7 As 70/2017 — Nejvyšší správní soud

9 Af 15/2023- 44 - text 8 9 Af 15/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: BONVER WIN, a. s., IČO 25899651 sídlem Jungmannova 35/25, 110 00 Praha 1 – Nové město zastoupená advokátem JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M. sídlem Pobřežní 394/12, 186 00 Praha 8 – Karlín proti žalovanému: Ministerstvo financí, IČO 00006947 sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1 – Malá strana o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 25. 5. 2023, č. j. MF-943/2015/34-18, takto: I. Rozhodnutí ministra financí ze dne 25. 5. 2023, č. j. MF-943/2015/34-18, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 11 228 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým ministr financí podle § 152 odst. 5 ve spojení s § 90 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2015, č. j. MF-943/2015/34-7 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a řízení zastavil. 2. Uvedeným prvostupňovým rozhodnutím byla zrušena rozhodnutí o povolení udělená žalobkyni k provozování loterií a jiných podobných her podle § 50 odst. 3 zákona č. 202/990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „loterijní zákon“) na území města Fulnek z důvodu rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 2/2012 města Fulnek. 3. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného rozklad, v němž uplatnila řadu námitek vyvěrajících z geneze rozhodování o předmětných povoleních vydaných v r. 2011 a z judikatury Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a právních norem evropského práva a judikatury Soudního dvora Evropské Unie, v podstatě s nesouhlasem zrušení povolení z důvodu legitimního očekávání a s tvrzením, že v řízení prokázal újmu, která mu bude způsobena zrušením povolení a že pro její prokázání označil relevantní důkazy. Z práva Evropské unie pak vyplývá se s uvedenou újmou vypořádat a důkazy k průkazu újmy nemohou být označeny za irelevantní. II.Rozhodnutí ministra financí (napadené rozhodnutí) 4. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministr financí nejprve obsáhle a detailně zrekapituloval průběh dosavadního řízení, s tím, že rozhodoval při vědomí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. 9 Af 5/2016-129 a navazujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 473/2021-37 ze dne 24. 1. 2022, v jejichž intencích byl vázán, mimo jiné, názorem, že se správní orgány v řízení o vydání povolení nevypořádaly s námitkami na porušení práva EU a unijního prvku (poskytování služeb zákazníkům pocházejícím z jiných členských států). Následně konstatoval, jak bylo každé z předmětných povolení změněno, pokud jde o místo provozování předmětného terminálu. K tomu ministr konstatoval, že vzhledem k tomu, že platnost předmětných povolení uplynula, nepovažoval vydání rozhodnutí o zrušení předmětných povolení za smysluplné. Z tohoto důvodu tedy v intencích názoru Městského soudu v Praze nebylo zapotřebí posuzovat soulad obecně závazné vyhlášky s právem Evropské unie a znovu posuzovat povolení, které bylo vydáno před účinností aktuální obecně závazné vyhlášky města. III. Žaloba 5. Žalobkyně v podané žalobě namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí. 6. V prvním žalobním bodě žalobkyně nezákonnost napadeného rozhodnuté spatřovala v postupu žalovaného v rozporu s § 90 odst. 4 správního řádu opravňujícím odvolací správní orgán zastavit řízení, a to s výjimkou případů, že jiné rozhodnutí o odvolání může mít význam pro náhradu škody. Žalobkyně tvrdila, že jí zrušením předmětných povolení škoda vznikla. Tato škoda spočívala v nemožnosti provozování podnikatelské činnosti po stanovenou dobu. Na tuto skutečnost žalobkyně ministra upozornila v podaném rozkladu. K tomu žalobkyně poukázala na § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), s tím, že rozhodnutí ministra o tom, že prvostupňové rozhodnutí je nezákonné, by mělo zásadní význam pro možnost žalobkyně uplatnit svůj nárok na náhradu škody. Z uvedených důvodů má žalobkyně za to, že se ministr měl věcí zabývat věcně. Závěrem tohoto žalobního bodu žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2018, č. j. 7 As 70/2017-29, a komentářovou literaturu. 7. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítala nezákonnost spočívající v nerespektování závazného právního závěru Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 24. 5. 2022, č. j. 10 Af 34/2016-111, v bodech 101, resp. 107 rozsudku k otázce, nakolik je ministr financí, resp. žalovaný oprávněn znovu rozhodovat o souladu OZV s právem Evropské unie. Ministr financí postupoval v rozporu s rozsudkem Městského soudu, když namísto toho, aby se zabýval žalobkyní tvrzenou a prokázanou existencí unijního prvku, řízení bez dalšího zastavil a učinil tak v rozporu s ust. § 90 odst. 4 správního řádu. 8. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. IV. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný k argumentům uplatněným v žalobě uvedl, že ust. § 90 odst. 4 správního řádu je projevem zásady procesní ekonomie, jejíž uplatnění je namístě v případech, kdy nastane některý z důvodů pro zastavení řízení podle § 66 správního řádu, a správní orgán se tak již dále nezabývá věcnou stránkou případu. Dle žalovaného je jádrem sporu otázka, zda jiné rozhodnutí by nemohlo mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků. Dle žalovaného je pojmem „rozhodnutí“ v rámci formulace „rozhodnutí, které by mohlo mít význam pro náhradu škody“ myšleno jiné rozhodnutí správního orgánu než zrušení prvostupňového rozhodnutí a zastavení řízení z formálních důvodů uvedených v § 66 správního řádu. „Škodou“ je pak myšlena škoda způsobená státem při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., nikoli případný civilní odpovědnostní vztah mezi žalobcem a žalovaným. Ke stejnému výkladu dospívá i odborná komentářová literatura – srov. Jemelka, L.; Pondělíčková, K.; Bohadlo, D.; dále také Vedral, J.: Správní řád. Komentář. II. aktualizované a rozšířené vydání, Praha, BOVA POLYGON, 2012, str. 782. ISBN 978-80-7273-166-4, a dále i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2016, č. j. 3 As 276/2015-157. 10. Žalovaný se domnívá, že pro případné řízení o náhradě škody není významné, že nedošlo k formálnímu zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, které by dle žalobce mohlo zakládat nárok na náhradu škody. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013 „trvání na formálním zrušení (změně) nezákonného rozhodnutí přehlíží cíl právní úpravy odpovědnosti státu za škodu“ (viz rovněž nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08-2, nebo nález ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10-2). Cílem § 90 odst. 4 správního řádu tak není lpění na přehnaném formalismu, který by pak měl za následek spíše porušení principu procesní ekonomie, cílem je naopak ochrana účastníka řízení v případě, který by se zrušením rozhodnutí a zastavením řízení vůbec nemohl domáhat náhrady škody, přičemž v případě jiného rozhodnutí ve věci by takový postup možný byl, což ovšem není posuzovaný případ. Z hlediska uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu zákona o odpovědnosti státu skutečnost, že ministr nezrušil prvostupňové rozhodnutí pro nezákonnost, nemá pro žalobkyni žádný význam, neboť nezákonnost předmětného rozhodnutí byla vyslovena správním soudem, když ten napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), pro nezákonnost zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 7 Afs 79/2012-37, nebo rozsudek ze dne 24. 3. 2016, 3 As 66/2015-30). Vydání jiného rozhodnutí o rozkladu tak nemohlo mít z hlediska případně uplatňovaného požadavku na náhradu škody pro žalobce význam. S ohledem na tuto skutečnost tak ministr postupoval správně, když toliko zrušil napadené rozhodnutí a řízení zastavil, neboť doba platnosti předmětných povolení v mezidobí již uplynula a další rozhodování o jejich zrušení by tak bylo zcela bez významu. 11. K námitce, podle které ministr nerespektoval závazný právní názor soudu, žalovaný uvedl, že vázanost právním názorem není absolutní. V odůvodněných případech se lze od vysloveného právního názoru odchýlit. Touto novou skutečností je dle žalovaného i plynutí času a s tím spojené odpadnutí předmětu řízení. V posuzovaném případě došlo během vydávání rozhodnutí o rozkladu ke zjištění n