11 A 29/2024 – Městský soud v Praze

11 A 29/2024- 57 - text 9 11 A 29/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Zimy ve věci žalobkyně: A. P., narozená X, státní příslušnost Ukrajina, bytem X zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni pro nepřijatelnost dne 29. 2. 2024, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 29. 2. 2024 žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování žalobkyniných práv a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žalobkyniny žádosti o dočasnou ochranu. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a žalobní argumentace 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhá určení, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni jako nepřijatelné dne 29. 2. 2024 byl nezákonný, a žádá, aby soud přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni. V žalobě uvedla, že po napadení Ukrajiny Ruskou federací uprchla ještě jako nezletilá společně s matkou do Nizozemska, kde jí byla udělena dočasná ochrana. Žalobkyně s matkou poté odcestovala zpět na Ukrajinu, jelikož v Nizozemsku společně nenašly vhodné bydlení. Následně žalobkyně znovu uprchla z Ukrajiny, tentokrát do České republiky, kde nyní pobývá se svým přítelem, jenž je držitelem dočasné ochrany v ČR. Žalobkyně požádala nizozemské úřady o zrušení své tamní dočasné ochrany. Dostalo se jí odpovědi, že platnost její dočasné ochrany skončila ke dni 24. 4. 2023. Po svém příjezdu do ČR podala žádost o dočasnou ochranu. 2. Žalovaný vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou, neboť žalobkyně již jednou požádala o udělení dočasné ochrany v Nizozemsku a tamtéž ji i získala, byť v současnosti již není její držitelkou. V současnosti totiž žalobkyně sice figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform), ovšem z údajů v ní uvedených vyplývá, že již držitelkou dočasné ochrany v Nizozemsku není, resp. že dočasné ochrany v Nizozemsku již pozbyla. Svědčí o tom, znak „ia“ uvedený v rubrice „Type of protection“, tento znak je zkratkou anglického „Inactive“, tedy v češtině „neaktivní“ či „již neplatný“ a používá se tam, kde dočasná ochrana byla cizinci udělena, nicméně tento se jí později vzdal nebo mu byla odňata. 3. Podle žalobkyně je odepření registrace osoby podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb., v rozporu se Směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) i Prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 Směrnice o dočasné ochraně (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“). Dále pak poukázal na judikaturu, dle níž žalovaný pochybil, když žalobkyninu žádost nepřijal a došlo tak k nezákonnému neudělení dočasné ochrany z důvodu § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb. Současně poukázala na to, že se členské státy dohodly na neuplatňování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Žalobkyně rovněž odkázala na dokument Evropské komise „Frequently asked questions received on the interpretation of the Temporary Protection Directive and Council Implementing Decision 2022/382“. Z něj dle žalobkyně vyplývá, že žadatel má právo zvolit si členský stát, v němž chce požívat práva spojená s dočasnou ochranou, bez ohledu na to, zda byla osoba dříve registrována v jiném členském státě. Stejně tak žalobkyně odkázala na zprávu Veřejného ochránce práv, v níž ombudsman shledal rozpor dotčené české právní úpravy s právem EU. Závěrem žalobkyně zdůraznila, že v době podání žádosti o poskytnutí dočasné ochrany v ČR dne 29. 2. 2024 již nedisponovala dočasnou ochranou v Nizozemsku či jiném státě EU. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. K obsahu samotné žaloby žalovaný uvedl, že postupoval zcela v souladu se zákonem. Žalobkyně sice již pozbyla dočasné ochrany v Nizozemsku, i přesto je však minimálně naplněn důvod nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. c) Lex Ukrajina. Na žalobkyni již nelze pohlížet jako na osobu, která by prchala před nebezpečím vyvolaným ruskou agresí v zemi svého původu, neboť jí bylo vydáno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v Nizozemsku. Žalobkyně navíc ani neuvedla, že by na území pobýval některý z jejích rodinných příslušníků. O svém příteli se navíc žalobkyně zmiňuje až v žalobě, žalovaný tak neměl možnost než žádost vyhodnotit jako nepřijatelnou, jelikož nemohl zkoumat splnění podmínek pro udělení dočasné ochrany dle § 51, případně § 52 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dočasné ochraně“, případně „ZDO“). 5. Žalovaný dále uznal, že převážná část rozhodovací praxe krajských soudů pokládá § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. za rozporný se směrnicí o dočasné ochraně. On sám však jako správní orgán musí postupovat v souladu se zákonem, ledaže by byl rozpor s unijním (mezinárodním) právem zjevný. Existují i jiná rozhodnutí krajských soudů, a především Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) právě k souladu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. s unijním právem vznesl předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) vedenou pod sp. zn. C-753/23. 6. Směrnice o dočasné ochraně nepředpokládá, že by osoba mohla získat dočasnou ochranu ve více státech zároveň (o čemž svědčí zejména dikce čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4). To ostatně potvrdil i NSS v rozsudku ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022-46. Dle žalovaného nelze dovodit, že by vysídlené osoby byly oprávněny získávat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v různých členských státech za situace, kdy jim již povolení k pobytu z tohoto titulu bylo vydáno jiným členským státem. Dohoda států, že nebudou aplikovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně, znamená, že členské státy nebudou držitele dočasné ochrany v jiném členském státě, který neoprávněně pobývá na jejich území, aktivně přemisťovat či předávat do členského státu, který mu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany vydal. Nic dalšího z ní ovšem nelze dovodit. 7. Cizinci sice mají právo vybrat si členský stát, ve kterém o udělení dočasné ochrany požádají, z recitálu směrnice o dočasné ochraně však žalovaný dovozuje, že jejím cílem není, aby žadatelé požívali nebo žádali o dočasnou ochranu ve více členských státech a tím zbytečně, případně účelově, vyčerpávali kapacity a zdroje členských států. Směrnice má bránit druhotnému pohybu osob, nicméně neupravuje k tomu žádný nástroj. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. tuto mezeru zaplňují. 8. Žalovaný je přesvědčen, že opakovaným podáváním žádostí o dočasnou ochranu právě dochází ke zneužívání práva, které svědčí cizincům, na něž se vztahuje Prováděcí rozhodnutí. Institut nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu má být nástrojem, jak takovému zneužívání bránit. Žalobkyně se dle žalovaného dopustila zneužití institutu dočasné ochrany tím, že se účelově vzdala dočasné ochrany v Nizozemsku a zažádala o dočasnou ochranu v ČR. Sama se totiž vzdáním se předešlé dočasné ochrany připravila o možnost legálně pobývat na území EU. Staví tak české orgány před fait accompli, tedy v jádru před hotovou věc, že již dočasnou ochranu jinde v EU nemá, a proto jí musí být udělena v ČR. Žalovaný je názoru, že na takovou žalobkyninu „hru“ s ohledem na zásadu zákazu zneužití práva nelze přistoupit. 9. Žalovaný navrhl soudu řízení přerušit do skončení řízení o předběžné otázce, v opačném případě navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Další vyjádření účastníků řízení 10. Žalovaný ve vyjádření ze dne 26. 3. 2025 uvedl, že závěry Soudního dvora EU (dále též „Soudní dvůr“ či „SDEU) formulované v jeho rozsudku ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23 (dále též „rozsudek ve věci Krasiliva“), se na případ žalobkyně nevztahují. Žalovaný se domnívá, že pokud by Česká republika chtěla umožnit držitelům povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, aby toto pobytové oprávnění získali i v ČR, musela by využít článku 3 odst. 5 směrnice č. 2001/55/ES a přijmout vstřícnější právní úpravu. To však neučinila, a ustanovením § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina dala najevo, že tak učinit nehodlá. Žalovaný setrval na svém názoru, že z unijní právní úpravy žádné právo na postupné získávání dočasné ochrany v různých členských státech cizincům neplyne. 11. Následně ve vyjádření ze dne 17. 4. 2025 žalovaný reagov