8 As 43/2019 — Nejvyšší správní soud

8 A 134/2023- 51 - text 15 8 A 134/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce: proti žalovanému: Karel Wolfan, IČ: 60591048, sídlem Komenského 1349/18, 586 01 Jihlava, zastoupený zmocněncem JUDr. Mgr. Petrem Rambouskem, MBIE sídlem Hansastraβe 90, Duisburg, Německo, Ministerstvo pro místní rozvoj sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2023, č. j. MMR-60874/2023-31, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí ministra pro místní rozvoj (dále jen „ministr“) ze dne 25. 9. 2023, č. j. MMR-60874/2023-31 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2023, č. j. MMR-39/2023-63 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ve smyslu § 93 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), ze spáchání přestupku podle § 27 odst. 2 písm. b) zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů (dále jen „zákona o pohřebnictví“), kterého se v postavení provozovatele pohřební služby měl dopustit tím, že nepoužil k ukládání lidských pozůstatků rakev, čímž porušil povinnost stanovenou v § 7 odst. 1 písm. a) zákona o pohřebnictví. Na základě tohoto zjištění mu bylo v souladu s § 35 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky uloženo napomenutí (výrok II. prvostupňového rozhodnutí) a povinnost nahradit náklady řízení (výrok III.). II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. V prvním žalobním bodu žalobce uvedl, že správní orgány nevzaly při svém rozhodování v úvahu všechny esenciální okolnosti ve smyslu Ústavního pořádku ČR a právního řádu ČR ve vztahu k lidskému tělu – lidským pozůstatkům, a to jak z právních norem – zákonů či judikatury Ústavního soudu ČR, tak i norem dotýkajících se pohřbívání lidských pozůstatků („těl zemřelých“), mechanismů a technikálií užívaných v procesu pohřbívání těl zemřelých od okamžiku konstatování smrti lékařem až po pohřbení těl zemřelých ve smyslu § 2 písm. e) zákona o pohřebnictví, resp. po jejich zpopelnění v krematoriu až po nakládání s lidskými ostatky – s urnou s popelem zemřelé osoby. Právní názor správních orgánů, že obecná povinnost provozovatele pohřební služby (§ 7 odst. 1 písm. a) zákona o pohřebnictví) má přednost před specifickou povinností provozovatele pohřební služby (§ 7 odst. 1 písm. f) zákona o pohřebnictví) je v rozporu s teoretickým, dogmatickým, logickým i výkladovým právním výkladem/posouzením takové věci právní teorií i judikaturou Ústavního soudu, obecných soudů i logikou věci v dané problematice. § 7 odst. 1 zákona o pohřebnictví obsahuje a určuje právně závazné povinnosti, které jsou postaveny vzájemně na roveň v jejich právní závaznosti; žádná z nich není prioritní či druhotná. 3. Správní orgány překrucují účelovým výkladem právní pojmy dané zákonem. Jejich právní názor v napadeném rozhodnutí de facto tvrdí, že žalobce musel mít lidské pozůstatky uloženy v den kontroly v konečné rakvi. Pojem konečné rakve zákon o pohřebnictví zná a přesně ho definuje v § 2 písm. k). V těchto souvislostech žalobce dále poukázal na definici rakve v článku 3.7 ČSN EN 15017. Žalobce zastává názor, stejně jako teorie a praxe provozování pohřební služby, a rovněž jiní provozovatelé pohřebních služeb, že lidské pozůstatky mohou a na konec musí být uloženy do konečné rakve až v době krátce před pohřbením (tj. před cestou k pohřbení). 4. Žalobce uvedl, že s lidskými pozůstatky musí být nakládáno důstojně, pietně a s úctou. To ale neznamená, že provozovatel pohřební služby nechá tělo, aby se devastovalo a rozkládalo samo právě v době jeho péče a v době do pohřbení. To by mělo dalekosáhlé konsekvence právní, lidské či etické. Navíc má provozovatel pohřební služby zákonnou povinnost tělo upravit; resp. upravovat, aby bylo způsobilé v rámci procesu pohřbívání prezentace jakýmkoliv zákonným způsobem pozůstalým a smutečním hostům, při současném zajištění ochrany veřejného zdraví. Od převzetí těla zemřelého provozovatelem pohřební služby až do pohřbení se jedná o kontinuální proces péče o těla zemřelých, včetně neustálé kontroly jejich stavu, aby bylo možné eventuelně zasáhnout a těla doupravit, balzamovat a podobně. Žalobce dále poukázal na právní a technické postupy úpravy lidských pozůstatků pro jejich vystavení v otevřené rakvi pozůstalým a smutečním hostům, zejména na hygienické nebo vyšší hygienické zaopatření lidských pozůstatků. 5. Žalobce připomněl novelu zákona o pohřebnictví – zákon č 193/2017 Sb., a uvedl, že při zpracovávání této novely se diskutovaly právě okolnosti ohledně nakládání s těly zemřelých u provozovatelů pohřebních služeb od jejich převzetí do jejich pohřbení uložením do hrobu nebo do hrobky či zpopelněním v krematoriu, přičemž vyvstaly důvodné pochybnosti o ukládání těl zemřelých výlučně do rakví. V diskusích na žalovaném a v odborné veřejnosti se pracovně objevil pojem jiné technické pomůcky pro ukládání lidských pozůstatků v chladících nebo mrazících zařízeních. Tento pracovní pojem později žalovaný v legislativním návrhu pro vládu a vláda pro parlament zaměnil za dnes se v zákoně o pohřebnictví vyskytující pojem „jiná obdobná schránka“. Přijatá novela zákona o pohřebnictví ani jiný zákon či právně relevantní předpis nedefinují tento pojem de iure. Proto praxe provozovatelů pohřebních služeb používá jako jinou obdobnou schránku úrazová nerezová nebo plastová lůžka, transportní prostředky (lůžka, pojezdy), úrazové vany nebo rakve (z plastu či kovu), ale i spodní díly rakví, vybavené například plastovými (jak měl i žalobce) nebo zinkovými vložkami apod. Používání takových pomůcek je v souladu se zákonem, neboť při zachování pietního a důstojného zacházení s těly zemřelých žádný zákon jednoznačně tento právní pojem nedefinuje. 6. Ve druhém žalobním bodu žalobce uvedl, že řízení proti němu vedli pracovníci (úřední osoby) z oddělení pohřebnictví žalovaného. Vedoucím tohoto oddělení a představeným těchto úředníků byl a je ThLic. (Mgr.) Tomáš Kotrlý, Ph. D. Rozkladovou komisi žalovaného, posuzující věc pro ministra před rozhodnutím o rozkladu, vede jako její předsedkyně Mgr. et Mgr. Marie Kotrlá, ředitelka odboru legislativně právního žalovaného, která je manželkou vedoucího oddělení pohřebnictví. Z těchto důvodů žalobce namítl nezákonnost celého řízení a podjatost osob úředníků oddělení pohřebnictví v jeho právní věci, kdy není vyloučen nezákonný zájem na postihu žalobce. 7. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. 8. Uvedl, že předmětem spáchání přestupku podle § 27 odst. 2 písm. b) zákona o pohřebnictví je skutečnost, že žalobce v přesně nezjištěné době, minimálně dne 13. 1. 2022 (v den konané kontroly na místě), uchovával těla zemřelých v chladicím zařízení v rozporu s § 7 odst. 1 písm. a) zákona o pohřebnictví pouze v dolní (spodní) části rakve. Rakev přitom vždy sestává ze dvou dílů, a to dolního (spodního) dílu a víka, které spolu tvoří jeden jednotný celek, tj. rakev, jenž je určena pro ukládání lidských pozůstatků do pohřbení a k jejich pohřbení. Tento nález kontrolního orgánu nebyl žalobcem rozporován. 9. Podle názoru žalobce nebyly v rozhodování o přestupku uváženy „esenciální okolnosti ve smyslu Ústavního pořádku ČR“, a to ve vztahu k lidskému tělu. Následuje obecné konstatování nepřihlédnutí k „právním normám, zákonům, judikatuře Ústavního soudu ČR, tak i normám dotýkajícím se pohřbívání lidských pozůstatků“, aniž by byla uvedena citace konkrétních zákonných ustanovení k předmětu žaloby, až na výjimku § 2 písm. e) zákona o pohřebnictví, které však v kontextu argumentace postrádá smysl, neboť se jedná o ustanovení vymezující základní pojmy pro účely v zákoně o pohřebnictví užívaných (zde konkrétně pojmu pohřbení). Žalobcem uváděná některá zákonná ustanovení se žalobou nesouvisí, popř. jejich koincidence nebyla žalobcem prokázána nebo relevantně zdůvodněna. Pokud se týká žalobcem uvedeného nálezu Ústavního soudu č. 241/2009 Sb. mající na zřeteli použitelnost technických norem a jejich právní závaznost a s tím související uvedení ČSN 49 3160 Rakve, není žalovanému známo, která část uvedeného nálezu žalobce inspirovala, aby vytkl žalovanému, že ji nevzal v úvahu. V souladu s § 2 písm. k) zákona o pohřebnictví v návaznosti na § 4a zákona o technických požadavcích na výrobky byla odborná veřejnost informována i na stránkách žalovaného, sekce pohřebnictví Ministerstvo pro místní rozvoj ČR – ČSN 49 3160 Rakve (gov.cz). ČSN 49 3160 Rakve neupravuje pojem jiná obdobná schránka, tato technická norma byla vytvořena a publikována v roce 2014, tj. v době, kdy pojem jiná obdobná schránka v zákoně o pohřebnictví nebyl použit. Tento pojem byl d