— Nejvyšší správní soud

17 A 101/2024- 33 - text  7 17 A 101/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: nezl. U. Š. zastoupený zákonným zástupcem A. S. oba bytem X Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 963/3 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 6. 9. 2024, č. j. MV-96282-3/SO-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým ministr vnitra (dále jen „ministr“) zamítl jeho rozklad a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2024, č. j. MV-157035-12/VS-2023. Uvedeným rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o udělení státního občanství České republiky z důvodu nesplnění podmínky stanovené v § 29 odst. 1 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky) [dále jen „zákon č. 186/2013 Sb.“]. Konkrétně správní orgány v průběhu řízení tvrdily, že žalobce narozením nabyl státní občanství Běloruska. II. Obsah žaloby 2. Žalobce v podané žalobě namítal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě neúplného a nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí nezákonné. 3. Uvedl, že je mladý muž, žijící od narození na území ČR. Narodil se rodičům, kteří jsou státními občany Běloruska. Všichni jsou pak držitelé mezinárodní ochrany (azylu). Žalobce je výtečným žákem základní školy a úspěšným reprezentantem mládežnického hokejového týmu. Je nadaný, cílevědomý, znalý pouze českého kulturního a sociálního prostředí. Žalobce nemůže rozvíjet svůj potenciál, neboť nemůže volně cestovat mimo Schengen na hokejové zápasy a nemůže být plnohodnotným členem svého týmu. Rodičům žalobce byla udělena mezinárodní ochrana v roce 2008 z důvodu politického pronásledování. Otec žalobce byl aktivním členem Běloruské národní fronty, jejíž členové jsou i v současné době pronásledováni. V okamžiku návratu do země původu by byl uvězněn. V současné době by se represe netýkaly pouze otce žalobce, ale celé jeho rodiny. 4. Žalobce namítal, že se ministr nikterak nevyjádřil k námitkám uvedeným v odvolání a ani je ve svém odůvodnění neuvedl. 5. Žalobce měl za to, že nenabyl státní občanství Běloruska. Uvedl, že jeho rodiče z titulu postavení azylantů a z obav před pronásledováním nikdy nekontaktovali orgány Běloruska. To je i důvod, proč nenahlásili narození žalobce. O existenci žalobce Bělorusko nemá vědomost. Rodiče žalobce tak neučinili žádný krok k tomu, aby se žalobce mohl stát občanem Běloruska. Za fiktivní označil žalobce i vztah svého otce k Bělorusko, a to vzhledem k jeho politickému pronásledování. Tomu nasvědčují i informace o Bělorusku, které naznačují i potenciální odebírání státního občanství příslušníkům politické opozice. Dokonce, dle poslední změny zákona o státní občanství, by rodině žalobce mohlo být státní občanství s ohledem na postoj Běloruska k zastáncům opoziční politiky odebráno. 6. Upozornil, že pojmem státní občanství se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94. Podle tohoto nálezu je státní občanství „časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti“. Žalobce měl za to, že uvedená definice není v jeho případě naplněna. Bělorusko neví, že žalobce existuje. Rodina žalobce se nehodlá do Běloruska vrátit a podle výše uvedeného zákon již ani nejsou považováni Běloruskem za běloruské občany. Žalobce tedy nedisponuje občanstvím v definici, jak je uvedeno výše. 7. Tvrdil, že je k němu s ohledem na rozsudek Mezinárodního soudního dvora ve věci Nottebohm (Lichtenštejnsko proti Guatemale) ze dne 6. 4. 1955 nutno přistupovat jako k osobě bez státní příslušnosti. K tomu žalobce odkázal na zprávu UNHCR, podle které za osoby bez státní příslušnosti je nutno považovat i všechny osoby, které nepožívají práv spojených s jejich státní příslušností, a rovněž na příručku UNHCR k bezdomovectví č. 4. 8. Žalobce poukázal na § 29 odst. 4 zákona č. 186/2013 Sb. s tím, že samotná registrace, a tedy oznámení skutečnosti o narození dítěte, je právě tím úkonem, který zakládá státoobčansky vztah jako dvoustranný svazek mezi osobou a státem, na jehož základě vznikají vzájemná práva a povinnosti. Výkladu, že se na tyto osoby vztahuje § 29 zákona č. 186/2013 Sb., svědčí i textace důvodové zprávy k zákonu o státním občanství. Cílem zákonodárce bylo pokrýt případy, kdy se neudělá ani registrace dítěte na zastupitelském úřadě, což je přesně případ žalobce. Registrace dítěte je aktem, který podmiňuje existenci státního občanství. Omezovat toto ustanovení pouze na osoby a případy, kdy se pro nabytí státního občanství vyžaduje například doručení žádosti nebo jiných dokumentů zastupitelskému úřadu, je nezákonným zúžením výkladu daného ustanovení. Bělorusko o existenci žalobce nemá vědomost. Kdyby snad potřeboval pro vlastní účely potvrzení o státním občanství, Bělorusko mu jej nevydá. V tomto kontextu žalobce odkázal na čl. 3. odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Proto žalobce apeloval na správní orgány, aby v souladu s nejlepším zájmem dítěte a v souladu s konceptem „de facto statelessness“ udělil žalobci české státní občanství. K tomu žalobce odkázal na čl. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle kterého „Každé dítě má právo na státní příslušnost“. V případě žalobce ovšem je toto právo narušeno nepřiznáním státního občanství České republiky a současně nemožností získat práva ze státního občanství Běloruska. 9. Žalobce uzavřel, že ministr neposoudil jeho případ ve všech aspektech, nevzal v úvahu výše uvedené skutečnosti, věc nesprávně právně posoudil a vyloučil aplikaci § 29 zákona č. 186/2013 Sb. nezákonně. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a související vyjádření 10. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný setrval na stanovisku uvedeném v napadeném rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 11. Uvedl, že napadené rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahuje předepsané náležitosti, a to jak obsahové, tak i formální. V odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou uvedeny důvody výroku tohoto rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. 12. Žalovaný odmítl tvrzení žalobce, že je bezdomovcem ve smyslu, který předpokládá udělení státního občanství podle § 29 odst. 1 zákona č. 186/2013 Sb. Z pohledu zákona č. 186/2013 Sb. nezbývá než konstatovat, že v případě nezletilého žalobce nebyla naplněna podmínka stanovená v § 29 odst. 4 tohoto zákona (žalobce narozený na území České republiky není bezdomovec a zároveň pro nabytí státního občanství Běloruské republiky narozením není zapotřebí žádného dalšího následného úkonu vůči běloruským orgánům), a proto uvedené ustanovení na něj nelze aplikovat. 13. Účelem výše uvedené právní úpravy je zabránění vzniku případů bezdomovectví, kdy se ve zjednodušeném řízení zkoumá, zda se dítě nestalo bezdomovcem proto, že jeden z rodičů bez závažného důvodu neučinil ve vztahu k svému domovskému státu úkon, na jehož základě by dítě státní občanství tohoto státu nabylo narozením. Takto však nebylo možné postupovat v případě žalobce, který se narodil rodičům, kterým byla na území ČR udělena mezinárodní ochrana, neboť takoví rodiče se na svůj domovský stát obrátit s úkonem, který směřuje k nabytí státního občanství dítěte, nemohou. 14. Žalovaný nesouhlasil s požadavkem žalobce, aby byl jeho případ posuzován v souladu s konceptem „de facto statelessnes“, tedy tak, že osoba, která je de facto bez státní příslušnosti, by byla považována za osobu bez státní příslušnosti i de iure, neboť z § 29 zákona 186/2013 Sb. je zřejmé, že žalobce je od svého narození státním občanem Běloruské republiky nepřetržitě, a tudíž je jejím občanem nejen de iure, ale zároveň také de facto. 15. K námitce, že jakýkoliv akt správního orgánu musí být podřízen základní zásadě, kterou je nejlepší zájem dítěte, žalovaný uvedl, že status cizince s přiznanou mezinárodní ochranou formou azylu v České republice zajišťuje nezletilému účastníkovi řízení veškeré základní potřeby a jistoty, včetně zdravotního pojištění, vzdělání či sociálního zabezpečení, přičemž napadeným rozhodnutím tato zásada není nijak prolomena. 16. V podání ze dne 22. 1. 2025 žalobce zopakoval svá tvrzení z podané žaloby. IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 17. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu b