdu, poslední mzdu obdržela za měsíc listopad 2020. Dle žalobkyně úřad práce rezignoval na zásadu materiální pravdy. Rozpory v tvrzeních ohledně doby trvání pracovního poměru u zaměstnavatelky v žádostech vysvětlovala tím, že při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání byla vedena strachem a také byla uvedena v omyl účetní zaměstnavatelky. Uvedla, že nikdy nepodepsala dohodu o skončení pracovního poměru, ani nezrušila nebo nedostala od zaměstnavatelky výpověď. Rozdílný pohled zaměstnavatelky (resp. insolvenčního správce) na datum či formu ukončení pracovního poměru dle ní nelze automaticky považovat za spor ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o ochraně zaměstnanců. 4. Žalovaný k podanému odvolání přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí a ztotožnil se jak se zjištěným skutkovým stavem věci, tak s jeho právním posouzením úřadem práce; toliko provedl formulační změnu výroku rozhodnutí. Žalovaný upozornil, že úřad práce si musel v řízení o uspokojování mzdových nároků žalobkyně posoudit trvání pracovního poměru žalobkyně jako předběžnou otázku, jelikož byl zjištěn rozpor v tvrzeních žalobkyně ohledně skončení jejího pracovního poměru u zaměstnavatelky, když v žádostech, které podala k úřadu práce pokaždé uvedla jiné datum skončení svého pracovního vztahu. Úřední činností úřadu práce totiž bylo zjištěno, že v žádosti, v níž žádala o podporu v nezaměstnanosti, uváděla, že její zaměstnání u téže zaměstnavatelky bylo ukončeno již ke dni 31. 5. 2021 a nikoli ke dni 20. 9. 2021, jak uvedla v nyní posuzované žádosti. Žalovaný vysvětlil, že dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zákoník práce“) je pro využití institutu okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem z důvodu nevyplacení mzdy stanovena subjektivní lhůta 2 měsíce, která počíná plynout od doby, kdy se zaměstnanec o nevyplacení mzdy dozví. Jelikož žalobkyně v žádosti tvrdila, že mzda jí nebyla vyplacena od měsíce prosince 2020 (tj. naposledy tak byla vyplacena za měsíc listopad 2020), žalovaný dovodil, že jí dle zákoníku práce marně uplynula lhůta k podání okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20. 9. 2021, které doložila v příloze k žádosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1275/2004). V této souvislosti žalovaný upozornil, že žalobkyně sama z vlastní vůle podala k úřadu práce i žádost o zprostředkování zaměstnání, kde uvedla, že její pracovní poměr u zaměstnavatelky byl ukončen ke dni 31. 5. 2021 [poznámka soudu – v žalobou napadeném rozhodnutí byl na straně 6, první odstavec omylem uveden datum 31. 5. 2022, namísto správného data roku 2021]. Skutečnosti, že žalobkyně nebyla ke dni 5. 11. 2021 zaměstnankyní zaměstnavatelky, svědčí taktéž informace od předběžného insolvenčního správce, v níž je uveden seznam závazků zaměstnavatelky, a mzdové nároky žalobkyně jsou zde vymezeny od prosince 2020 do května 2021; žalobkyně ani nebyla zařazena mezi zaměstnance, které zaměstnavatelka zaměstnávala k září 2021. Neexistenci pracovního poměru žalobkyně od června 2021 rovněž dokládá sdělení insolvenčního správce a poskytnutý evidenční list důchodového pojištění. Za zásadní důkaz pro určení doby zaměstnání žalobkyně u zaměstnavatelky označil její žádost o zprostředkování zaměstnání, ve kterém svým podpisem ztvrdila pravdivost jí uvedených údajů (mj. právě to, že pracovní poměr u zaměstnavatele skončil dne 31. 5. 2021). Shrnul, že důkazy ve správním spise svědčí o tom, že pracovní poměr žalobkyně u zaměstnavatelky trval do 31. 5. 2021. Žalobkyně tedy od 1. 6. 2021 nikde nepracovala, a nemohlo jí proto vzniknout ani právo na mzdu za následující měsíce. Odvolací námitku žalobkyně, že byla uvedena v omyl účetní, a navíc byla vedena strachem při vyplňování žádosti, označil žalovaný za irelevantní. Naopak posoudil jednání žalobkyně jako účelové, jímž měla v úmyslu získat nárok na mzdu za delší časové období. 5. Žalovaný tedy při rozhodnutí o odvolání dospěl k závěru, že v dané věci nelze uspokojit mzdové náro