8 A 82/2022

Žalobci se domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2022, č. j. MHMP 1040887/2022, sp. zn. S-MHMP 714974/2022/STR (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný ve výroku II. zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12, odbor výstavby (dále jen „stavební úřad“), ze dne 22. 2. 2022, č. j. P12 30611/2021 OVY, sp. zn. OVY/33074/2020/Ve, kterým bylo vydáno dodatečné stavební povolení pro nepovolenou změnu dokončené stavby rodinného domu č. p. X, v k. ú. X, spočívající v: - provedení nepovolené změny stavby terasy, která měla mít půdorysné rozměry 3000 mm x 2250 mm (obdélníkového tvaru), ale byla provedena o rozměrech 3500 mm x 5540 mm (nepravidelného tvaru), se schodištěm ze severozápadní strany rodinného domu č. p. X, na pozemku parc. č. X, při ulici X, v k. ú. X; - provedení nepovolené terasy ze severovýchodní strany rodinného domu č. p. X, na pozemku parc. č. X, při ulici X, v k. ú. X (dále jen „Dům X“), o rozměrech 4000 mm x 2000 mm, se schodištěm.

V prvním žalobním bodu žalobci namítali, že jsou napadená rozhodnutí nicotná. Nicotné je též stavební povolení, neboť Dům X není postaven v souladu s ním, ani s projektovou dokumentací předloženou K. stavebnímu úřadu, o čemž ještě žádný správní soud nerozhodoval. Nicotnost stavebního povolení vyplývá z jeho výroku, kde je odkazováno na projektovou dokumentaci, ve které je ale zobrazen zcela jiný dům, nikoliv jednopatrový s podkrovím. V situaci, kdy výrok stavebního povolení zní tak, že se povoluje stavba rodinného domu o jednom nadzemním podlaží a podkroví dle projektové dokumentace, ve které je nakreslen zcela jiný dům, nelze s úspěchem tvrdit, že je takovéto stavební povolení v pořádku. Faktický stav je takový, že na pozemku K. nestojí ani dům o jednom nadzemním podlaží a podkroví, ani dům zobrazený v projektové dokumentaci, na kterou stavební povolení ve svém výroku odkazuje.

Ve výroku stavebního povolení dále není žádná zmínka o terase, ani o terase, která měla mít dle správních orgánů velikost 3 000 mm x 2 250 mm, být obdélníkového tvaru a vyvýšená. Žádná terasa Domu X nebyla ve skutečnosti stavebním povolením povolena; v projektové dokumentaci z října 2014 předložené K. v rámci stavebního řízení se nenachází žádná vyvýšená terasa, která by měla navazovat přímo na obývací pokoj Domu X; v projektové dokumentaci z října 2014 měla být terasa v rámci „pohledu severozápadního“ umístěná tři schody níže z obývacího pokoje, tj. přímo na pozemku a ne vyvýšená.

Ve druhém žalobním bodu žalobci namítali, že stavební úřad nařídil kontrolní prohlídku, která se měla konat dne 28. 7. 2020. Nicméně, prostřednictvím stanoviska ze dne 29. 7. 2020 oznámil žalobkyni 1), že už se kontrolní prohlídka konala, a to dne 14. 7. 2020, aniž by jí cokoliv dopředu sdělil.

Žalovaný sice uvedl, že skutečnost, že žalobkyně 1) nebyla informována o změně termínu konání kontrolní prohlídky je pochybením stavebního úřadu, nicméně osobní účast žalobkyně 1) nebyla nezbytná, neboť se jednalo o prohlídku Domu X a stavební úřad vše zaznamenal. Nadto se žalovaný ke shodné námitce žalobců vyjadřoval také (avšak v rozporu s tím, co uvedl výše na str. 8 napadeného rozhodnutí) na str. 17 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že námitka žalobců není důvodná, když „Úkony provedené stavebním úřadem před podáním žádosti o dodatečné povolení výše uvedených staveb nemohou být odvolacím správním orgánem posouzeny, neboť nejsou předmětem řízení ve věci dodatečného povolení předmětných teras.“ Žalovaný pochybil, protože opomněl, že stavební úřad byl povinen v řízení o dodatečném povolení stavby učinit ohledání na místě a přizvat k němu účastníky a umožnit jim, aby se jej zúčastnili. Správní orgány tak postupem v rozporu se zákonem odňaly žalobcům možnost vyjádřit se ke skutkovému stavu přímo v rámci kontrolní prohlídky.

Žalobci dále vyjádřili pochybnosti o proběhnutí závěrečné kontrolní prohlídky Domu X provedené stavebním úřadem dne 3. 9. 2019, které měla být dle žalobců pouze „naoko“. Hned na několika místech napadeného rozhodnutí argumentuje žalovaný k námitkám žalobců, že skutečný stav stavby rodinného domu (tj. počet podlaží, dispozice, výška stavby atd.) odpovídá ověřené výkresové dokumentaci, což měl ověřit v rámci závěrečné kontrolní prohlídky stavby dne 3. 9. 2019, při níž nebyly zjištěny odchylky od ověřené projektové dokumentace (až na změnu polohy schodiště ze suterénu na zahradu), přičemž dokladem o zjištěném stavu má být protokol stavebního úřadu ze dne 3. 9. 2019, č. j. OVY/30728/2019/Chr. Stavební úřad ale dne 3. 9. 2019 soulad Domu X se stavebním povolením prokazatelně nezkoumal, neboť Dům X nebyl již ke dni 3. 9. 2019 postaven v souladu se stavebním povolením.

Pro doplnění žalobci uvedli, že jim nebyla stavebním úřadem umožněna kontrolní prohlídka ani dne 23. 4. 2021.

Ve třetím žalobním bodu žalobci namítali, že je betonový plot na hranici s pozemkem p. č. 370/370 postavený K. bez stavebního povolení. Správní orgány uvedly, že předmětem řízení není stavba betonového oplocení. S tím žalobci nesouhlasí, navíc v situaci, kdy se správní orgány ve svých rozhodnutích k betonovému plotu vyjadřovaly a uváděly informace nemající oporu ve skutkovém stavu a ve spise vedeném stavebním úřadem. Betonový plot postavený K. na hranici s pozemkem parc. č. X je černou stavbou, nepovolenou, navíc mající výšku 2,46 m. Nadto byl postaven K. prokazatelně již k datu 3. 9. 2019, tedy ještě před 22. 4. 2021, k němuž se váže žalovaným v napadeném rozhodnutí citovaný protokol ze dne 22. 4. 2021, č. j. P12 16244/2021 OVY. Správní orgány dále nesprávně aplikují Nařízení č. 10/2016 Sb., hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hl. m. Praze (dále jen „PSP“), na danou věc, především pak jeho § 30, a při aplikaci PSP opomněly skutečnost, že K. postavili v daném případě neprůhledné oplocení vyšší než 2,44 m, což nezohlednily.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobci namítali, že tvrzení správních orgánů, že se v daném případě jedná o řízení o dodatečném povolení již provedené změny stavby terasy a nepovolené terasy u Domu X, nemá oporu ve spisech a není pravdivé. Stejně tak není pravdou tvrzení, že se v daném řízení nemusí zohledňovat stavební povolení Domu X, neboť je naopak pro posouzení vad napadených rozhodnutí zásadní.

V argumentační nouzi stavební úřad uvádí stále dokola tvrzení, že ve stavebním povolení namísto specifikace „dvou nadzemních podlaží“ uvedl slovní konstrukci „jedno nadzemní podlaží a podkroví“ a „toliko terminologicky vyjádřil ve stavebním povolení totéž jinými slovy, než jak uvedl v rozhodnutí o změně stavby“. Dle stavebního úřadu tak není podstatné, že Dům X má ve skutečnosti 2 až 3 nadzemní podlaží a k tomu ještě podkroví, což vyplývá ze skutkového stavu zachyceného na fotografiích opatřených žalobci. Žalovaný argumentaci stavebního úřadu pouze převzal, aniž by si uvědomil, že nelze dodatečně povolit stavbu něčeho k něčemu, co ve skutečnosti nebylo povoleno. Dům X je prokazatelně postaven v rozporu se stavebním povolením, protože 2 až 3 nadzemní podlaží a podkroví a nadzemní „sklep“ nejsou to samé jako jedno nadzemní podlaží a podkroví.

Žalobci zdůraznili, že ani jedna z vyvýšených nepovolených teras nebyla povolena stavebním povolením. Výrok stavebního povolení nehovoří o žádné terase, ani o terase vyvýšené. V projektové dokumentaci ke stavebnímu povolení z října 2014 byla pouze zakreslena terasa ze severozápadní části Domu X o rozměrech 3 000 mm x 2 250 mm (obdélníkového tvaru), vedoucí z obývacího pokoje K., snížená o 3 schody pod úrovní obývacího pokoje, tj. nikoliv vyvýšená terasa. Terasa ze severozápadní části rozhodně neměla být vyvýšená a postavena na roveň obývacího pokoje Domu X. Ve výroku stavebního povolení nicméně není uvedena ani tato terasa. Argumentuje-li žalovaný územním rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 8. 6. 2015, č. j. P12 20459/2015 OVY, ve kterém měla být jakási terasa u severozápadní fasády Domu X navržena, opomíjí shodně jako stavební úřad rozdíl mezi řízením o územním rozhodnutí a řízením o stavebním povolení.

V pátém žalobním bodu žalobci namítali, že jednání stavebního úřadu, především pak úřední osoby Ž. V., vyvolává dojem, že rozhodující úřední osoba nemá potřebné znalosti a dovednosti nezbytné pro výkon činností stanovených prováděcím právním předpisem. To měla dotyčná sdělit žalobkyni 1) dne 23. 2. 2022, když prohlásila, že nemá znalost právních předpisů a že se v právních předpisech nevyzná. Důvodné pochybnosti jsou také u úředních osob stavebního úřadu JUDr. E. T. a Mgr. J. D., navíc v případě, kdy JUDr. E. T. prohlásil žalobkyni 1) dne 23. 2. 2022, že vůbec neví, o čem je v daném případě řeč, a to v situaci, kdy je podepsán pod všemi rozhodnutími stavebního úřadu v dané věci, a také u úřední osoby žalovaného, Mgr. L. K.

Žalovaný se zabýval námitkou žalobců ohledně jednání stavebního úřadu (i) v rozporu se zásadou rozhodování nepodjatým správním orgánem, a (ii) v rozporu se zásadou procesní rovnosti účastníků a nestrannosti správního orgánu, se závěrem, že nejsou důvodné, přičemž v rámci své argumentace nečinil mezi oběma zásadami rozdíly. Podle stanoviska žalovaného měla být námitka podjatosti uplatněna již v průběhu řízení, resp. před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Dle žalobců však lze mít nejen po přečtení prvostupňového rozhodnutí důvodné pochybnosti o nestrannosti stavebního úřadu a úředních osob rozhodujících v dané věci, kdy stavební úřad odůvodnil své rozhodnutí slovy K., rozhodl dle jejich pokynů (např. upustil od ohledání na místě před vydáním stavebního povolení, když v řízení o stavebním povolení psala instrukce k námitkám žalobců a k postupu stavebního úřadu e-mailem A. K.), aniž by si tvrzení žalobců sám přezkoumal, a uvedl úmyslně nepravdivé údaje, které byly v rozporu s obsahem spisů a se skutkovým stavem a důkazy, kterými disponují žalobci, a jež se nacházejí ve spisech.

Žalobkyně 1) opakovaně upozorňovala v tomto řízení i v řízení o vydání stavebního povolení na nestandartní komunikaci stavebního úřadu, jeho zaměstnanců (úředních osob), se stavebníky, K., tj. na komunikaci vedenou v rozporu se zákonem, kdy stavební úřad rozhoduje v daném případě na základě telefonních a e-mailových pokynů K. Telefonní hovory a osobní schůzky K. a/nebo rodičů A. K. navíc stavební úřad nezaznamenává do jím vedeného spisu. Není známo, a tuto skutečnost neobjasnil ani stavební úřad v rámci prvostupňového rozhodnutí, z jakých důvodů nezaznamenává jednání s K. v situacích, kdy K. prokazatelně setrvávají se zaměstnanci stavebního úřadu delší čas, např. po skončení ústního jednání dne 2. 6. 2021 (min. 45 minut), což zaznamenali také manželé F. Je také otázkou, proč absentují ve spise vedeném stavebním úřadem záznamy o telefonních hovorech s K. Pochybnosti o nestrannosti stavebního úřadu jsou intenzivnější v situaci, kdy otec A. K. v rámci svých vycházek po ulici Z. oznamuje, že „vše má u stavebního úřadu zařízené a vše jim bez újmy projde“. Žalobci uvedli, že i když stavební úřad na straně jedné úmyslně nezapisuje a neeviduje návštěvy K., otce A. K., jejich telefonáty, na straně druhé je úřední osoba stavebního úřadu, Ž. V., po celou dobu přítomna nahlížení do spisů žalobkyní 1), sedí vedle ní a dává jí příkazem pokyny, aby jí oznamovala, jaké strany spisu si konkrétně fotí a proč. V situaci, kdy byla úřední osoba Ž. V. žalobkyní 1) upozorněna, že takto jednat nesmí, odpověděla, že ona si může jednat, jak chce a že je její postup legitimní.

O podjatosti stavebního úřadu v dané věci svědčí také to, že na den 28. 7. 2020 svolal kontrolní prohlídku před Domem X a prostřednictvím Výzvy k účasti na kontrolní prohlídce ze dne 30. 6. 2020 vyzval žalobkyni 1), aby se kontrolní prohlídky zúčastnila. Nicméně stanoviskem ze dne 29. 7. 2020 informoval stavební úřad žalobkyni 1), že se již kontrolní prohlídka konala, a to dne 14. 7. 2020, aniž by jí tuto skutečnost oznámil.

Žalovaný odkázal v napadeném rozhodnutí na § 14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a uvedl, že vzhledem k tomu, že úřední osoby Ž. V., Mgr. J. D. a JUDr. E. T. nejsou v dané věci sami účastníky řízení, svědky ani znalci, nemají na vyřízení věci žádný majetkový ani jiný osobní zájem. Z toho vyvodil závěr, že v řízení nebyly prokázány okolnosti nasvědčující tomu, že úřední osoby mají s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o jejich nepodjatosti. Se stanoviskem žalovaného žalobci nesouhlasí. Nejvyšší správní soud se k pochybám o nepodjatosti vyjádřil v rámci rozhodnutí rozšířeného senátu tak, že postačí i poměrně nízká míra podezření, neboť „existence „systémového rizika“ podjatosti je sama o sobě signálem ke zvýšené opatrnosti a „podezřívavosti“ při posuzování důvodů pro vyloučení úřední osoby z úkonů v řízení“. A dále „důvody k uvedenému podezření mohou představovat takové skutečnosti, které naznačují, že zde existuje někdo, kdo má zájem na určitém výsledku řízení, v němž se má rozhodovat, a přitom má či může mít schopnost působit na příslušnou úřední osobu prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu k územnímu samosprávnému celku“.

Žalobci dále namítli, že teprve až prostřednictvím rozhodnutí o nařízení zjednání nápravy ze dne 23. 7. 2021, učiněném po sedmi urgencích žalobců, nařídil stavební úřad K. zjednat nápravu spočívající v užívání stavby Domu X v souladu s vydaným stavebním povolení a v souladu s oznámením o dokončení stavby ze dne 25. 7. 2019, včetně provedené závěrečné kontrolní prohlídky konané dne 3. 9. 2019.

V šestém žalobním bodu žalobci namítali závažné vady rozhodnutí (nepřezkoumatelnost). Uvedli, že v napadených rozhodnutích lze nalézt naprostou rezignaci k vážným a důvodným námitkám žalobců, nedostatečné a neúplné zjištění skutkového stavu, uvedení informací, které nemají oporu v obsahu spisů vedených stavebním úřadem ze strany žalovaného i stavebního úřadu, jednání stavebního úřadu v rozporu se zákonem a svévolný výklad právních předpisů a judikatury, v rozporu se skutečným významem právních předpisů, s cílem rozhodnout ve prospěch K. Správní orgány se současně vůbec nevyjádřily k velkému množství fotografických důkazů předložených žalobci a tyto zcela přešly.

Žalobci upozornili žalovaného na skutečnost, že obyvatelé Domu X pozorují z vyvýšených teras velmi intenzivně, každodenně a celodenně své sousedy, což vyplývá z množství podání žalobců a množství důkazů nacházejících se ve spisech vedených stavebním úřadem. Zcela nepochopitelný tak pro ně byl závěr stavebního úřadu, že „Obě nově vzniklé terasy jsou užívány častěji v letních měsících, a v zimních měsících pouze v určitém momentu a zcela krátkodobě, z důvodu nepříznivých klimatických podmínek.“ Takovéto subjektivní hodnocení nemá žádnou oporu ve skutkovém stavu, ani v důkazech nacházejících se ve spise. Nadto nelze ani opomenout prohlášení žalobců a dalších účastníků řízení (např. manželů F.). Nejenom tyto osoby, ale všichni sousedé, mohli a mohou potvrdit, že zásahy do soukromí sousedů z obou nepovolených vyvýšených teras jsou od K. a dalších obyvatelů Domu X nad míru přiměřenou poměrům, celoroční, pravidelné, každodenní a intenzivní.

V sedmém žalobním bodu žalobci namítali, že stavební úřad jedná vědomě v rozporu se základními zásadami správního řízení, jmenovitě zásadou legality, ochrany dobré víry, ochrany veřejného zájmu, legitimního očekávání, materiální pravdy, rychlosti, hospodárnosti a flexibility správního orgánu, procesní rovnosti účastníků a nestrannosti správního orgánu, a rozhodování nepodjatým správním orgánem.

Správní orgány ignorují zásadu materiální pravdy. Žalovaný tuto zásadu ignoruje v situaci, kdy hned na několika místech napadeného rozhodnutí uvádí, že stavební povolení není pro posouzení předmětu řízení relevantní, když předmětem řízení je pouze dodatečné povolení pro uvedené změny dokončené stavby Domu X. Žalovaný při uplatňování zásady materiální pravdy pochybil, neboť nezjistil ex offo stav věci bez důvodných pochybností.

Stavební úřad pak jednal v rozporu se zásadou rychlosti řízení za situaci, při které K. podali svoji žádost o dodatečné povolení nepovolených změn stavby dne 4. 9. 2020, a tato žádost neobsahovala požadované podklady, pročež ji ještě třikrát doplňovali, a to podáním ze dne 20. 1. 2020, ze dne 1. 3. 2021 a ze dne 3. 3. 2021, což stavební úřad a žalovaný přešli. Povinností stavebního úřadu však bylo nepřipustit obstrukční taktiku K. a hned v oznámení o přerušení řízení o odstranění stavby a o zahájení řízení o jejím dodatečném povolení vyzvat žadatele k doplnění náležitostí žádosti, a to i s přesným popisem toho, jaké údaje či podklady je třeba doplnit. Stavební úřad byl povinen stanovit K. přiměřenou lhůtu a poučit je o následcích nedoplnění. Jestliže žadatel bez objektivních důvodů nedoplní podklady ve stanovené lhůtě, musí stavební úřad řízení o žádosti zastavit a pokračovat v řízení o odstranění stavby. Stavební úřad tak zcela porušil zásadu rychlosti, když úmyslně prodloužil společně s K. protiprávní stav v území, který má zpravidla negativní dopad na veřejné zájmy a na práva sousedů. V této souvislosti poukázali žalobci na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 225/0113, na který jimi bylo v řízení odkazováno, a se kterým se žalovaný nevypořádal.

Žalobci též namítali, že na vydání napadeného rozhodnutí se čekalo dva roky.

V osmém žalobním bodu žalobci namítali, že správní orgány pochybily v rámci posouzení dlouhodobě zavedené úrovně soukromí sousedů v daném místě. Poukázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 97/2013-40, v rámci kterého Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud nepovolená stavba (např. terasa) ve vysoké míře zasahuje do dlouhodobě zavedené úrovně soukromí sousedů v daném místě, je to důvodem pro zamítnutí žádosti o dodatečné stavební povolení. Rozhodující je skutečnost, že stavba (terasa) svým vysokým potenciálem způsobovat zásahy nad míru přiměřenou poměrům narušila zavedený a sousedy legitimně očekávaný rozsah soukromí. Nejvyšší správní soud též uvedl, že stavba terasy, ze které je velmi dobrý výhled k sousedům, je, na rozdíl od oken nebo vikýřů, zásahem do soukromí. Terasa je totiž a priori určena k trávení volného času, výhled z ní je neomezený a bezděčně je možné pohledem registrovat okolní dění. Zásah do práva na soukromí proto dosahuje daleko vyšší intenzity. Velikost terasy ani to, zda je často využívána, nehraje při posuzování zásahu do soukromí žádnou roli. Při pobytu na terase – stavbě určené primárně k relaxaci – jsou zásahy z povahy věci soustavné, dlouhotrvající a nikoliv nahodilé. Výchozí skutkový stav, ze kterého Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 As 97/2013-40 vyšel, je zcela shodný s posuzovaným skutkovým stavem vyvolaným úmyslně K.: (i) řadová zástavba, (ii) stav před postavením terasy, kdy mezi jednotlivými dvory byly zbudovány toliko zídky, zabezpečoval určitou míru soukromí, existoval dlouhodobě a byl takto vnímán, (iii) status quo byl narušen postavením terasy, (iv) stavba nesloužila pouze k průchodu na zahradu, ale plnila i funkci terasy. Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu je tak zcela aplikovatelný na daný skutkový stav, i přesto se však s jeho obsahem žalovaný vůbec nevypořádal.

Z fotodokumentace je dle žalobců zřejmé, že jak Dům X, tak i obě vyvýšené terasy, neodpovídají poměrům v lokální zástavbě X. Vyjma Domu X nemá žádný z domů v dané lokalitě vyvýšené terasy. Obě nepovolené vyvýšené terasy neslouží obyvatelům Domu X k průchodu na zahradu. Z Domu X jsou de facto zajištěny více jak 3 vstupy na zahradu a další je zajištěn z přízemí, které K. označují jako „sklep“. Nicméně i přes zajištění 4 vstupů z Domu X na zahradu, tj. na pozemek parc. č. X, se na zahradě K. vůbec nezdržují a veškerý svůj volný čas tráví na nepovolených vyvýšených terasách. Sledování žalobců a dalších sousedů obyvateli Domu X není zabráněno ani neoprávněnou výstavbou 2,46 m vysokého betonového plotu K. Stavba obou vyvýšených nepovolených teras Domu X tak způsobuje nadměrné zásahy nad míru přiměřenou poměrům a narušila v dané lokalitě před stavbou Domu X zavedený a žalobci a dalšími vlastníky přímo sousedících řadových domů legitimně očekávaný rozsah soukromí. Ze strany obyvatelů Domu X se jedná o mimořádný a nadměrný zásah imisemi pohledů do soukromí vlastníků okolních domů. I když jde v daném případě o nemovitosti umístěné v městské zástavbě rodinných domů, nelze opomenout fakt, který vyplývá z fotodokumentace, že všichni ostatní vlastníci sousedních nemovitostí (vyjma K.) učinili vše proto, aby byla zachována určitá úroveň soukromí na zahradách přiléhajících k rodinným domů (žalobci si na své zahrady vysázeli stromy, které ale již dosáhly své maximální výšky 1,8 m a nemohou růst dál, neboť by došlo k zastínění pozemků samotných žalobců). V zástavbě řadových domků si lze jen stěží představit, že si všichni vlastníci zahrad sousedících s K., tj. i žalobci, vysadí podél svých zahrad stromy o výšce 4 m – 5 m, aby zamezili neoprávněným zásahům K. z jejich vyvýšených teras postavených na černo do soukromí sousedů – tím by došlo pouze k tomu, že by kořenový systém 4 metrových stromů zasahoval do sousedních zahrad, zvedal by sousední pozemky, a všichni ostatní by si zcela zastínili své vlastní pozemky.

Žalobci doplnili, že v době, kdy K. zahájili stavbu Domu X, tj. po právní moci stavebního povolení v roce 2016, byly již všechny řadové domy v ulici X zcela prokazatelně dokončeny a plně obydleny. K. tedy dobře věděli, na jakou stranu mají všechny řadové domy situované své zahrady a terasy. Na pozemku K. měl stát do právní moci rozhodnutí z roku 2015 o změně územního rozhodnutí z roku 2009, tj. do 11. 7. 2015, dům typově shodný s domy na pozemcích p. č. Xa a p. č. Xb, tedy dům, který má směrem k zahradám řadových domků prokazatelně mnohem menší okna a žádnou terasu. Pokud by stál na pozemku K. dům typově shodný s domy na výše uvedených pozemcích, nikdy by nemohlo dojít k tak markantním nedovoleným zásahům do soukromí vlastníků sousedních pozemků, neboť tyto domy nemají žádné vyvýšené terasy, ze kterých by byly zajištěné vstupy/výstupy na/ze zahradu/zahrady, ani se žádné vyvýšené terasy nenachází na pozemcích parc. č. Xc a Xd. Pozemky parc. č. Xc a Xd mají plot vysoký 1,8m.

V devátém žalobním bodu žalobci namítali nesplnění podmínek dle § 129 odst. 3 zákona č. 183/2006, o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), v rozhodném znění (dále jen „stavební zákon“). Uvedli, že v § 129 odst. 3 stavebního zákona jsou stanoveny hmotněprávní podmínky, které zákon vyžaduje splnit všechny současně, bez výjimky. Stačí, aby jediný ze zákonných předpokladů nebyl dodržen, a jde o překážku dodatečnému povolení stavby. Důkazní břemeno o splnění všech předpokladů souladu stavby s obecnými požadavky na výstavbu a s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem spočívá na stavebníkovi. Pokud stavebník důkazní břemeno neunese, pak stavební úřad nesmí jeho žádosti vyhovět, i kdyby jinak byla formálně vybavena všemi předepsanými náležitostmi a podklady. Pokud stavebník soulad stavby s veřejným zájmem nedoloží, stavební úřad nemůže stavbu dodatečně povolit.

V rámci aplikace § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona uvedl stavební úřad v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vědomě nepravdivou informaci nemající podklad ve spise, kterou žalovaný v napadeném rozhodnutí i přes námitky žalobců nevypořádal. Rozhodnutí o změně územního rozhodnutí na pozemek p. č. 370/197 ze dne 8. 6. 2015 se totiž sice týkalo změny umístění stavby Domu X, nicméně jeho součástí nebyla vyvýšená terasa o půdorysných rozměrech 3 000 mm x 2 250 mm, proto nemůže být předkládaný záměr v souladu s územně plánovací dokumentací a nesplňuje regulace dané lokality, jak chybně uvedl stavební úřad. I přesto uvedl žalovaný, že z odvolací námitky není zřejmé, z jakého důvodu má být předmětná stavba teras v rozporu s územně plánovací dokumentací. Žalovaný tak zcela pominul, že v rámci rozhodnutí o změně územního rozhodnutí na pozemek p. č. 370/197 ze dne 8. 6. 2015 nebyla součástí stavby Domu X žádná vyvýšená terasa o rozměrech 3 000 mm x 2 250 mm.

Dále žalobci uvedli, že projektová dokumentace týkající se stavby teras (dále jen „Dokumentace“) nebyla vydána autorizovanou osobou, nereflektuje obecné požadavky na výstavbu, a je v rozporu s právními předpisy, především pak v rozporu s Vyhláškou č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „Vyhláška“), protože nezohledňuje charakter daného území, umístění staveb, které by nezhoršovalo kvalitu prostředí a hodnotu území, ani podstatný fakt, že žádný ze stávajících rodinných domů v dané lokalitě nemá žádné vyvýšené terasy, ze kterých by byl zajištěn vstup na zahrady přiléhající k rodinným domů. V konkrétním případě je dle žalobců jasné, že autorem Dokumentace je výhradně Ing. D. N., tedy osoba, která není autorizovanou osobou. Dokumentace neřeší obecné požadavky na výstavbu a nedbá právních předpisů. Autorizace provedená Ing. Š. P. byla s vysokou pravděpodobností učiněna pouze formálně. Pokud by totiž Ing. Š. P. jako autorizovaný inženýr pro pozemní stavby navštívil danou lokalitu a provedl místní šetření, nikdy by nemohl dát razítko na obsah Dokumentace vyhotovené společností DUSSEN, spol. s r.o. a Ing. D. N. Není tak naplněna podmínka stanovená v § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona.

Dokumentace dále dle žalobců neřeší obecné požadavky na výstavbu a nedbá právních předpisů. Je pak nesprávná informace uvedená v Souhrnné zprávě Dokumentace pod bodem C) na str. 4, neboť předkládaný záměr není v souladu s platnou legislativou. Ani informace uvedená v bodě D) na téže straně, že jsou v projektové dokumentaci dodrženy všechny závazné požadavky na výstavbu a využití území, nemá oporu v zákoně. Nelze se dále ztotožnit s informací Ing. D. N., že terasy výškově nenarušují stávající okolní výškové poměry. Žalobci též nesouhlasili se závěrem, že stávající a mnohem dříve postavené okolní objekty jsou, slovy Ing. D. N., oproti stavbě Domu X ve skutečnosti „utopené“, níže položené. Pokud si K. postavili úmyslně vyvýšené a nikým nepovolené terasy, zcela logicky nelze dospět k jinému závěru, než že řešený záměr nenavazuje svojí hmotou výškově i hmotově na stávající okolní objekty a narušuje ji. Nelze se dále ztotožnit s tvrzením, že stavba teras Domu X je navržena tak, aby neohrožovala život a zdraví a zdravé životní podmínky uživatelů okolních staveb. Není ani pravdou, že terasy svým užíváním a provozem nemají negativní vliv na okolní pozemky a stavby. Dokumentace je zcela v rozporu s § 20 odst. 1 a § 23 odst. 4 Vyhlášky.

Oba správní orgány poté pochybily, pokud na daný skutkový stav neaplikovaly § 129 odst. 3 písm. c) stavebního zákona a nezabývaly se tím, zda byly v daném případě splněny podmínky stanovené tímto ustanovením, jinak by musely nutně dospět k závěru, že tomu tak není. Žalovaný naprosto ignoruje řadové domy, na které jsou vyvýšené terasy Domu X přímo namířeny. Řadové domy, tj. i domy žalobců, nemají balkony a nemají ani žádné vyvýšené terasy. Pokud žalovaný srovnává izolovaně stojící domy s Domem X, naprosto opomíjí skutečnost, že žádný z nich nemá vyvýšené terasy, a že všechny (vyjma Domu X) mají terasy umístěné přímo na pozemcích přiléhajících k pozemku, na kterém stojí. Nadto žalovaný nereflektuje vzdálenost izolovaně stojících domů s malým balkonem od řadových domů, na rozdíl od vzdálenosti Domu X s velkými vyvýšenými terasami.

Dle žalobců tak nejsou prokazatelně splněny podmínky uvedené v § 129 odst. 3 písm. a) a c) stavebního zákona. Proto nemohli K. prokázat, že jejich stavba není v rozporu s § 129 odst. 3 stavebního zákona, jak nepravdivě uvedly správní orgány.

V desátém žalobním bodu žalobci namítali, že stavební úřad pochybil při aplikaci PSP na skutkový stav, neboť žádná z okolních staveb rodinných domů v dané lokalitě nemá vyvýšené terasy sloužící k pozorování sousedů, a všechny domy mají terasy umístěné přímo na pozemcích, nikoliv vyvýšené. Tyto podstatné skutečnosti správní orgány záměrně ignorují. Stavební úřad neprováděl měření vzájemných vzdáleností staveb a opak nelze dovodit ani z obsahu záznamu z místního šetření ze dne 23. 4. 2021. Výška obou nepovolených vyvýšených teras Domu X rozhodně není 850 mm, s čímž se žalovaný náležitě nevypořádal.

Žalovaný se v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nevyjádřil k argumentaci žalobců, že (i) v případě černé stavby betonového oplocení K. se navíc posuzuje i § 30 PSP, a že (ii) správní orgány ignorovaly § 43 odst. 1 PSP. Stavba obou vyvýšených teras Domu X není navržena, provedena a užívána tak, aby neohrožovala život, zdraví a zdravé životní podmínky uživatelů okolních staveb. Žádný z rodinných domů v dané lokalitě, ve které se nachází Dům X, pak nedosahuje takové velikosti, tj. šířky a výšky, jako Dům X, který je ve skutečnosti čtyřpatrový, neboť sklepní prostor zasahuje do přízemí. Obě vyvýšené terasy jsou K. vedené z 1. NP, tj. jsou vyvýšené, a to ve výšce 1,5 – 2 m nad pozemkem. Žádný z rodinných domů nacházejících se v dané lokalitě též nemá vyvýšené terasy, nadto takových rozměrů, vyjma Domu X.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

Odkázal na stavební povolení pro stavbu Domu X a uvedl, že stavba nebyla předmětem napadeného rozhodnutí, kterým je dodatečné povolení pro nepovolenou změnu dokončené stavby Domu X, spočívající v provedení nepovolené změny stavby terasy a provedení nepovolené terasy ze severovýchodní strany Domu X. Námitky týkající se stavebního povolení Domu X byly již v minulosti vypořádány jako nedůvodné, a to žalovaným pod sp. zn. S-MHMP 667433/2016/STR a Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 19. 7. 2017, č. j. 3 A 161/2016-127, kterým byla zamítnuta žaloba.

K tvrzené nicotnosti žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí (jakož i prvostupňového rozhodnutí a stavební povolení pro Dům X) vydal věcně příslušný správní orgán, není rozporné ani neuskutečnitelné a netrpí ani takovými vadami, pro něž by jej nebylo možné považovat za rozhodnutí správního orgánu ve smyslu výše uvedeného. Z logiky věci nemohly být výše uvedené změny dokončené stavby Domu X předmětem stavebního povolení ze dne 29. 6. 2016, když právě proto je vedeno řízení o jejich dodatečném povolení.

K námitce užívání předmětných teras žalovaný uvedl, že pro posouzení přípustnosti imise (např. pohledem) je třeba určit její míru, která by měla být přiměřena poměrům. Stavební úřad posuzuje námitky především územně technického či stavebně technického charakteru. Z technického hlediska se v daném případě jedná o zjištění, zda je v nejbližší okolní zástavbě umožněn výhled – pohled na sousední nemovitosti (zahrady a terasy) z balkonů či teras umístěných nad terénem. Z veřejně dostupných zdrojů (maps.google.com) i z fotografií doložených žalobci je zřejmé, že všechny izolovaně stojící domy, jejichž pozemky obklopují zahrady řadových rodinných domů, mají na fasádách směřujících na sever, tj. k zahradám řadových rodinných domů, balkony v úrovni 2. NP, z nichž je možný rozhled, a to zejména do zahrad a na terasy okolních rodinných domů, a to jak izolovaně stojících, tak řadových. Objektem s balkonem v úrovni 2. NP je dům č. p. Xf a dále sousední izolovaně stojící rodinné domy č. p. Xg a Xh. Dům č. p. Xi, k němuž přiléhají předmětné dvě terasy, naopak žádný balkon nemá. Při posouzení je velmi důležité posoudit intenzitu zásahů, frekvenci a stupeň konkrétní obtížnosti ve vztahu k sousedům. Za imisi však nelze považovat samotnou možnost nahlížet na pozemek sousední budovy, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě. Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení. V rámci zástavby v intravilánu obce je zpravidla nemožné dosáhnout úplného soukromí, pokud jde o možný pohled na dvory či do zahrad sousedních nemovitostí. Zbudováním teras došlo nepochybně k určitému omezení soukromí oproti předcházejícímu stavu, ovšem nastalý stav nepředstavuje mimořádné obtěžování, jež by převyšovalo přípustnou míru. Stavebně technické řešení balkonů na severních fasádách domů č. p. Xf, Xg a Xh běžně umožňuje nahlížení do sousedních zahrad a na terasy. Tato možnost je ještě umocněna morfologií místního terénu, který od ulice X, u níž jsou domy č. p. Xf a Xg umístěny, směrem k severu (resp. k ulici X) mírně klesá. Domy, resp. 1. NP domů, které jsou umístěné jižněji (při ul. X) jsou z toho důvodu přirozeně výše než 1. NP, resp. terasy a zahrady řadových domů při ul. X. Tato skutečnost napomáhá výhledu z balkonů ve 2. NP izolovaně stojících domů č. p. Xf a Xg (resp. výhledu z předmětných teras Domu X) při ul. X, zjevně aniž by bylo nahlížení na okolní pozemky cílem stavebníků, kteří u svých staveb balkony/terasy realizovali. Možnost pohledů z teras stavebníků na terasy a zahrady sousedů zde však existuje a teoreticky může představovat zásah do soukromí, toto však platí současně i obráceně, neboť stavebníci se rovněž mohou cítit obtěžováni pohledy z pozemků (a balkonu domu č. p. Xh). Množství fotografií zaznamenávající osoby (stavebníků aj.) při pobytu na předmětných terasách, kterými bylo podloženo odvolání, tuto variantu spíše potvrzuje.

K rozdílu mezi územním a stavebním řízením žalovaný uvedl, že v rámci odvolání žalobci uplatnili námitku týkající se souladu stavby Domu X s územně plánovací dokumentací. K této námitce žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, kde uvedl, že ,,Soulad stavby předmětných teras s ÚPn nezávisí na skutečnosti, zda součástí územního rozhodnutí č.j. P12 20459/2015 OVY ze dne 8. 6. 2015 o změně územního rozhodnutí byla terasa či nikoliv (přičemž na ověřeném výkresu „Situace M 1:200“ z 10/2014, který je nedílnou součástí uvedeného územního rozhodnutí ze dne 8. 6. 2015, je zakreslena terasa o půdorysném tvaru obdélníku o rozměrech cca 2,3 x 3,0 m při severozápadní fasádě domu č.p. Xh).“

K námitce žalobců týkající se betonového oplocení Domu X, které bylo postaveno bez stavebního povolení, žalovaný uvedl, že oplocení nebylo předmětem řízení o dodatečném povolení předmětných dvou teras a pro úplnost odkázal na výsledky měření uvedené v protokolu ze dne 22. 4. 2021.

K tvrzenému jednání v rozporu se zásadou legitimního očekávání žalovaný uvedl, že žalobci neuvádějí žádné konkrétní skutečnosti, pro které by bylo možné pochybovat o tom, že stavební úřad v obdobných případech rozhodl jinak, a tedy v rozporu s touto zásadou.

K tvrzenému rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti žalovaný uvedl, že žádný právní předpis nestanoví, kolikrát mohou žadatelé doplňovat svou žádost. Ze sdělení stavebního úřadu ze dne 24. 1. 2022 je zřejmé, že posouzení věci trvalo tak dlouho, neboť žalobci podali v řízení velmi obsáhlé a svým charakterem různorodé námitky a stavební úřad chtěl zajistit řádné důkazní materiály. Delší projednání věci stavebním úřadem nemá v tomto případě vliv na zákonnost a věcnou správnost napadeného rozhodnutí. K aplikaci § 111 stavebního zákona žalovaný dodal, že ustanovení upravuje způsob přezkoumání podané žádosti o stavební povolení stavebním úřadem, který v daném případě zkoumal zejména zda je projektová dokumentace úplná, přehledná a zda jsou v odpovídající míře řešeny obecné požadavky na výstavbu. Stavební úřad rovněž ověřil účinky budoucího užívání stavby, a protože žádost neobsahovala všechny požadované náležitosti, vyzval stavebníka podle § 111 odst. 3 stavebního zákona k jejímu doplnění a řízení přerušil.

K tvrzenému rozporu se zásadou rovnosti, nestrannosti a rozhodování nepodjatým správním orgánem žalovaný uvedl, že námitka podjatosti měla být uplatněna již v průběhu řízení, resp. před vydáním rozhodnutí. Z předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by v předmětné věci docházelo k nestandardní komunikaci mezi stavebním úřadem a stavebníky, jakož i ke krácení práv některého z účastníků řízení. Důvody uváděné žalobci nejsou důvody ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu, z nějž je zřejmé, že zákon k vyloučení úřední osoby požaduje vedle poměru k věci, účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům i její konkrétní zájem na výsledku řízení.

K tvrzenému rozporu jednání správních orgánů s vybranými základními zásadami jejich činnosti dle správního řádu žalovaný uvedl, že žalobci pouze citují zákonné znění a uvádějí, že stavební úřad tyto zásady porušil, avšak blíže nespecifikují, jak k takovému porušení došlo a uvedené porušení není zřejmé ani z obsahu odvolání. Pouhá subjektivní tvrzení žalobců porušení základních zásad činnosti správních orgánů neprokazují.

Žalovaný uvedl, že předložená projektová dokumentace byla zpracována v 01/2021, žádost o dodatečné povolení stavby byla podána dne 4. 9. 2020, proto je záměr v souladu s § 85 odst. 4 PSP posuzován dle PSP, nikoliv podle Vyhlášky, podle níž jsou ode dne nabytí účinnosti PSP (1. 8. 2016) posuzovány pouze stavby mimo území hl. m. Prahy.

K tvrzení žalobců, že autorizace provedená Ing. Š. P. byla učiněna formálně, žalovaný uvedl, že je toto tvrzení spekulativní. Odpovědnost za správnost, celistvost a úplnost zpracované dokumentace má projektant, nikoliv zpracovatel. Okolnosti, za jakých byla dokumentace autorizována, nemají vliv na odpovědnost projektanta, který dokumentaci opatřil otiskem svého autorizačního razítka, neboť tato autorizovaná osoba v souladu s § 159 odst. 1 stavebního zákona plně odpovídá za správnost, celistvost a úplnost předložené projektové dokumentace.

Žalovaný dodal, že terasy na úrovni 1. NP mají prakticky všechny domy v dané lokalitě, například všechny domy při ulici X, X a X. Nedaleké domy č. p. Xf, Xh, Xi mají kromě teras navíc balkony v úrovni 2. NP, směřující k pozemkům žalobců. Skutečnost, že jsou předmětné terasy vyvýšené, přestože ostatní domy mají terasy na úrovni terénu, vyplývá do jisté míry z morfologie terénu na pozemku parc. č. X, neboť jiným způsobem by nebylo možné umístit pochozí plochu terasy do úrovně podlahy místností v interiéru 1. NP, jak je to obvyklé u všech okolních staveb.

Při jednání dne 24. 4. 2024 účastníci setrvali na své argumentaci. Žalobci v rozsáhlém vyjádření zopakovali svou argumentaci, jejíž těžiště spočívá v tom, že samotný dům K- je postaven v rozporu s územním rozhodnutím a stavebním povolením, proto navazující správní akty, jimiž byla dodatečně povolena stavba obou teras, musí být nicotné. Žalovaný zdůraznil, že předmětem řízení je právě jen řízení o dodatečném povolení stavby, a to obou teras, nikoliv řízení o stavbě, které se ostatně již stalo předmětem soudního přezkumu s tím výsledkem, že argumentace žalobců není důvodná.

Městský soud v Praze (dále jen „soud“) ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí podle § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vady napadeného rozhodnutí, ke kterým by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud u napadeného rozhodnutí neshledal.

Na základě prokázaného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Ke způsobu vypořádání žalobních bodů v rozsudku soud předně odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 316/2018-60, z nichž vyplynulo, že: „NSS úvodem poznamenává, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný, byť stěžovatelé na několika místech kasační stížnosti dovozují opak. Krajský soud detailně vypořádal veškeré žalobní body, jakkoliv se třebas nevyjádřil ke všem úvahám obsaženým v rámci jednotlivých žalobních bodů. Skutečnost, že se krajský soud nezabýval detailně každou dílčí námitkou uvnitř jednoho žalobního bodu, ještě nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku. To platí zejména u rozsáhlých žalob, jakou ostatně byla i žaloba stěžovatelů. Krajský soud nemusí nutně volit cestu vypořádání se s každou dílčí žalobní námitkou, ale naopak proti žalobě postaví právní názor, v jehož konkurenci žalobní body jako celek neobstojí. Případně svůj názor podpoří i odkazem na napadené rozhodnutí žalovaného. Pokud si tedy stěžovatelé myslí, že na jejich košatou a obsáhlou žalobu musel reagovat krajský soud ještě košatějším rozsudkem, mýlí se. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání rozsáhlých, jako je i podání stěžovatelů, by bylo velmi obtížné sepsat „přezkoumatelný“ rozsudek. Takovéto pojetí nepřezkoumatelnosti by pak směřovalo k nekonečnému ‚ping pongu‘ mezi NSS a soudy krajským.“

Ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, vyplynulo, že: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“

Soud se nejprve zabýval žalobci tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí (šestý žalobní bod). Pokud by takováto námitka byla důvodná, bránila by uvedená vada věcnému posouzení napadeného rozhodnutí.

Soud připomíná, že nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí spočívá podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů; důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelných (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84). Za nesrozumitelnost rozhodnutí soudy považují například případy, kdy odůvodnění nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, které vedly správní orgán k vydání rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002-24); pro rozpor výroku s odůvodněním (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003-78) či pro výrok, který nemá oporu v zákoně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003, č. j. 7 A 181/2000-29), nebo není-li rozhodnutí rozčleněno na výrok a odůvodnění, pročež není zřejmé, zda správní orgán rozhodl o všech návrzích účastníka řízení (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 1994, č. j. 6 A 63/93-22).

Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže z jeho odůvodnění není seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti tvrzené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. S ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení je nutné napadená rozhodnutí posuzovat jako celek (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47).

Napadená rozhodnutí posoudil soud optikou výše uvedené judikatury a dospěl k závěru, že rozhodnutí nepřezkoumatelná nejsou. Z jejich odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu správní orgány vyšly, jak vyhodnotily pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudily. Rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a jsou plně srozumitelná. Úvahy ve vztahu k žalobcům jsou individualizovány. Napadená rozhodnutí tak obsahují veškeré náležitosti stanovené § 68 odst. 2 správního řádu.

Žalobní námitka není důvodná.

Jelikož soud neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, přistoupil k vypořádání jednotlivých žalobních námitek.

Soud společně uvážil o prvním, druhém a třetím žalobním bodu, neboť u nich dospěl ke stejnému závěru, tj. že žalobci uvedené námitky nemají být řešeny v řízení před soudem v nyní projednávané věci, neboť nesouvisí s jejím předmětem, jak ostatně uvedly již správní orgány v předcházejícím řízení. K tomu soud dodává následující.

Žalovaný ani stavební úřad nebyli v projednávané věci oprávněni ani povinni zabývat se věcně nesouvisejícími námitkami týkajícími se tvrzené nicotnosti stavebního povolení k Domu X, neúčasti žalobkyně 1) na kontrolní prohlídce a závěrečné prohlídce Domu X a stavbě betonového oplocení u Domu X. Tyto otázky měly být a byly řešeny v jiných řízeních, nikoliv v řízení o dodatečném povolení stavby teras. Nelze tak vytýkat správním orgánům rozhodujícím v nyní projednávané věci, že se námitkami žalobců vedeným pod prvním, druhým a třetím žalobním bodem blíže nezabývaly. Pro úplnost soud dodává, že žalovaný i stavební úřad v napadených rozhodnutích uvedenou skutečnost akcentovali a výslovně (a opakovaně) ji uvedli (ze strany žalovaného k tomu došlo např. na str. 5, 9, 13, 15, 17, 18 a 23 napadeného rozhodnutí, ze strany stavebního úřadu pak v rámci vypořádání námitek žalobců na str. 23, 24, 26, 41, 43, 49 prvostupňového rozhodnutí).

Soud tak shrnuje, že pokud žalobci nemohli v řízení o dodatečném povolení stavby teras z povahy správními orgány řešené věci výše uvedené námitky uplatňovat, nemohou být s takovýmito žalobními námitkami logicky úspěšní ani v soudním řízení správním. Stejně tak nemohou být úspěšní ani s námitkami souvisejícími, tj. že se správní orgány s těmito jejich námitkami nevypořádaly dostatečně, popř. že v souvislosti s těmito námitkami nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Ve vztahu k tvrzené nicotnosti soud odkazuje na závěr žalovaného na str. 5 napadeného rozhodnutí v tom smyslu, že napadená rozhodnutí, která soudu i správním orgánům v nyní projednávané věci přísluší řešit, tj. rozhodnutí o dodatečném povolení stavby teras, vydaly věcně příslušné správní orgány, rozhodnutí nejsou vnitřně rozporná ani právně nebo fakticky neuskutečnitelná a netrpí ani takovými vadami, pro něž by je nebylo možné vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.

Důvodným soud neshledal ani čtvrtý žalobní bod, v němž žalobci namítali, že nemá oporu ve spisech a není pravdivé tvrzení správních orgánů, že se v daném případě jedná o řízení o dodatečném povolení již provedené změny stavby terasy a nepovolené terasy u stavby Domu X.

Skutečnost, že předmětem řízení v projednávané věci je právě a jedině povolení dvou teras u Domu X vyplývá jednak z obsahu správního spisu, jednak z vymezení předmětu řízení provedeného jak v prvostupňovém rozhodnutí, tak v napadeném rozhodnutí. K tomu žalovaný na str. 14 a 15 napadeného rozhodnutí dále uvedl, že „součástí dokumentace ve spisu zn. OVY/29472/2014/Bk, který je součástí odvolacího spisu a jehož předmětem je změna územních rozhodnutí VYST/21870/2008/Bk ze dne 4.6.2009 a zn. OVY/33496/2012/Bk ze dne 5.4.2013 (v rámci níž byl rozhodnutím č.j. P12 20459/2015 OVY dne 8.6.2015 umístěn dům č.p. Xi), je ověřený výkres „Situace M 1:200“ z 10/2014. Na tomto výkresu je zakreslena terasa o půdorysném tvaru obdélníku o rozměrech cca 2,3 x 3,0 m při severozápadní fasádě domu č.p. Xi. Tento výkres (a další situační výkresy) je výslovně zmíněn ve výroku změny územního rozhodnutí č.j. P12 20459/2015 OVY ze dne 8.6.2015 jako ověřená grafická příloha tohoto územního rozhodnutí, tedy jako podklad, který je nedílnou součástí územního rozhodnutí, neboť je z něho zřejmý přesný rozsah stavby. Podle výkresu č. 6 „Pohledy 1“ z 10/2014, který je také součástí spisu zn. OVY/29472/2014/Bk, měla mít původní terasa pochozí plochu v úrovni cca 0,35 – 0,8 m nad úrovní terénu v místě terasy. Realizovaná vyvýšená terasa se nachází v místě původně navržené terasy, tj. u severozápadní fasády domu č.p. Xi, je pouze rozlehlejší, neboť má nepravidelný půdorys o max. rozměrech 3,5 x 5,5 m a je zároveň mírně vyšší než původně navržená terasa, neboť pochozí plocha terasy se nachází v úrovni podlahy 1.NP domu č.p. Xi, zatímco původně měla být pochozí plocha cca 0,32 m pod úrovní podlahy 1.NP. Z výše uvedeného je však zřejmé, že rozlehlejší ze dvou předmětných vyvýšených teras je pouze změnou původně navržené terasy, která byla součástí stavby domu umístěné územním rozhodnutím č.j. P12 20459/2015 OVY ze dne 8.6.2015.“ Ve vztahu k druhé terase pak žalovaný i stavební úřad zcela srozumitelně uvedli, že se jedná o nepovolenou stavbu, která nemá podklad v předchozí stavebníky doložené dokumentaci ani ve vydaném stavebním povolení.

Soud se s uvedenými závěry zcela ztotožňuje a vadu ve vymezení předmětu řízení neshledal.

Co se týče žalobci namítaného porušení základních zásad správního řízení (sedmý žalobní bod), soud přisvědčuje závěru žalovaného, že žalobci svá tvrzení v podaném odvolání uvedli pouze ve zcela obecné rovině, aniž by konkretizovali, v čem tato tvrzená pochybení mají konkrétně spočívat, případně je podložili relevantními podklady. Správní orgány přitom nebyly povinny za žalobce domýšlet možná pochybení, která v této souvislosti mohla vzniknout.

Bylo tak zcela dostatečné, pokud žalovaný k této obecné odvolací námitce ve stejné míře obecnosti uvedl, že základní zásady porušeny nebyly a navíc zdůvodnil, proč trvalo řízení o dodatečném povolení staveb teras cca dva roky, stejně jako uvedl, z jakého důvodu vyzýval v tomto řízení stavebníky třikrát k doplnění jejich žádosti. Uvedené vypořádání má přitom soud za zcela dostatečné. Žalobci ostatně ani v podané žalobě tyto své námitky nijak nekonkretizovali (pouze tvrdili, že posouzení těchto otázek žalovaným je nepřezkoumatelné), proto soud pro úplnost dále odkazuje na napadené rozhodnutí žalovaného, který se k nim – v mezích odvolacích bodů – dostatečně vyjádřil.

Co se týče postupu stavebního úřadu ve vztahu ke stavebníkům v řízení o jejich žádosti o dodatečné stavební povolení, odkazuje soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010-214, podle kterého „[p]oučovací povinnost nezahrnuje poskytování komplexního návodu účastníkovi, ale jen pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit.“ Uvedený požadavek stavební úřad v řízení dodržel. Skutečnost, že byla žádost stavebníky dodatečně doplňována, nezákonnost následně vydaného rozhodnutí o dodatečném povolení stavby bez dalšího nezpůsobuje.

Soud dále přistoupil k vypořádání žalobního bodu týkajícímu se tvrzenému nedodržení podmínek dle § 129 odst. 3 písm. a), b) a c) stavebního zákona a souvisejícím vadám Dokumentace (devátý žalobní bod).

Postupem podle § 129 odst. 3 stavebního zákona lze stavbu provedenou nebo prováděnou bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu nebo v rozporu s nimi dodatečně povolit, pokud její vlastník (v případě stavby, která je již dokončena) prokáže, že jsou splněny současně následující hmotněprávní podmínky, které lze rozdělit v souladu se systematikou tohoto ustanovení do tří základních skupin: 1. stavba není umístěna v rozporu s: a) cíli a úkoly územního plánování, b) politikou územního rozvoje, c) územně plánovací dokumentací, d) územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území a e) předchozími rozhodnutími o území; 2. stavba není prováděna (resp. již provedena) na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje; 3. stavba není v rozporu s: a) obecnými požadavky na výstavbu a b) veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem (například je zajištěna nezbytná „bezbariérovost“ stavby apod.). V případě, že stavebník (vlastník) stavby důkazní břemeno o jejím souladu s veřejným zájmem unese, stavební úřad mu stavbu dodatečně povolí meritorním rozhodnutím, v jehož odůvodnění uvede, jakými důkazy, skutečnostmi a úvahami byl veden při posouzení stavby jako souladné s veřejným zájmem.

Soud posoudil napadená rozhodnutí se závěrem, že podmínky aplikace § 129 odst. 3 stavebního zákona byly splněny. Předně souhlasí s poznámkou žalovaného na str. 20 napadeného rozhodnutí, že z žalobní námitky není zřejmé, z jakého důvodu má být dle žalobců předmětná stavba teras v rozporu s územně plánovací dokumentací a jaké regulace jsou v souvislosti s předmětnými terasami v dané lokalitě stanoveny, resp. jaký rozpor by předmětné terasy z tohoto hlediska měly znamenat.

Soud souhlasí rovněž s argumentací stavebního úřadu na str. 11 až 14 prvostupňového rozhodnutá týkající se splnění podmínek dle § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona, na kterou odkazuje. Ztotožnil se též se závěrem stavebního úřadu, že jsou předmětná změna (rozšíření) terasy a stavba nové terasy v souladu s § 129 odst. 3 písm. b) stavebního zákona, neboť ze správního spisu nevyplývá, že by předmětné stavby byly provedeny na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje.

Důvodným soud neshledal ani související soubor námitek směřující proti Dokumentaci.

Soud předně uvádí, že předložená Dokumentace byla zpracována v lednu roku 2021 a žádost o dodatečné povolení stavby byla podána dne 4. 9. 2020, proto byl záměr (nepovolené rozšíření jedné terasy a nepovolené vybudování druhé terasy) v souladu s § 85 odst. 4 PSP posuzován dle PSP, nikoliv podle Vyhlášky. Podle Vyhlášky jsou totiž ode dne nabytí účinnosti PSP, tj. od 1. 8. 2016, posuzovány pouze stavby mimo území hl. m. Prahy, jak správní orgány žalobce ve svých rozhodnutích opakovaně upozornily. Posuzování Dokumentace ve vztahu k Vyhlášce tak nebylo v předcházejícím správním řízení vůbec namístě. Logicky tak ani nemohlo Dokumentací dojít k porušení žalobci namítaných ustanovení Vyhlášky, neboť ta se v řízení vůbec neuplatnila. Úvahu o souladu dodatečně povolovaných teras s PSP pak správní orgány provedly, jak soud vyloží dále při vypořádání desátého žalobního bodu.

K tvrzení žalobců, že autorizace provedená Ing. Š. P. (autorizovaný inženýr pro pozemní stavby – ČKAIT 0009464) byla učiněna formálně, soud ve shodě s žalovaným uvádí, že je toto tvrzení spekulativní. Odpovědnost za správnost, celistvost a úplnost zpracované dokumentace má projektant, nikoliv zpracovatel. Okolnosti, za jakých byla dokumentace autorizována, nemají vliv na odpovědnost projektanta, který dokumentaci opatřil otiskem svého autorizačního razítka, neboť tato autorizovaná osoba v souladu s § 159 odst. 1 stavebního zákona plně odpovídá za správnost, celistvost a úplnost předložené projektové dokumentace. Žalobci navíc jimi tvrzenou skutečnost, že autorem Dokumentace je ve skutečnosti Ing. D. N., nijak nedoložili a setrvali pouze v rovině obecných tvrzení.

Za situace, kdy je stavba teras provedena podle Dokumentace, opatřené autorizačním razítkem autorizované osoby, což potvrzuje též obsah správního spisu, pak soud nepřisvědčil ani dílčím námitkám žalobcům ohledně „subjektivity“ či „neprůkaznosti“ závěrů v Dokumentaci obsažených. K tomu soud odkazuje na str. 15 prvostupňového rozhodnutí a závěry stavebního úřadu k úplnosti Dokumentace a dodržení všech zákonných požadavků, se kterými se soud ztotožnil.

Soud nepřisvědčil žalobcům ani v tom, že u předmětných teras není splněna podmínka § 129 odst. 3 písm. c) stavebního zákona, tj. že by jejich výstavba byla v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. K tomu poznamenává, že z podané žaloby plyne, že žalobci zaměňují existenci a působení tzv. imisí ze stavby teras na okolní stavby a obecné požadavky na výstavbu, které jsou závazně stanovené právními předpisy. Ačkoliv tak soud se žalobci souhlasí v tom, že lze v souvislosti se stavbou teras hovořit o existenci imisí pohledem, jak blíže vyloží v rámci vypořádání osmého žalobního bodu, obecné požadavky na výstavbu povolením teras porušeny nebyly. Stavební úřad doložil, že uskutečněním stavby teras ani jejich užíváním nejsou ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem, předpisy vydanými k jeho provedení a zvláštními předpisy, Dokumentace k nim je úplná, přehledná, a jsou v odpovídající míře řešené obecné požadavky na výstavbu, je zajištěn příjezd ke stavbě, včasné vybudování technického, popřípadě jiného vybavení potřebného k řádnému užívání stavby vyžadovaného zvláštním právním předpisem, a předložené podklady vyhovují požadavkům uplatněným dotčenými orgány (viz str. 15 až 20 prvostupňového rozhodnutí). Stejně tak nelze hovořit o existenci rozporu s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem, který žalobci ani nijak konkrétně netvrdí.

Stavební úřad tak nepochybil, pokud shledal, že je stavba teras v souladu s § 129 odst. 3 stavebního zákona, a proto ji lze dodatečně povolit. Žalobní námitka není důvodná.

V této souvislosti soud nepřisvědčil ani související námitce žalobců v desátém žalobním bodu týkající se tvrzené nesprávné aplikace PSP. Soud připomíná, že podle PSP bylo v rámci stavebního řízení rozhodováno proto, že se dodatečně povolované stavby nacházejí na území hlavního města Prahy, jak již vyložil výše.

Stavební úřad na str. 16 až 17 prvostupňového rozhodnutí provedl zcela přezkoumatelné zhodnocení souladu s PSP, přičemž žalovaný uvedené zhodnocení doplnil na str. 21 až 23 napadeného rozhodnutí. Žalovaný se pak podrobně zabýval dílčími námitkami žalobců ve vztahu k (ne)aplikaci ustanovení PSP stavebním úřadem, přičemž k závěrům prvostupňového rozhodnutí doplnil, že přestože je soulad s § 25 PSP uveden nadbytečně, nezpůsobuje tato skutečnost nezákonnost napadeného rozhodnutí, a dále, že při prokazování odstupového úhlu dle § 28 PSP není obecně fyzické měření třeba, neboť to právní předpis nevyžaduje.

Žalovaný současně shledal důvodnými některé dílčí námitky žalobců. Jednak se jednalo o námitku týkající se výšky nepovolených staveb teras 850 mm od úrovně terénu, kterou shledal žalovaný částečně důvodnou, avšak konstatoval, že terasy splňují odstupový úhel ve smyslu § 28 PSP, jednak námitky týkající se § 29 PSP, kdy žalovaný uzavřel, že i přes v této části zmatečnou argumentaci stavebního úřadu, který v jedné části prvostupňového rozhodnutí uvedl, že soulad s § 29 PSP neř